Další iluze pro Snílky, a opět jsem skončila s postavou ze svých příběhů. Tak vám nevím. Dělám to správně? Komplikuju si to, nebo ulehčuju? Nebo to znamená, že jsem se do svého světa ponořila natolik, že nic jiného už napsat neumím?
To by nebylo dobrý.
(Mno, ale po Vánocích jsem se vzpamatovala alespoň natolik, abych dala dohromady čtyři stránky v hlavní roli s krysařkou odvedle, tak snad nebude tak zle.
A taky jsem jí chtěla vyfotit to nové záhlaví, jak jsem se zmiňovala. Flétnu na hromadě not. V návaznosti na to se ukázalo, že jsem někam zasela všechny tři díly Flauto Dolce. Není nad to, když máte chuť něco vytvořit a místo toho vlastně děláte generální úklid…)
Nic. K věci. Tady je ta iluze.
(Autor inspirace je sandara, dílo je k nalezení na sandařině DeviantArtu, doputovalo přes Snílky)
Nikdy mě nenapadlo, že se ze mě stane nájemná zlodějka.
Člověk si poklidně pracuje na svém výzkumu, jednou udělá něco, co není jeho šálek čaje, protože to po kostrbaté a komplikované úvaze vyhodnotí jako správné, a zčistajasna je z něj školní odborník stran magických vloupání, překonávání obranných kouzel a manipulace s nebezpečnými artefakty. A teď prohledávám ostrov s dávno opuštěnou faražskou svatyní a vůbec zatraceně netuším, jak jsem se sem dostala.
Tedy obrazně řečeno. Čistě prakticky se sem naše parta dostala na nedůvěryhodně vypadající loďce s trojúhelníkovitou plachtou. Do dneška jsem neměla příležitost zjistit, že trpím ohavnou mořskou nemocí.
No nic. Zpátky k práci.
Zalomcuju dveřmi malého domečku s impozantně tvarovanou střechou. Když nepovolí, vylovím z kapsy amulet a pomůžu si kouzlem.
Nahlédnu dovnitř a zjistím, že jsem se právě vloupala do velmi pěkného přístěnku na zahradnické náčiní. Pro jistotu proženu domkem magickou vlnu lokace. Ne, nic se tu neskrývá. Do pytle.
Rozhlédnu se kolem. Mým úkolem je probrat budovy jednu po druhé od západu, mí dva kolegové obšancovali stavení na východě a jihu. Až budeme hotovi s menšími budovami, obhlédneme hlavní svatyni.
Osobně si myslím, že pokud faražští ve svatyni zanechali cokoli, co se dalo zpeněžit, dávno už to padlo za oběť jiným dobrodruhům. Ale platí nás za to, že prohledáme celý ostrov, takže se dovnitř stejně podívám.
Asi bych měla počkat na kolegy, vím to, ale oba mají ještě své práce dost. Přistoupím k širokým dvoukřídlým dveřím a vší silou se je pokusím rozrazit. Ani se nehnou. Inu, proto mám s sebou ten amulet. Zašmátrám v kapse, nasměruju magickou energii z kamene ve své dlani do zámku a křídla se rozskočí. Z hran dveří odlétne roj třísek. Krapet jsem to přehnala.
Vstoupím dovnitř. Faražští postavili svatyni bez oken. Jak to řešili oni, netuším, já si pomůžu hrstí plamenů. Na to stačí i ta špetka magie, kterou vládnu.
Pomalu kráčím po dlažbě ohlazené tisíci chodidel a doléhá ke mně šumění moře. Na ostrově téhle velikosti, lépe řečeno malosti, se před ním člověk nemá kam schovat.
Kde by mohla být okna, tam jsou malby. Úkol pustím na chvíli z hlavy, pošlu své světlo k nejbližší zdi a prohlížím si zobrazený výjev. Stavby podobné těm, které jsem před chvílí prohledávala, se střechou vytvarovanou jako hřeben vlny. Zástupy lidí s udivenými výrazy a zvláštní stvoření, které se před nimi zvedá z mořské hladiny. Vysoká budova, v níž hoří oheň. K jedné stěně se tisknou lidé, u druhé stojí cosi jako oltář. Z předmětu na oltáři dnes zbývá jen světlá skvrna, trochu připomínající plíseň.
Takhle to tu vypadalo kdysi? Hořely tu ohně?
Obrátím se ke středu svatyně, abych se podívala po pozůstatcích ohniště, a zrak mi sklouzne do stínů u zadní stěny. Oltář můžu jen tušit, ale ta věc na něm slabě, měkce září.
Když jsem vešla, zaručeně tam nic tako-
Kotníky mi zalije studená voda.
V první chvíli vůbec nechápu, co se děje. Moře je přece jen pěkných pár délek odsud. A svatyně stojí na kopci.
Jenže vlny už mi dosahují nad kolena.
Dojde mi, že jsem v obrovském maléru. Otevřu pusu a ječím. Moje ohnivé kouzlo se zamihotá a vyhasne.
Brodím se tou vodou k oltáři. Za tohle mě platí, za to, abych jim donesla bájný faražský křišťál. Co mi zbývá jiného.
Voda klade odpor, vlny se snaží podrazit mi nohy. Šmátrám po amuletu, ale vypadne mi z prstů a ztratí se pod hladinou. Přidržím se oltáře a lapám po dechu. Zoufale doufám, že nebudu muset plavat, protože to mi nijak zvlášť nejde ani ve chvíli, kdy nedržím v náruči kámen skoro jako moje hlava. Razím si cestu ven.
Nepřestávám ječet. Z tohohle se sama nevyhrabu.
Ostrov zmizel pod vodou. Vlny se rozbíjí o střechy, které je tak elegantně napodobují, prohánějí se mezi zdmi a zakusují se do sebe navzájem s ohlušujícím burácením.
V té spoušti zahlédnu záblesk ohně a instinktivně se rozběhnu k němu. Pádím po cestě, vykopávám za sebe spršky mořské pěny a doufám, že kolegové mají nějaký nápad.
Když zahlédnu jejich vyděšené obličeje, upřené vysoko nade mě, risknu krátké ohlédnutí přes rameno.
Drak, panikaří jedna část mé mysli.
Draci nejsou, špitá ta rozumnější polovina. To je nejsilnější kouzlo, jaký jsem kdy viděla. Muselo se spustit, když jsem vešla do svatyně.
Znovu vřískám, protože ani nevím, která z těch představ mě děsí víc.
Čarodějové taky něco křičí, možná je v tom mé jméno, možná jsou prostě taky s nápady v koncích. A čarují. Z rukou jim šlehají plameny, obtáčí se kolem nich jako ochranná zeď. Vlny ji zkusmo ohmatávají, voda syčí, mění se v páru a moře od plamenů ustupuje.
Nikdy mě nenapadlo, že s radostí skočím do ohně.
Jasně. Vůbec to nemusel být nikdo z mého světa, všechny události, na které dělám chabé narážky, jsou součástí zatím nepublikovaného příběhu. Jenže když jsem si chvilku hrála s Google překladačem a snažila se vytřískat jiskru inspirace z dálněvýchodní atmosféry obrázku, na něco jsem přišla. A v půl jedné v noci mi to přišlo natolik zábavné, že jsem na to spáchala i narážku v textu.
A barva vlasů koneckonců na Reine sedí taky. 
