Půl roku se snažím tvářit tajemněji než hrad v Karpatech, a dneska přišel čas s tím skoncovat.
Konečně jsem totiž dovedla k úspěšnému závěru nový příběh. Vyprávění o čarodějce Reine a o problémech, kterým čelí její země – i rodná Dhamsa, i Comhar, který jí nabídl bezpečné útočiště.
Na tomto místě patří jako již tradičně obrovský dík Michalu Havlovi, jak za betareading, tak za dalekosáhlou následnou diskuzi. To je pak radost psát.
(Víte, co bude legrace? Až udělám chybu v nastavení času pro články a následkem toho se tu jednotlivé kapitoly objeví na přeskáčku… Nicméně pokud jsem nic nepokazila a počítala správně, tak teď máte na měsíc co číst.)
Comharská Škola magických umění si na následky války nestěžuje, získala tím do svých služeb dva schopné čaroděje. Z toho, co se od Theodora dozví o válečných dobách na území cizích zemí, ale začínají comharští tušit, že problémy ještě zdalena neskončily. Pravá příčina potíží totiž leží někde úplně jinde než v bojechtivé a dobyvačné povaze vévody Frolika Adorského.
Comharští čarodějové nemíní nečinně přihlížet. Mají v úmyslu problém nalézt, prozkoumat a vyřešit. Háček může být v tom, že onen problém má prvopočátek v Adorském vévodství – a že adorští…
A jak to bude dál?
Račte se začíst…
„Čtyři stříbrné.“
Hlas, který se mnou vyjednává o ceně silného dryáku na bolest, nepřipouští odpor.
Ke vší smůle není jeho majitel ani zdaleka první, kdo se takhle snaží.
„Šest,“ zopakuju za tenhle večer přinejmenším podvacáté. „Na pět mě přijdou suroviny a můj čas taky něco stojí.“
„Ta chvilka, co to mícháš v kotlíku?“
„Těch pět let na Acadaemii. Šest stříbrných, berte nebo nechte být, je mi to celkem jedno.“ Prohnu rty, lehce zvednu obočí a rozhlížím se kolem. Chci vypadat, jako že mě tahle zbytečná diskuze začíná nudit. Sedíme naproti sobě v zapadlé hospodě, jejíž jedinou výzdobou jsou police u stropu, plné nepoužívaných pivních korbelů. Nezdá se mi, že by se sem tolik lidí vůbec vešlo, ale třeba za lepších časů hostíval svatby. Nastaly výrazně horší časy, minimálně pro hostinského, teď v jeho lokále sedíme všehovšudy tři.
A vzhledem k tomu, že právě majitel podniku ze mě chce lacino vymámit úlevu od své artrózy, nemůžu počítat s tím, že by se mě někdo zastal.
„Nebudu se tu dohadovat. Čtyři.“ Jeho hlas klesne do chraplavého šepotu. „I to je víc, než co stojí, když se neplatí daně ani desátek škole…“
On se mě snaží vydírat. Zasmála bych se tomu, kdybych se tu necítila tak stísněně. Takhle se jen rozhodnu, že jsem s hospodským coby se zákazníkem skoncovala.
„Ale, to se o mně povídá? Běžte se přeptat správce městské kasy.“ Snažím se udržet pečlivě nezaujatý tón a přitom se horečně soustředím na nosník police nad hospodského levým ramenem. „Prosím. A když už půjdete kolem, tak i do školy. Všichni o mně ví.“ Ne, nosník ne, je moc velký. Co skoba, která ho drží?
„Nikam se chodit ptát nebudu,“ zasyčí, hmátne levačkou přes stolní desku a já, soustředěná na kouzlo, neucuknu. Teď mě drží za zápěstí. Budu to kouzlo potřebovat. „Ty mi prostě ten lektvar dáš.“
S posledním slovem se police utrhne. Korbele se sesunou s varovným skřípěním, většina jich spadne na stůl nebo rovnou na podlahu, ale přinejmenším dva zasáhnou překvapeného hospodského do ramene a jeden spadne přímo na naše spojené ruce. V tom okamžiku vstanu, vytrhnu svou ruku z leknutím uvolněné pracky hospodského a kráčím ven tak rychle, aby se to ještě nedalo označit za útěk.
A protože mám svoji hrdost, hodím někam za výčepní pult drobnou minci za vypité pivo.
Vyřítím se na ulici, nadechnu se chladnoucího večerního vzduchu a zahnu směrem ke svému bytu.
Koutkem oka přitom zahlédnu, že z hospody vyšel někdo další.
Nechci utíkat, abych nevypadala provinile. Tím jsou moje vyhlídky omezené na nůž v brašně a pořádnou dávku štěstí. Snažím se zachovat cosi jako klidný krok. Po prstech mi stékají kapky krve z ranek, které mi uštědřil padající korbel.
Hlavou se mi promenádují nejlepší místa, kam udeřit nebo bodnout, jak se ubránit. Není to zdaleka poprvé, moje večerní obchody probíhají ke vší smůle často podobně. Dovedu se bránit, i když jsem stokrát raději, když se šarvátkám vyhnu.
Lehce třepnu hlavou, abych si odhodila dlouhé tmavé vlasy z očí, a při té příležitosti se ukrutně nenápadně ohlédnu.
Zdá se, že za mnou nikdo nejde.
Špatně se natáhnu, ruka mi sklouzne po drsném dřevě a na dveřích po mých prstech zůstane krvavá šmouha.
Do háje. Domácí mě přetrhne.
Vejdu do světnice a zavřu za sebou. Proužek světla pode dveřmi ložnice mi stačí, abych se vyhnula dvěma židlím a na jednu z nich pohodila prázdnou brašnu. Za ní následuje plášť, opasek, vesta, všechno, co doteď skrývalo, jak na mě visí košile. Vysoká jsem jako průměrný chlap, ale do šířky mi hodně chybí.
Pár mincí z kapes položím na jídelní stůl a přemýšlím, jestli krev ze dřeva pustí vodou, nebo si budu muset vypůjčit něco z alchymistické laboratoře. Vážně doufám, že bude stačit voda. Už tak je v knize zásob mých podpisů víc než dost.
Dveře do ložnice se otevřou dřív, než se jich stihnu dotknout. Mezi veřejemi stojí tmavovlasý, pohledný a pořádně nervózní mladík.
„Poslechni, Reine, vážně mě to mrzí, ale tohle-„
Tarmo se zarazí s pohledem upřeným na moji pravou ruku. Já si mezitím prohlížím spoušť za jeho zády, postel plnou oblečení a knih a poloprázdný batoh vidící na pelesti, a je mi trochu smutno. Ne proto, že si Tarmo balí a co nevidět odkud odkráčí, ale proto, že je mi to vlastně jedno.
„Reine, co se stalo? Sedni si. Donesu vodu a vyčistím ti to.“
„To nemusíš,“ bráním se, když mě strká k židli. „Nic to není. Máš svojí práce dost.“
Zvedne ke mně pohled raněné laně a mě až v tu chvíli dojde, že to byla pěkně jedovatá poznámka.
„Reine, já… já už tohle prostě nezvládnu,“ vypraví ze sebe. „Ale to zatraceně neznamená, že tě tu nechám krvácet. Co se ti stalo tentokrát?“
„Závěr diskuze o alchymistické morálce a společenské odpovědnosti,“ odpovím. „Vážně to nic není, mám jen odřené klouby.“
„O něčí čelist?“
„Spadl mi na ně pivní korbel. Ten parchant mě chtěl přesvědčit ručně a já nevymyslela nic lepšího, než strhnout na něj polici s nádobím.“
„Zaplatil nakonec?“ Tarma to ve skutečnosti nezajímá, jen nechce, aby bylo ticho, zatímco po bytě hledá obvazy a tinkturu na rány.
„Ne,“ ucedím unaveně. „Ale dryák na klouby se hodí leckomu, ještě ho udám.“
„Reine, stojí ti to za to? Pro tu trochu peněz? Pořádně ti nezaplatí, pokouší se tě okrást, každou chvíli se vracíš zraněná. Jestli potřebuješ peníze, proč si nezvýšíš úvazek ve škole?“
„Nejde o mě. On bez léků skoro nemůže chodit, ten lektvar potřebuje a škola ho prodává mnohem dráž.“
„Tak proč mu ho prostě nedáš, pro bohy?“
„Z principu. Lektvary něco stojí. Nechci tolik co škola, ale něco mi zaplatit musí. Až tak chudý zase není.“
Zasyčím, když mi Tarmo polije rány výluhem ze šalvěje.
„A co ti ostatní?“ zkouší to zamluvit, zatímco uvažuje, jak mi na hřbet ruky položit obvaz.
„Tak různě,“ zavrčím. Nechce se mi rozebírat, čím přesně si přivydělávám, ne před přítelem, který se mě na to zeptá až ve chvíli, kdy si balí věci. Tarmo roztrhne volný konec obvazu, zaváže mi ho kolem zápěstí a vstane.
„Hned budu pryč,“ slíbí a začne pěchovat všechen svůj majetek do batohu.
„Můžeš tu klidně zůstat do rána,“ navrhnu. „Je skoro půlnoc. Přespi tady, není kam spěchat.“
Tarmo se zarazí a zírá na mě, jako bych právě zabučela.
„To by nebylo fér,“ pronese tiše.
„Když myslíš,“ přikývnu, vstanu a jdu se napít vody.
Trpělivě čekám a Tarmo se snaží, netrvá dlouho a už brousí po bytě a hledá, jestli něco nezapomněl. Když usoudí, že ne, hodí si batoh na záda, několik velkých knih vezme do náruče a nadechne se, jako by se odhodlával k činu.
„Proč vůbec takhle pozdě?“ zeptám se těsně předtím, než stihne říct první slovo.
„Chtěl jsem s tebou mluvit. Nenapadlo mě, že se vrátíš až teď.“
„Mě taky ne,“ přikývnu.
„Reine, poslyš… Jsi báječná holka, ale…“
Tarmo tak dlouho bojuje sám se sebou, až se mi ho zželí.
„Ale žít se se mnou nedá, já vím. Z toho si nic nedělej. Já se sebou taky někdy nemůžu vydržet.“
Dlouho na mě beze slova zírá a pak odejde.
Když za ním zapadnou dveře, konečně sebou praštím do postele, jak se na to už pár hodin těším. Svíčky, které Tarmo zapálil, mám na dosah a můžu je snadno sfouknout. Zírám do tmy a sčítám si pro sebe dnešní den.
V laboratoři jsem jedním neopatrným pohybem roztřískala celou destilační aparaturu a ještě nějaké sklo navíc. Musím vypsat objednávku na nové, nechat si ji schválit, najít skláře.
V rámci svých domácích přivýdělků jsem si většinu večera nechala nadávat a pouštěla srdceryvné stesky jedním uchem tam a druhým ven. Ve výsledku jsem místo lektvaru nechala na místě spoušť a trochu vlastní krve.
A přítel se mnou skoncoval, aby se cestou pryč z mého bytu a života zastavil a ošetřil mi bozi vědí kolikáté zranění, se kterým jsem v noci přitáhla domů. Vždycky se zapletu s hodnými kluky. Vždycky to dopadne stejně.
No, tak to bychom měli.
Druhý den mě naštěstí nečeká žádná laboratorní práce. Půl dne se hrabu v hromadách papírů, chystám účty pro správce skladu, rektorku a skláře, píšu pojednání o neúspěšných experimentech, které jsme zatím provedli.
Až když podruhé kontroluju, jestli jsem zavřela všechna okna a uklidila veškeré psací náčiní na svá místa, si uvědomím, jak hrozně se mi nechce domů. Žádný oheň v kamnech, žádný horký čaj, v lepším případě víno, co sama neudělám, to nebude. Vím, že si zase rychle zvyknu, ale dneska mě malý, tmavý byt vůbec neláká.
Proletím v duchu jiná místa, kde jsem zvyklá pracovat nebo odpočívat, a rozhodnu se, že odpoledne můžu stejně tak dobře strávit ve školní knihovně. Svůj zápisník mám v brašně, pero si vypůjčím z pracovního stolu a násadku si strčím za ucho. Tady, ve škole, se nad tím nikdo nezarazí.
Ve dveřích mě málem smete dívčina kolem dvacítky, hnědé vlasy sepnuté do uzlu a v náruči stoh knih, na kterých odvážně vybalancovala baňku s nazelenalou tekutinou.
„Reine!“ vypískne překvapeně a hypnotizuje kymácející se nádobku. Rychle po ní hmátnu a zachráním tak knihovně pár cenných svazků před politím kdovíčím.
„Hrome, Anfi,“ zamumlám. Snahu naučit Anfithu chodit do práce včas jsem vzdala někdy v zimě. Rok tu poletovala pozdě a většinou s mírnou kocovinou jako studentka alchymie, skoro rok už tu poletuje pozdě a s mírnou kocovinou jako mistryně a jestli to někdy dotáhne až na rektorku, veškeré vyučování na castelgrandeské Škole magických umění bude začínat po poledni. S mírnou kocovinou všech zúčastněných.
„Ty už jdeš?“ zalapá Anfitha po dechu, když konečně odloží své knížky na nejbližší stůl.
„Dneska jo. Pokusy mám hotové, dodělávala jsem jen papíry. Další fázi nemůžu začít bez Blanche, takže dokud se nevrátí, moc se tu vyskytovat nebudu.“
„Aha… no… já doufala, že se tě budu moct zeptat, kdybych na něco narazila s tou daturou,“ ukáže bradou na baňku, kterou pořád držím v ruce.
„Kdyby něco, budu v knihovně.“ Vrazím jí předmět jejích experimentů do ruky a vyklouznu na chodbu.
Cestou do knihovny musím projít přes nádvoří školy, příjemný park s několika stromy, obvykle plný studentů v hloučcích okolo knih, hudebních nástrojů nebo lahví. Brzké květnové odpoledne je k takovému posedávání jako stvořené, takže kličkuju mezi zaneprázdněnými skupinkami. Několik diskusních kroužků při pohledu na mě ztichne a provází mě nejistými pohledy. Utěšuju se tím, že si mě jen nedovedou zařadit – výuce se nevěnuju, s výjimkou několika odhodlaných a zároveň mírně zoufalých aspirujících alchymistů, kteří nesehnali nikoho jiného pro vedení své klauzury. Moje činnost ve škole sestává ze dvou třetin práce v rektorčině výzkumné skupině a třetiny nejrůznějšího papírování, protože zbytek katedry alchymie píše skvělé odborné traktáty, ale nedokáže si poznačit, že vzali ze skladu poslední zbytky digitalisu.
Fakt, že i na místní poměry jsem dost zvláštní čarodějka a vůbec divný patron, nemá s reakcí studentů určitě nic společného. Jak by mohlo.
Velké, vyřezávané dveře knihovny jsou přes den vždycky otevřené dokořán. Jsem jedině ráda, že nemusím zápolit s těžkým dubovým dřevem a skřípajícími panty a můžu rovnou zamířit ke svému oblíbenému místu, malému stolku mezi regály knih o runové magii. Objevila jsem ho v době, kdy jsem četla všechno, co se runové tak či onak týkalo, a brzy vyšla najevo jeho největší výhoda – bylo to studijní místo jen pro jednoho. Když jsem si před sebou rozložila knihy a zápisník, nikdo neměl možnost si přisednout.
Přesně to udělám i teď. Vylovím z police Teorii konstrukce runových zaklínadel, namátkou ji otevřu někde uprostřed a sáhnu pro svůj zápisník. Zaklínadla mě nezajímají, ale nechci, aby mě někdo otravoval. Teorie mi slouží jako štít, za kterým si můžu nerušeně naplánovat výrobu dalších lektvarů.
Lektvar proti padoucnici chystám poslední dobou tak často, že jsem si sehnala trochu surovin do zásoby, což se hodí. Sedlář ho čeká od včerejška za čtrnáct dní, tinktura se musí louhovat minimálně tři dny, ale když začnu za týden, nic tím nezkazím. Pak po mně chce kovář mazání na spáleniny, pozítří. Hojivý gel se rychle kazí, měla bych ho připravit co nejpozději, jenže s těmi kytkami je hrozná práce. Pokud se Blanche de Lestate do pozítřka nevrátí z inspekční cesty, mohla bych ho vyrobit ráno, kdy bývám normálně ve škole…
Pomalu se mi do úvah vtírá cizí přítomnost. Zvednu oči od svých poznámek, abych se střetla se soustředěným hnědým pohledem.
„Zdravím,“ pronese vetřelec nenuceně.
Nemám tušení, kdo to je. Nejspíš ne student. Je zhruba v mém věku, kolem třiceti, a nemá na sobě školní uniformu, i když mi chvilku trvá to poznat. Jeho volné šedé kalhoty a světlá košile na něm visí takovým způsobem, že se to zdálky za uniformu považovat dá – zděděnou po starším a větším příbuzném, případně několika příbuzných v řadě. Nezdá se, že by mu to vadilo. Ani jeho příliš velké oblečení, ani blátivě hnědé vlasy, které mu padají do očí, ani to, že na něj vztekle zírám.
„Ruším, že ano?“ usměje se a naprosto samozřejmě si sedne na druhou židli, takže mi pohodlně vidí do obličeje.
„Precizní analýza situace.“ Nutím se do klidného tónu. Hlavně nedat najevo, že mě štve, to by ho jen povzbudilo.
„To je dobře.“
Na to nedokážu zareagovat, jen bez mrkání hledím přímo před sebe. Kdo to zatraceně je a co mi chce?
„Jdu ti nabídnout práci.“ Odpověď na mou nevyřčenou otázku mě dokonale zaskočí.
„Já mám práce až nad hlavu, děkuju uctivě,“ procedím skrz zuby. „Takže kdybys mě nechal pracovat, to by bylo báječný.“
„Práce nad hlavu jako alchymistická laborantka…“ Jeho intonace naznačuje, že ta věta má pokračování. A že by se mi nemuselo líbit. „A pokoutní obchodník s lektvary,“ dokončí spikleneckým šeptem.
„Neporušuju žádné zákony. Suroviny od školy kupuju. Jsem vystudovaná alchymistka, mám mistrovskou zkoušku, můžu připravovat a prodávat lektvary, jak se mi zachce.“
„Já neříkám, že porušuješ zákony.“ Pobavený úsměv mu vidím na rtech i v očích. „Dokonce ani netvrdím, že někomu vadíš, protože těch pár dávek, co zvládneš uvařit a prodat, je z pohledu školy a jejích obchodů zanedbatelných. Já jenom říkám, že máš zajímavý pohled na svět, Reine Laragh, a že nejsi pitomá.“
„To je nejmizernější kompliment, jakej mi kdy kdo složil,“ zasyčím.
„Já jsem ti nepřišel skládat komplimenty, Reine. Hledám někoho jako ty. Někoho, kdo má dobré magické vzdělání, ale zároveň umí používat tu šedou věc mezi ušima.“
„A to všechno jdi odvodil z toho, že tu sedím nad Teorií konstrukce? Víš, že ji četl každý, kdo tu prolezl čtvrtým ročníkem?“
„Doporučil mi tě někdo, jehož úsudku věřím.“ O maličko širší úsměv, protože našel další věc, kterou mě může vytočit. Ne a ne a ne, já se ho na to nezeptám.
„Když už to musíš vědět, byl to Theodor Carwyn,“ pronese přátelsky.
Na okamžik si vybavím světlovlasého čaroděje, kterého jsem poznala během adorsko-comharské války. Inteligentní. Zásadový. Melancholický. A k mé smůle věrný své přítelkyni. Nu což.
„A taky na mě udělalo dojem, jak jsi zvládla tu příhodu v Morgově hospodě,“ pokračuje čaroděj s nevinným pohledem.
Polknu naprázdno a v levé ruce, schované pod stolní deskou, sevřu okraj své košile. Tohle jsem nečekala.
„Tak tys byl včera večer u Morga?“
„Byl. Doslechl jsem se, že tam občas chodíváš, a nepopírám, že jsem byl zvědavý. Elegantní zásah, mimochodem. Neobvyklý styl. Většina čarodějů ze školy by ho buď smetla silou, nebo podpálila. Čím nižší ročník, tím barevnější plameny.“
Zacukají mi koutky. Zdá se, že na všech čarodějnických školách je to stejné, děcka jsou nadšená z toho, že zvládnou pár energetických triků, a myslí si, že jimi vyřeší každý problém.
„Z toho už jsem vyrostla,“ ujistím čaroděje srdečně.
Není to úplně lež. Jen se ten růst uskutečnil jaksi všechen najednou.
„To je jen dobře. Potřeboval bych člověka, který umí řešit problémy i jinak, než hrubou silou jakéhokoliv druhu. Jde o to, že sháním tým pro výzkumnou práci. A chci, aby to byl dobrý tým. Popřemýšlej o mé nabídce, Reine.“
„Žádnou nabídku jsi mi neudělal,“ ozvu se karatelsky. „Meleš o výzkumném úkolu, o inteligenci a o tom, že moje neochota čarovat na veřejnosti by se ti hodila, ale to není pořádná pracovní nabídka, to jsou řeči pro nejopilejší holku v nočním podniku.“
Divadelně vytřeští oči a přikryje si ústa dlaní.
„Ale Reine, to jsi mě úplně špatně pochopila!“
Proti vlastní vůli vyprsknu smíchy. Střapaté tmavé vlasy a mírně větší košile malebně dotváří dojem provinilého školáka. Pak čaroděj poněkud zvážní.
„V tomhle případě se nabídka dělá špatně. Zaprvé si nikdo není úplně jistý, co všechno to bude obnášet, a zadruhé je to technicky vzato tajné.“
„Jak ses zrovna ty dostal k tajemství?“
„Já jsem odhalil problém.“ Ani v nejmenším se nesnaží o skromnost. „Tajemství se z něj stalo až později, když jsem to vysvětlil rektorce.“
„A Blanche de Lestate ví, že brouzdáš po její škole a přepadáváš lidi, kteří se náhodou tváří trochu inteligentně?“
„Když to chceš podat takhle, tak ano, ví. Mám její předběžný souhlas vybrat si na škole kolegy. Budeš klidnější, když ti to potvrdí ona sama? Klidně se jí běž zeptat. A kdyby něco, můžeš mi nechat vzkaz na katedře run.“ Na pár okamžiků se významně rozhlédne kolem. „Jmenuju se Galdur.“
„Nebudu lhát a tvrdit, že mě těší,“ brouknu. Čaroděje to z nějakého důvodu královsky pobaví.
„Měj se hezky, Reine,“ rozloučí se, vstane, vrazí ruce do kapes a klidně odchází.
Pořádně dlouho se nezmůžu na nic než dívat se na regál, za kterým zmizel, a zmateně mrkat.
Co to mělo znamenat?
A ještě jedna otázka se vynoří z jakéhosi zasunutého koutu mysli – mám ho brát vážně?
Neodvolával by se na rektorku, nejlepší comharskou čarodějku a zároveň osobu s prsty v městské i státní radě, kdyby neměl skutečný důvod. Čili ano, věřím, že má nějaký výzkumný úkol, který potřebuje rozlousknout.
Ale nepotřebuje k tomu mě, rozhodnu se pevně.
Proč taky. Prý lidi s kvalitním magickým vzděláním… zajímalo by mě, co mu o mně Theodor napovídal. Ten moc dobře ví, že moje studium na Acadaemii Magice bylo poněkud omezeného rozsahu a že alchymie je jediné odvětví magie, ve kterém jsem alespoň průměrná.
Ale mohla bych se přece jen poptat, úplně nezávazně, čeho se ten výzkum týká. Mohlo by to být zajímavé…
„Ne,“ přikážu sama sobě důrazným šeptem. Můj život je teď zajímavý až až. Nebudu se plést do cizích plánů. Nebudu se plést mezi mnohem schopnější čaroděje.
„Ne,“ ujistím se ještě jednou, popadnu pero a zaostřím na zpola popsanou stránku. Hojivé mazání pro kováře tedy připravím ráno místo práce, a hned potom bych měla začít s povzbuzujícím dryákem, který chce správce vězení. Zatím nebudu nic shánět, nejdřív si s ním důrazně promluvím. Jestli jím chce podělit své dozorce, proč ne, ale chraňte ho všichni bozi, jestli zjistím, že lektvar má dostat jediný vězeň u výslechu.
„Paní Reine?“ Za regálem se vynoří úzký obličej rámovaný špinavě blond vlasy. Jeden z mých studentů. „Nerad ruším, já jenom že se z vaší laborky zrovna ozvalo něco jako výbuch a teď tam Anfitha-„
Vyděsím se.
„-hrozně nadává.“
Uff. No dobrá.
„Už tam letím,“ povzdechnu si, popadnu pero a zápisník a zamířím zpátky na katedru alchymie. Anfi pracovala s durmanem, pokud přišla o vzorek, bude to znamenat spoustu vysvětlování, než dostaneme další dávku. A to nemluvím o tom, co všechno mohla zničit kyselina, kterou používá při vyluhování. A kdo to bude uklízet, kdo jí bude diktovat, co napsat do protokolu o ztrátách?
Dlouhý večer v prázdném bytě tímto přestává být problém.
Díky bohům, zatetelí se cosi hluboko v mé hlavě.
