„Nezapomeňte – žádná kouzla,“ sykne Iwar, když se před námi třetí den cesty vynoří pohraniční pevnůstka. „Theodor tvrdil, že v Dhamse je hodně vnímačů.“
„V Adoru je hodně vnímačů,“ opravím ho. Špatně už mi naštěstí není, ale psí nálada nepřešla. „Většina lidí s talentem pro magii se prostě rozhodla kouzla nepoužívat a žít jako každý jiný, takže po Adoru běhají desítky čarodějů inkognito a spousty dětí, které schopnost vycítit kouzla v různé míře zdědily. V Dhamse odlifrují každého, kdo projeví ždibec nadání, na Acadaemii.“
„Nicméně my nevystupujeme jako vyslanci castelgrandeské školy, ale království. Takže pokud nebudete v ohrožení života a přesto použijete kouzlo, stáhnu z vás kůži.“
Potlačím zahihňání. Starší kolegové jsou z Galdurovy výhrůžky přinejmenším nejistí.
Na druhou stranu, je to rozumný požadavek. Naše úkoly nám dají zabrat i bez ozbrojenců v patách a předvolání k soudu.
Náš svazek úředních lejster – osobní doklady, cestovní povolení, souhlas s misí z adorského dvora – uspěje bez zádrhele a jsme vpuštěni do Dhamsy. Naše cesta se změní jen v jediné věci – začne příšerně pršet.
Velitel to okázale ignoruje, takže nezbývá než pobízet neochotné koně dalším a dalším blátem, dokud se před námi z vodní stěny a počínajícího soumraku nevynoří světla Caldarvanu. Dohlednost je tak mizerná, že si ani nejsem jistá, jestli jsem při útěku před dvěma lety jela touhle cestou nebo ne.
Před vjezdem do města se jednohlasně shodneme, že si nebudeme hostinec vybírat, ale vezmeme zavděk prvním, který pro nás bude mít volné postele. Ani na těch postelích bych netrvala, ale když to přednesu v diskuzi, odměnou jsou mi dva šokovaně nevěřící a dva mírně pobavené pohledy. Dobrá, budeme hledat postele.
Až třetí podnik přizná, že má volné dva pokoje a pět koňských stání. Galdur bez smlouvání vysází na stůl řádku mincí odpovídající našemu noclehu a přidá ještě několik navíc.
„Budeme potřebovat hodně dřeva na topení,“ pronese s pohledem významně upřeným na louže dešťové vody, které se pod námi tvoří. Hostinský na okamžik vypadá, že mi vrazí do ruky hadr a poručí uklidit, ale pak shrábne peníze do dlaně a houkne na služebnou, aby nás zavedla do pokojů.
Galdur všechny vmanévruje do větší světnice, zabouchne dveře a přeměří si nás zkoumavým pohledem.
„Všimli jste si něčeho neobvyklého?“
Zírám na velitele a snažím se rozklíčovat, jestli je to zkouška, nebo jen prostý dotaz.
„Nic zvláštního.“ Torill se odhodlá první a přikloní se k variantě obyčejné kontrolní otázky.
„Všechno v pořádku,“ hučí Iwar.
„Neobjevil jsem žádnou energeticky oslabenou rostlinu.“ Tegyd se snaží skrýt hrdost nad faktem, že jako jediný předkládá konkrétnější údaje.
Já jen rezignovaně zavrtím hlavou.
„Fajn. Dobře se vyspěte,“ zavelí Galdur a mě s Torill vystrčí zpátky na chodbu.
A tak to jde den za dnem, cestujeme krajem, jak se blížíme k adorským hranicím, začínáme zpovídat městské rady, starosty a hospodáře ohledně zásob, a každý večer váháme nad tím, jestli se nám to jen zdá, nebo jestli je kolem o chlup míň magické energie.
Každej. Zatracenej. Den.
Už dhamské pohraničí se nám zdá zasažené a Tegyd by nejradši každé vesnici nasliboval dostatek jídla do příští sklizně. Když překročíme adorskou hranici, je to ještě mnohem horší.
Obilí by touhle dobou mělo být plně vzrostlé, ale pole vypadá jako pár týdnů nesečená louka v období sucha. Tegyd u jednoho lánu sesedne, probírá se zakrslými klasy a zkusmo rýpne do hlíny. Všimnu si, že mu zůstane na prstech. Nevypadá suchá.
Dál jde kolega pěšky, svého koně vede za uzdu a volnou dlaň noří mezi stébla, jako by čeřil vodní hladinu. Střelím pohledem po ostatních. Nikdo, zdá se, si není úplně jistý, o co se Tegyd snaží, ale uctivě mu uhýbáme z cesty.
„To je strašný,“ mumlá čaroděj. „Musíme už být blízko.“
„Nejsme.“ Galdur se stále ovládá, odmítá na sobě nechat znát únavu a podráždění, ale o úsměv se snaží čím dál míň. „Jestli má Reine pravdu a to kouzlo je ve škole, zbývá nám takových třicet mil.“
„Kolem té školy musí být úplně mrtvo,“ hlesne Tegyd. Bezmyšlenkovitě si pohrává se stébly a lístky, které se mu vlní mezi prsty.
Cesta nás dovede do malé vesničky, devět nebo deset chalup a na návsi u studny nemocně vyhlížející jabloň. Nejradši bych se osadě zeširoka vyhnula, protože pomoc pro ni už jsme projednali včera s cailleským komisařem, ale jediná cesta vede přímo mezi staveními a dupat po polích by byl zločin.
Nerozhlížím se kolem, dívám se mezi uši svého koně a vedu ho nejkratší cestou skrz. Torill strnule zírá před sebe a něco si brouká. Nikdo z nás se nechce setkat s místními lidmi, pokud to nebude bezpodmínečně nutné.
Ale Tegyd, stále pěší, si to namíří přímo k jabloni. Bedlivě si ji prohlíží a pak zvedne ruku k jedné z nižších větví.
„Ty jsou naše!“
Za ostrým, vysokým hláskem se ohlédneme všichni, i poplašení koně.
Zpoza nejbližší chalupy vykukuje několik děcek. Nejvyšší z nich, hubený chlapec, kterému nemůže být víc jak osm let, si dodá odvahy a udělá dva kroky dopředu.
„To jsou naše jabka. Jděte pryč!“ zopakuje.
Tegyd se pozoruhodně rychle vzpamatuje.
„Já vím,“ přikývne vážně. „Nechci je trhat. Jen jsem se chtěl podívat, proč je jich tak málo a tak malých.“ Odtrhnu oči od dětí a zapátrám mezi větvemi. Musím hledat, než si všimnu nějakého jablka. Ještě zdaleka nejsou zralá, ani nevím, jak velká by měla správně být, ale je jich zatraceně málo.
„Vy jste lékař pro stromy?“ Za mluvčím se objeví ještě menší a stejně vyhublé dítě s očima navrch hlavy.
„Žádní lékaři pro stromy nejsou. Nechte naše jabka být.“ Starší kluk nespouští ze zřetele důvod, proč se pustil do křížku s pěticí cizinců na koních. Musí to pro něj být opravdu důležitý úkol.
Tegydovi dojdou slova, ale má alespoň tolik rozumu, že se nesnaží důkladněji prozkoumat churavějící strom.
Najednou se děckám rozšíří oči a poklesnou brady. Na okamžik netuším, co se děje, až pak mě na kůži zašimrají vlny uvolněné energie. Natočím hlavu a koutkem oka zahlédnu Iwarovo teatrální gesto. Z dlaně mu prýští cosi jako roj světlušek. Hemží se kolem jabloně a pomalu pohasínají.
Nezdá se mi, že by se Iwar chtěl jen předvádět. Tuším, po čem se dívat, a tak si všimnu, že strom pod doteky světel pookřeje. Není to nijak výrazná změna, ale listy jsou nepatrně zelenější, živější, jablka už nevypadají seschle.
Iwar nečeká, jak se děti vyjádří. Pobídne koně a bez ohlédnutí míří z vesnice pryč. Zařídím se podle jeho příkladu a za sebou slyším dusot dalších kopyt. A taky pár polohlasných nadávek, jak se Tegyd snaží dostat svou váhu do sedla rychle a důstojně zároveň.
Další úsek cesty urazíme mlčky. Až když si je Galdur jistý, že se za námi nikdo z vesnice nežene a nežádá vysvětlení, navede svého koně vedle Iwarova oře.
„Jasně jsem řekl, že nikdo nebude kouzlit.“
„Já vím.“
„Nejde jenom o prozrazení. Tahle země je energeticky skoro prázdná. Sílu, kterou vložíš do kouzla, nenačerpáš zpátky.“
„Já vím.“
„Jestli ve škole dojde na nějaká kouzla, jakože na ně dojde, nechci, aby někdo padl vyčerpáním.“
Na to Iwar nic neřekne. Galdur na něj pátravě hledí a čeká odpověď, ale marně. Nakonec to vzdá, škubne za otěže a zpomalí svého koně tak, aby se zařadil vedle mě.
„Prosím tě, řekni mi, že bys na takovou sentimentalitu neplýtvala silou, ani kdybys mohla,“ sykne podrážděně.
„Neplýtvala,“ odpovím bez zaváhání. Ve skutečnosti si tím vůbec nejsem jistá. Chladná logika velí, že nemůžu zachránit každého, že bych se měla soustředit na ty, kteří mou pomoc potřebují nejvíc, a zajistit, aby to byla skutečná pomoc a ne jen pěkné gesto. Jenže občas je pěkné vidět ty vykulené dětské oči, udělat něco teď a tady, jedno jak malého. Jsem neskutečně vděčná za to, že mi blokační amulet tohle rozhodnutí ušetřil.
Ale to Galdur vědět nemusí.
Ten večer se nad mapou skoro pohádáme. Částečně za to může fakt, že jsme po předchozí noci v lesích nevyspalí, částečně už nám lezou krkem příděly jídla. Sušené maso a ovoce jsou zajímavé ozvláštnění jídelníčku, ale když se jimi člověk živí pořád, rychle se přejí. Naděje, že lepší jídlo koupíme cestou, byla naivní. V Adoru neprodá nic poživatelného nikdo mimo hostince a hospodští ženou ceny k obloze. Když vidím, v jakém stavu je jejich země, nemůžu se jim divit.
Ale hlavně diskutujeme o tom, kudy se vypravit dál.
Vytrvalý úbytek magie naznačuje, že centrum problémů je opravdu ve staré čarodějnické škole. K místu, kde stávala, se můžeme dostat dvěma různými cestami. Obě jsou zhruba stejně dlouhé. Obě vedou skrz města, která bychom měli navštívit. Ani jedna neslibuje žádnou výhodu, zdroj užitečných informací, místo k odpočinku, čerstvou zeleninu ke koupi.
„Jsem pro Anthes,“ informuje nás Iwar. „Je to větší město, možná tam seženeme nějaké slušnější jídlo, určitě nocleh, odpočineme si. A po tom, co jsme dneska viděli, nepochybuju, že budou potřebovat pomoc.“
„Úplně stejně jako Rogha,“ oponuje Torill. „Rožský okres je dokonce rozlehlejší, pokud řešíme, kde je pomoc důležitější. A z té strany není žádné osídlení v blízkosti školy.“
„Roghu vyřešíme na zpáteční cestě.“ Tegyd mávne rukou, jako by šlo o nevýznamnou drobnost.
„A co když tam zůstaneme?“ ujede mi.
„Tak už to bude jedno.“ Galdur mi na okamžik konejšivě položí ruku kolem ramen.
„Ne nutně.“ Torill najednou zní, jako bychom všichni znovu seděli v bezpečné školní posluchárně. „Pokud uvažujeme přečerpaný amulet, může se docela dobře stát, že uniklá síla zničí nás, ale tím se jí většina vyčerpá. Okolí by pak přežilo zničený amulet… a umřelo hlady.“
„Ale když se obnoví oběh síly v přírodě, nevylepší to letošní sklizeň a tím i nedostatek potravin?“
„Jednoletky teď už nic nezachrání,“ vrtí hlavou Tegyd. „Kritická doba pro růst je pro většinu rostlin hned zjara, později jim dostatek síly sice pomůže, ale žádný zázrak se čekat nedá.“
Galdur vrhne vyčítavý pohled na Iwara.
„Na místě to může dopadnout úplně jakkoliv,“ shrne Torill. „S ničím nepočítejte.“
„Takže se rozdělíme,“ zavelí Galdur.
„Jak?“ Torill zní v hlase výzva i pobavení. Velitel nad tím přemýšlí jen několik úderů srdce.
„Já s Reine a vy tři dohromady.“
„Protože?“
„Protože ani Reine, ani ty nejste zrovna hvězdy, když přijde na energetické proudy a silnější kouzla. Vždycky vám někdo bude krýt záda.“
Torill chvilku neví, jestli se rozesmát, nebo vlepit Galdurovi facku. Pak kývne.
„Dobrá volba.“
„To jsem skutečně moc rád. Takže zítra se rozdělíme. Já si vezmu Roghu, je trochu dál, ale do večera bychom se tam měli dostat. Navrhuju nocleh na dvě noci. Den na jednání, pak brzo ráno vyrazit, abychom se ke škole dostali dřív než za soumraku. Nějaké připomínky?“
„Z města bych odeslala hlášení pro státní radu,“ prohodím. I v houstnoucím šeru rozeznám, že se Galdur zmůže na svůj starý úsměv.
„Reinuško, ty naši budoucnost nevidíš moc růžově, viď? Trochu důvěry bych prosil. Jak správně řekla Torill, může to dopadnout jakkoliv.“
Zima nás vzbudí před svítáním. Rozdělám oheň a do kotlíku naházím listí maliníku a mladé smrkové výhonky, abych dodala teplé vodě alespoň nějakou chuť. Kolegové líně mžourají z dek a čekají, až prohlásím nápoj za hotový. Ještě líp by je zahřál pohyb, ale nikdo z nich se neodhodlá vymotat z přikrývek.
Konečně rozmrznou, přinutí se ujíst ždibec se zásob a přichystají se na cestu. V neobřadných počátcích cesty už máme praxi. Tentokrát jsem v sedle, zatímco ostatní ještě srkají horký čaj, a cvičím s koněm obraty.
„Hněte sebou,“ hodím přes rameno, když si všimnu hradby mraků na obzoru. „Zkazí se počasí. Chtěla bych dojet co nejdál, než nás to dožene.“
Zvláštní, bleskne mi hlavou, když zbytek týmu spěšně sedlá koně a nasedá. Na žádné školní schůzi mě ani nenapadlo, že bych si někomu z těch lidí dovolila poroučet. Jenže když jsem se dokonale seznámila s Iwarovou chutí na sladké a Tegydovými nočními můrami a zbytek party zase s mým amuletem na krku, zábrany postupně opadly. A jak to teď pěkně funguje.
Konečně jsme na cestě. Zdoláváme společný úsek a Galdur opakuje, co od Torilliny party čeká a kde přesně se sejdeme.
„A buďte přesní,“ dodá nakonec. „Zdržovat se poblíž čehokoli, co vytáhlo sílu z celého Adoru, nemůže být zdravý.“
„Není to až tak zlé,“ prohodí Iwar. „Z rostlin se energie odčerpává snadno, lidské tělo klade větší odpor.“
„Já ti nějak nevím, jestli mě to uklidňuje,“ zabručí Torill.
Nepříjemně brzy se před námi vynoří rozcestí. Galdur to nemíní protahovat.
„Držte se. A žádné zdržování.“
Trojice zvedne ruce na pozdrav a obrátí své koně po severovýchodní cestě, já s Galdurem se přidržíme východního směru.
„Bude lejt,“ povzdechne si čaroděj, když se ohlédne. Oblaka za námi temní a vytrvale se sunou naším směrem.
„Chceš přidat?“ Pobídnu koně do mírného cvalu, postavím se ve třmenech a užívám si vítr ve vlasech. Chvíli trvá, než si uvědomím, že Galdur za mnou není. Tak dobře jezdit neumí. Rezignovaně přitáhnu otěže a čekám, dokud mě nedojede.
„Nevypadalo to špatně, ale já to riskovat nebudu,“ prohodí, když se přiblíží na doslech.
Většinu cesty mlčíme a je to příjemné ticho. Občas mě Galdur upozorní na zvláštnosti, třeba na to, co udělal nedostatek síly s nedávno vysázenou alejí rychle rostoucích jasanů, ale nemáme potřebu mluvit jen proto, abychom nemlčeli.
Liják nás dožene na dohled od městských bran. Během chvíle jsem úplně promočená. Galdur zmizí ve strážnici, protože sprchu dešťové vody by naše doklady nepřežily v čitelném stavu. Až pak smíme vjet do města. Galdur téměř ihned zabočí do jedné z postranních ulic a já jen doufám, že se strážných vyptal na dobrý hostinec. Ke své úlevě se nepletu.
Sluha odvede naše koně do stáje a já se musím smířit s poznáním, že ani všechno Galdurovo stříbro nám nezajistí teplou večeři. Hostinský slíbí donést alespoň žitné placky a sýr a jako náhradu nabídne horkou lázeň. Po dvou nocích v lese a studeném dešti je to lákavá vyhlídka.
Když se příjemně rozehřátá z koupele vrátím do pokoje, mírně mě zaskočí, že najdu v koutě srovnaná i Galdurova zavazadla. Ale co, nocovala jsem už leckdes a často v horší společnosti. Mnohem lákavější je ošatka s plackami, která leží na malém stolku. Jednu placku si vezmu a zakousnu se do ní, když se venku zableskne a za okamžik zaduní hrom.
Přejdu k oknu, uždibuju tuhou placku a pozoruju, jak z oblohy sjíždí jeden blesk za druhým. Už není poznat, který hrom patří ke kterému blesku, do okenních tabulek buší proudy vody. Zadoufám, že si Torillina parta stihla najít nocleh včas.
„Neboj, tenhle dům už musel něco vydržet, pár hromů ho nerozhází.“
Trhnu sebou, když mi Galdur promluví těsně za zády. Musela jsem přeslechnout dveře.
„Jen klid,“ zabrouká mi do ucha. Natáhne kolem mě paže, aby se opřel o okenní rám. Otočím se k němu, abych se zeptala, co má v úmyslu, a zjistím, že se usmívá.
„Jen klid,“ vydechne znovu, pomalu zvedne ruku a zastrčí mi pramen mokrých vlasů za ucho.
Tohle začíná být zajímavé. A ptát se nahlas možná nebude ten nejlepší nápad.
V pauze mezi rachotem hromů se ke mně nakloní a opatrně mě políbí. Jednou a po krátkém zaváhání podruhé se jeho rty téměř nesměle otřou o moje. Pak se odtáhne a zkoumavě si mě prohlíží.
Počkat, počkat. Jak jsem zatím stihla Galdura poznat, jeho problém je spíš nadměrné sebevědomí, nesmělost nemá v rejstříku. Tohle je něco jiného.
Třetí polibek je o něco delší.
Tohle je experiment, uvědomím si a vší silou se snažím neusmát. Galdur zkoumá moje hranice.
Jeho pravá ruka se z okenního rámu přesune na můj bok. Cítím, jak mi srdce zrychlí.
Na co přijde? bleskne mi hlavou. Kde mám vlastně hranice? Kde jsou moje hranice, když mě za dva dny čeká úkol, při kterém můžu snadno zabít sebe a s trochou smůly i širé okolí?
Tohle je zajímavý experiment, usoudím a tentokrát Galdurovi polibek oplatím.
Za celou noc nedospěju k výsledku. A že se Galdur snaží.
