Naštěstí mám tolik rozumu, abych schovala batoh v naší laboratoři, takže tentokrát můj příchod do malé posluchárny nevzbudí žádnou pozornost. Jen zahučím cosi na pozdrav Theodorovi, sednu si do nejvzdálenějšího rohu a vytáhnu z brašny knihu o proudění energie v přírodě. Zatím jsem z ní pochopila tolik, že magickou energii do určité míry potřebuje každý živý organismus. Jaké důsledky má její vymizení, to se raději nesnažím domyslet.
Důsledně se věnuju luštění těžko čitelného písma, dokud se nesejdou všichni očekávaní hosté a Galdur se znovu neujme slova.
“Takže kdo jste vymyslel jaký plán, co můžeme udělat dál? Iware?”
“Potřebujeme víc informací.” Pomenší čaroděj, tentokrát v temně modré košili, pokrčí rameny. “Nejlepší by bylo prozkoumat to místo osobně, ale jde o Ador. O pomoc nás nežádali, ani teď, ani nikdy dřív. Pochybuju, že nás vůbec pustí za hranice.”
Galdur nedá najevo, co si myslí, a posune se pohledem dál. “Ghislaine?”
“Iwar má pravdu. Odsud je do Adoru moc daleko na průzkumná kouzla. Musíme se dostat blíž.”
“Mizející energie znamená obrovské ohrožení,” vloží se do věci amuletářka Rakel. “Politika stranou, všichni jsme v nebezpečí a Ador nejvíc ze všech. Měli by nám poskytnout podporu.”
“Rakel, potkala ses někdy s Frolikem Adorským?” zeptá se Theodor. “Něco takového ho ani nenapadne a pokud to navrhneme my, jen ho vyprovokujeme k tomu, aby si ještě pečlivěji hlídal hranice.”
“Copak nemá představu, co se děje a jak je to nebezpečné?” hlesne Rakel.
“Ani v nejmenším,” pohodí hlavou Ghislaine.
“Ono trvá dlouho, než se nedostatek energie projeví na lidech,” vloží se do diskuze Tegyd. “Vytáhnout sílu z rostlin je mnohem snazší než z lidského těla. Možná to vévoda zatím nepokládá za ohrožení.”
“Ale ano, pokládá,” ozvu se. “Theodor odhaduje, že to začalo zhruba před dvaceti lety. Před třiadvaceti lety zavřel Frolik Adorský čarodějnickou školu a postavil magii mimo zákon. Myslím, že to udělal kvůli nějakému jejich maléru, možná nepovedenému experimentu. Tohle bude následek.”
“To dává smysl,” uzná Tegyd.
“Jenže neřeší náš problém,” zavrčí Ghislaine.
Posluchárna se rázem promění v kolbiště, na kterém se sokové propichují pohledy.
“Všichni se shodneme na tom, že musíme ten problém ohledat zblízka,” pronese Galdur tónem, který přikazuje ochladit si hlavy. “Půjdeme za slábnoucí energií, uvidíme, jestli nás to dovede k adorské škole, nebo jinam. Logická další otázka je, jak to uděláme?”
“Pokud nás Frolik nepustí do země oficiálně, musíme tam na tajňačku. A nedává smysl hnát se tam dvakrát. Pokud budeme mít možnost, musíme to vyřídit hned.” Hubená Torill znovu sedí na stole a snaží se tvářit jako nezbedné děcko.
“Počítejte s tím, že v adorské populaci je relativně hodně vnímačů.” Theodor má paže zkřížené v obranném gestu. “Budete se muset vyhnout veškerým kouzlům, která nejsou absolutně nutná. A budete potřebovat cestovní povolení. Pokud možno pravé, adorští jsou podezřívaví.”
“To dovedu zařídit,” broukne nepřítomně Blanche de Lestate. Pohled má rozostřený a dívá se kamsi do podlahy.
“Kdo tam ale pojede? A jaké bude mít krytí?” vybuchnu. Najednou mám živě před očima poslední válku, týdny v zajateckém stanu a útěk od soudu. “Pochybuju, že by nás pustili do Adoru za účelem obdivování krajiny. Musíme mít věrohodný úkol, nejspíš obchod. Ador čeká hladomor, kdybychom nabízeli jídlo, nejspíš nás neodmítnou. Může si Comhar dovolit vyvážet potraviny?”
Zdá se, že rektorka mě nevnímá, zbytek týmu ale ano.
“Nevím, jestli je to dobrý nápad. Pokud tolik potřebují jídlo, budou se s námi chtít rovnou dohodnout, ne nás pustit přes půl země, kam se nám bude chtít,” soudí Tegyd, stále v zeleném a flekatém. Musí mít co dělat s rostlinami. Velmi zblízka.
“Třeba koření?” navrhne opatrně Rakel. “Dovoz koření z přístavů do vnitrozemí má tradici.”
“Jenže když si nemáš co okořenit, trochu to ztrácí půvab,” rýpne si Ghislaine.
“A co to podat jako pomoc v nouzi?” napadne Iwara. “Ne čistokrevný obchod, ale záchranu pro nejpostiženější oblast. Pokud má Theodor pravdu, problém bude právě tam.”
Sálek znovu zmlkne, ale tentokrát je ticho téměř uznalé. Theodor nad tím nápadem uvažuje a nakonec váhavě přikývne.
“Jen doufám, že tam máme co skutečně dovézt,” zabručí po chvíli Torill. “Je slušná šance, že to bude doopravdy potřeba.”
Obličeje se jeden po druhém tázavě obrací k Blanche, která je v duševním exilu příliš vzdáleném na to, aby si jich všimla.
“Madame?” nadhodí tázavě Galdur, ale ani on se nedočká reakce. Odhodlám se lehce ji šťouchnout do ramene, protože nikdo jiný k tomu zřejmě nemá odvahu, a to ji konečně probere.
“Iwar navrhuje slíbit nejpostiženější oblasti Adoru potravinovou pomoc a prozkoumat místo pod záminkou příprav,” shrne Galdur. “Může si to Comhar dovolit? Máme zásoby, které jim skutečně můžeme dovézt?”
“Netuším, zemědělství není v mé kompetenci,” hlesne rektorka po dlouhé úvaze. “Pokud je to váš plán, zkusím to zjistit a zasadím se o jeho realizaci, ale v tuhle chvíli nemůžu nic zaručit.”
Vidím na ní, že se na předložený problém nesoustředí. To jí není podobné. Napadá mě jediné vysvětlení – něco ji děsí ještě víc, než představa nekontrolovaného, příšerně silného amuletu. Případně jiné magické katastrofy.
Za krkem mě zastudí strach.
“Můžeš,” pronese Iestyn. Vím, že nespustí oči z kyvadla, které nám odměřuje čas. Já na jeho pokyn začnu počítat tep dvacetiletému studentovi silových proudů, kterému držím dva prsty na krční tepně. Nemůžu to říct přesně, dokud nedopočítám, ale zdá se mi, že má zrychlený puls. Což je přesně očekávaný výsledek.
“Dost.”
“Dvaapadesát.” Odtáhnu ruku z čarodějova krku a hmátnu po peru, abych si to číslo zapsala. Pak si vyměním místo s Iestynem. Abychom dosáhli co nejpřesnějších výsledků, každé měření provádíme dvakrát a pokud by se výsledky výrazně lišily, i potřetí.
“Připraven?” zeptám se. Iestyn chvilku hledá místo, na kterém nejlépe cítí puls, a připomíná to něžné pohlazení. Odvrátím se, aby si pánové nevšimli, že se jim skoro směju. Uklidnit se mi trvá jen okamžik, pak šťouchnu do kyvadla.
“Teď,” zavelím a začnu odpočítávat. Správná doba je dvacet kývnutí. “Dost.”
“Třiapadesát,” oznámí Iestyn vítězoslavně. Nejenže výsledek je takový, jaký jsme čekali, ale navíc ověřený a přesný.
“Díky,” obrátím se k mladíkovi, který vypadá mírně vyplašeně. “Dneska je to všechno. Zastav se, prosím, zítra touhle dobou, budu na tebe mít pár otázek ohledně účinku.”
“Co bych měl čekat?” Teď si hmatá po krku sám a podezíravě si mě prohlíží.
“To ti v zájmu výzkumu nemůžu říct. Kdybych ti to prozradila předem, mohlo by se stát, že si to vsugeruješ, a nás by ten výsledek jen zmátl. Ale máš slovo rektorky de Lestate, že ten přípravek je bezpečný. Užívaly ho už desítky lidí. My jen potřebujeme přesně určit, jaká dávka vyvolá v těle odpověď.”
Proudař nevypadá, že by ho to obzvlášť uklidnilo, už už čekám, že se začne dohadovat. Situaci zachrání Iestyn, když rádoby náhodou zašmátrá rukou v kapse, aby bylo slyšet cinkání mincí. Každý, kdo nám dovolí otestovat na něm naši látku, dostane zaplaceno. Student si to připomene, zatne zuby a vstane.
“Na shledanou,” prohodí přes rameno, když za sebou zavírá dveře laboratoře.
Pár okamžiků na sebe s kolegou jen unaveně hledíme. Pak Iestyn vykročí ke dveřím.
“Přivedu toho ze včerejška,” prohodí na vysvětlenou a zmizí. Já prolistuju stoh papírů, který mám na stole, a hledám patřičný protokol. Dvaatřicetiletý muž včera dostal testovací dávku a změřili jsme mu tep, dneska uvidím, co to s ním udělalo.
Město před třemi dny vyhlásilo zákaz vycházení. Všichni alchymisté ve škole se mají činit při výrobě léku, ale pořád máme víc rukou než náčiní. Služby jsou relativně krátké a já se tak příšerně nudím, že se s Blanche dohodnu na pokračování našich experimentů. Nudí se i další osazenstvo školy, takže mám na kom testy provádět.
Látku, kterou jim podávám, Blanche poprvé získala ze zaklínačského povzbuzujícího lektvaru. Už vím, v jakých bylinách ji najít i co od ní zhruba čekat, teď upřesňuju vztah mezi dávkou a účinkem.
“Co to hrome bylo, ženská?” Účastník včerejšího pokusu, jinak jeden z asistentů na katedře botaniky, rozrazí dveře pracovny bez zaklepání. “Celou noc nespím, je mi nanic, co jste mi to dali?”
“Co přesně myslíš slovem nanic?” zeptám se a mezi prsty točím násadkou pera. Samotnou mě překvapí, jak dobře to zafunguje. Chlapík se složí na nejbližší židli, pořád po mně naštvaně mžourá, ale poctivě hledá správná slova.
“Pořád se klepu. A bolí mě hlava,” rozhodne se nakonec. “A furt bych něco pil.”
Přestanu si hrát s perem a přitáhnu si kalamář.
“Dobrá. Ještě něco neobvyklého?”
“Prej neovyklýho,” zavyje. “Vůbec jsem se nevyspal, pořád jsem přemejšlel, co jste mi to zkrmili a jestli to vůbec přežiju, a prej neobvyklýho!”
“Až tak zlý?”
Tentokrát je odpovědí jen zavrčení.
“Děkuju, hodně jsi nám pomohl. Teď se běž pořádně najíst,” poradím mu. “Chleba s máslem bude nejlepší. A hodně pij, vodu nebo mléko.”
“To pomůže?”
“Zaručeně.” Věnuju mu konejšivý úsměv a odložím pero, abych dala najevo, že jsme skončili.
Když za ním bezpečně zapadnou dveře, pero zase zvednu a namočím ho v inkoustu. Podtrhnu v protokolu slova nespavost, bolest hlavy a třes a připíšu k nim podrážděnost.
Tenhle chlapík dostal dávku, kterou jsem pokládala za nízkou, přesto projevuje příznaky předávkování.
Zajímavé.
Trvá ještě dva týdny, než se spála definitivně vyřádí, já se můžu vrátit domů a Blanche de Lestate vyrazí do boje. Rychle se jí povede zařídit si slyšení státní rady i audienci u krále a náznaky, které po večerech trousí v jídelně, naznačují, že se náš plán slibně vyvíjí. Určitá zásoba potravin může být vyčleněna pro pomoc nejpostiženější oblasti Adoru, dostaneme cestovní doklady a pověření se všemi potřebnými pečetěmi.
Jednoho večera Blanche svolá poradu, prohlásí záchrannou akci za schválenou a více méně připravenou a nadhodí, kdo že se to vlastně do Adoru vypraví. Výzkumný tým jako jeden muž odpoví překvapenou grimasou.
“Jestli já, se svou historií v adorské armádě a ve vedení Acadaemie a vůbec, strčím nos kamkoliv, kde velí Frolik Adorský, skončím na popravišti.” Theodor to pronese tak věcně, že nikoho ani nenapadne odporovat.
“Vůbec si nejsem jistá, jak se srovnali s mým útěkem od caldarvanskýho soudu,” přisadím si v podobném duchu. Poválečný proces s Theodorovou ženou jsem ve skutečnosti překazila já osobně, s pomocí několika narychlo vytvořených amuletů se mi povedlo zdemolovat střechu soudní budovy a vyděsit každého v okruhu tří mil. Na to sice adorští přijít neměli, ale už to, že jsem v nastalém zmatku vzala kramle, se jim zaručeně nelíbilo.
“Ne že by to neznělo lákavě, ale já učím,” nechá se slyšet Ghislaine. Následné mumlání oznamuje, že v posluchárnách jsou v nejbližší době nepostradatelní i Iwar a Tegyd.
“Já se z toho nevyvlíknu, s tím počítám,” oznámí kysele Torill.
“Pokud myslíte, že budu co platná… ale vůbec si nedovedu představit…” Rakel konec věty zašeptá tak potichoučku, že ho nezaslechnu. Já si nedovedu představit Rakel na cestách, v sedle, přespávající v laciných hostincích nebo rovnou v lese. Ale nedovedu si ji představit ani jako schopnou a vzdělanou čarodějku, což zřejmě je, takže bych neměla soudit předčasně.
“Díky za vaše nadšení pro věc,” prohodí Galdur. Torill mu věnuje ironickou úklonu. “Ovšem protože tady řešíme problém nejvyšší důležitosti, je možné přehodnotit priority. Pro výuku se najdou náhradníci a jméno Laragh v soudních spisech vůbec nefiguruje.”
“Cože?” vyjeknu překvapeně.
Galdur ignoruje projev, kterým Ghislaine vyjadřuje nedůvěru ke všem učitelům, kteří by pro její lekce mohli připadat v úvahu.
“Měli tě za řádovou sestru.” Čaroděj udiveně kroutí hlavou. “Bylas pro ně sestra Reine, rodové jméno je nezajímalo. Závoj nenosíš, tvoje manýry mají k roselliánkám daleko a Reine je celkem běžné jméno. Nemusíš si dělat starosti.”
“Problém nejvyšší důležitosti,” povzdechnu si a pohledem zabloudím k Blanche de Lestate. Před dvěma týdny jsem zahájila důležitou fázi rektorčina výzkumu, ve kterém už se utopila hromada peněz a dva roky času. Těžko se můžu jen tak sebrat a odvandrovat za dvoje hranice.
Blanche nepatrně pokrčí rameny a kývne. Rozhodnu se brát to za souhlas.
“Fajn. Pokud myslíš, že budu k něčemu dobrá, můžeš se mnou počítat.”
Galdur se mým směrem kratičce usměje a pak si přeměří ostatní kolegy.
“Tak jinak,” pronese. “Vím docela přesně, koho s sebou v Adoru chci. Rozkazovat nemůžu, ale vzhledem k závažnosti situace to berte jako opravdu důraznou žádost.” Galdur udělá pauzu plnou nevyřčených výhrůžek. Odmítněte přiložit ruku k dílu a ve škole jste skončili.
“Za prvé chci Torill,” naváže, když usoudí, že se jeho proslov vsákl dostatečně hluboko.
“Já to říkala,” zahučí hubená čarodějka. Nervózně si přitom pohrává se střapatým koncem svého copu.
“Za druhé chci někoho, kdo má zkušenosti s amulety.”
Hrůza v Rakelině obličeji naznačuje, že Galdur právě pronesl její rozsudek smrti. Iwar ji pozoruje téměř vztekle, paže má omotané kolem těla a prsty křečovitě zatíná do látky své vesty.
“Dobře, pojedu,” zachraptí. Na okamžik se mi zdá, že tou obětavostí překvapil i sám sebe. Mě překvapil rozhodně.
“Za třetí chci někoho, kdo už za hranicemi někdy byl a ví, co čekat. Uznávám, že Theodorovi by v Adoru šlo o krk, takže v tomhle ohledu se spokojím s Reine.”
“Počkat, počkat,” vyletí ze mně, než si to stihnu rozmyslet. “Někdo ti řekl, že znám Ador?” Za dhamsko-adorské války jsem příležitostně dělala převaděčku. Jestli jsem se kdy ocitla v Adoru, tak proto, že jsem omylem udělala dva kroky přes hranici.
Galdur se na okamžik neovládne a dá najevo překvapení.
“Vůbec nevím, žes někdy byla v Adoru, počítal jsem jen s tvou znalostí Dhamsy.”
“Tak s ní počítej dál. Moje znalost Adoru stojí za pendrek,” informuju ho a pohodlněji se uvelebím na své lavici.
“A za čtvrté chci někoho, kdo se vyzná v energetických proudech.”
Ghislaine přimhouří oči jako kočka. Pokud možno nenápadně se rozhlédnu, abych zjistila, kdo je příjemcem její výhrůžky. Pod čarodějčiným pohledem taje Tegyd.
“Dobrá, dobrá,” zamumlá v urputné snaze o bezstarostný tón. “Ničí to oběh síly v přírodě, uznávám, že je to můj obor. Kdy vyrážíme?”
“Doklady budete mít připravené pozítří. Shromáždit zásoby a postavit pro ně karavanu potrvá déle, ale to vás nemusí zajímat, vy pojedete prověřit situaci.” Tentokrát se rektorka plně soustředí na probíhající radu.
“Pozítří se sejdeme na oběd, najíme se do zásoby a probereme detaily, cestovní plán, předměty zájmu, takové věci. Do té doby si sbalte, co uznáte za vhodné. Doporučuju, abyste to unesli na zádech,” přikáže Galdur.
Tým uzná poradu za skončenou a jeden po druhém se trousí z posluchárny. Šťastlivci, kteří unikli výzkumné výpravě, zmizí jako pára nad hrncem, kolegové pasovaní do role zachránců země se šourají, jako by už teď vlekli na zádech těžká zavazadla, a mumlají si pod vousy nejrůznější pesimistické vyhlídky.
“Blanche?” dovolím si, když už v posluchárně zbýváme jen my dvě a Torill. “Cestovní povolení je pěkná věc, ale dopočítal se královský hospodář kolik a čeho vlastně můžeme Adoru nabídnout?”
“Dostanete seznam, neboj. Ale není toho nijak závratně moc. Jestli opravdu dojde na rozdílení potravin, budete muset být přísní. Vím, že je to pro vás jen záminka, ale neměli byste ten průzkum odbýt – myslím ten ohledně zásob. Nemělo by to být těžké, vědí, že jde do tuhého a budou mít docela přesnou představu, jak si stojí.”
“Budu se snažit,” kývnu. Blanche mi popřeje dobrou noc a rychlým krokem zmizí v chodbě. Pomalu mířím ke školní bráně a na Torill úplně zapomenu, dokud za sebou nezaslechnu její cupitání.
“Myslím,” vydechne Torill, když se mnou konečně srovná krok, “že jsme si nebyly představeny.” Koutky úst jí potměšile cukají. Nezdá se mi, že má v úmyslu to opominutí etikety napravit. “Odpusť, že se ptám tak hrubě, ale kde ses vzala v tomhle hrnku školní smetánky? Všichni ostatní na to jaksi mají pověst, roky si ve sboru budují pozici odborníků. O tobě půlka školy ani neví, že existuješ.”
“Děkuju, přesně o to mi šlo.” Snažím se o podobnou směs ironické zdvořilosti a upřímného zájmu. “Pokud jde o smetánku, povím ti to hned, jak to sama zjistím.”
Torill je s takovou odpovědí zjevně spokojená.
“Ani nepřišla řeč na to, co vlastně děláš,” pokračuje ve společenské konverzaci.
“Mám půl úvazku na výzkum extraktu z gahy a druhou půlku na vedení veškerých alchymistických papírů,” odpovím. “A teď o mně víš víc než já o tobě, takže ti tu otázku budu muset oplatit.”
Čarodějka se usměje a je to ošklivý úsměv. Zlý. Působí jako roztomilé děcko se zakrváceným nožem v ruce, jako lákající květ masožravé rostliny.
“Můj obor,” prohlásí medově, “jsou magické katastrofy. Zkoumám, co se stane, když někomu bouchne kouzlo pod rukama a vypustí do okolí nekontrolovanou sílu.”
Pak jaksi pohasne.
“Tahle záležitost zavání obrovským malérem,” povzdechne si. “Ale to teď nevyřešíme. Nemáš chuť na víno?”
Ať je Galdur jaký chce, z nerozhodnosti nebo liknavosti ho obvinit nemůžu. Během následujících dvou dnů se několikrát objeví v mé laboratoři, aby mi předal kus vybavení nebo probral nějakou drobnost ohledně dhamského místopisu a zvyklostí. Tři nabité amulety si vezmu, protože jeden nikdy neví. Odmítnu krátkou dýku a pokusím se Galdurovi smazat úsměv sebevědomým prohlášením, že sama mám lepší. Nevyjde mi to.
Poslední dopoledne už nemám do čeho píchnout. Bloumám po laboratoři, uklízím čisté sklo, rovnám si lejstra na stole, řadím zásobnice na poličce. A když mi přitom do ruky přijde lahvička s mým výtažkem z gahy, dlouho na ni zírám, abych si ji nakonec strčila do kapsy.
Bdělost. Rychlost. Energie. Mohla by se hodit.
Slíbeným obědem se školní kuchyně pořádně vytáhne. Připomenu si pokyn, totiž najíst se do zásoby, a zatímco se zbytek osazenstva u jídla snaží o sofistikovanou konverzaci, já mlčím a soustředěně spořádám misku rybí polévky, kus kachny na medu, porci houbového jahelníku a nepočítaně medových koláčků. Bude mi špatně. Strávím první den cesty v sedle se zkaženým žaludkem. Jsem pitomá koza, odsoudím se a nacpu si do pusy další koláček.
Až když se kolegové pomalu propracují k podobnému přejedení, luskne Galdur prsty na sloužící, nechá uklidit stolní desku a rozloží na ní velkou mapu Leithínu. Popisuje nám překročení dhamské hranice, zastávku v Caldarvanu, cestu vrchovinou přes dhamsou Tessaru a adorské Caille. V duchu mu zanadávám, protože nás povede místy, kde jsem několik let žila a vyvolávala mírná pozdvižení, ale po všem tom jídle jsem příliš ospalá na to, abych se hádala.
Ostatní výzkumníci mají podobně těžká víčka a mně začíná svítat. Galdur si chtěl předvečer výpravy odbýt bez dohadování a zvolil mírumilovnou metodu, jak toho dosáhnout. Prstem na mapě nás dovede až k místu, kde stávala adorská čarodějnická škola, aniž by mu kdokoliv odporoval.
Bohatě si to vynahradíme ráno při odjezdu. Tegyd má do zelena nejen oblečení, ale i obličej, a já se mu nemám co posmívat, protože vím, že vypadám podobně. Torill dorazí s temnými kruhy pod očima a dlouhou sbírkou nočních můr, Iwar nervózní a nesoustředěný. Galdur se zuby nehty drží svého nepostradatelného úsměvu, ale pohybuje se s opatrností člověka, kterého příšerně bolí hlava.
V družném skuhrání se doploužíme ke stájím, kde nám štolba předá pět robustně stavených, flegmaticky působících zvířat. Já umím jezdit celkem obstojně, ale rychle zjistím, že jízda na koni zřejmě nepatří do comharských osnov. Pomůžu do sedla Torill, napovídám Tegydovi, až pak nasednu sama.
Zíráme jeden na druhého z koňských hřbetů a Galdur se nějak nemůže odhodlat zavelet k odjezdu.
“Bozi dobří,” zavrčím. Mám hlad, zároveň se mi chce zvracet a nejradši bych si zalezla do postele. Pobídnu svého oře a navedu ho ke školní bráně. “Jedem, ať to máme z krku.”
“To se ti snadno řekne,” zaúpí Iwar. Jeho kůň rozvážně vykročí až po několikátém šťouchnutí patami.
“Já bych radši šel dneska pěšky,” mumlá Tegyd, snad ještě o kousek zelenější, jak se pohupuje v sedle.
“V pevné zbroji a s ostrou zbraní, strach nezná, věrně slabší chrání…”
Galdur jen bolestně pomrkává. Zpěv rozhodně nepatří mezi Torilliny talenty. Naštěstí jí další slovo hrdinské balady přetrhne zívnutí, kterým si málem vykloubí čelist. “Do háje, já bych spala.”
“Co myslíš, jak se bude zpívat o nás?” šeptne mi Galdur.
“Za předpokladu, že dorazíme včas, povede se nám to kouzlo zajistit a nezničit půl Adoru divokou magií? V takovém případě se nebojím, oni už nás bardi nějak vylepší.”
