Hlídači (2. část)

Přináším druhou část Hlídačů. Povídka jí končí, ale události v comharské Škole s ní teprve nabírají obrátky…

(první část povídky)

Pár hodin po východu slunce je téměř veškeré osazenstvo školy v posluchárnách a laboratořích. Ti, kteří tam nejsou, ještě spí. Proto se to nejspíš Galdurovi zdálo jako ideální doba k provedení další části plánu.

Stojím v Galdurově pracovně, malé místnosti plné knih s runovými nápisy na hřbetech, a pusu mám otevřenou dokořán.

Co že to chceš udělat?“

Upravit naši ochrannou bariéru,“ zopakuje mi znovu, tentokrát tónem, kterým cepuje obzvlášť pitomé studenty. Na rozdíl ode mě používá telepatii, což je jen dobře, tohle by rozhodně nikdo třetí slyšet neměl. Štít, který chrání školu, některá kouzla propouští. Slabá kouzla, která nemůžou nikomu ublížit. Dokážu ho doplnit tak, aby upozornil na komunikační kouzla. Jestli se pokusí poslat zprávu do Dhamsy magicky, zjistíme to.“

To prostě…“ Galdurův plán mi připadá tak šílený, že těžko hledám slova. „To si můžeš hrát s ochranou školy?“

Je to runové kouzlo. Pomáhal jsem ho vylepšit. Já si s ním hrát můžu.“

Vím, že Galdur se ve svém oboru vyzná. Ale při představě, že mám něco společného s rýpáním do školního štítu, se mi ježí vlasy hrůzou.

Nemůžeme toho kluka prostě sledovat?“

Reine, pokud skutečně použije komunikační kouzlo, pravděpodobně si k tomu vybere nějaké odlehlé místo a bude si ověřovat, že poblíž nikdo není. Hlídat štít je jistější.“

A Blanche s tím souhlasí?“

Blanche to navrhla. Už si párkrát všimla, že ze školy odchází slabé kouzlo, tak slabé, že ho štít propustí, ale nestihla vystopovat, kdo za něj může. Sledovat jedno konkrétní zaklínadlo v magické škole, kde běží praktická výuka, výzkumy, kde děcka věčně něco zkoušejí… no, je to hodně těžké. S námi má větší šanci na úspěch. Jdeš se mnou?“

Bez zaváhání kývnu. Ať se děje co se děje, ze všeho nejvíc nesnáším, když se to děje za mými zády.

Téměř liduprázdnými školními chodbami projdeme k úplně obyčejným dřevěným dveřím. Galdur vytáhne z kapsy klíč, otočí s ním v zámku a přidá trochu magické energie. Až pak se dveře naprosto neslyšně otevřou. Čaroděj mě zažene dovnitř, vyčaruje světlo, které se poslušně vznáší u stropu, a obrátí se, aby za námi znovu zamkl.

Stojíme v úzké chodbě.

To je alespoň první dojem. Pak si uvědomím, že o chodbu tak úplně nejde – jen o průchod skrz pořádně silnou zeď. Přitisknu se k chladným kamenům a mávnu na Galdura, aby šel jako první. Vůbec se mi tady nelíbí.

Následuju Galdura do podlouhlé místnosti, ze které vede několik dveří. Žádné nejsou označené a já se ani nechci ptát, ale Galdur samozřejmě nevynechá žádnou příležitost udělat dojem.

Tohle je pokladnice,“ prohodí nonšalantně. „Safír a další amulety, jedy, zlato.“ Ani nemusím předstírat, že to na mě nedělá dojem. Vím, že tohle všechno někde ve škole je. Dává smysl, že to je za dva sáhy silnou zdí.

Tady jsou nachystaná bojová kouzla,“ mávne Galdur rukou k dalším tuctovým dveřím. „A tady je štít.“ Zamíří ke dveřím na konci krátké chodby. Nemají zámek. Udělám dva kroky zpátky a prohlížím si ty ostatní. Žádné nemají zámek.

Ucítím na kůži ozvěny kouzla, kterým Galdur dveře odemyká. Trvá to dlouho. Samozřejmě, napomenu se, nebezpečné amulety a ochranná bariéra nemůžou být chráněné jen dřevěnými dveřmi a snadno prolomitelným štítem.

Čaroděj mě gestem přivolá k sobě a vejde dovnitř. Já se opřu o dveřní rám a sleduju, co se bude dít dál.

Místnost za dveřmi není nijak zvlášť velká, jen tolik, aby se do ní vešel asi délku široký, dokonale kulatý kamenný stůl. Po celém jeho obvodu se vine několik řádků run, na některých místech jsou do desky vsazené menší kameny. Cítím, jak z nich sálá magie.

Galdur ledabyle vyčaruje světlo, které nechá vznášet se nad středem stolu, obchází kolem okraje a prohlíží runové nápisy. Netuším, co hledá, nerozumím runové magii natolik, abych mu dokázala pomoct.

Zadívám se do čarodějova světla a dovolím si v duchu vzdychnout. Vzal mě sem jen proto, aby se mohl vytahovat.

Ten správný kousek kouzla najde, až když obejde stůl asi ze tří čtvrtin. Přemístí si záři nad levé rameno, přejíždí po runách špičkami prstů a bezděčně přikyvuje. Na okamžik se podívá na mě.

Jdeme na to,“ informuje mě a z kapsy vytáhne pouzdro s malým nožíkem.

Snažím se udržet klidný výraz. Srdce mi ale naráží do žeber tak silně, že to Galdur musí slyšet. Na předloktích mi naskáče husí kůže.

Copak, copak?“ Galdur se spokojeně ušklíbne. Povedlo se mu vyvést mě z míry.

O runách psaných krví se na Acadaemii vypráví divný věci.“ Zapřísahám vlastní hlas, aby se netřásl. Nevyjde to. Galdur se zasměje.

Já mu snad vrazím facku. Děsí mě a ještě se tomu směje.

Takže mezi runou napsanou krví a runou vyrytou klackem v prachu žádnej rozdíl není?“ procedím mezi zuby. Strach a vztek se ve mně rvou jako hladoví vlci nad kořistí.

Nemusí být,“ odtuší čaroděj a sleduje, co se mnou udělá tahle věta. Já si zatínám nehty do dlaní a přikazuju si klidně dýchat.

Reine, tohle přece z runové víš. Záleží na soustředění. Je úplně jedno, jak napíšeš runy, můžeš si je jen představovat, pokud se dokážeš dostatečně koncentrovat. Pro většinu čarodějů budou samozřejmě kouzla krví silnější než jiná, ale jen proto, že člověk se vážně soustředí, když někam patlá vlastní krev.“

Galdur se vrátí ke své práci. Vytáhne nožík z pouzdra, jistým pohybem se řízne do špičky prstu a pomalu, pečlivě kreslí na desku nové znaky. Nejdřív k vyhlédnuté části kouzla, pak kolem každého kamene zasazeného v desce. Další a další runy. Mne si poraněný prst, aby z něj dostal dost krve, musí se pak říznout znovu, protože lidské tělo není na na funkci kalamáře zařízené.

A pak je tu ta výhoda,“ prohodí, když si utírá prst do kapesníku, „že krev má člověk vždycky s sebou. Máme hotovo, štít ukáže každé sebeslabší kouzlo směrované mimo školu. Teď jen stačí naservírovat pánovi nějakou vážně zajímavou informaci, o kterou se bude chtít podělit, a máme ho.“

Co by se mohlo pokazit?“ zamumlám ironicky, když mě Galdur postrkuje z místnosti ven, aby za námi mohl obnovit zamykací kouzlo.

Ani mě nehne.“

Reine…“

Říkám ti, ani náhodou!“

Galdur sedí na svém pracovním stole a tváří se unaveně. Já mám ruce založené na prsou, vztekle podupávám nohou a odmítám se nechat zamknout do pevnosti, která ukrývá školní štít. Nechci být nikde, odkud nemůžu odejít. Kouzla na zámcích ovládat neumím a Galdur tvrdí, že mě to během jednoho odpoledne naučit nedokáže, takže je to jasné. Já mu štít hlídat nebudu.

Galdur nakonec kapituluje a odkráčí do posluchárny, aby předestřel studentům zářnou budoucnost runové magie a předhodil botanikovi sousto ke sdílení.

Usadím se do okenního výklenku naproti nenápadným, neoznačeným dveřím, vytáhnu z brašny rytířský román, který mi od rána ohýbá páteř, a nalistuju první stránku.

Mám čas. Dokud se nevrátí Galdur, nemůžu podniknout vůbec nic. Můžu si v klidu číst.

Oči mi kloužou po řádcích, jenže v polovině stránky zjistím, že nevnímám písmena a slova. Myslím na dhamského čaroděje, na jeho překvapení, když si Galdur dělal legraci ze vzdělání na Acadaemii, na strach, který se snažil ukrýt, ale nepovedlo se mu to.

Vím, že je s ním něco v nepořádku, otázkou zůstává, jak moc. Pořád se může ukázat, že prostě nesnáší lidi.

S knihou na klíně a zavřenýma očima to obracím skrz naskrz, dokud ke mně nedolehnou rychlé, lehké kroky. Na okamžik se zaposlouchám. Nacpu knihu zpátky do brašny, vstanu a upravím si popruh na otlačeném rameni. Když se zpoza rohu vynoří Galdur, můžu se směle tvářit, že celou dobu stojím na stráži v pozoru.

Byl tam,“ broukne Galdur přes rameno, zatímco jednou rukou kouzlí a druhou cloumá klíčem v zámku. „Na přednášce. Vypadal, že ho pokroky ve výzkumu run vážně zajímají. Uvidíme, jestli zajímají jen jeho,“ pronese významně.

Nevím, co mám od školního štítového kouzla čekat, tím míň pak od Galdurova vylepšení. Přes stůl se přelije vlna energie, runy jako by se pod ní zatetelily a nad stolní deskou se rozklene kupole, načrtnutá ve vzduchu slabým namodralým světlem. Připomíná mi to mé světelné iluze. Tohle světlo bude taky iluze, uvažuju, jen obraz skutečného štítu, pod kterým se ukrývá celá comharská škola. Proto nepotřebují kamenné hradby.

Nic dalšího se nestane.

A co teď?“ nadhodím.

Galdur ke mně zvedne tvář slabě ozářenou magií. „Teď budeme čekat, jestli se mu uráčí poslat zprávu dál.“

Takže tu můžeme sedět třeba do půlnoci?“

Když budeme mít kliku,“ potvrdí čaroděj.

Chvilku si to rovnám v hlavě. Já s kouzlem neumím zacházet a ani nevím, jak se případný úspěch projeví.

Pokrčím rameny, sednu si na dlažbu do kouta a nastavím knihu tak, aby mi na stránky dopadalo světlo run. Nutím se vnímat, co vlastně čtu, v duchu vyslovuju slovo po slově. Po dvou odstavcích to stejně vzdám.

Z téměř hypnotického polospánku mě probere záblesk červeného světla.

Štít se v jednom místě rozzářil rudě. Zdá se, jako by do kupole zevnitř udeřil maličký rudý blesk.

Vyskočím na nohy a knížky, která mi spadla z klína, si nevšímám.

Co to je?“

Kouzlo procházející štítem. Abych byl konkrétní, kouzlo odněkud z…“ Galdur si pečlivě prohlíží řádky run i v nich zasazené amulety. „Z obytného křídla, ale odkud přesně, to nezjistím.“

Odmlčí se a já ucítím ozvěny telepatie.

Rektorka je už na cestě. Má svoje metody, jak zjistit problémy, i když ne tak přesné. Sejdeme se u vchodu do obytného,“ velí čaroděj a strká mě z místnosti ven. Zajistí za námi oboje dveře, dlouhými kroky vyrazí chodbou a popadne mě za ruku.

Na Blanche čekáme jen chvilku, rektorka se ráznou chůzí přiřítí směrem od alchymistických laboratoří. V dlani svírá malý, magicky nabitý křišťál, ve kterém pulsují záblesky světla.

Nepřestal.“ To slovo doprovodí významným máchnutím rukou s amuletem. „Galdure, dokážeš ho najít?“

Čaroděj kývne, zavře oči ve výrazu usilovného soustředění a zvedne před sebe ruce.

Je to podobný pocit, jako když přehlédnu pavučinu mezi stromy. Titěrná otravná vlákna úplně všude. Představuju si, jak Galdurovo kouzlo prohledává pokoje, jak se jeho síť omotává kolem provinilého čaroděje.

Mám ho.“

Veď,“ přikáže Blanche. „Galdure, jak tam vrazíme, chci, abys okamžitě prověřil to podezřelé kouzlo a pak ho zablokoval štítem, jasné?“

Jasné,“ nehádá se Galdur a vede nás nahoru po schodišti, doprava chodbou, za roh otlučený generacemi méně šikovných čarodějů. Pak ukáže na neoznačené dveře.

Rektorka se neobtěžuje klepáním. Zvolené dveře rovnou rozrazí a okamžitě jimi pošle vlnu energie tak silnou, že mi už jen její ozvěna rozfouká vlasy. Bohové. Blanche de Lestate je alchymistka, fajn, ale titul velmistryně magie zřejmě nezískala jen proto, že nevyhodila vlastní laboratoř do povětří.

Co to má znamenat?“ zařve na kohosi v pokoji. V odpověď ke mně dolehne tichounké a vyděšené sprosté slovo.

Oba čarodějové zmizí v cizím pokoji. Uvažuju, jestli není vhodná chvíle vzít kramle, ale místo toho se přikradu mezi veřeje a nahlédnu dovnitř.

Mladík, který se Galdura vyptával na mocná runová zaklínadla a jejich omezení runou Jera, sedí na své posteli s očima navrch hlavy a čelist se mu třese. On i Blanche sledují Galdura, který si prohlíží nějakou drobnost položenou na stole. Čaroděj se tváří neobvykle vážně. Několikrát do amuletu šťouchne špičkou prstu a nakonec váhavě zavrtí hlavou.

Míří strašně daleko,“ obrátí se k rektorce. „Vůbec nemám odhad. Mám osahané kouzlo do Swynu a tahle věc zaručeně míří mnohem dál. Skoro…“ Galdur se zarazí a ještě jednou polechtá amulet energií. „Nejpodobnější je to kouzlu, které jsme používali v Adoru.“

Kam to kouzlo míří?“ Rektorka hovoří tiše a měkce. Asi tak, jako syčí jedovatý had.

Domů,“ vykvikne klučina choulící se na posteli.

Domů? Oprav mě, pokud se mýlím, ale v tvé žádosti o azyl stojí, že tvoji rodiče mají provaznictví v Gaoithu.“ Hotová zmije těsně před útokem. Student vyděšeně zamrká. Neuvědomil si, že naše rektorka má prsty i ve státní radě?

Blanche téměř bezděčně máchne rukou za sebe. Její proud síly se opře do dveří a začne je zavírat. Bez přemýšlení udělám krok do pokoje a zámek mi zapadne za zády.

Já bych řekla, že nemyslí domů k mamince.“ Urputně se snažím o klidný konverzační tón. „Co když myslí domů na Acadaemii?“

Rektorka se po mně ohlédne a skoro se mi zdá, že na moji přítomnost stihla zapomenout. Nevadí, teď máme důležitější věci na práci.

Galdur vyhlíží z okna, cosi mumlá a ukazuje všemi směry.

Na Acadaemii? Odpověz!“

Student se k odpovědi nemá, ale pro tentokrát za něj zaskočí Galdur.

Jihovýchod, jo, to by tak zhruba sedělo, tam někam to kouzlo mířilo,“ přisvědčí.

Rektorka nehybně zírá před sebe a já mám zvláštní pocit, že počítá.

Mám důvodné podezření, že pro školu i pro Comharské království představuješ bezpečností hrozbu,“ pronese nakonec. „Mám tu dva svědky, kteří mi to dosvědčí v případě, že budu nucena použít k odvrácení této hrozby prostředky síly. Zeptám se ještě jednou – kam a jakou jsi posílal zprávu?“

Svědky? Berete za svědka nekromantku?“ vyrazí ze sebe student. „Trestanou nekromantku? Žádný soud ji za svědka neuzná!“

Na jediný úder srdce se v pokoji rozhostí ticho. Jen než si Blanche rozmyslí svůj další tah.

Tak za prvé, mně i celému království je úplně jedno, co Reine Laragh dokáže. Nám záleží na tom, jestli je zákonné a etické to, co dělá,“ odtuší chladně. „A za druhé, silně pochybuji, že bychom se dostali až k soudu. Coby rektorka školy a členka královské magické rady mám právo i povinnost bránit školu a zemi před ohrožením způsobeným magií. Přistihla jsem tě v ruce s komunikačním amuletem nasměrovaným do země, kterou vzhledem k událostem posledních let nemohu než považovat za Comharu nepřátelskou. Ptám se tě naposledy, než to začne bolet-“

Oni se chrání!“ Vyslýchaný vypískne tak vysoko, že by se na poslech dal považovat za malou holku. Blanche do obličeje nevidím, ale Galdur dokonale vystihne moje pocity, když nakloní hlavu ke straně s výrazem zdvořilého překvapení.

Chrání? A před čímpak?“ sykne rektorka, když se hoch nemá k pokračování.

Před vámi,“ hlesne skoro neslyšně. Konečně usoudí, že mlčením celou anabázi jen prodlouží, a odhodlá se vyklopit zbytek příběhu. „Chtějí zjistit, jak je škola silná, kolik máte plně vyškolených čarodějů, ale nechtějí s vámi válčit! Oni se vás bojí.“

Galdur se zatváří polichoceně.

Proč?“ zeptá se Blanche. Zdá se mi, že v tom slově slyším nejistotu.

Chcete se pomstít Adoru za vyprovokovanou válku. Zachránili jste Aisling Seamairg před popravou, Laragh a Carwyna před žalářem.“ Oba kolegové se snaží zamaskovat překvapení, mně po zádech přejíždí mráz. Tahle vina neměla padnout na comharské, ta je moje. „Dovolujete Laragh pracovat ve škole. A něco jste provedli v Adoru, nějaké hrozně silné kouzlo. Nevíme co, nikdo neví. Ale bylo to cítit po celé zemi.“

Blanche na studenta dlouho bezvýrazně zírá.

Zeptám se tě ještě na jednu věc a chci, abys odpověděl naprosto upřímně. Poznám to, tolik z fyziomagie ovládám, abych rozeznala lež.“ Zvěd polkne naprázdno a horlivě kývá. „Jak si stojí Acadaemia proti Frolikovi Adorskému? Mám na mysli,“ čarodějce se z hlasu konečně vytratí vztek a nahradí ho váhání, „pokud vysvětlíme Acadaemii, co se loni v létě stalo v Adoru, budou považovat za nutné předat tu informaci ve vší šíři na adorský dvůr a vyvodit z ní důsledky?“

Jak to myslíte?“ hlesne zaskočený chlapec.

Řekněme, jen tak teoreticky,“ nadhodí Blanche, „že šlo o pomoc Adoru.“

Účinek je dokonalý. Zvěd překvapením otevře ústa a zapomene mrkat.

Jak?“ vypraví se sebe.

Víte, že Ador byl v posledních letech energeticky vyčerpaný, museli jste si všimnout,“ konstatuje rektorka a počká, dokud student nepřisvědčí. „Všechna ta energie byla vázaná v amuletu, který zůstal ve staré adorské čarodějné škole. Amulet jsme zničili, aby uvolněná síla vyživila půdu a Adoru přestal hrozit hladomor. Tohle jste cítili – sílu, která se vrací do vyčerpané země.“ Blanchin hlas je téměř hypnotický. „Chtěli jsme Adoru pomoci.“

Dhamský čaroděj fascinovaně přikývne.

A teď mi odpověz – dokáže si to Acadaemia nechat pro sebe, nebo to obratem vysvětlí Frolikovi Adorskému, který tím získá báječnou záminku pro rozpoutání nové války, protože jsme překročili hranice pod falešnou záminkou?“ syčí rektorka. Klučinovi se rozklepe čelist – nejen že nepřítel odhalil jeho výzvědnou misi, teď na něj nakládá zodpovědnost za další boje.

Myslím,“ vypraví ze sebe téměř neslyšně, „myslím, že v takovém případě není nutné informovat vévodu…“

Co taky může říct jiného. Všechny další možnosti obsahují v nejlepším případě jeho uvěznění a prostředky, které mu zabrání čarovat. Pak by byl jako já, pomyslím si málem vesele. Další čaroděj s blokačním amuletem na krku, kterého se ostatní bojí.

Ujasněme si to,“ zasáhne Galdur. Opírá se o okenní rám, paže má založené na prsou, nohy překřížené v kotnících. Působí tak výhrůžně, jak jen to se svou hubenou postavou dokáže. „Acadaemia se bojí, že ji napadneme, ji nebo celou Dhamsu nebo i Ador, co já vím. Bojí se proto, že pro nás pracuje nekromantka a proto, že jsme loni v Adoru použili jedno vážně hodně silné kouzlo. Je tak?“

Zírá tak dlouho, až to studentovi konečně dojde a třesoucím se hlasem odpoví.

Je tak,“ hlesne.

Reine jste sami nasadili blokační amulet, který jí nedovoluje čerpat sílu ani čarovat. Naše kouzlo Adoru pomohlo. Je tak?“

Je tak.“ Jen o málo hlasitější než výdech.

Nechceme s nikým bojovat. Ale jestli nás k tomu donutíte, budeme se bránit. A to my umíme velice dobře,“ zavrčí Galdur. Vzduch před studentem se rozzáří a v dalším okamžiku ho celého obklopí ohnivá stěna. Vyděšeně vykřikne. Na tváři ucítím teplo. Galdur vyčaroval skutečný oheň.

O dva údery srdce později není po ohni ani stopy. Čekám ohořelou pokrývku nebo zápach spálených vlasů, ale zvěd i jeho postel vyvázli nezraněni. Pořád se mi chce zaječet na Galdura, že je pitomec, ale zároveň obdivuju, jak dokonalou měl nad kouzlem kontrolu.

My se umíme bránit,“ zopakuje Galdur. „Je tak?“ Věnuje klučinovi dlouhý významný pohled a sám si odpoví. „Je tak.“

Pošleš na Acadaemii další zprávu.“ Blanche hovoří tónem, který nepřipouští ani myšlenku na odpor. „Vysvětlíš, co se stalo v Adoru, zdůrazníš, že z naší strany se nemají čeho obávat. Na to máš mé slovo. A vyřídíš jim, že já do tří dnů čekám zprávu od nich. Všichni totiž budeme žít mnohem klidněji, když nebudeme šílet hrůzou jeden z druhého. Co se naší akce v Adoru týče, Galdur ti poví všechno, co tě bude zajímat.“ Ani jeden z čarodějů se z té vyhlídky nijak neraduje.

Reine, jdeme,“ zavelí mi telepaticky, skloní hlavu v letmé napodobenině pozdravu a vyjde na chodbu. Spěchám za ní.

Obytným křídlem projdeme mlčky. Až když se vrátíme mezi učebny a posluchárny, do míst, kde se pohybuju denně a cítím se tam doma, odhodlám se poslat telepatickým spojením hlodající otázku.

Myslíš, že to vyjde? Že to Acadaemii uklidní a Frolik to nevezme jako záminku k dalším bojům?“

Blanche si povzdechne.

Ne. Tenhle kluk… Stálo jim to za pokus, propašovat k nám svého člověka, ale nemyslím, že na něj spoléhali. Nijak zvlášť je nezaskočí, že jsme si ho všimli. Ale co. Neřekla jsem jim nic, co si nemohli domyslet sami, a kdyby nic jiného, dozvěděli se, že se válkou zaskočit nenecháme.“

Jedna ruka podaná ke smíru a v druhé bojové kouzlo. Zatracená politika.

Myslím ale, že úplně mě ignorovat nebudou,“ přemítá Blanche. „Chtěla bych, aby ses na tu zprávu podívala se mnou. Znáš je, Reine, tušíš, jak uvažují. Vyčteš v jejich vzkazech víc než já.“

Nevyčtu. Neznám je. Poslední tři roky studia se na mě celá Acadaemia dívala úkosem. Nestačilo jim, že mi zabránili čarovat, ne, nevěřili vlastní práci a v jednom kuse se báli, že některému z nich sáhnu na životní energii. Znám jen jejich strachy.

Ale vysvětlovat to Blanche se mi teď nějak nechce.

Víš, co ti radím?“ brouknu. „Ze všeho nejdřív umyj ze štítu tu Galdurovu krev, ať vůbec máme nějakou zprávu k přečtení.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Hlídači (2. část)

  1. Profilový obrázek Raja Luthriela napsal:

    Přečetla jsem jedním dechem první i druhou část. A těším se, jak se to bude vyvíjet dál. Zatím se to jeví jako Špionážní fantasy. 🙂

  2. Alissa Alissa napsal:

    To mě moc těší 🙂 Pokračování je teď ve stádiu revize, budu se snažit nezdržovat.
    Špionáž už ale, obávám se, tak výrazným prvkem nebude… Snad se i tak bude líbit 🙂

Napsat komentář: Alissa Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..