…noci neubývá
Kéž by. Noci ubývá po čertech rychle, zvlášť když našinec z trpkých zkušeností ví, že potřebuje osm hodin spánku, aby byl ráno v pracovním procesu co k čemu. Ale což. I v té rychle ubývající noci se dá najít čas na experimenty.
Neumím kreslit ruce. Fakt ne. Když už si vymyslím kompozici, která by bez rukou vážně neungovala, zpravidla si pak dlouho strkám volnou ruku před oči, zoufale tisknu klávesy control a zet a nadávám, jelikož ať se perem dotknu tabletu kdekoli, je to špatně, špatně, špatně.
I usedla jsem k počítači odhodlána jít na to tentokrát systematičtěji a trochu si to nastudovat. Mno. Prolétla jsem jeden článek, ignorovala tu část, kde se praví, že je potřeba hodně a hodně trénovat na vlastních rukou i na fotkách, otevřela grafický editor a ponořila se do úvah o rozpracované povídce.
Výsledku říkám názvem písně Pavlíny Jíšové Kouzlím.
Když mi kritik konečně odsouhlasil, že je v těch čarách rozpoznatelná ruka, šlo to dál snadno. Průhlednoti, úpravy barev, konečně jsem vyzkoušela pár jiných štětců než, ehm, obyčený štětec. Ve výsledku je to složené asi z osmi vrstev, a bývalo by bylo šikovnější rozházet to ještě víc, jenže já na vytváření nových vrstev v nejméně vhodné okamžiky zapomínám.
Ale stejně mě víc bavilo o tom psát.
A jen tak mimochodem, písničkám Pavlíny Jíšové začínám poslední dobou přicházet na chuť. Tedy, jejich textům.
Hele, nemůžu být jediná, kdo si pro zábavu čte zpěvníky.
Jo? Aha, no, tak jo.
