Popravdě řečeno, s touhle iluzí jsem měla velký problém. Ne že by mě nic nenapadlo… ale nic z toho, co mě napadlo, nebylo právě to ono.
Nakonec je z toho kratičká legrácka inspirovaná nejen iluzí, ale především báječným komiksem Hůlkový řád.
Ačkoli Eko doufal, že to nejhorší už mají za sebou, byl okolnostmi donucen přiznat si opak.
Zoufalý boj nebral konce, naopak, ukázalo se, že do arzenálu jejich nepřítele patří i několik mořských příšer, schopných potopit kteroukoli loď flotily.
Udatní bojovníci napínali všechny síly, aby své lodě i sebe uchránili, ale proti mnoha krakenovým chapadlům nebo ploutvím mořského draka se bojuje těžko.
Rozhodl se proto využít svou tajnou zbraň, svou poslední naději.
Ovšem, s flotilou těsně semknutou a obklopenou nepřáteli to bude nebezpečné.
Velmi nebezpečné.
Eko měl ale pocit, že mu nic jiného nezbývá.
Máchl rukou a usilovně se soustředil na jedno z nejnáročnějších kouzel, na přivolání svého oře.
Eko volnou rukou pevně sevřel provaz žebříku, když se loď prudce zhoupla na vlnách.
S hrdostí se díval, jak se od hřbetní ploutve jeho velryby rozbíhají vlny, když kytovec vyrazil k nejbližší nepřátelské potvoře.
Teď ale nemohl dělat nic jiného, než sledovat boj pod hladinou a soustředit se na kouzlo.
Opravdu doufal, že tohle celé dobře dopadne…
Jak už jsem řekla, myšlenka sice odstartovala u iluze pro Dalidu od Snílků, ale při pohledu na modrý oděv onoho gentlemana na provazovém žebříku mi fantazie okamžitě skočila k paladinům z Azurového města, neb v těch místech jsem zrovna byla v četbě Hůlkového řádu, a už se mi nepodařilo nasměrovat ji jinam.
(Původně jsem chtěla z prvních písmen poskládat název v originále, Azure City, ale pak mi došlo, že ypsilon využít nedovedu…)
Laskavý čtenáři, tuhle iluzi ber jako (pokus o) poctu Richi Burlewovi a doporučení – až nebudeš mít co číst, přečti si Hůlkový řád.
Díl 479 je nejrelevantnější, pokud jde o zdroj mé inspirace. Jo, a existuje i překlad do češtiny.
