(Datlováno s optimistickou představou, že se někdo letmo zamyslel nad zmíněnou novou dějovou linkou, kterou jsem pro literární soutěž načala.)
Původně jsem si říkala, že otestuju štěstí začátečníka v Žoldnéřích fantazie. Ti mají uzávěrku na konci června. S příchodem letních prázdnin 2015 (ne že by se mě nějak významně týkaly) jsem se tedy dala do vážného uvažování, o čem jako tu soutěžní povídku budu psát.
Reine mám už nějaký čas vytipovanou jako postavu s potenciálem pro pěkných pár povídek a její minulost nabízela celkem široké pole působnosti. To by šlo, říkala jsem si, protože jsem mermomocí chtěla zůstat ve svém světě. Teď jen ten námět, nějaké ne úplně omletý a rozumně vážný…
Miluju chvíle, kdy se odkudsi vynoří poslední střípek nápadu, ten, který to všechno spojí dohromady. Například jedno nevyužité téma pro esej, kterou jsem odevzdávala v prváku. Chytrá, drzá a pravidly nepříliš zatížená alchymistka v něm dávala perfektní smysl.
Povídka proletěla přes klávesnici nečekaně rychlým tempem, tři betačtenáři se vyjádřili konstruktivně a bez průtahů a pak, ačkoliv původní plán zněl nechat text uležet a vypilovat ho k mé verzi dokonalosti, jsem se ze dne na den rozhodla a poslala povídku do Vidoucích.
Zpátky dorazilo potvrzení o přijetí, a pak se nějakou dobu nedělo nic.
Já čas od času zabloudila na web Vidoucích, četla staré porotcovské hlášky a uvažovala, jestli by nebylo vhodné ukrýt si do zásoby štangli Tobleronky, až něco takového přistane v mailu i mně.
Čas ukázal, že to nebylo nutné. Zírala jsem nevěřícně na mail s oznámením, že jsem prolezla do druhého kola, a několik dní se tupě usmívala, kudy jsem chodila. A výsledek konečný, totiž deváté místo? Naprostá spokojenost.
Hodnocení porotců, která v mailu přistála po obou kolech, nebyla úplně růžová, ale byla lepší, než co jsem čekala. A fakt je, že zatímco u pochvalných řádek se člověk jen tetelí blahem, u dlouhých lehce namíchnutých odstavců s připomínkami se může zdravě zamyslet, co udělá příště líp. Oceňuju, že se porotci v komentářích lehce mírnili, a za sebe hlásím, že se s tím nepatlali nadarmo.
Nejvtipnější a zároveň nejzásadnější mi připadá zjištění, že ačkoliv mě každý jednotlivý porotce umístil nejhůř na šesté místo, v celkovém pořadí jsem až devátá. Dovozuju z toho, že jsem odvedla slušnou práci, nenasekala jsem zásadní chyby ani v logice, ani v gramatice a celkově jsem přijatelná, ale chybí mi, řekněme, X faktor. O kus zajímavější (a kontroverznější?) námět, o kus sympatičtější postava, co já vím.
Nevadí mi to. Deváté místo z více než stovky povídek je prima. Dokazuje, že moje povídka je přijatelná. O to mi šlo.
