Bývaly časy, zhruba tak deset let zpátky-
(Cože, deset let? To už je deset let, co jsem se odvážila s tehdejšími literárními pokusy vylézt na veřejnost, rozuměj dát přečíst třem spolužačkám? Počkat, je to víc než deset let, v té době jsem neměla občanku! No potěš koště.)
-ahem, jak jsem říkala, víc jak deset let zpátky, kdy jsem začala trochu vážněji psát a rozhodla se, že potřebuju publikum.
A co rozhodla – já se na to těšila. Na názory a zpětnou vazbu. Takže jak jsem dopsala nějaký logický celek, šup s papíry do tiskárny a pak pod lavici při dějepisu.
S povídkami v tomhle problém nebyl, ale kdykoliv jsem se nechala unést a dala do placu část něčeho většího (teoreticky, kdybych ten svůj zamotaný nedokonalý pokus o dokonalé fantasy někdy dopsala, dal by se nejspíš klasifikovat jako román), vždycky jsem se pak v psaní zasekla. Ne že bych nevěděla, co dál – ale scházela vhodná slova, psací nálada, motivace, zpravidla všechno najednou. Moje psaní muselo veřejnosti připomínat některé autorské blogy, kde se choulí pár opuštěných kapitolek příběhu bez konce a, co je horší, bez náznaku, že ten závěr ještě přijde.
Časem jsem si z toho vytvořila zvyk. O psaném nebo plánovaném textu nemluvit. Za žádnou cenu neposkytovat ukázky. Neslibovat. O obsahu moc nežvanit, když už se kórmoc chci pochlubit, tak jen v opravdu mlhavých náznacích. Kdybych se prokecla, určitě by se mi ten text nepovedlo dokončit.
(Vzpomínáte si na ilustraci k povídce Hraničářky? Pořád to funguje.)
Ráda se považuju za vědecky založeného člověka. S pověrami je nutno bojovat, že ano?
Takže. Už pár dní si v zápisníku sumíruju děj a pozadí jednoho kratšího příběhu, mám ho plnou hlavu, a když jsem dneska vzala na chvíli do ruky tablet, takhle to dopadlo.
A teď uvidím, co mi z toho zbude v příběhu.
Ale kdyby nic jiného, alespoň jsem si vyzkoušela nakreslit postavu v jiné pozici než pózující pro foto na občanku.
