V jednu chvíli je kolem ticho, v následujícím okamžiku se změní v uječený chaos. Třesk kovu, bojovné, bolestné i vzteklé výkřiky, zdá se mi, že slyším i drnčení tětivy. V pokřiku většinou beze slov se několikrát ozve Felixovo jméno, pokaždé s větší naléhavostí.
Čaroděj se rozmýšlí jen okamžik, pak se ke mně otočí zády a tak rychle, jak dokáže, upaluje směrem, odkud slyší hluk boje. Já mám sto chutí utéct, ale běžet zarostlou pahorkatinou se svázanýma rukama znamená rozbít si čenich během prvních pár kroků, na což s nepřítelem v zádech nemám náladu. Nejbezpečnější se mi zdá schovat se zpátky pod své smrkové křoví. Se spoutanými zápěstími se tam soukám dost neohrabaně. Jak různě škubu a trhám rukama, zdá se mi, že síla postupně povoluje, slábne a slábne, až mám nakonec ruce volné. Felix se přestal na kouzlo soustředit.
Rychle přemýšlím o svém původním plánu, totiž vzít kramle, ale rozhodnu se zůstat, kde jsem. Ozvěny bitky už utichají, přeživší se budou ujišťovat, jestli jsou konečně sami, a v pohybu mě najdou mnohem spíš než krčící se pod keřem.
A pokud mě bude hledat Felix, je to stejnak jedno, jsem mnohem pomalejší než kouzlo.
Jasná výhoda tohohle místa, totiž že mě tu není vidět téměř odnikud, je zároveň obrovská nevýhoda, protože netuším, co se děje kolem. Jak dlouho tu budu trčet, než se odvážím pohnout, nahlédnout za nejbližší vršek, zjistit, kde jsou nepřátelé?
Žárlím na Felixe a jeho kouzla, on by prozkoumal okolí snadno a bezpečně. Určitě bych to dovedla taky, nebýt jedné nešikovné shody okolností, která mi vynesla řetěz na krku. Výklad o magické lokaci si vybavuju úplně přesně. Je to jako kruhy na vodě, když se hodí do rybníka kámen, jen energie dosáhne mnohem dál a čaroděj s trochou zkušeností pozná přesně, kde jeho energetická vlna narazila na živou bytost.
Kámen ve vodě, kámen ve vodě…
Nemám co jiného na práci, takže se vší silou soustředím na vlny na vodní hladině. A možná, jen možná se mi při jednom obzvlášť usilovném pokusu povede vyslat energetickou vlnku, která ode mě dosáhne zhruba na dvě stopy, než se vytratí.
Namlouvám si to?
Doléhající šramot postupně vymizí a já čekám ještě dlouho, než mi to připadá bezpečné, ale nakonec se pohnu. Opatrně, plynule, pokaždé jen za nejbližší místo vhodné k vyhlédnutí se sunu směrem ke Zlatému Potoku, držím se v zarostlém svahu kopce, který v případě potřeby nabízí relativně slušný úkryt, a nenarazím na živou duši. Jediné, co dosvědčuje přítomnost vojáků, je místo na úpatí, kde nechali uvázané koně – soudě podle otisků kopyt a nadměrného výskytu koňského trusu jich bylo pěkných pár.
Odvážím se vyhlédnout na cestu a zamrazí mě. V blátě tam leží čtyři těla. Na první zmatený pohled si myslím, že jsou to adorští, ale pak mi s hrůzou uvědomím, že tmavočervená na jejich uniformách nepochází od barvíře, je to šedá látka nasáklá krví.
Neodvážím se přijít blíž, i tak toho vidím dost a dost. Krev vsáklou do země a částečně rozmazanou, jak někdo tělo padlého zvedl a vláčel pryč. Umetený pás, na kterém se obzvlášť výrazně vyjímají rudé kapky a sem tam zelená větvička. Páté tělo, ze kterého vidím jen natažené nohy.
Posunu se kousek dál, abych na něj pořádně dohlédla, a vím, co uvidím. Černé Felixovy kudrny jsou nepořádně rozházené po zemi a ze zad mu trčí alespoň sedm šípů.
Ne, tady už vážně nepotřebuju vidět víc. Slezu dolů ze svahu a opatrně pokračuju ke zlatopotocké stezce. Ta mě dovede přes tessarskou silnici a dál tam, kde jsem měla být už dávno.
Od silnice zaslechnu vzrušené hlasy a znehybním, dokud neztichnou, až pak se odvážím vkročit do křižovatky.
Oči mi uvíznou na rozmazaném krvavém fleku, který se vyjímá uprostřed. Mnohem důležitější věci si všimnu příliš pozdě.
„Hej, co tu děláš?“ houkne ostře ženský hlas. Ohlédnu se právě včas, abych viděla, jak se podsaditá, plavovlasá dívka v loveckém oblečení zvedá od své boty, kterou si nejspíš zapínala, a sahá po meči.
„To je krev!“ vyjeknu a ukážu na zem před sebou. Za odpověď se to pokládat nedá, ale plavovlásčina ruka se na jílci meče zarazí. „Co se tu stalo? Já jsem ošetřovatelka!“
Bez rozmýšlení se rozběhnu zpátky k bojišti a s jakousi úlevou si všimnu, že šlapu v další krvi. Vidím krev, jdu na pomoc, to je jistě logické a přirozené chování ošetřovatelky.
„Počkej – počkej, kdo si myslíš, že jsi? Jménem pohraniční stráže, do pytle…“ povykuje za mnou plavovláska a běží, taky běží, ale já jsem rychlejší.
Vím, že nebyla sama, to by nepokřikovala na křižovatce. Druhého hlídače najdu sklánět se nad jedním z těl v dhamské uniformě, má ovšem dostatek času na to, aby se narovnal, tasil meč a postavil se do střehu.
„Paní Reine,“ pronese vzápětí jaksi káravě a skloní hrot zbraně k zemi.
Až poté v něm poznám onoho hraničáře, který mě vedl zpátky do kláštera po mé první převaděčské výpravě. V duchu se mi uleví; pamatuju si ho jako celkem rozumného člověka.
„Tady není pohraniční pásmo,“ vyhrknu na svou obranu. Hraničář odpoví unavenou grimasou.
„Ne, to není,“ souhlasí a vrátí se ke své původní práci, totiž ohledáváním padlých.
„Je něco, s čím mohu pomoci?“ zeptám se důrazně, aby bylo jasno, o co jediné mi jde.
„Nemůžete. Byli pečliví,“ povzdechne si hraničář a pohledem sklouzne po Felixových zádech, smutně připomínajících polštářek na jehly.
„A svoje padlé odtáhli na smyku,“ vloží se do hovoru plavovlasá hraničářka. Těla obešla obloukem a teď postává u postaršího smrku, jehož větve sahají skoro až k zemi. U kmene jsou patrné pahýly čerstvě odseknutých větví.
Vydám se k ní, protože je to jediné místo, kde budu vypadat, že přemýšlím nad něčím užitečným, a přitom nebudu šlapat v krvi. Pod botou mi přitom cosi zazvoní.
Sehnu se pro to a zjistím, že držím malý kovový disk zavěšený na řetízku. Po obvodu disku jsou vyryté runy.
Musím trochu zápasit s pamětí, než si tuhle kombinaci vybavím, ale nakonec si vzpomenu.
„Co to je?“ Hraničář mi zvědavě nahlíží do dlaně a já mu amulet předám.
„Zapomněla jsem, jak se to jmenuje správně, ale jeden spolužák tomu říkal houba,“ dodám na vysvětlenou. „Je to poměrně zvláštní amulet, dokáže do sebe vstřebat a udržet relativně malé množství energie. Je to magická ochrana, i když ne moc dobrá, útočná kouzla mají tolik energie, že je to nevstřebá.“
Až když to vyslovím, uvědomím si, kdo tenhle amulet nosil. Na bojovou magii je moc slabý, ale energii lokace do sebe vsákne bez potíží. Proto Felixovo kouzlo našlo jen mě, a ne ukrytou adorskou hlídku.
Rozhodnu se držet jazyk za zuby, protože by to znamenalo příliš nepohodlného vyptávání. V armádě se určitě najde někdo, kdo souvislost amuletu s přepadením vysvětlí líp než já.
„Můžu být nějak nápomocna? Já že bych šla,“ naznačím bradou směr ze Zlatému Potoku.
Přísahala bych, že hraničář si oddechne.
„Samozřejmě, paní Reine. A až půjdete příště sbírat bylinky,“ jemný náznak sarkasmu dává tušit, že si s botanickou výmluvou příště nevystačím, „držte se poblíž kláštera. I mimo pohraniční pásmo může být nebezpečno.“
„Budu, pane,“ odpovím a uctivě skloním hlavu. Jsem si celkem jistá, že hraničář mi to ani na okamžik nevěří, takže se ta lež vlastně nepočítá.
Ledový vichr se opírá do zdí kláštera, do okenních tabulek naráží mrznoucí déšť a já se usilovně soustředím na plamen svíčky, kterou jsem si postavila na komínek knih z klášterní knihovny.
Breana na mě může být pyšná, v posledních týdnech jsem studovala a rozjímala každou volnou chvíli. Přelouskala jsem každou knihu o magii, která byla v knihovně k nalezení – silová magie, runová magie, tvorba a užití amuletů, kletby a protikletby, všechno, co jsem věděla a pozapomněla z Acadaemie a ještě trochu navíc.
Vím, že žádný amulet není stoprocentní a ani můj poutací řetěz nezablokuje úplně všechnu sílu. Felix měl pravdu, když tvrdil, že jsem vykouzlila mizernou iluzi – použila jsem tolik síly, že ten zlomek, který amulet propustil, stačil na vytvoření slabého kouzla.
Zírám do světla, plamen se poslušně naklání a zahryzne se do voskového okraje svíce.
Je to jedno z nejjednodušších kouzel z pyrokineze, žádná sláva, ale je to začátek, začátek, na kterém nemíním zůstat.
Jsem čarodějka. Nikdo mi to nevezme.
