Někdo si spisovatele představuje za velkým, důstojným psacím stolem. Někdo za moderním výtvorem, na němž spočívá klávesnice. Někdo snad i u oprýskaného stolku kdesi v zahradě, a možná na tom stolku stojí psací stroj.
A pak jsou tací, kteří kus slušné práce udělají ve vlaku, se sešitem na koleni, který se plní klikyháky ještě výrazně hůř čitelnými než obvykle.
Ne že bych se tu chtěla prohlašovat za spisovatele! Jen mě tak napadlo, že vlak nepatří k obvyklým místům, kde člověka chytá múza.
Dlouho jsem se držela těch stolů, psacích či kterýchkoli jiných, jen když na nich zrovna spočíval můj starý, (většinou) spolehlivý notebook zvaný milášek. Ale pak jsem jednou usoudila, že nemá cenu na dlouhou cestu vlakem tahat těžkou knížku na čtení, když můžu vzít sešit a propisku a psát.
A ono to kupodivu fungovalo.
Jen dodneška nevím, co si o mně asi tak myslí cestující – o holce v koutku, která zuřivě škrabe do sešitu v odřených deskách, občas po lidech v okolí sekne pohledem a zbytek času se na ten sešit hrozně tragicky tváří.
(Nebo se červená, což je případ posledního cestovně-psavého záchvatu. Vážně, nemohla by mě inspirace pro věci, o nichž by se mi těžko hovořilo i po třetím víně s nejlepší kamarádkou, popadat v nějaké vhodnější momenty? Asi ne, pak by to nebyla taková zábava…)
Podobně dobře se píše v kavárně. Někdy. Když má člověk chuť hrát si na intelektuála (a čmáře u toho tak, že náhodný kolemjdoucí, i kdyby do sesitu nahlédl, stejně nepřečte ani písmenko a tudíž nerozpozná nízkou fantasy).
Nebo při běhu – ehm, dobrá, to fakt není příležitost ke psaní, uznávám. Ale stejně. Zjišťuju, že při běhu mám dva možné stavy – buď se od prvního do posledního metru soustředím na to, abych dýchala a zvedala nohy ze země a začínají mě bolet svaly a už nestačím s dechem a jetoještědaleko?, nebo se hluboce zamyslím nad příběhem, a pak kilometry ubývají, ani nevím jak.
A občas to, co cestou vymyslím, dokonce nezapomenu.
Někdy mám vůbec pocit, že se nápady dostavují výhradně ve chvíli, kdy se to naprosto nehodí.
(Už jste někdy prohledávali osm stránek poznámek ze školení, abyste našli to geniální rozuzlení zápletky, které jste přece určitě vymysleli, zrovna když přednášející vykládal o novinkách v legislativě… nebo to bylo během shrnutí auditů?)
Jsou dny, kdy psát prostě nejde. Ani povídku, ani článek na blog, ani status na Facebook, ani výkřik do deníku.
Jsou dny, kdy to jde ztuha, ale když se rozhodnu (a navařím si konvici až dvě čaje, vysvětlím okolí, že na několik hodin opustí byt, a chvíli listuju zápisníkem s doprovodnými materiály), jsem schopná skládat dohromady syntakticky korektní a obsahově ucházející věty.
A jsou dny, kdy si k té klávesnici sednout musím, i když už mám hodinu po večerce, kdy vytáhnu ten sešit ve vlaku, ať si spolucestující myslí, co chtějí, nebo si alespoň během pracovní pauzy napíšu pár šifrovaných poznámek.
Když příběh musí z hlavy ven, tak prostě musí ven.
Máte to taky tak?
