Přeju krásné Vánoce, Yule či cokoli, co si přejete slavit, milí čtenáři.
Yule si nejsem jistá, ale k Vánocům patří dárky. Což takhle jeden dárek v podobě povídky?
Přiznávám, že jsem se u ní dobře bavila, byť si nejsem jistá, nakolik je to na ní znát. Ačkoli se snažím házet hrdinům pod nohy přiměřené množství klacků, přece jen obvykle vystupují jako více méně sehraný tým, který si poradí s nejrůznějšími překážkami.
Tentokrát jsem se rozhodla to neudělat. Problém, který by o pár let později dokázali Theodor a Ais vyřešit rychle a jednoduše (a pravděpodobně by se mu vyhnuli úplně), je pro studenty, kteří mají do mistrovských zkoušek ještě daleko, nebezpečná situace.
Zajímalo by vás, proč se Aisling a Theodor v Meči, co není ze stříbra na první pohled nesnáší? Račte číst dál.
Přiložím list papíru k plameni svíčky a dívám se, jak hoří. Opatrně ho držím za okraj a otáčím s ním tak, aby v plameni bezpečně zmizelo každé slovo. Ohořelý roh papíru, který upustím, abych si nespálil prsty, je čistý.
Jsem rád, že brzo ráno v knihovně nikdo není. Těžko bych vysvětloval, čím mě dopis od otce tak vyděsil. Běžné všeobecné fráze a mlhavé náznaky – jako obvykle, když píše osoba, jejíž život se točí kolem práce a jejíž práce je státním tajemstvím. Obálky od otce zpravidla dorazily s diplomatickou pečetí.
Už z několika předchozích dopisů jsem neměl dobrý pocit. V neurčitých narážkách se dala vyčíst nejistota, napětí, strach z možné války. Doufal jsem, že si to jenom namlouvám. Ale v tom posledním, v tom, který jsem se naučil zpaměti a pak ho proměnil v popel, byl celkem jasný vzkaz.
Rád vzpomínám na domov, na staré časy, psal otec, a těší mě vědomí, že jsem Ti poskytl nejlepší možné zázemí – klidný domov, dobré učitele. Obzvláště na mistra Siegera často myslím a věřím, že si z jeho učení mnohé pamatuješ.
Jasně. Sieger byl můj učitel šermu. Otec těžko mohl napsat zřetelnější varování.
Snažím se umlčet paniku a uvažovat logicky. Může to být bezmyšlenkovitá poznámka, jen tak, aby řeč nestála? Nemyslím, otec nikdy slovy neplýtval. Doufá tedy, že pořád umím zacházet s mečem. Proč? Zhoršily se vztahy mezi Adorem a dhamským velkoknížectvím natolik, že reálně hrozí válka? Nebo jde o nějaké komornější nebezpečí, určené jen mě?
To nemám šanci zjistit, ale je to vlastně celkem jedno, v obou případech je reakce stejná. Ničemu neuškodí, když se naučím bránit.
Pravda, dovedu čarovat, ale magie je zrádná. Nespolehlivá. Poctivá čepel má i pro čaroděje své výhody.
Pohybem ruky zhasnu svíčky, vstanu od svého stolku, ukrytého mezi regály, a zamířím ze školy ven, skrz město a nahoru do kopců.
Jakkoli nepravděpodobně to zní, Acadaemia Magica není v okolí Scamallu nejpodivnější vzdělávací ústav. V horách nad Scamallem se cvičí felčaři, bojovníci a zaklínači.Stojím na nádvoří graaffského hradu a zírám.
Šermířští učedníci se připravují na výuku. Někdo se rozcvičuje, protahuje, pár lidí si zkouší výpady naprázdno, čepele jen sviští vzduchem. Já se k nim mám přidat.
Zaklínač, který držel hlídku u brány, mě pouštěl dovnitř s pohrdavým úsměvem. Začínám chápat proč. Většina adeptů z druhého ročníku je od pohledu mladší než já, ale to nehraje roli. Víc než rok se učí zacházet s mečem, téměř nic jiného na práci nemají. Jsou si mnohem jistější než já, po čtyřech letech v knihovně a laboratořích.
Začínám si být naprosto jistý, že tohle nedopadne dobře. Ale jestli se teď otočím a vypadnu, budu to od graaffských mít na talíři už navždycky. A občas s nimi přece jen spolupracujeme.
„Výborně, naše posila dorazila.“
Jeden z šermířů se na mě vyčkávavě dívá. V jeho případě musím poopravit odhad, bude mu přes dvacet. Vedoucí výcviku? Možná jen vedoucí tohohle tréninku.
„Uhm. Jo. Theodor Carwyn,“ zmůžu se na odpověď.
„Prý s mečem zacházet umíš?“ Velitel rozhodně neztrácí čas.
„Uměl jsem,“ pokrčím rameny.
„Fajn, vezmem to zlehka. Pro začátek budeš cvičit s…“ Pátravě se rozhlíží po svých studentech, ačkoli bych přísahal, že to má dávno rozmyšlené. „S Aisling.“ Nedokáže potlačit nepěkný úsměv. Proč, to pochopím hned, jak se ohlédnu po nespokojeném odfrknutí.
Poslal mě cvičit s holkou.
Po trávě se ke mně blíží možná šestnáctiletá dívka, kulatý obličej, svázané rezavé vlasy, širší boky. Vážně naštvaný výraz. Přeměří si mě ostrým pohledem a sáhne k pasu pro meč.
Počkat. Zatraceně. Vždyť já ani nemám zbraň. Když jsem si tenhle trénink domlouval, velmistr slíbil, že mi půjčí něco z graaffské zbrojnice. Asi to pustil z hlavy. Výborně. Znemožnil jsem se dřív, než proti mě někdo zdvihl čepel. Do háje.
„Čaroději?“
Ohlédnu se po hlase vedoucího a jen tak tak stihnu chytit meč, který mi hodí. V pochvě, díky bohům, nemusím si ošetřovat pořezané prsty.
„Prozatím nechci nic víc než první výpad.“ Teď už mluví k celému nádvoří, ačkoliv adepti se podle toho nechovají. Někteří se ani nepodívají jeho směrem. Každý učitel Acadaemie by svou třídu srovnal do latě a až pak pokračoval v přednášce, šermíři je to ale zjevně jedno. „Jen začátek souboje. Sledujte soupeře, předvídejte jeho pohyby. Postavení. Váha. Napětí svalů. To jasně říká, co soupeř udělá dál. A kontrolujte se, nemám dneska náladu na rovnání kostí.“
Zrzka už čeká, je ke mně natočená bokem, meč drží namířený na můj hrudník a netrpělivým pohledem se ptá, co mi tak dlouho trvá.
Fajn. Stejně to schytám, nemá cenu to oddalovat. Tasím svou zbraň a čekám, jestli mi jílec sevřený v dlani začne připadat povědomý. Přece jen jsem před nástupem na Acadaemii uměl šermovat celkem slušně. Něco bych si vybavit měl.
Zrzčina čepel bez varování kmitne vzduchem a udeří mě do předloktí. Prsty povolí, má zbraň skončí v trávě a já se snažím udusit v sobě překvapený výkřik. Fakt je, že to až tak nebolí, ale už rozumím, proč velitel mluvil o rovnání kostí. Tréninková čepel košili neprosekne, ale kdyby se do toho šermířka opřela trochu víc, klidně mi mohla přerazit předloktí.
Její pohled mě vybízí, ať už se konečně vzchopím, a ve mně se sbírá vztek. Jsem vyšší než ona, těžší, silnější. Mám za sebou víc tréninku než ona, i když pár let zpátky. Nemůže mě porazit.
Snažím se zaútočit stejně nečekaně jako před okamžikem zrzka, ale než se jí můj meč dotkne, nastaví mu do cesty svůj a úder odrazí. Škoda.
Znovu útočí. Tentokrát stihnu zareagovat, ale jen tak tak. Ona můj úder kryje s přehledem. Vybavím si velitelova slova o postavení těla a přenášení váhy, snažím se na ně soustředit a občas se mi daří zrzku překvapit. Další útok. A další. A další.
„Říkal jsem jeden výpad, jeden!“ zahřmí nad námi velitelův hlas. Až v tu chvíli si naplno uvědomím, že jsme pustili trénink z hlavy. Konečně se mi povedlo překonat zrzčinu obranu, což ji navztekalo tak, že přešla do protiútoku, čepele o sebe zvoní, kdesi hluboko v mé hlavě se konečně probudily dávné reflexy a najednou mi meč v ruce nepřipadá cizí, jenže pak na nás houkne vedoucí, já si uvědomím, že překračujeme meze, a zrzce ten okamžik stačí na to, aby se prosmekla pod mou obranou a zasáhla mě.
Udržím se a nezařvu, i když mám pocit, že tu ránu moje pažní kost nemohla přežít v jednom kuse. V zrzčině obličeji se na pád úderů srdce ukáže strach. Tohle rozhodně nebyl kontrolovaný úder podle zadání.
„Vy dva toho pro dnešek necháte,“ přikáže velitel a napřáhne ke mně ruku. Počkám si, než šermířka vrátí svoji zbraň k pasu, a až pak mu vypůjčený meč podám nazpátek. Vedoucí kývne a vydá se napomenout někoho dalšího. My už nedržíme v rukou železo, takže jsme pro něj přestali existovat.
„Promiň.“ Omluvu zrzka procedí skrz zuby, ale pořád se na mě dívá trochu vyplašeně. Na to, abych zdvořile odvětil, že se nic nestalo, mě ruka příliš bolí, takže v odpověď jen kývnu a něco zabručím.
„Zlomený to nemáš,“ konstatuje už o chlup sebevědoměji.
„Že jsi si tak jistá?“
„Jsem tu od čtrnácti, léčitelství už mám za sebou.“ V zrzčině pokrčení rameny je suverenita profesionála, kterému je úplně jedno, jestli s ním jeho protějšek nesouhlasí. Já její ujištění postřehnu, ale mysl skočí po jiné informaci a uhání směrem, který nemá s šermem, nebezpečím a dopisy společného vůbec nic.
„Takžes chodila na bylinářství,“ ujistím se. Přikývne. „Nevěděla bys náhodou, kde by tu rostla roztuka?“
„Proč?“
„Těch pár, které jsme měli v zahradě Acadaemie, uschlo nebo co. Máme na botanice rozpracovaný výzkum, zdá se, že roztuka pomáhá při nemocech plic. Jenže teď ji nemáme kde sehnat. Kdybys o nějaké věděla, ohromně by nám to pomohlo.“
Zrzka chvíli přemýšlí.
„Přísahala bych, že jsem ji někde viděla, ale kde?“ vyhrkne frustrovaně. „Zkusím si vzpomenout. Nejspíš se zase někdy ukážeš na výcviku, co?“
Nenadšeně přisvědčím a zrzka stejně nenadšeně slíbí, že až si vzpomene, dá mi vědět.Chodím si zabojovat dvakrát do týdne. U brány už se mnou nebaví jako marným případem a šéf výcviku mě občas postaví proti některému z kluků. Těch hubenějších a pomalejších, to vidím i já. Stejně mi dokážou pořádně zatopit.
Několik týdnů se mnou Aisling neprohodí ani slabiku, kterou bezpodmínečně nemusí. Čekám víc jak měsíc, než se ke mně jednoho dne přiblíží s náznakem spokojeného úsměvu na rtech.
„Vím, kde roste ta roztuka,“ oznámí mi, zadívá se na mě přes hrot svého meče a vzápětí zaútočí. Už se v ní vyznám natolik, abych to předvídal a stihl čepel odrazit.
Tentokrát máme cvičit celý souboj a Aisling na to nezapomíná. Ustoupí o krok dozadu, aby se mohla pořádně rozmáchnout.
„Kde?“ vyhrknu těsně předtím, než mi u ucha zazvoní železo.
„Blbě se to hledá,“ vychrlí ze sebe zrzka a uskočí mi z dosahu. Krok dopředu. Výpad. Krýt úder zleva.
„Tak mě tam zaveď.“
Nečekaně mi vykročí vstříc a ušklíbne se na mě za našimi zkříženými meči.
„Co máš v plánu pozítří odpoledne?“
Chystám se odpovědět, že nic, když její čepel zavíří vzduchem a zasáhne mě pod žebra. Tentokrát se Aisling, díky bohům, kontroluje.
„Fajn,“ zasípu. „Pozítří. Kdy a kde?“Zrzka rychle kráčí do svahu. Já se ženu za ní, vrstvy dávno opadaného listí mi kloužou pod nohama a pod žebry mě začíná bolet. Přísahal bych, že se Aisling docela dobře baví.
„Je to ještě daleko?“ Jednotlivá slova ze sebe vyrážím mezi lapáním po dechu.
„Ještě kousek. Říkala jsem, že je to z ruky a špatně se to hledá,“ zatrylkuje šermířka v odpověď. „Roztuka potřebuje chlad a vlhko, to určitě víš.“
Na vrcholu kopce těžko bude chlad a vlhko, takže mě nemůže překvapit, když Aisling zamíří do mělkého sedla a pak zase ze svahu dolů. Dno údolí je zarostlé křovím, samé mladé krušiny a střemchy, místy se skrz ně téměř nedá projít. Aisling zpomalí, rozhlíží se na všechny strany a mumlá cosi o tom, že tady někde to přece zatraceně muselo být.
Zařídím se podle jejího příkladu a pátrám v podrostu po lesklých vejčitých listech roztuky. Zlatá zahrada Acadaemie, kde stačilo jen najít ten správný, dokonale udržovaný záhon, na kterém nerostlo nic než požadovaná bylina. Jak v téhle změti nejrůznější zeleně, od plazivých bylin po deset stop vysoké keře, husté a prorostlé navzájem, najdu tu jedinou správnou rostlinu, která dorůstá výšky maximálně po kolena?
Pokud celý Aislingin plán spočívá v tom, že mám prohledávat širé okolí, dokud nenajdu roztuku, asi ji praštím. Ne teď, kdy ona má svůj meč a já akorát zahradnickou lopatku. Na příštím tréninku.
Zdá se mi to, nebo se začíná šeřit? Nic divného by to nebylo, vyráželi jsme dlouho po poledni a cesta taky chvíli zabrala. Výborně. Ještě tu zabloudím. Kde by, u všech bohů, mohla být ta roztuka?
„Čaroději? Kde vězíš?“
Šermířčina zrzavá hlava se naštěstí mezi šedou a zelenou, mezi skalami a křovisky, nápadně vyjímá. Stojí u skalní stěny, u otvoru, který vypadá jako ústí nízké jeskyně, a významně ukazuje někam k zemi. Proderu se k ní nejkratší cestou skrz keře střemchy. Má pravdu, u nohou jí roste trs roztuky.
„Dík,“ zamumlám, shodím z ramen batoh a vylovím z něj lopatku a kus pytloviny.
„Počkat, co chceš dělat?“ Zrzka zní zmateně.
„Sehnat nám do zahrady novou roztuku,“ odpovím. Půda je tu měkká, ostří lopatky se do ní noří jako do dortu.
„No když myslíš,“ bručí Aisling. „Ale hoď sebou. Stmívá se.“
Jen něco zamumlám, jak ukládám rostlinu s kořeny obalenými hlínou na připravený hadr. Kousek od sebe vidím další roztuku. Co kdyby se přesazená rostlina v zahradě neuchytila? Čím víc jich přinesu, tím větší mám šanci. Pár stop k druhému cíli se přeplazím po kolenou a zaryju lopatku do hlíny v bezpečném odstupu od rostliny, abych pokud možno nepoškodil kořeny. Šermířka má pravdu, roztuky tu roste spousta. Kolik se mi jich vejde do batohu? Tři? Čtyři?
„Zatraceně!“ zařve Aisling.
Vyskočím ze země, v ruce stonek roztuky, zemina z kořenů se mi sype na kalhoty.
Šermířka drží tasený meč a snaží se seknout vrčící a prskající chumel srsti, který poskakuje kolem ní. Zvíře uhýbá, kličkuje, jen se kolem něj dlouhé chlupy třepou, a když už šermířka náhodou zasáhne, vrstvy husté srsti úder zachytí, než může tvora zranit.
Co to je? Zřejmě nic dobrého, když se tomu Aisling brání. Musím jí nějak pomoct.
Jenže jak? Aisling má zbraň, já ne.
Ale ono se to seknout stejně nedá.
„Bodej!“ vypravím ze sebe. Hrot meče by mohl projet mezi chlupy. Možná. „Zkus ho bodnout!“
Šermířka mě slyší, na okamžik se ohlédne mým směrem, ale dál bojuje naučenými seky a kryty.
Dobrá, tak jinak.
V jedné ruce mám kytku, v druhé zahradní lopatku. Obojí je mi k ničemu. Rozevřu prsty. Bezcenné předměty spadnou na zem a už mě nerozptylují. Jsem čaroděj. Co dokážu, jakým kouzlem můžu zneškodnit tu šelmu a neublížit zrzce?
Žádným, to je to. Nemám tolik praxe. Nevěřím si natolik, abych si troufl na kouzlo, které může ublížit. Zbývají iluze. Co by mohlo zvíře vyděsit?
Zvednu pravačku, soustředím se na tok energie. Koutkem oka zahlédnu světlo, pak se rozmáchnu a mrštím před sebe hrst plamenů.
Odskočí od sebe, Aisling a šelma, a oba řvou. Hora chlupů vyje jako zraněný vlk, šermířka vříská, že jsem pitomec.
„To je iluze, neublíží ti!“ houknu na ni. Mám další nápad. Tentokrát nechám magickou energii rozzářit se na čepeli Aislingina meče. Šermířka vyjekne leknutím a zbraň upustí.
Zvíře vycítí příležitost. Zavrčí, stáhne tlapy pod sebe a v dalším okamžiku po Aisling skočí.
Reaguju instinktivně, použiju surovou sílu, abych šelmu zastavil, abych ji odhodil zpátky do jeskyně, odkud nejspíš vylezla. Šelma bolestně zavyje, když její tělo narazí do skalní stěny. Úplně stejně zavyje Aisling. Zatraceně, zatraceně, zatraceně, zasáhl jsem ji taky.
Využiju momentu, kdy zvíře leží na zemi s vyraženým dechem, a připravím si další ohnivé iluze. Jakmile otevře oči, vmetu mu do čenichu ohnivou kouli. Šelma kňučí a uhání zpátky do hloubi skály.
„Co vyvádíš?“ Aisling chraptí a lapá po dechu. „Můj meč… ten… ten…“
„Zdrhnul,“ vysvětlím stručně. „Padáme odsud.“
Zmizet je jediná rozumná věc, jen proto se se mnou šermířka nehádá. Zvedne se země svůj meč, podezíravě si prohlédne čepel, než ho vrátí do pochvy, a pak bez ohlédnutí vyrazí zpátky směrem, ze kterého jsme přišli.
Z vědomí, že kdesi za mnou se ve skalách ukrývá ta vzteklá hromada obrněná chlupy, se mi dělá špatně, ale i tak se donutím zabalit své dvě vykopané rostliny do pytloviny a uložit si je do batohu.
Zrzka má přede mnou pořádný náskok, ale ztratit ji nemůžu. Už popadla dech a teď na mou adresu chrlí jednu nadávku za druhou. Stačí jít za hlasem.„Pitomec arogantní. Tupec čarodějnickej, tupec všech tupců čarodějnickejch a blbec k tomu. Musí mít pitomou kytku, plete se mi do boje, málem mi zlomí páteř, to svět neviděl, ze všech nemožnejch čarodějů tenhle je ten nejnemožnější…“
Už kráčíme ulicemi Scamallu a zrzka pořád nevychladla. Koušu se do rtu, abych na ni nevyjel nazpátek. Dávno mě přešla chuť omluvit se jí za nečekaná kouzla, teď se mi v hlavě promenáduje pár vybraných přívlastků ke slovu můra.
Otevře se před námi rynek, na který ústí brána Acadaemie. Mám sto chutí prostě zmizet za dřevěnými vraty, šermířka by si v proudu vlastních slov ani nevšimla mých kroků. Místo toho se přinutím rozběhnout se a chytit ji za paži.
„Díky za pomoc,“ vyslovím potichu a zřetelně. „Promiň to špatně zacílené kouzlo. Doufám, že budeš brzo v pohodě.“
Víc jí říct nepotřebuju, takhle mám svědomí čisté. Pustím ji, otočím se na patě a mířím nejkratší cestou ke školní bráně.
Ujdu devět kroků, než se šermířka vzpamatuje.
„Promiň? Prý promiň? Co já s tím? Málem mě zabije a pak řekne promiň?“ Vykřikuje ještě něco, ale protože už se ke mně otočila zády a míří směrem ke graaffskému hradu, není jí rozumět.
To už mi může být jedno, napomínám se. Udělal jsem, co se dalo, a celkem vzato je tahle výprava pořád úspěšná, protože mám v batohu nový materiál pro výzkum. A s tou uvřískanou šermířkou už nemusím mít nic společného.
Přinejmenším do příštího tréninku, uvědomím si s povzdechem. Ale tak ať. Pokud pořád bude mít chuť vylít si na mně vztek, rád jí ty plány překazím. Přece jen už se v šermu lepším.
Ale je to vážně nesnesitelná holka.
