„Musím uživit šest tisíc lidí,“ povzdechne si rožský komisař. „Poslední dva roky se mi to povedlo jen s pomocí dodávek od dvora, jenže situace se horší v celé zemi.“
„Jak odhadujete letošní sklizeň?“ zeptám se a vysloužím si za to zmatený pohled.
„To se vážně nedá říct. Oseli jsme každý možný kus země, ale roste to tak mizerně…“
„Co záznamy o loňské sklizni, máte? A předloňské? A rok předtím?“ Galdur stojí u okna, zírá na náměstí a tváří se, že ho rozhovor vlastně nezajímá.
Komisař se zamyslí, kývne, zmizí ve vedlejší místnosti a vrátí se s několika tlustými svazky listin. Zřejmě jsou poskládané podle nějakého klíče, protože z nich rychle vyloví papíry se záznamy o sklizních.
Výměry osetých polí, váha sklizené pšenice, žita, ovsa, množství odložené jako osivo na příští rok. Snažím se dobrat výsledků, ale na výpočty z hlavy už je to na mě příliš náročné.
Galdur to ani nezkouší, přihrne se ke stolu s vlastním listem papíru a perem, poslouží si komisařovým kalamářem a začne pod sebe řadit sloupce čísel. Nespustím z papíru oči, protože mě zajímá, jestli Galdur uvažuje stejně jako já. Neuvažuje – ztratím se ve chvíli, kdy konečný součet vydělí číslem, které se v žádné z komisařových tabulek nenachází.
Galdur si pro své výsledky načrtne vlastní tabulku, ještě jednou proletí všechny výpočty a pak je shrne nám nechápavým.
„Loni vaše obilí stačilo pro čtyři tisíce lidí. Předloni pro čtyři tisíce dvě stě. Rok předtím skoro pět, a to jste využili o šestinu míň půdy. Vážně se to hrozně zhoršuje. Pokud jde o zrní, myslím, že můžete počítat maximálně zase se čtyřmi tisíci. Reine.“
Zrovna mi dojde, kde vzal Galdur to divné číslo. Zatřepu hlavou a okamžik zmateně přemýšlím, co po mně chce. Pak si vzpomenu, že mám u sebe všechny Blanchiny formuláře. Honem najdu ten správný a zaznamenám do něj počet obyvatel a odhad sklizně.
„Co dobytek?“
„Kravám se tu nedaří,“ posteskne si komisař. „Není čím je krmit, tráva už je pro ně moc chudá. Ovce to zvládají lépe.“ Zaloví v jiném svazku a ukáže nám soupis hospodářů v okrese spolu s počty kusů dobytka, ovcí, prasat a koní, které vlastnili o jarní ekvinokci.
„To je spousta masa,“ broukne Galdur. Sáhne pro moji hromádku formulářů a chvilku listuje, než najde tabulku, kterou nám sepsal učitel fyziologie – odhady, kolik obilí, masa, mléka a ovoce potřebuje průměrný člověk na přežití průměrné zimy. Odtud bere svoje dělitele. „To by vám mělo přes zimu stačit.“
Mrknu mu přes rameno, odhadnu, kolik asi váží ovce, a vidím v tom výpočtu zásadní problém.
„Pokud by porazili všechny, nebo skoro všechny. V takovém případě budou příští rok mít ovcí mnohem míň.“
Galdur se ke mně obrátí a tázavě zvedne obočí. To vadí?
Hlavou mi proletí všechny chmurné úvahy posledních dní a Tegydova slova o síle v přírodě. Jestli uspějeme, příští rok bude sklizeň v dokonalém pořádku a nebudou tolik masa potřebovat. Možná. Osobně se přikláním spíš k Torillině teorii – nespoléhat na nic.
„Dobrá, nebudeme porážet tolik ovcí. Co je reálné množství?“
„Polovina nebo o fous víc,“ odpovím, než se komisař zmůže na slovo. „Ovce mívají dvě jehňata, tím by se to na jaře srovnalo.“
Galdur provede další rychlý výpočet a podtrhne číslo, které mám zaznamenat do formuláře.
„Dobrá. Máte nějaké sady, nebo si jablka pěstuje každý u své chalupy?“
Bojím se, že se na komisařství zasekneme dlouho do večera, ale když komisař pochopí, jak pracujeme, odhady nám jdou od ruky.
Napjatě čekám, jakým způsobem hodlá Galdur odeslat hotovou zprávu pro Blanche, a skoro mě zklame, když prostě zaplatí kurýra.
„Žádní ochočení krkavci, žádné runy planoucí ve vzduchu? Dokonce ani křišťálová koule?“ rýpnu si.
„Křišťál je snadno vystopovatelný, iluze potřebují ukotvení a většina krkavců jsou nespolehliví bastardi,“ odpoví Galdur vesele. „Ne že bych neměl taky způsob, jak poslat zprávu pomocí kouzla, ale doufej, že ho neuvidíš, šetřím ho pro nejvyšší nouzi.“
Slunce je ještě docela vysoko, když se vydáváme přes náměstí zpátky k našemu hostinci.
„Myslíš, že můžeme postrádat trochu papíru?“ nadhodím. „A obálku?“
„Komu chceš psát?“ zajímá se Galdur. Zabručím něco jako ale jen tak a čaroděj to milosrdně nerozmazává. Poctivě se nad předloženým problémem zamyslí a nakonec usoudí, že ano.
V našem pokoji si přitáhnu stolek k posteli, neboť na židli hostinský nemyslel, rozložím si psací potřeby a zapálím svíčku, abych na svůj krasopis dobře viděla. Galdur prohlásí, že se půjde vykoupat, a nechá mě zírat na prázdný list papíru.
Vím přesně, komu a co chci napsat. Vím to. Jenže…
Než se Galdur vrátí, venku se setmí a svíčka na stolku téměř dohořívá, ale já pořád sedím nad čistým archem.
Nezmohla jsem se ani na oslovení.
Galdur si sedne na postel vedle mě.
„Komu chceš psát?“ zeptá se znovu a tentokrát to zní starostlivě.
„Rodičům,“ vydechnu, než se stačím zarazit. Do háje. Velitel mě přistihl, jak málem brečím nad dopisem domů. Prostě nádhera. „Jen nějak nevím, odkud začít, je to dlouho, co jsem jim psala naposled,“ zkusím to zamluvit.
Nic na to neřekne, jen mi položí ruku kolem ramen a dívá se na mě. Trochu zkoumavě, trochu… lítostivě. Galdur mě lituje. To jsem to dopracovala.
Jenže všem protichůdným myšlenkám, které mě posledních pár hodin zaměstnávaly, je moje hlava malá a chtějí se dostat ven.
„Mám pocit, že bych měla něco vzkázat, vzhledem k tomu, kam se zítra chystáme. Jenže našim nemůžu něco takovýho napsat na rovinu a narážek si nevšimnou.“ Sypu to ze sebe tak rychle, že ani nevím, jestli je mi rozumět. „Čtyři roky jsem je neviděla. Naposled po dhamsko-adorský válce. Píšu jim, dávám o sobě vědět, ale nemůžu jim napsat všechno…“
Bojím se na Galdura podívat. Nechci vidět, že se mi směje nebo něco horšího. Ale samozřejmě se podívám, a najdu jen zájem a možná nějakou zvědavost.
„Ví, že žiju v Comharu a pracuju ve škole, neví, že vařím lektvary i doma. Vědí, že jsem byla s rosellkami ve válce, neví, že mě zatkli a že jsem překazila Aislingin proces. Jak jim mám napsat, že budu zkoumat kouzlo, které by nejspíš dokázalo zničit celou Tessaru a zemi na míle kolem?“
Galdur neodpoví. Nevím, jestli mi dává čas, abych si to v hlavě srovnala sama, nebo prostě neví, co říct.
„Nemá to cenu,“ hlesnu nakonec a odhodím pero. „Nebudu je zbytečně děsit. A když se jim pak už neozvu… až znervózní natolik, že mě začnou hledat, budou už počítat se vším.“ Snažím se rozmrkat slzy v očích a zakazuju si říct další slovo, vím, že by se mi třásl hlas.
Galdur mě obejme a opře si bradu o moje rameno. Jeho dech mě hřeje na krku.
„Vidíš to hrozně černě, Reine. Chápu, že to není moc poznat, ale ten výzkum provádí pár nejlepších comharských čarodějů. Věř nám trochu.“
Vydám ze sebe jakési uťápnuté zakňučení, abych nemusela otevírat ústa.
Svíčka konečně dohoří. Chvíli trvá, než si zvyknu na tmu a znovu rozpoznám zařízení pokoje. Ty pitomé slzy taky nepomáhají.
„Povídej něco,“ vydechne mi Galdur do ucha. Mírně zpanikařím. I kdybych se rozhodla věřit svému hlasu, což nevěřím, dokud mi neoschnou oči, nenapadá mě jediné slovo, které bych mohla vypustit z pusy.
„A co?“ vydoluju ze sebe nakonec.
„Cokoliv,“ zaškemrá tichounce. „Nebo se ptej, to je jedno. Já taky nechci myslet na zítřek.“
Hlavou mi úplně nevhodně prolétne včerejší noc, zmatek, který mi nechala v hlavě, a zvláštní pocit, že bych si to klidně zopakovala, pokud by Galdur chtěl.
Ne, na to se nezeptám. Nechci se dozvědět, že pokračování nebude. Pracovní záležitosti jsou zjevně mimo hru. Co dalšího o Galdurovi vím, co mě zajímá?
„Proč sis vybral runovou magii?“ zamumlám.
„Nezáleželo v ní na síle,“ odpoví čaroděj bez zaváhání. „Runovku neurveš silou. Když špatně postavíš kouzlo, nebude fungovat. Nebo ti vybouchne do obličeje. Jiná možnost není.“
„Jiná kouzla silou urveš?“
„Divila by ses, jak moc.“ V hlase mu slyším zaujetí, skoro nadšení. Zdá se, že Galdur na tuhle otázku čekal. Jakpak dlouho asi? „Proudovka je hodně individuální a záleží na představivosti. Časem zjistíš, že dokážeš skoro cokoliv, pokud máš dost síly na to, abys po sobě lepila díry nebo všechno rovnou roztřískala, jenže…“
Galdur zapáleně vysvětluje, já poslouchám a postupně se přemístím tak, abych se o něj mohla opřít.
„Asi rozumím,“ pronesu, když přednáška dospěje k pravděpodobnému konci. „Ale je to ošemetný, když jsem si to nikdy nemohla vyzkoušet.“
„Myslím, že na základy runovky bys měla síly dost.“
„Teď možná.“ Pokusím se v Galdurově objetí pokrčit rameny. „Ve škole ne. A na praktika z runové jsem samozřejmě nechodila, takže ani nevím, jak na to.“
„Zeptal bych se, proč sis vybrala alchymii, ale to už vím. Pověz mi, jak jsi přišla k tomu bloku.“
„Bylo mi osmnáct. Přichomýtla jsem se k umírajícímu, chvíli potom mi povolily nervy a pocuchala jsem hradní věž způsobem, na jaký jsem vůbec neměla mít sílu.“
„Jak ses na Acadaemii dostala k umírajícímu?“
„Nebylo to ve škole. Po alchymistickém úseku studia mě poslali dopsat klauzurní práci k mistru Daithovi do Leynaru, to je na severu Dhamsy. Pánem tam tehdy byl vikomt Ewald, ale už byl nemocný a nedokázal vstát z postele…“
Vzbudím se za svítání. Galdur oddechuje vedle mě, ruce a nohy máme propletené dohromady. Nejsem si jistá, jak jsme usnuli, vybavuju si jen nekonečný rozhovor. Nechci Galdura vzbudit. Snažím se nepohnout, ale stejně za okamžik zamumlá něco, čím mě buď navěky proklíná, nebo přeje dobrý ráno.
Nevím jak kolega, ale mě není do řeči. Abych se vyhnula případným pokusům, dbám na to, abych měla pořád co na práci. Balím si věci, kontroluju vybavení, sháním snídani.
A pak jsou hradby Roghy najednou za námi, koně odevzdaně kráčí po cestě k bývalé čarodějnické škole a zaměstnat se není čím.
„Chci nápady,“ zachraptí Galdur. „Jakýkoliv. Geniální, pitomý, šílený, všechno beru. Až zrušíme to kouzlo, ať je to cokoliv, jak zpracujeme tu uvolněnou energii?“
„Nasměrujeme tu sílu do hodně náročnýho kouzla,“ odpovím bez zaváhání. „Co manipulace s počasím?“
„Možná.“ Galdur si pochybovačně prohlédne oblohu bez mráčku. Do pytle. Udělat pořádnou díru do mraků by si vyžádalo spoustu síly. Vytvořit oblačnost na čisté obloze je prakticky nemožné. „Záložní plán?“
„Fyzická přeměna. Naděláme z kamení zlato nebo tak něco.“
„Takový kouzlo nemůže mít vnější zdroj energie, musela by jít přes nás.“ Na kratičký okamžik zase slyším v hlavě bitvu o Dhamsu, vřískající Aderyn. Tolik síly, jako podle Tegyda skrývá tohle kouzlo, by čaroděje neroztrhalo, ale rovnou vypařilo. Fajn, žádné proměny.
„Na Acadaemii učí, že s dostatečnou energií se dá otevřít přemisťovací portál.“
„Teoreticky. Prakticky to z žijících čarodějů nikdo nikdy neviděl a rozhodně to neumí.“
Iluze nespotřebují skoro žádnou energii. Runová magie je postavená na precizním zacházení se slabou silou. Kinetická kouzla nebo telepatie potřebují energii přímo od čaroděje, čili by nás zabily.
„Ty máš nějaký nápad?“ vyjeknu frustrovaně.
„Možná. Chci vědět, jestli k tomu dospěje ještě někdo, nebo jestli je to pitomost.“
Najednou mě nevytáčí fakt, že do večera budeme na místě a nemáme plán. Vadí mi, že Galdur přišel na něco, co jsem já přehlédla. Mysli, Reine. Začátky na Acadaemii. Základní kurz práce s energií. Jaké kouzla jsou nejrizikovější pro vyčerpání se? Hrubá síla, bojová kouzla, náročná kinetika… Zpropadeně, kdybych se alespoň dokázala pořádně soustředit. Skoro mám pocit, že mě vlastní nervozita tahá za vlasy a překazí každou složitější myšlenku. Základní kurz. Užití síly a…
„Bariéra!“ vyhrknu. Hlavou se mi kmitne část dávné přednášky o čerpání energie ze silových proudů a prolne se s čímsi, co na jedné poradě prohodila Ghislaine. „Ochranný kouzlo kolem zdroje síly, který ta síla udržuje. Máme k dispozici tolik síly, kolik budeme potřebovat.“ Kratičkou euforii z nalezeného řešení rychle střídá strach. Polknu a dokončím myšlenku. „Co se stane, když do bariéry pustíme příliš energie?“
„Záleží na tom, jak silné to kouzlo postavíš. Když to neodhadneš, rozletí se a uvolní energii úplně stejně jako každé jiné.“
„Takže si moc nepomůžeme. Co napadlo tebe?“
„Totéž. Bariéra,“ procedí skrz zuby.
Chci se zeptat, na jakou odnož magie jsem zapomněla, jaká zná Galdur nejhladovější kouzla. Otevřu ústa, ale nedokážu ze sebe vypravit slovo. Strach mě dusí, svírá mi krk a třese celým tělem. Kůň to vycítí a odmítne jít dál, jen nejistě přešlapuje na místě a pohazuje hlavou.
„Reine, uvidíme, s čím přijdou ostatní. Iwar má spoustu zkušeností s Láidirovým safírem. Tegyd je nejlepší proudař, jakého znám, talent od přírody.“
Slyším Galdurova konejšivá slova, vím, co jedno každé znamená, ale význam celé věty můj hrůzou ochromený mozek nechápe.
Čaroděj se chvilku rozmýšlí a pak změní strategii.
„Seber se!“ poručí ostře. „Rozklepanou tě nepotřebuju. Máme tu práci a nikdo ji za nás neudělá, tak se vzpamatuj, zatraceně!“
Nemám sílu se na něj vztekat, ačkoliv tuším, že bych měla. Ale vydal rozkaz. Tomu rozumí i panikařící mysl.
Narovnám se, zatřepu hlavou, abych se přesvědčila, že mě nic neškrtí, a pobídnu koně.
„Štít!“ zaječí Torill na uvítanou, když se k večeru potkáme s druhou částí skupiny.
„Tos mě nepotěšila,“ odtuší Galdur. Myšlenky týmu se zjevně ubíraly všechny stejným směrem.
„Kombinace,“ přisadí si Iwar. „Část síly do štítu, část do kouzla uvnitř, které ji bude odebírat. Když je udržíme dostatečně dlouho…“
Galdur s Iwarem se pustí téměř do hádky, která mi proudí jedním uchem tam a druhým ven. Soustředím se na siluetu rozložité budovy, ke které nás vede cesta rovná jako šíp. Adorší čarodějové si vybudovali impozantní, strategicky umístěné sídlo.
Škoda, že se to tak pokazilo.
Tráva široko daleko je seschlá a zubožená, to jediné naznačuje, že se blížíme ke zdroji problémů. Kamenných zdí se plíživý rozklad nedotkl, jen porůznu zotvírané okenice a pár chybějících střešních tašek naznačuje, že tu nezůstal nikdo, kdo by se o dům staral.
Podvědomě čekám od kolegů nějakou obezřetnost, ale Galdur a Torill zamíří ke staré škole bez sebemenšího zaváhání. Výraz Torillina obličeje přímo křičí, že už chce mít tuhle záležitost z krku. Mezi Iwarem, Tegydem a mnou, zdá se, zuří tichá soutěž o nejlepší zastření nejistoty. Jenže Iwar se příliš pečlivě vyhýbá cizím pohledům, Tegyd neustále naprázdno polyká a bozi dobří, mně se ruce třesou tak, že v nich neudržím otěže. Naštěstí je můj kůň dávno zvyklý držet se svého stáda.
Před školní bránou sesedneme. V další cestě nám překáží úctyhodná masa lehce rozeschlého dřeva a kování, na kterém není ani stopa po rzi. Přes křídla brány je přitlučených několik prken, na tom ve výši očí je pořád ještě čitelný vypálený nápis Provozování magie zakázáno pod trestem nejvyšším.
„Počítám, že teď už na utajení stejně nezáleží,“ zamumlá Galdur a zvedne ruku.
Nejdřív pod jeho kouzly popadají k zemi prkna, pak položí dlaň na kování zámku a na pár okamžiků soustředěně přimhouří oči.
Čaruje, vím, že čaruje, slyším, jak se zatuhlý mechanismus zámku pohybuje. Jenže to necítím. Měla bych vnímat ozvěny kouzla, zbytková magie by mě měla šimrat na kůži jako zbloudilý pramen vlasů, ale nic takového se neděje. Kdybych zavřela oči, mohla bych si myslet, že Galdur má klíč. Takhle se projevuje to hladové kouzlo? Přiživí se i na nejmenších zbytcích energie?
Brána se s neochotným zaskřípěním otevře a my opatrně uděláme pár kroků do vstupní haly.
„Tegyde?“
Galdur víc neřekne, ale specialista na energetické proudy zjevně víc nepotřebuje. Zavře oči a usilovně se soustředí.
„Nic,“ zavrtí hlavou po chvíli. „Necítím žádné aktivní kouzlo, ne tak silné, aby vysvětlilo… tohle všechno,“ zadrhne a rozhodí pažemi. „Samozřejmě se tu válí hromady nosičů, ale všechno to jsou slabá zaklínadla.“
„Fajn. Takže hledáme amulet,“ oznámí Galdur. „Hledejte ve vyšších patrech a v odlehlejších křídlech. Na kámen a cihly by absence síly vliv mít neměla, ale stejně mějte připravený pořádný štít, kdybych se spletl. Reine půjde se mnou, ostatní, pokud můžete, po jednom. Jasné?“
Tři hlasy zachraptí, že jasné, a Torill znovu naznačí, že se s úkolem nehodlá patlat déle, než bude nutné.
„Mířím napravo a dozadu,“ oznámí věcně a vyrazí.
Naše kroky se pod klenbou slijí do nezřetelné ozvěny a pak postupně utichají, jak se každý vydáme svým směrem. Galdur zamíří kamsi do hloubi budovy a já se jen snažím držet se nablízku. Poslední, co potřebuju, je ztratit se v chodbách cizí školy. Občas dokážu zabloudit i v těch comharských.
„Proč vyšší patra?“ zašeptám. „Nebudujou se tyhle laboratoře spíš pod zemí?“
Pohled, kterým mě Galdur počastuje, jasně říká, že mě považoval za inteligentnější.
„Mějme dům a v jeho sklepě laboratoř,“ prohodí mentorsky. „Co se stane, když v té laboratoři ošklivě nevyjde kouzlo?“
„Barák spadne,“ odpovím bez zaváhání. Dává to dokonalý smysl, jen já už jsem tak vyděšená a utahaná, že se nedokážu pořádně zamyslet.
Galdur kývne a vykročí do schodů.
