O pomoc nás nežádali – 2. část

Jednám od toho odpoledne s Blanche několikrát. Po svém návratu mi podepisuje plány dalších experimentů, s povzdechem schválí výjimečné uvolnění dávky durmanu pro Anfithinu práci, jelikož zajímavé pokroky mladé mistryně jsou vykoupené neméně zajímavými ztrátami na materiálu. Ale pořád nemám odvahu začít o Galdurovi a jeho podivných, nicméně nepříjemně lákavých řečech.

Jsem už na cestě z Blanchiny pracovny, v ruce potvrzený rozpočet katedry, když se rozhodnu, že to musím nějak rozseknout.

Otočím se na patě, otevřu ústa a odhodlání mě stejně rychle opustí. Rektorka mě pozoruje se zdvořilým zájmem.

Teď vážně musím něco říct, uvědomuju si. Už mám na jazyku dotaz ohledně povzbuzujících substancí, jejichž výzkum rektorka vymýšlí a já provádím, ale bleskově si vynadám do zbabělců.

“Mluvil se mnou v knihovně nějaký Galdur, prý z runové magie, a snažil se mi nabídnout práci, prý hrozně důležitou a hrozně tajnou. A vy prý máte vědět víc.”

S každým dalším slovem si připadám hloupěji. Přistihnu se, že si koušu dolní ret.

Velmistryně Blanche de Lestate si opře čelo o sepjaté ruce a zamumlá ke své stolní desce litanii, v níž zachytím slova “komediant” a “přetrhnu”.

“S Galdurem se to má trochu jako s Anfithou,” vysvětlí mi, když se po chvilce odhodlá čelit výzvě s rovnou páteří. “Je neobyčejně inteligentní. Cílevědomý. A pokud jde o způsoby, živelná pohroma.”

“Stálo to runovou taky tolik, co nás?” hlesnu v náhlém souznění. Blanche tázavě zvedne obočí a pak ho zase spustí, když si vzpomene, co za lejstra jsem jí poslední dobou nanosila k podpisu. Rozhodne se přejít to bez komentáře.

“Galdur Beratte je zodpovědný za vybudování výzkumného týmu. Předmětem výzkumu je magický jev pozorovaný v Adoru, o kterém předpokládáme, že by mohl ohrozit Comhar. Začneme sběrem dostupných informací a vytvořením pracovní teorie, další postup upravíme podle ní. Předpokládám, že se zúčastníš přinejmenším úvodní diskuze?”

Blanche stočí větu do otázky a mě na hrudník dopadne neviditelné závaží. Pravda, v jejím podání zní celá záležitost poněkud realističtěji, ale pořád si vůbec nejsem jistá, že si chci taky smočit.

“Není mi jasné, co Galdur čeká ode mě.”

Plavovlasá čarodějka mi nedovolí, abych zodpovědnost za svou volbu přenechala jí.

“Reine, nenuť mě vyjmenovat nahlas, proč jsem tě zaměstnala. Výzkum postupuje kupředu, jsou o něm přehledné záznamy a kvestor si mnohem méně stěžuje na naše účetnictví. O Galdurových metodách si myslím svoje, ale nezpochybňuji jeho výsledky.”

Chce se mi zaječet, ať konečně všichni přestaneme mluvit v hádankách. Ať mi Blanche řekne na rovinu, jestli se mám zúčastnit nebo ne, a jaká je šance, že si ze mě Galdur jen utahuje. Ovládnu se, protože vřískat na rektorku se nesluší, vůbec nemluvě o vřískání na člověka, jemuž částečně vděčím za záchranu vlastního krku.

Kdyby se jenom netvářili tak tajemně… Zvědavost se mi zakusuje do kostí.

Ne, ne, zatraceně, tohohle budu ještě litovat.

“Kdy má být ten úvodní sedánek?”

“Dám ti vědět,” zabručí rektorka a obrátí svou ctěnou pozornost k jakémusi grimoáru, který si rozložila před sebou. Vezmu to jako výzvu k odchodu. Už beru za kliku, když Blanche znovu promluví.

“Reine?”

Ohlédnu se přes rameno.

“Skutečně je to tajné. Ani slovo.”

Přikývnu a kousnu se do jazyka. Až za dvěma rohy, kdy už mě nemůže být do pracovny slyšet, si ulevím.

“A s kým bych o tom asi tam mluvila?”

V comharském podhradí vypukla epidemie spály. Teď nemusím hledat kupce po zapadlých uličkách a pochybných podnicích, teď mi chodí za bílého dne až domů. Už několik dní nedělám nic jiného, než že louhuju byliny a přemlouvám školu, aby dočasně slevila z horentní sumy, kterou za lektvary požaduje.

Částečně se mi to daří, takže neznámé tváře nekompromisně odesílám ke školní bráně, za kterou se činí mí kolegové. O moji pomoc si škola neřekla, lidské síly má víc než dostupných alchymistických aparatur, takže se můžu zaměstnat ve vlastní kuchyni. Své lektvary prodávám až lidem, kteří se vrátí roztřesení čerstvou hrůzou z vlastní chudoby.

I tak je jich víc než dost. Mezi vážením, odléváním, výpravami pro zásoby a věčným smlouváním skoro nespím a mám opravdu hodně mizernou náladu.

Nejdřív zazvoní zvonek u dveří a hned vzápětí sklo. Nezvaný návštěvník si samozřejmě musí k zalomcování rukojetí vybrat okamžik, když přelévám hotový elixír do lahviček.

Několik kapek mi steče po prstech, ale celkem vzato z toho výsledek půldenní práce vyjde bez úhony. Zajistím poslední fiolu zátkou a teatrálně si oddechnu.

Nezamířím ke dveřím, to jsem se rychle odnaučila. U jednoho z oken mám přistavenou židli a pohodlně z něj vyhlédnu na ulici.

“Co se děje?” povzdechnu si. Na mé dveře úpěnlivě zírá možná dvacetiletá dívčina s hnědými vlasy a odstrašujícími kruhy pod očima.

“Paní Laragh,” hlesne, přizpůsobí se situaci a pukrle předvede směrem k mému oknu. “Přišla jsem požádat o pomoc. Můj chlapeček onemocněl…”

Víc říct nedokáže, rozpláče se. Paže si omotá kolem těla, jako by sama sebe objímala, když ji neobejme nikdo jiný.

“Škola má zásoby léku,” pronesu jako už tolikrát. “Zeptejte se tam. Není drahý.”

“O peníze nejde,” vypraví ze sebe dívka a vzlyká tak silně, až se kymácí. “Mně ho nedají. Mě ani nepustí do školy.”

“To není možné,” odporuju bez rozmýšlení. Škola má svoje mouchy, ale že by se vzpírala vydělat si nějaký ten stříbrňák, to se mi nezdá.

“Ale ano.” V hlase dívce zazní nový tón. Pohrdání a zároveň bezmoc. Prohlédnu si ji ještě jednou, její složité, možná až přezdobené šaty, které jsou v tuhle chvíli urousané a lem sukně špinavý od prachu, a konečně mi to dojde.

Škola si sice ráda vydělá, ale nepřeje si, aby se mezi počestnými měšťany bažícími po medicíně potloukaly nevěstky.

“Tak fajn. Dva stříbrné. A okamžik strpení.”

Je mi jí líto a jsem hrozně unavená, proto jsem kapitulovala tak snadno. Teď rychle otevírám kalamář a chci na kartičku napsat dávkování, když mi dojde, že jsem se ani nezeptala na věk dítěte.

Potřebuju se vyspat, říkám si v duchu, když se ploužím zpátky k oknu.

“Jak starý je váš chlapec?”

“Bude mít čtyři léta,” odpoví dívka. S nadějí ve tváři vypadá skoro půvabně. Jenom škoda, že já žádnou naději necítím.

Ani jí neodpovím. Lístek se správným dávkováním pevně přivážu na hrdlo fioly, udělám si značku na list papíru, na kterém si sčítám prodané protispálové lektvary, a donesu cenné zboží ke dveřím, za kterými trpělivě čeká nevěstka.

Nesmlouvá, nehádá se. Vtiskne mi do dlaně tři stříbrné mince a z očí jí září vděk.

“Děkuju, paní. Děkuju,” zašeptá a odběhne.

Zkusím si ten její úsměv zapamatovat, abych se z něj mohla těšit, až si trochu odpočinu. Teď se cítím tak mizerně, že přistavím židli od okna ke zvonku, abych od něj odvázala provázek, který ho spojuje s rukojetí venku.

Je pořád světlo, když se zvonek znovu rozhoupe, nemohla jsem spát dlouho. Shodím ze sebe přikrývku, tápu k oknu a ze zvyku skuhrám.

“Kdo to zatraceně zase otra-”

Uprostřed slova mi dojde, že zvonek nemá co zvonit. Odvázala jsem ho, návštěvníci můžou cloumat rukojetí, jak se jim zachce, a zvonek bude pořád zticha. Není zticha. Co se stalo?

Změním směr a jdu se podívat do zádveří. Přímo před mýma očima se zvonek znovu rozkýve a přitom mě ve tváři pošimrá magická energie.

“Tady už se člověk nemůže ani v klidu vyspat,” zaláteřím, když otevírám dveře.

“Přes poledne?” Na Galdurově obličeji je znát upřímné překvapení.

“V noci jsem to nestihla. Už dvě noci jsem to nestihla, abych byla přesná. Takže co u všech bohů potřebuješ, že mě taháš z postele?”

“Jdu tě pozvat na kus řeči,” usměje se nevinně. “Zítra po obědě. Konečně jsem sehnal všechny, se kterými chci mluvit.”

“Co když nemám čas?”

“Škola má léků dost a výjimečně je prodává i za slušnou cenu.” Čaroděj má nepříjemně přesný odhad, pokud jde o věci, které považuju za neodkladné.

“Já vím. Ale pro někoho jsou pořád moc drahé, a pak jsou zřejmě taky lidi, které pro jistotu vůbec nepustí do kampusu.”

“Ale ale. Ty kšeftuješ s lidmi, které vyhodí hlídač od brány? Koleduješ si.”

“Kšeftuju s těmi, kdo potřebují pomoc. Přiběhla holka, že má nemocné malé dítě. Mám ji poslat, ať mu dává obklady a doufá, že si sám nesedře kůži z těla?”

“Umíš to zastavit, Reine?” Poprvé, co ho znám, má Galdur cosi jako vážný výraz. “Umíš si říct, že víc už toho udělat nemůžeš? Umíš se zastavit, než se zničíš?”

Ve správné náladě bych to možná přijala jako výzvu a rozvedla na to téma dlouhou filosofickou diskuzi, ale teď jsem rozespalá, pořád ještě unavená a neschopná komplikovanější myšlenky.

“Jestli nechceš nic dalšího, zmiz.”

Galdur nezmizí, což ostatně ani nečekám. Na prchavý moment mě těší alespoň jeho mlčení. Přesně do okamžiku, než si všimnu, že mi soustředěně zírá do rozhalenky košile.

“Dobře se vyspi, Reine,” uzavře, když konečně zvedne pohled zpátky k mému obličeji. “Uvidíme se zítra.”

Jen co se obrátí k odchodu, zavřu za sebou dveře a hodlám si ještě chvíli zdřímnout. V ložnici zavadím pohledem o zrcadlo a zjistím, proč na mě Galdur tak koukal.

Pod límcem košile je jasně vidět řetízek z malých kovových plíšků pokrytých runami. Daň, trest a přenosné vězení, které mi nemá dovolit čarovat, protože na rozdíl od běžných čarodějů dokážu získávat energii pro kouzla z neetických zdrojů.

Běžným čarodějnickým zdrojem je energie volně prostupující zemí, kterou každý živý organismus potřebuje k životu. Čarodějové svoji energii dovedou vzít a živit s ní kouzla i mimo vlastní tělo, a to se považuje za umění.

Nekromanti kromě volně kolující síly dokážou využít i energii jiných živých bytostí. Ti slušnější si vezmou jen trochu. Ti méně slušní kvůli síle zabíjí.

Není divu, že tyhle hrátky s energií se za umění nepovažují a že každý, kdo k nim má sklony, vyfasuje kolem krku runy. Lhostejno, jaké má úmysly.

Galdur pracuje na katedře runové magie, takže jsem si celkem jistá, že pozná blokační amulet. Jenže nehnul ani brvou, když ho uviděl na mně, přičemž ví, že čarovat dokážu.

Buď se dovede výborně přetvařovat, nebo mi nakonec přece jen koukal na prsa.

Příspěvek byl publikován v rubrice "O pomoc nás nežádali". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..