Vše je do třetice. I Jantarové oči.
(Povídka samozřejmě. Ne, tříokou obludu jsem ještě nestvořila, díky za optání a pěknej den.)
Dnešní psací bilance – mínus 3900 znaků. (Konečně jsem přišla na to, jak obelstít svou nechuť k mazání těch krásných, procítěných, vypiplaných slov, vět a odstavců. Založila jsem si na ně zvláštní soubor. Už je tam z vyřazených scén hotové panoptikum.)
Uběhneme ještě pořádný kus cesty, než obloha začne pomalounku světlat. Až tehdy se Mats uvolí zastavit a zjistit, kde se vlastně nachází skály s tólaním doupětem. Dokonce za tím účelem vyleze na jeden z vyšších stromů. Směr pochodu pak upraví jen lehce, zřejmě narozdíl ode mě neztratil orientační smysl. Nejsme špatný tým.
Jak se blížíme k cíli, kolega zpomaluje a zpomaluje a do tváře se mu znovu vkrádá nejistota.
“Kolik si myslíš, že jich tam může bejt?” zeptá se stísněně.
“Kdybych měla hádat, řeknu tři dospělý nebo fenu s mladýma.”
Dál šermíř pokračuje v bázlivém tichu a s očima navrch hlavy. Je mi ho líto, na tohle ho zbrojíři při výcviku nepřipravili. Ale nedá se svítit.
“To bude dobrý,” pravím rozhodně a natáhnu krok. Nezdá se, že by to Matse uklidnilo, naopak já tu jeho nervozitu nakonec chytnu taky.
“Kryj mi záda,” požádám ho, když mezi kmeny začne prosvítat šedá skála. Mats chvilku bojuje s lukem, než se mu podaří natáhnout tětivu, připraví si šíp a kývne na znamení, že víc toho udělat nemůže. Pokusím se tasit meč, aniž by se přitom ozvalo výhrůžné skřípění kovu o kov, a s kolegou v zádech opatrně vykročím ke skalám. Nespěchám, rozhlížím se po okolí, pátrám po sebemenším náznaku nebezpečí a palčivě si uvědomuju, že tólan někde ve skalách nad námi by proti mně byl ve výhodě. Projdu lesem, po lehce prošlapané stezce se zanořím mezi skály, nikde nic-
Matsův luk zadrnčí bez varování.
Prudce se otočím, právě včas, abych si mohla pěkně zblízka prohlédnout vnitřek tólaní tlamy. Šelmě připomínající vlka sice trčí z krku šíp, ale zřejmě ji jen vyprovokoval k lítějšímu boji. Snaží se mi sevřít krk do zubů, já ji vší silou seknu mečem do krku. Rána, která by mi usekla hlavu, je pro tólana jen drobet horší škrábnutí. Biju ho po čenichu čepelí, naplocho i ostřím, padni jak padni, Mats se vzpamatuje a snaživě dělá z šelmy jehelníček. Tólan se vzepne k poslednímu útoku, ožene se po mně širokánskou tlapou s krátkými ostrými drápy, vyrazí mi meč z ruky a pak ho konečně překoná půl tuctu šípů v plicích. Zachroptí a svalí se mi k nohám.
“Říkalas, že to vidíš tak na tři?” Matsovi se lehce třese hlas, když se blíží k hromadě srsti a vytahuje z ní šípy.
“Tenhle určitě nebude poslední, dva tólani by tolik nelovili.”
“Já jenom aby mi stačily šípy.” Strach se pozoruhodně míchá s černým humorem a mě znova pošimrá soucit. Zakážu si ho.
“Dávej pozor,” napomenu Matse a mávnu rukou výš do skal. “Pokračujem.”
Druhého tólana vidíme už z dálky, když vystoupíme o kousek výš, na plácek obkroužený skalní stěnou. Od šelmy nás dělí dobrých pět délek, když zvíře vycení zuby, naježí se a s bojovným zavrčením po nás skočí. Mats střílí okamžitě a stihne dva přesné zásahy, než tólan doskočí ke mně, aby se pokusil ukousnout mi hlavu.
Seknu ho do krku, ale nemám dost síly na to, abych zaťala meč až do karotidy. Poraněný tólan se mi snaží rozdrápat brigantinu. Zadrnčení tětivy, tólan sebou trhne, Mats se musel zbláznit, vždyť mohl klidně zasáhnout mě. Odkopnu od sebe zubatou tlamu a získám tím chvilku, abych sáhla k pasu pro nůž. Když mi šelma znovu vyrazí zuby po krku, zarazím jí krátkou čepel mezi žebra, tólan sám mi pomůže, jak se po mně sápe, na nůž skoro nalehne.
Když si nové zranění uvědomí, odkulí se trochu stranou a snaží se dosáhnout některou z tlap k rukojeti nože. Chce ho dostat ven, ale jen si dál ubližuje, jak jím cloumá v ráně, já seberu svůj meč, zběžně promyslím poslední výpad a zabodnu mu půl čepele těsně nad hrudní kost.
Překvapeně vyjekne, a pak už je to rychlé.
“Aisling?”
Zkoumám hřbet ruky, kterou jsem si právě otřela čelo, a je mi jasné, že mám po obličeji šmouhy tólaní krve. Když se ohlédnu po Matsovi, zjistím, že pokračuje v průzkumu. Stojí v místech, odkud vystartoval druhý tólan, a dívá se po mně s podivným výrazem.
Jsem u něj několika dlouhými kroky, meč připravený k výpadu, ale nepotřebuju ho. Místo toho stojím vedle něj a na tváři se mi usazují podobné rozpaky.
“Jsou krásný,” slyším se zamumlat.
“Ale nebezpečný,” podotkne Mats nepřesvědčivě.
“To jo. Hodně nebezpečný.”
“Ale krásný.”
Zíráme na čtyři tólaní štěňata schoulená v pelechu, hebká srst, střapaté šibalské obličeje, jantarové oči, nemotorné packy. Kdyby se některé z nich postavilo, bude mi do pasu, a až vyrostou ještě o kousek, začnou si obstarávat živobytí stejně jako jejich rodiče. Bozi dobří.
Je to vlastně jednoduché, na výběr nemám. Ale nemůžu se odhodlat.
Mats mě soucitně pleskne po rameni a někam se vytratí.“Jménem pohraniční stráže vás zatýkám za hrubé porušení kázně!”
“Cože?” Mats nechápavě zírá na kapitána a samým překvapením se ani nebrání, když se ho chopí ostatní hraničáři a se značně omluvnými výrazy ho odvádí do sklepa. Ani já nekladu žádný odpor, dlaň mě ještě pálí od jílce meče a pořád před sebou vidím vyčítavé jantarové oči. Zatřepu hlavou; nepomůže to.
“Aisling? Jsi v pořádku?” Aregh, který mě vede za pravou paži, mě starostlivě pozoruje a zřejmě se mě chystá chytit, až sebou švihnu.
“Ty šelmy byly hodně ošklivá záležitost,” zamumlám v chabém pokusu o vysvětlení. Aregh cosi soucitně mručí a do jeho utěšování třesknou mříže a zapadne zámek. Skvěle. Už zase jsem v šatlavě. A Mats s Branem mě nezachrání, protože jsou tu se mnou. Jo, dovlekli sem i Brana, pořád bílého jak stěna a s rukou na pásce.
Jaksi vzdáleně se těším, že alespoň získám trochu klidu a dám se dohromady, ale chyba lávky. Co chvíli se tu zjeví někdo z beorcské posádky – se džbánem vody, jablky, večeří, trochou vína nebo jen tak na kus řeči, při které nenápadně naznačují, že s Rodbyho postupem nesouhlasí.
“Měli jste recht, vždyť on si s tím poradit neuměl,” mudruje Olli.
“On je starej strašně zatíženej na předpisy, a nějak neumí skousnout, že to občas líp funguje bez nich.” Gorm moudře pokyvuje hlavou a spravedlivě nám rozděluje plnou hrst jahod.
“Rodby je blbec.” Aregh se ohlédne, jestli neposlouchá někdo nepovolaný, a pak svoje prohlášení stvrdí. “Prostě blbec.”
Kývám na souhlas, neurčitě brumlám a je mi nanic. Za mříží napravo mám sice Matse, ale ten je ode mě tak daleko, jak to jen jde, natahuje paže do vedlejší cely a snaží se zjistit, jak jsou na tom Branova zranění. Když se beorcští odeberou k večeři, zůstanu vlastně sama. Jenom já a oči čtyř vlčat a můj meč. Zaklínačský meč, odplata stvořením, která sama brala životy. Dodneška. Jenom já a jantarové oči…
“Aisling!”
Kdosi mi lomcuje ramenem a přitom hovoří poněkud znuděně.
“Aisling, nech toho.”
Vytrhnu se ze sevření a mžourám do tmy. Krev mi hučí v uších a nedokážu se honem zorientovat. Až po chvilce rozeznám Matse, který na mě naštvaně zírá mezi zrezivělou ocelí.
“Co se děje?”
“Křičíš ze spaní.”
Ráno se ukáže, že Rodby časem neplýtvá. Nechá si nás dovést do výčepu, obestaví nás ozbrojenou stráží a ošklivě nás pozoruje.
“Sepsal jsem o vás hlášení pro plukovníka Offyda a požaduji v něm vojenský soud a přísný trest za porušení subordinace,” oznámí nám rozhodně. “Ještě dnes s ním pošlu jezdce.”
Přemýšlím, jestli nás táhnul ze sklepa jen kvůli prostému oznámení, to není Rodbyho styl.
“Nadiktujete celá jména, data narození a vojenské příslušnosti vojínu Satarhgovi, aby mohl záznamy doplnit. Pak budete znovu zajištěni.”
Má naprostou pravdu. Jeden po druhém si krátce popovídáme s Ollim Satarghem a pak se poslušně vrátíme do sklepa. Se značným překvapením si všimnu, že nám někdo nejen naházel do cel spoustu čerstvé slámy, ale přidal i deky. Jestli to beorcským vydrží, bude tohle vězení za chvíli příjemnější než hostinec na hlavní třídě.
Většinu dne strávíme řečmi o tólanech, s Matsem do detailu vyprávíme o lovu a Bran teoretizuje, co se dalo udělat jinak a líp, od mého výběru zbraně po Rodbyho reakci, když mu zmizela první hlídka. Až když začne sklepní šero houstnout, dojdou nám témata, já se v nastalém tichu rozhlédnu a všimnu si, že ve dveřích stojí Torgh. Podle uvolněného postoje zřejmě už nějakou dobu.
Naše pohledy se střetnou a hraničář si vzpomene, proč se sem vlastně táhl. Vykročí k našim mřížím a z batohu, který nese v ruce, nám podá žitné placky, sýr, máslo, sušené maso a vůbec všechny nutnosti dobré večeře. Následuje košile, podle vyspraveného rukávu Branova, kterou Torgh kdovíproč hodí přímo na zem, pak z jedné kapsy vytáhne roličky čistých plátěných obvazů. Jak zápolí s druhou kapsou a vyprošťuje z ní můj hřeben, vypadne z ní ještě cosi dalšího a přistane to s tlumeným zaduněním na hromádce Branovy košile.
Mats se skloní, aby si to prohlédl zblízka.
“Uhm, Torghu-”
“Dobrou chuť,” přeruší ho hraničář. “Věřím, že jste rozumní a dovedete si to užít.”
“Tak jo,” hlesne Mats a nedůvěřivě pozoruje, jak se Torgh otáčí na podpatku a mizí za ohybem chodby.
“Co to je?” Bran se ptá jen tak pro formu, zatímco se zaníceně věnuje své placce s máslem.
Mats si předmět nevěřícně drží přímo před nosem a jak se na něj dívá, lehce šilhá.
“Klíč,” zamumlá.Jednak vyslyšíme Torghův apel na náš zdravý rozum a nechceme zbytečně upozorňovat na to, kdy se nám klíč dostal do ruky, druhak je tu díky všeobecnému soucitu posádky vážně celkem příjemně, utečeme prostě až druhou noc po Torghově návštěvě.
No, utečeme… Ve vší tichosti si odemkneme, osedláme koně, kopyta jim obalíme kusy jedné z přikrývek, aby je nebylo slyšet na cestě, a v klidu z vesnice odjedeme.
“Co myslíte, co na velitelství udělaj s tím hlášením?” nadhodím, když se cítím dost daleko od Beorcu, abych nezaslechla Rodbyho řvát.
“To nevím,” odpoví mi Mats, “ale pro nás je důležitý, co s tím udělá Asgeir. A já ti zaručuju, že neudělá vůbec nic. Maximálně tě pleskne, jestli zase budeš v noci ječet něco o nevině a zaklínačským meči.”
Zrudnu až za ušima. Jo, hlodá mi to v hlavě, ale že až takhle moc?
“Svým způsobem je mi Rodbyho líto,” pronesu, abych odvedla řeč od sebe.
“Cos to pila?” táže se Bran s očima navrch hlavy, zatímco Mats výmluvnými gesty naznačuje, že mi šplouchá na maják.
“Vždyť mu nikdo neřekne pravdu do očí,“ vysvětlím, “nikdo se mu neodváží postavit, jenom ho za zády pomlouvaj a intrikujou proti němu.“
Kolegové se o tom začnou dohadovat a nechají mě dívat se k obzoru. Z oranžových paprsků vycházejícího slunce na mě vyčítavě hledí jantarové oči.
