Kola.
Kola?
Ale ano. Ten hluk a otřesy mají na svědomí kola.
Ležím na voze?
Nedokážu otevřít oči, tak slabá jsem. Jen poslouchám. Kola. Kopyta. Občas zacinkání postroje. Něčí dech vedle mě.
Kde jsem? A s kým?
Otevírat oči se už nesnažím, mám pocit, že by to byl marný pokus. Soustředím se, abych dokázala logicky uvažovat.
Co se stalo? Co si pamatuju?
Nevím, vzpomínky se mi v hlavě pletou a míchají se sny. Co z toho bylo skutečné?
Dech vedle mě přetrhne zakašlání.
Tegyd! Tegyd dostal nejspíš zápal plic, uhnuli jsme kvůli němu do osady, kde jsme mohli přespat pod střechou.
Dál už je to složitější, ale vzpomínky na Tegyda poslouží jako kotva, záchytný bod pro další události.
Seděli jsme u něj a přemýšleli, jak dál.
Někdo po nás začal střílet. A snažil se nás na dálku zatknout za provozování magie.
Vzpomínky zrychlí.
Torill brání okno. Iwar se stará, aby neshořela střecha. Torill padá únavou. Galdur drží dveře a zároveň posílá nějaké kouzlo na dav pod námi. Snažím se taky přispět, chci rozdmýchat oheň, odvrátit plameny od nás k nim.
Pak se chopím větru…
Dál už nevím.
Klid, Reine. Mysli. Uvažuj logicky.
Nikdy jsem do kouzel nevložila tolik síly jako teď v noci. Co z toho plyne? Došla mi síla, proto se cítím tak, jak se cítím.
Jako tenkrát v Leynaru. Jako tehdy, když jsem si vysloužila blokační amulet na krku. Neměl náhodou přesně tomuhle zabránit? Počkat, ne, ten měl zabránit hlavně tomu, abych energii čerpala, přesněji řečeno abych vstřebávala a využívala síly proudící lidským tělem a opouštějící ho po smrti. Jenže blok funguje oběma směry, nedovoluje ani sílu brát, ani vydávat.
Tak co se to, hrome, stalo?
Vedle mě se Tegyd znovu rozkašle.
„Jsi v pořádku?“ ozve se ustaraný ženský hlas. Torill. Výborně.
Tedy samozřejmě pořád můžeme být v adorském zajetí, ale alespoň v tom netrčím sama.
„Ale jo, už je mi líp,“ odpoví Tegyd. Napínám uši, jestli zaslechnu ještě nějaký zvuk, cokoliv, co by mi napovědělo. Nic.
Vzchopím se a vynaložím veškerou svou sílu na to, abych otevřela oči.
Těsně u obličeje se mi vznáší velký motýl se strakatými oranžovými křídly. Zalapám po dechu.
„Promiň,“ ozve se Galdurův hlas a motýl se rozplyne. Iluze. Byla to jen iluze. „Nenapadlo mě, že se probereš bez varování. Jak ti je? Víš, co se stalo? Rozumíš, co ti říkám?“
„Jo,“ zachrčím. Proč se ptá tak pitomě?
„Fajn. Poslouchej mě, je to důležitý. Ať se bude dít cokoliv, nezkoušej čarovat. Za žádných okolností, vůbec. Nemáš odhad, jakou sílu do kouzla dáváš, a dopadlo by to špatně. Rozumíš mi, Reine? Nečaruj. Vůbec. Rozumíš?“
„Proč?“ Na víc se nezmůžu, i když vím, že je to špatná formulace. Galdur mi vysvětlení poskytl. Já chci jen vědět, co se změnilo a proč je ten zákaz nutný právě teď.
„Chceš podrobnosti?“ Nemusím čaroději vidět do obličeje, abych odhadla, že se usmívá.
„Samozřejmě,“ chraptím.
„Nech ji,“ vloží se do hovoru Torill. „Reine, musíš odpočívat. Jsi vyčerpaná. Nedělej si starosti.“
„Jak mám odpo…“ Zbytek věty se dostane do světa v podobě nezřetelného mumlání, to si uvědomuju. Do háje.
„Cože?“
„Jak má odpočívat, Torill, když ví, že je s ní něco v nepořádku a neví, co to je?“
Galdur mě tlumočí naprosto přesně. Vzchopím se natolik, abych ze sebe vypravila jedno další slovo.
„Díky.“
Torill kdesi za mou hlavou mumlá něco o tvrdohlavých kozách, kterým chybí základní pud sebezáchovy.
„Stalo se to,“ Galdur zní skoro jako babička vyprávějící dětem pohádku, „že ses nám snažila pomoc kouzly. A šlo ti to výborně, na tom se shodneme. Bez ironie. Ty posílené pochodně byly dobrý nápad. Nevím přesně, kdy sis začala hrát i s větrem, ale podstatný je, že na to jsi potřebovala mnohem víc síly a snažila ses ji ze sebe vytáhnout. V tom ti samozřejmě měl zabránit blok, jenže tys ho prorazila, ty zatracenej mezku pitomej.“
Myslím, že se usmívám. Zatracenej mezek pitomej zní v Galdurově podání skoro jako kompliment.
„My jsme se vykašlali na boj a honem vztyčovali štíty, aby nás síla z rozbitýho amuletu nezabila. Blok v sobě váže opravdu hodně síly, víš? Právě proto, aby čaroděje, který by ho zničil, okamžitě zneškodnil.
Jenže ty ses tak snažila hnát všechnu sílu do tý vichřice, cos vytvořila, že se ti povedlo odklonit do ní i většinu energie z bloku. Samozřejmě ne všechnu, ale dost na to, abys přežila. Takže teď jsi zároveň energeticky vyčerpaná a trpíš následky přetížení. Gratuluju, tohle se fakt asi ještě nikomu nepovedlo. Torill o tobě napíše pojednání.“
„Bude se jmenovat Proč bychom měli na odsouzené čaroděje dávat mnohem větší pozor,“ nechá se slyšet čarodějka.
Nedokážu Galdura požádat, aby dovyprávěl zbytek, ale stejně se dočkám.
„Uvolněná energie a vichřice dohromady dokázaly vojáky udolat. Iwar je pak pro jistotu trochu přispal, kdyby se náhodou některý chtěl vzpamatovat, ve stáji jsme našli vůz a od tý doby míříme na jih a zametáme za sebou stopy. Zatím to funguje.
A ty už nemáš na krku blok, což je důvod, proč nesmíš čarovat. Bylas zvyklá dávat do každého kouzla ohromné množství síly, protože blok jí moc nepropustil. Jenže když to zkusíš bez něj, budou tvoje obvyklá kouzla najednou mnohem silnější. Budeš chtít zapálit svíčku, dům lehne popelem. Takže prosím tě, dokud nebudeš někde, kde nemůžeš nic zničit, nezkoušej čarovat.“
„Fajn,“ zamručím. Chce se mi spát.
Znovu přijdu k sobě, když mi Galdur tiskne ruku.
„Prober se,“ pobízí mě šeptem. „A vstávej. To už bys mohla zvládnout. Dostali jsme se do hor, budeme tu muset nechat vůz.“
„A dál jít pěšky?“ vyděsím se. Pořád se cítím jako hadrová panenka. Nevěřím, že zvládnu výšlap po horách.
„Zítra ráno,“ přisvědčí Galdur. „Dneska jenom pár kroků, je tu jeden pěkně schovaný malý převis, kdyby začalo pršet.“
„Fajn,“ zamumlám a pokusím se vyškrábat alespoň do sedu. Galdur se chvíli baví mým snažením, pak mi podá ruku.
„Začátky jsou po vyčerpání nejhorší,“ konejší mě. „Teď už se budeš lepšit rychleji.“
„To doufám,“ hlesnu.
Vyhlédnutá skrýš vážně není daleko, ale vzdálenost úplně stačí na to, aby se mi roztřásla kolena. Torill mě starostlivě sleduje a každou chvíli nabízí něco k jídlu. Až si přeju, aby se zase zaměřila na Tegyda, ačkoli jsem ráda, že se botanik cítí mnohem líp. Mě čarodějka brzy přivede k šílenství.
Když jsou všechna zavazadla ukrytá spolu s námi mezi skalami, Iwar zamaskuje vůz, odstavený do smrkového mlází a převrácený na bok, aby se vešel do co nejužší mezery mezi stromy. Chudák kůň dostane na cestu šlehnutí bičem a brzy se ztratí mezi stromy. Doufám, že uteče daleko, než si někdo všimne, že postrádá majitele.
Pak se Iwar vrátí k nám, v dlaních další amulety – nepřestane mě překvapovat, kolik jich tahá po kapsách – a tázavě se zadívá na Galdura.
„Se štítem chvíli počkej, prosím tě,“ broukne velitel. Pohrává si s hromádkou kovových destiček, kterou vysypal před sebe na zem. Doufám, že ať dělá cokoliv, bude s tím rychle hotový, protože zvonění kovu mě ruší.
Od destiček se zavlní echo kouzla. Tak počkat. Tohle bude složitější.
Zvednu se na všechny čtyři a doplazím se těch pár stop ke Galdurovi, abych mu viděla na ruce. Na každé z malých železných destiček je vyrytá runa, některé se opakují. Galdur jich několik poskládal do řady za sebe. Přemýšlím, jestli to má být chabý pokus o věštbu, nebo dává dohromady nějaké ochranné kouzlo.
„Co to je?“ vyzvídám.
„Distanční runy,“ odpoví čaroděj. „Způsob, jak dát vědět do školy, co se děje.“
„Nikdy jsem je neviděla. Vysvětlíš mi to?“ Galdur rád poučuje, to už vím. Tak jen ať má radost.
„Každá runa je slabý amulet. Nese jen informaci o tom, co je na něm za znak. Ty koncové jsou silnější, jsou propojené se stejnými amulety, které má Blanche ve své pracovně ve škole. Takže já všechno, co jí potřebuju sdělit, vyskládám v runách mezi tyhle dva amulety, a když je potom aktivuju, kouzlo přenese runy a jejich pořadí do Blanchiny sady. A naopak.“
Zadívám se na řádku run. Cesta. Slunce, tedy nejspíš jih. Síla, obrácená, takže naopak vyčerpání. Potíže. A runa Laguz, kterou si v tomhle kontextu vyložit vůbec nedokážu.
„Proč runy? Kdybys přenesl písmo, bylo by jasné, co chceš říct, takhle máš jen pár možností. Kdyby nás potrefilo něco, co není v runách…“
„Protože runy nepotřebují moc síly,“ odtuší Galdur. „Jasně, dá se zařídit spousta efektnějších způsobů, ale všechny jsou mnohem nápadnější pro lidi, kteří hledají skrývající se čaroděje. A runy úplně stačí. Jsme v pohybu, jsme na místě, máme potíže, všechno je v pořádku a světový strany, nic víc nepotřebujeme. Zbývající runy jsme si s Blanche rozmístili po mapě, abych jí dokázal říct, kde jsme. Funguje to báječně.“
Zalije nás slabounká ozvěna dalšího kouzla.
„Sleduj,“ vyzve mě Galdur. Zvedne dlaň nad runové destičky a nechá je vznést se kousek nad zem.
Runy se mezi sebou promíchají, trochu to připomíná děvčata na tancovačce, a několik se jich snese mezi koncové amulety, aby zformovaly Blanchinu odpověď.
Velitel nechá klesnout i nevyužité runy a bedlivě zkoumá rektorčin vzkaz.
„Máme pokračovat na jih, směrem k Berkano… kde je ta mapa? Jo. Berkano je v horách u dhamský hranice. Spíš jihozápad než jih, ale nevadí. K Berkano a pak k nejvyššímu kopci v okolí.“
„Co tam je?“ zajímá se Tegyd.
„Nic. Prostě jsme tam plácli tu runu.“ Galdur se na okamžik odmlčí. „Konec mi není jasný… dar a ochrana? Blanche nám někoho posílá naproti?“
Prohlédnu si seřazené runy. Úplně poslední je muří noha runy Algíz.
„Jo, Blanche nám někoho posílá,“ potvrdím nenadšeně. „A jsem si skoro jistá, že to bude Theodorova Aisling.“
Kolegové nechápavě bručí.
„Ta lékárnice?“ ujišťuje se Torill. „K čemu by nám byla lékárnice? To se pleteš, Reine.“
Dopřeju Torill dobrodiní pochyb, jelikož nemám sílu se s ní dohadovat, ale svým výkladem si jsem naprosto jistá. Aisling pracuje jako lékárnice, ale je vyučená zaklínačka. Zaklínačský hrad stojí v tomtéž pásmu hor, do kterého máme namířeno, jen na dhamské straně hranice. Nejspíš to tu zná. Její zkušenosti hraničářky taky přijdou vhod. Blanche, pokud vím, nemá nikoho vhodnějšího, koho by nám mohla poslat na pomoc, a jestli jí Galdur naznačil, že jsme v potížích, nejspíš se moc nerozmýšlela. A navíc je ta runa Aislingina iniciála.
To ovšem neznamená, že jsem z toho nějak nadšená.
Zahrabu se zpátky do svých dek a v polospánku vnímám, že Iwar kolem nás staví ochranná kouzla.
Nevím, jak mě kolegové dokážou ráno dostat z pelechu, ale dokážou to. Torill do mně nalije horký, příšerně sladký čaj, ve kterém přes všechen ten cukr nedovedu rozeznat byliny. Když Galdur zavelí k pochodu, Tegyd, který se ještě úplně neuzdravil, cosi odevzdaně bručí a odhodlaně vykračuje do svahu. No tak, Reine, co dokáže Tegyd se zápalem plic, přece musíš dokázat taky, přesvědčuju se. A nějak to jde. Krok za krokem, hlavně nemyslet na to, kolik jich do večera ještě udělám. Teď jdu jen za nejbližší zatáčku, jen k tamtomu stromu, ke Galdurovi, který se vyhřívá na velkém plochém kameni a čeká, až ho dojdu. Jen pomalu.
Jdeme do hor, vím to, přesto mě tak nějak zaskočí, že se plazím pořád do kopce. Bolí mě lýtka. Pak celé nohy. Pak celý člověk. Nejdřív nadávám jen pro sebe a v elfštině, postupně zesiluju hlas a nakonec používám všechny hrubosti, které jsem kdy zaslechla, s takovou intenzitou, že se po mně kolegové překvapeně ohlíží.
Když si říkám, že už by to ale vážně stačilo a že musí být večer, slunce se vynoří z mraků právě tak dost na to, abych zjistila, že ho mám nad hlavou. Do háje. Já sebou snad švihnu, vážně už se neudržím na nohou. Torill do mě lije další přeslazený čaj a nutí mi zbytky placek. Kupodivu nemám vůbec hlad, ale všechno do sebe nasoukám. Je to jediná cesta, jak se Torill alespoň na chvilku zbavit.
Galdur chvíli bezradně zkoumá mapu a pak ji nacpe do batohu.
„Hory nikdo nemapoval,“ odfrkne pohrdavě. „Prostě tam namalovali pěkný kopečky. Musíme támhle,“ ukáže přímo na nejvyšší kopec v okolí. Nejsem jediná, kdo zaúpí hrůzou, Tegydovi se to taky nezamlouvá.
„Ne na něj, za něj,“ zavrčí Galdur. „Zdá se mi, že se dá pěkně obejít ze severu. Dojezte, vyrazíme. Ta hora nás ukryje z dohledu, tam můžeme zůstat přes noc.“
Netuším, jak jsem to dokázala, ale nohy mě donesou až na místo, které Galdur vybere pro přespání. Najde další šikovný převis, skoro jeskyni. Když si zkoumavě prohlédnu její strop, usoudím, že rozmačkání mi pro dnešek nehrozí. Víc od života nechci, praštím sebou na zem a spím. Torill mi ani nestihne vnutit večeři. Stejně už toho k jídlu moc nemáme.
Vzbudí mě příšerná zima před svítáním. Jednu chvíli se mi zdá jakýsi celkem všední sen, druhou si křečovitě tisknu deku k tělu a klepu se zimou.
„Dobré ráno,“ zašeptá Galdur, ležící vedle mě, a pošle mým směrem hřejivé kouzlo. Zvládnu ještě zamumlat poděkování, než upadnu do příjemného polospánku.
Podruhé mě probere naléhavý Iwarův šepot.
„Někdo sem jde,“ syčí. „Vstávejte. Připravte se na boj.“
Galdur je okamžitě dokonale vzhůru. Překročí nerušeně oddechujícího Tegyda a postaví se k Iwarovi ke skalní stěně. Ani jeden se nesnaží nijak schovávat. Zřejmě nás před pohledy zvenčí chrání další iluze.
Chvíli se jen dívají a poslouchají. Pak se Galdur otočí zpátky ke mně a gestem mě přivolává.
„Je to ta Theodorova lékárnice?“ vydechne mi do ucha a ukáže do průsmyku před námi, kam už dosáhly první sluneční paprsky.
Chvíli sleduju vzdálenou postavu s ohonem kaštanových vlasů povlávajících ve větru. Ani bych tolik času nepotřebovala, znám Aisling natolik dobře, že poznám její chůzi, ale nejsem na tohle setkání úplně připravená.
„Je to ona.“
„Co když nás mine?“
„Je vnímačka. Můžeš nás prozradit telepaticky,“ navrhnu. Galdur kývne.
Za pár úderů srdce se zaklínačka zarazí uprostřed kroku a začne se rozhlížet kolem.
„Zrušils tu iluzi?“ syknu na Iwara.
„Zatím ne,“ odpoví čaroděj. Zdá se mi, že pohled na tápající Aisling ho baví. Galdur, zdá se, Aisling telepaticky naviguje krok za krokem, ale pokyn spustit clonu nedá.
Zaklínačka dokráčí až před naši jeskyni a nedůvěřivě si ji prohlíží.
„To jako vážně?“ prohodí sama pro sebe. Ví, že jsme blízko, ale podvědomí to nejspíš odmítá uznat.
Pak udělá ještě dva kroky dopředu a překvapeně se zastaví. Zřejmě právě prošla Iwarovou iluzí.
„Pěkný. Fakt pěkný,“ kývne uznale. „Zdravím vespolek. Kdo mě neznáte, jmenuju se Aisling a jsem mimo jiné zaklínačka a bývalá dhamská hraničářka. Blanche de Lestate mě poslala, abych vás nepozorovaně dostala přes dhamskou hranici, což, přiznejme si, v tomhle kraji není problém. Za hranicí znám místo, kde si můžete odpočinout a dát se dohromady.“
„Bezpečné místo?“ zeptá se důrazně velitel.
Aisling se ušklíbne.
„Naprosto bezpečný. Dům kolegy zaklínače. Vzájemně na sebe víme dost špinavostí, než abychom se podrazili, a bydlí na samotě, kam málokdy někdo přijde a nikdo nechce zůstat.“
„A jemu nevadí, že tě stíhali za vlastizradu?“ zeptá se sladce Torill.
„Ani v nejmenším, spíš to považuje za historku na dlouhý zimní večery. Říkám, je to zaklínač. Z Graaffu si odnášíme drobet jinej žebříček hodnot.“
Aisling se rozhlédne po naší skrýši, a když žádné další dotazy nepřijdou, ujme se velení.
„Fajn, hoďte sebou, sbalte si věci, musíme vyrazit. Je to pochod na celej den.“
„Já to nezvládnu,“ hlesnu. Zaklínačka tázavě zvedne obočí. „Měla jsem malér s kouzlem. Tři dny zpátky. Já… pamatuješ na Aderyn?“
Ais se kousne do rtu a kývne.
„Pořád jsem hrozně unavená. Včera jsem málem nedošla sem. Další cestu vážně nezvládnu, musím si odpočinout.“
Teď se na mě dívají všichni. Všichni vědí, že se musíme pohnout, že každým dnem roste riziko dopadení. Pořád jsme v Adoru. Pořád nás můžou na potkání zastřelit, protože to je trest za čarování na území vévodství. Já to taky vím. Jsem ráda alespoň za to, že to nikdo neřekne nahlas.
Galdur se nadechuje k rozkazu. Ať řekne cokoliv, musím zůstat v klidu, přikazuju si. Moc si nevěřím.
„Aisling, zvládneš tu cestu dvakrát?“ zeptá se velitel tiše. Zaklínačka bez zaváhání přikývne.
„Bez problémů. Cokoliv potřebujete.“
„Vy tři půjdete s Aisling.“ Přísně se zadívá po řadě na zbytek týmu. „Já tu počkám s Reine, než se vzpamatuje, a Aisling se pro nás vrátí, pokud to půjde.“
Čarodějové ho pozorují vážně a zachmuřeně. Ais jejich náladu odmítne převzít.
„Jaký pokud to půjde? Já se pro vás vrátím,“ ohradí se. „Neodcházím od rozdělaných úkolů. Jo, a vzala jsem s sebou jídla a vody, co jsem pobrala. Nevěděla jsem, jak na tom budete. Něco vám tu nechám.“
„Skvěle. Tak jděte,“ zavelí Galdur a posadí se k zadní stěně jeskyně, aby nepřekážel.
Po týdnech na cestě už mají kolegové cvik, balení jim jde od ruky. Aisling mezitím vyloví ze svého batohu tři lahvice a pár balíčků v plátně a hodí je mým směrem. Netrvá dlouho a všichni už mumlají rozloučení.
„Jo, jo, mějte se,“ odbývá je Galdur netrpělivě. „A hlavně jděte.“
