Už jsem se zmiňovala, že Reine toho natropila dost na několik povídek. Tady je druhá z nich. (Protože nějak jsem si čas do vyhlášení výsledků Vidoucích ukrátit musela, že ano.)
Po maléru zmíněném v Nižší ceně Reine dokončila školu a sehnala si mírumilovnou práci v roselliánském klášteře…
Starým mužem na lůžku otřásá děsivý kašel. Hemží se kolem něj několik sester v hábitech, jedna ho podpírá do polosedu, druhá podává kapesník, další dvě se rychlým šeptem dohadují o nejvhodnějším sirupu, který nemocnému podat.
Na bílém plátně u mužových úst se objevují kapky krve, sestry nad lékovkami se přestanou přít a rezignovaně sáhnou po největší lahvi a já jsem hrozně, opravdu hrozně ráda, že už to není moje starost.
Jitrocel, vrývám si do paměti, jak kráčím z ošetřovny na chodbu a z kláštera ven, musím někde najít velkou hromadu jitrocele, tenhle člověk toho sirupu vypije ještě hodně.
„Reine? Reine!“ Otočím se za zvukem svého jména. Sestra Sláine se vyklání z okna přípravny a gestem mě volá k sobě.
„Jdeš sbírat?“ přeptá se pro kontrolu a ještě než stihnu přikývnout, pokračuje. „Dochází nám tinktura z chvojníku, poslední dobou ji pijou jak vodu.“
„Zařídím,“ znovu skloním hlavu na souhlas. Když další prosba nepřichází, seberu se a vyrazím do lesů.Sotva znatelná stezka, kterou kromě mě užívají asi jen srny a lišky, mi pěkně ubíhá pod nohama, rychle se dostanu z dohledu kláštera i blízké vesnice a začnu si v hlavě promítat mapu. Sláine chce chvojník, pro ten musím ke skalám. Vím taky o několika paloucích plných jitrocele, k mé smůle na hony daleko od skalního pásma. Představená po mně chtěla náprstník, na ten bych během pochodu lesy měla narazit bezpočtukrát, a v mých zásobách dochází maliníkové listy a divizna, ohledně čehož se nechám překvapit.
Vyšplhám na hřeben, nad hranici stromů, chvilku oddechuju a uvažuju, kudy dál. Vyberu si první skály, nebo jitrocelové háje?
Skály, rozhodnu se, to je náročnější cesta a radši si ji odbudu hned. Vykročím zvoleným směrem a rozhlížím se po kraji. Červnové slunce pořádně hřeje hned od rána a ukazuje celý kraj v zářivých barvách. Mezi tisíci odstíny zelené přitahuje pozornost cihlově oranžová střecha roselliánského kláštera a já se při tom pohledu mimoděk usměju.
Nakonec jsem nedopadla tak špatně, i když mi znemožnili zabývat se magií a přinutili mě dělat nenáviděnou alchymii. Teď pracuju pro klášter, lozím po kraji, sbírám jim byliny a vařím lektvary. Mohlo by být hůř; alespoň mám klid.S batohem krapet ztěžklým větvičkami chvojníku opatrně sestupuju podél úzkého, strmého koryta potoka, po jehož břehu se chci přiblížit k jitrocelovým loučkám. Znám to tady, už jsem tenhle kraj zažila ve všech ročních obdobích a rozmarech počasí, procházím se tu stejně jistě jako sestry v klášterní zahradě a nikdo mě-
Zatraceně.
Absurdně zadoufám, že mě strážní na úpatí kopce neuvidí, ale v tom mám samozřejmě smůlu. Štráduju si to rovnou ze svahu, vůbec jsem se nesnažila být nenápadná a se zvukem kroků jsem si taky hlavu nedělala.
„Stát!“ štěkne chlapík oblečený jako lovec, jen navíc s mečem u pasu. Zarazím se na místě tak prudce, že se po kotníky zabořím do napůl zetlelého listí.
„Co tu pohledáváte?“ pokračuje hraničář a nejeví chuť přijít ke mně blíž.
Budem tu na sebe křičet na deset délek?
„Pracuju pro roselliánský klášter,“ zavolám v odpověď. „Sbírám tu byliny.“
„Pojďte sem – pomalu, a ať vám vidím na ruce!“ přikáže druhý strážný, který se vynořil zpoza zákrutu cesty. Poslechnu, jak jen to jde, listí mi klouže pod nohama a mácháním paží se snažím udržet rovnováhu, musí to být pohled pro bohy.
„Jméno?“
„Reine Laragh,“ odpovím poslušně a na střídačku si oba strážné prohlížím. Myslím, že můj první dojem, totiž hraničáři, bude správný. Běžní vojáci nosí uniformy a příslušníci speciálních jednotek nemají důvod plácat se v téhle zapomenuté díře.
„Ptám se znovu, co tady děláte?“ zavrčí ten, který mě spatřil první, a konečně mě tím naštve.
„Odpovídám znovu, že sbírám byliny pro roselliánský klášter,“ odseknu. „Jmenuju se Reine Laragh, jsem vystudovaná alchymistka, pracuju pro rosellky. Jestli mi to nevěříte, pojďte se mnou zpátky do kláštera nebo na tessarskou radnici, oni mě znají.“
„Kdy se vrací Gallagher?“ zeptá se druhý hraničář. Ačkoliv nespustí oči ze mě, je ta otázka zřejmě mířená na jeho kolegu.“
„Říkal před soumrakem,“ dostane se mu pokrčení rameny.
„Dobrá. Za soumraku s vámi půjdu do toho kláštera. Do té doby počkáte tady,“ oznámí mi druhý a zaškaredí se, když nasadím výraz nefalšovaného šoku. „Tohle je pohraniční pásmo, slečinko. Sem se na špacír nechodí, rozuměno?“
Myslí to smrtelně vážně. Dokáže to vzápětí, když mi sváže ruce a odvede mě do křovím krytého dolíku u cesty, kde se zřejmě hraničáři pro dnešek utábořili.
Musím párkrát škubnout provazem, abych se ujistila, že ani uzel kolem kmínku mladého stromu, ani pouta na mých zápěstích nepovolí, než tomu uvěřím.
„Odkdy se sem nesmí chodit?“ vyhrnu nakonec. „Pracuju tu roky, chodím sem skoro denně-“
„Časy se mění,“ utrhne se na mě hraničář, kterého pokládám za velitele. „Bude válka. A na týhle hranici se bude bojovat.“
Zírám na něj s pusou dokořán.Fakt to udělal. Držel mě tam přivázanou až skoro do západu slunce, dokud se neobjevil třetí hraničář, starší, klidně vypadající mužský, který mou přítomnost zaznamenal se zdvořilým zaujetím. Až pak mě velitel milostivě odvázal, třikrát se přeptal, jestli mě má skutečně odvést právě do Tessary, a po téměř celonočním klopýtání nerovnou cestou mě potupně předal strážím u brány. Překvapilo mě, že nakonec stačilo jejich slovo a netahal kvůli mně z pelechu starostu.
Ve městě se neohřeju. Jak hraničářovy kroky dozní do ticha, přemluvím strážné, aby mě pustili zase ven, a upaluju do kláštera.
Noční službu má tentokrát sama představená Breana, sedí v refektáři s olbřímím hrnkem čaje a listuje modlitební knihou.
„Co tě zdrželo, Reine?“ táže se klidně, jako bych jen zaspala k snídani.
„Ale pohraniční stráž,“ odpovím v podobném tónu a vděčně se složím na lavici u kamen. Naštěstí v nich hoří oheň, aby byla v případě potřeby vždycky po ruce horká voda.
Breanu moje slova viditelně zneklidní. Narovná krk a celá ztuhne.
„Proč?“
„Tvrdí, že bude válka a na hranicích se bude bojovat, takže tam už nebudou nikoho pouštět.“
„Tak je to pravda,“ hlesne představená a zachmuřeně se zadívá na hladinu ve svém hrnku.
„A ty to víš odkud?“ zajímám se. Bozi vědí, že úcta k matce představené k mým ctnostem nepatří, naštěstí si s Breanou rozumíme mimo předepsané obřadnosti.
„Nejsi první, kdo měl dnes malér s hraničáři,“ povzdechne si. „Kolem poledne nám přivezli raněného, vypadalo to, že prohrál v šermířském souboji. Tvrdí, že je adorský velvyslanec u dhamského dvora.“
„To se lehko řekne,“ neudržím jazyk za zuby.
„Pravda, ale já mu věřím. Oblečení ze sametu a brokátu, adorský přízvuk, ale dhamsky mluví velmi dobře, a v kapse měl jakési pověření, které nevypadá zfalšovaně. Přivezli ho sem hraničáři, prý se pokoušel dostat přes hranici a odmítl uposlechnout jejich příkazu, takže ho zadrželi násilím. On to vypráví stejně, jen dodává, že se chtěl dostat zpátky na adorský dvůr a zkusit s vévodou dojednat smírné řešení.“
„Takže ty mi říkáš,“ unaveně zavřu oči a opřu se o stěnu rozehřátou od kamen, „že bude válka a chlap, který ji může zastavit, nám leží na ošetřovně?“
„Já si to myslím,“ přitaká Breana tiše.
Napadne mě několik slov, které by se k téhle situaci báječně hodily, ale žádné se neodvážím vypustit z úst před řádovou sestrou.
„No to jsou tedy vyhlídky,“ zabručím nakonec a posbírám se ze svého pohodlného ležení. „Skočím si ještě do laboratoře rozhodit k sušení ten chvojník,“ ukážu na batoh, který mi leží pod nohama, „a pak bych si s dovolením na chvíli zdřímla. Zítra tam musím zas, hranice nehranice. Dochází nám jitrocelovej sirup a taky nemám ten náprstník.“Trochu se mi ten spánek vymkne z ruky, vzbudí mě až Sláine, když mě zve k obědu. Nebohá sestra se tváří krapet zaskočeně, když místo do refektáře vyrazím s květnatým nadáváním a zastávkou v laboratoři pro batoh rovnou ven z brány. Tele jsem. Touhle dobou už jsem chtěla být na půl cesty k hranici.
Tentokrát si dám pozor, umiňuju si. Znám to tady stejně dobře jako kdejaký hraničář. To by bylo, abych se nedostala, kam potřebuju.
Cestou uvažuju, která místa budou nejpravděpodobněji hlídaná. Dvěma křižovatkám se vyhnu, před třetí mě přepadne zvědavost. Mám pravdu, nebo tu ze sebe dělám blázna? Zajímá mě to tolik, že křižovatku neobejdu úplně, ale jen do místa, odkud se můžu opatrně připlížit blíž.
Tyhle cesty leží pod kopcem, připomínám si, a pokud tu někdo hlídá, bude se schovávat na vrcholu kopce. Já se tedy musím dostat jen na hranu vrchu za jejich zády, abych je viděla, ale nešlápla jim na hlavu. Úvaha je to podle mého naprosto logická, takže si pečlivě vyberu trasu a pomalu se soukám výš.
A mám pravdu. U všech bohů, mám pravdu. Když opatrně vyhlédnu mezi nejnižšími větvemi podrostu, v houští na kopci nad cestou vidím číhající postavu. Nemám strach, že by si mě všiml, hledí si své stráže.
Schovám hlavu, opatrně slezu zpátky na svou původní stezku, vyrazím dál a pitomě se u toho usmívám. Teď jsem vám to vrátila, bando hraničářská, raduju se pro sebe, já vás dovedu doběhnout.
A u toho natahuju nohy, abych zvládla obejít všechna potřebná místa.
Cestou zpátky, s batohem plným jitrocele, náprstníku a květů slézu, už si na zvěda nehraju, jen volím trasu, na které stráže nečekám, a do zatáček se vydávám opatrně. Vyjde mi to. Do kláštera dorazím se západem slunce a rovnou se zavřu v laboratoři, abych svůj cenný náklad zpracovala.Několik dalších dní strávím venku od rána do večera, léto nebude trvat věčně a já musím zásobit klášter na celou dlouhou zimu.
A na válku.
Zvěsti o chystaných bojích mám vždycky z druhé ruky, od sester, které ošetřují nemocné a obstarávají nákupy v Tessaře. Nemine den, aby se nevynořila další špatná zvěst. Dhamský velkokníže povolává speciální oddíly. Adorský vévoda zabral území Tosaithu. Velkokníže Asbjorn vyzývá všechny bojeschopné muže ke vstupu do armády. Ador zbrojí a posílá síly k naší severovýchodní hranici.
Já mezitím brouzdám lesy a jedinou připomínkou bojů jsou hraničářské hlídky, kterým se celkem bez problémů vyhýbám. Tuším už, která místa hlídají, a leccos mi napoví stopy, které nacházím v hlíně změklé krátkými letními dešti. Je to užitečná informace, i když mám pak napilno zamaskovat vlastní otisky.
A zahrávám si s ohněm. Nestačí mi, že se jim vyhýbám, občas je špehuju. Buď se jim připlížím do zad, jako když jsem to zkoušela poprvé, nebo si najdu úkryt předem a čekám, až projdou kolem. Z každého svého úspěchu mám škodolibou radost. Ještě tady tomu všemu nevelí. Ještě jsem tu já, alchymistka od rosellek, která ví přesně, kde hraničáři hlídkují a kudy proklouznout kolem nich.
Je to pro dobrou věc, utěšuju své svědomí, když namítá cosi o zákonech, válečném stavu a o tom, že každý dělá svou práci. Já taky dělám svou práci. Beze mě by si ten chlapík s úbytěmi vykašlal plíce a vysloužilému kováři by bez chvojníku selhalo srdce.
Nosím teď do kláštera hromady bylin, které je potřeba nejdřív usušit, takže v laboratoři toho moc na práci nemám. Večery trávím někdy v knihovně, někdy v refektáři, pokud se tam sejdu s některou ze sester, se kterou si mám co říct. Poslední dobou si nemám o čem povídat s žádnou, všechny jsou vyplašené zvěstmi o válce.
„Co ty si o tom myslíš, Breano?“ zeptám se představené tiše. Nemusí každý vědět, že si matku představenou a uctivé vykání nechávám od cesty.
Postarší žena jen unaveně zavrtí hlavou.
„Já nevím, Reine, nevím,“ povzdechne si. „Každý tvrdí něco jiného. Ale pokud by jen polovina věcí, které se říkají o Frolikovi Adorském, měla být pravda… Ochraňuj nás, Rosello,“ zaprosí zbožně.
„Myslíš, že by s ním něco zmohl ten diplomat?“ plácnu bez rozmyslu.
„Kdo ví, moje milá. Snad ano, snad by mohl něco zachránit,“ zadoufá Breana a pak se zarazí. „Jenže jak bys ho chtěla dostat do Adoru, Reine?“
Neodpovím jí hned, přemýšlím nad vlastními zbrklými slovy. Jak ho dostat do Adoru? Inu, pro začátek už je od Tessary na půl cesty k hranici, když stůně tady v klášteře. A pokud jde o tu druhou polovinu…
„Jak by se mu vedlo na adorské straně, to nevím,“ odpovídám opatrným šeptem, „ale pokud jde o to, jak ho dostat na hranici, s tím bych si dovedla poradit.“
V Breaniných očích se rozprostře šok.
Ale po chvíli ho přemůže odhodlání.
