Téma týdne – Jenom jdu kolem

Když Raja psala příspěvek na téma Zelená, vyjádřila obavu, že jsem zadání asi myslela jinak.

Úplně upřímně? Já nedokážu říct, jak přesně jsem ho myslela. Mám připravený seznam témat a průběžně do něj připisuju. Kritériem pro zařazení na seznam je, že k danému slovu nebo slovnímu spojení mě bez namáhání mozkových závitů napadnou alespoň dva způsoby, jak ho pojmout.

Teď na mě zbylo téma Jenom jdu kolem a já přemýšlím, odkud se do něj pustit. Jestli vám mám vyprávět, jak jsem se ocitla u autonehody a byla jedna ze dvou lidí, kteří přiběhli na pomoc, zatímco další desítky se tvářily, jako že se nic neděje, nebo přednést filipiku proti neohlášeným náštěvám. Ale nakonec to asi vezmu ještě jinak.

Odmalička jsem měla ráda koně. Občas je na prvním místě seznamu nejoblíbenějších zvířat vystřídali psi, ale koně nikdy neklesli pod stupně vítězů. V tvůrčích záchvatech jsem si jako malá vyrobila koníka na tyčce, několik loutek, povlak na polštář s vyšitým koněm, jako krapet starší jsem začala plést šálu s vypleteným koněm (vzor byl v Praktické ženě) a vysavovala si koně na tričko. Do her a brzkých literárních pokusů jsem zapracovávala koně rychlé jako vítr, černé jako noc a přiběhnuvší na zahvízdání.

(Proč přesně jsem si představovala, že budu hvízdat na koně, když neumím hvízdat, to dodneška nedokážu vysvětlit.)

Zkrátka, dostat se do bližšího kontaktu s koňmi bylo mé velké přání.

Coby mladší jsem taky byla tichá, neprůbojná a stydlivá. Ne že bych se o koních nezmiňovala vůbec, ale vágní přání „někdy, někde, nějaké koně“ se nesetkávalo s přílišným úspěchem.

Až jednou, když mi bylo třináct, jsem se vracela od rodičů z práce, pěšky, cestou, kudy jsem nechodila moc často – a k mému obrovskému překvapení jsem si uvědomila, že vede kolem jezdeckého areálu.

Stála jsem za plotem. Čučela na koně. A jako správný nervózní introvert jsem si třiapadesátkrát přehrála v hlavě, jak vezmu za kliku branky, vejdu dovnitř a zeptám se, jestli dělají jezdecké kurzy.

A pak pro jistotu ještě sedmnáctkrát znovu, s prokladem nadávání si do zbabělců a s pocitem, že stojím před obrovskou šancí a jestli ji nevyužiju, už si žádnou další nezasloužím.

Tenkrát mi to připadalo jako nejodvážnější věc, kterou jsem kdy udělala – vážně jsem vzala za tu kliku, vešla dovnitř a zeptala se, jestli se tam dělají jezdecké kurzy.

Zeptala jsem se maminky jednoho z účastníků lekce a málem se za to propadla do země. Nicméně v tu chvíli už byla kola v pohybu, nešlo jen tak vzít kramle, protože ta dobrá žena mi ukázala, komu tento dotaz přednést s lepší nadějí na odpověď. Slovo dalo slovo a za pět minut jsem byla předběžně přihlášená.

Že jsem do jezdeckého oddílu chodila jen půl roku, to je zase jiný příběh. Ale odnesla jsem si hromadu nových zkušeností, když chci do příběhu zasadit koně, mám alespoň hrubou představu, co to obnáší, a vím, jaké je to spadnout z koňského hřbetu do louže. V březnu. (Nic moc.) Taky od té doby vlastním hřbílko a háček na kopyta.

A hlavně jsem získala dávku sebedůvěry. Protože od té doby, co jsem vzala za kliku od jezdeckého areálu, se mi chodí do neznámých míst snáz.

Co všechno se dá vytěžit z toho, že člověk jen tak jde kolem koní za plotem…