WordPress mi přeje šťastné druhé výročí blogu a povzbuzuje: Keep up the good blogging! Pokračuju tedy v dobrém blogování (všímej si, WordPresse) a přináším prostřední část povídky Jantarové oči.
Můj odhad se zanedlouho potvrdí, jen co s Dagurem vyjdeme z vesnice a vydáme se po naší stezce.
“Než to tu pořádně poznáš, jseš tu stejně k ničemu,” sdělí mi bez úvodu. “Tak se koukej a nepleť se mi pod nohy.”
Několik okamžiků bojuju sama se sebou. Jedna část mě je spokojená, že si můžu hledět svého, druhá povykuje, že jsem sice mladá holka a u hraničářů sotva půl roku, ale zaklínačský výcvik nebyl zrovna čajový dýchánek, takže by mě nemusel podceňovat tak moc. Pak vlastní protesty umlčím, poslušně kráčím za Dagurem stezkou, vinoucí se tmavými smrkovými lesy, a nerušeně pátrám po jakýchkoliv stopách lovné.
Funguje to do chvíle, než se na hřebeni kopce rozhlédnu kolem a na obzoru spatřím ostrůvek členitých skal.
“Dagure?” vyhrknu, jakmile si uvědomím, že naše stezka se od nich stáčí pryč. “Chci se podívat do těch skal.”
“To není náš úsek,” zabručí okamžitě. Ani nezaváhá, ani se neohlédne, věc je tím pro něj vyřešená.
“Je to nutný. Myslím si, že jestli jsou někde stopy po tom, co vám loví kolegy, bude to nejspíš tam.”
“Nemáme na to čas,” odsekne. “Musíme prohlídnout naši trasu. Ty skály patří do jinýho úseku.”
“Dagure, jsem tu proto, abych prověřila možnost, že tady útočí nějaká velká šelma. Protože jsem zaklínačka. Potřebuju se tam podívat, je to široko daleko nejlepší místo pro doupě.”
“Máme svůj úkol, nemáme na to čas!” houkne na mě hraničář. “Tu trasu hlídá dneska někdo jinej, můžeš se jich pak zeptat. Ale my – projdeme – svou – stezku!” Už zní vyloženě výhrůžně, chňapne mě za rameno a smýkne mnou dál po cestě. Jen tak tak vybalancuju hrozící pád a pokouší se o mně beznaděj, mezi Rodbyho přístupem k disciplíně a Dagurovým názorem na povinnosti mi nezbývá moc prostoru.
“Netušíš, kdo tam šel dneska?”
“Určitě Olli, a s ním… nevím, asi jedno z těch vašich štěňat,” zavrčí a já si ulehčeně oddechnu. Bran uvažuje stejně jako já a pokud jde o Matse, snad se na mě nenaštval natolik, aby ignoroval, co jsem mu radila. S vědomím, že podezřelé místo nezůstane bez kontroly, jsem ochotná přestat se hádat a pokračovat v obchůzce.
Dagur si stále stojí za tím, že jsem zcela k ničemu, takže je to více méně nuda.Kolega má obchůzku načasovanou tak přesně, že dorazíme zpátky do vsi ve chvíli, kdy poslední zbytek slunečního kotouče zmizí za obzorem. Předstoupíme před kapitána, Dagur perfektně nacvičenou formulkou odříká, že neshledal vůbec nic nebezpečného, a Rodby zavelí rozchod.
Hostinec je tichý, noční hlídky už odešly a denní se zřejmě ještě nevrátily. Když otevřu dveře našeho pokoje, zjistím, že Bran a Mats jsou pořád pryč. No co, počkám.
To si alespoň ze začátku myslím, ale nervozita mě rychle opanuje. Když se pak pohne klika, otevřou dveře a dovnitř vstoupí Bran, nedovolí mi nervy ani pozdrav.
“Byl jsi v těch skalách na jihovýchodě?” vyhrknu bez úvodu, ještě než si Bran stihne sundat plášť.
“V jakejch skalách? Já šel severní trasu,” upozorní mě.
“Na jihovýchod odsud jsem z jednoho kopce zahlídla skály jak stvořený pro linta, ale Dagur mě nenechal jít se tam podívat, trval na tom, že máme svůj úsek a budeme se starat o ten. A tvrdil, že cestu, na který jsou ty skály, procházíš ty nebo Mats.”
“A tys ho prostě poslechla a šla sis po svým?” Bran zní zároveň nevěřícně a naštvaně. Není divu.
“Dagur na mě řval a bála jsem se, že Rodby by reagoval ještě mnohem hůř.” Jako obhajoba mizerné. “A říkala jsem si, že když tam někdo z nás stejně půjde, nemusím se tam nutně hnát já a proti rozkazu.” Ještě horší. “Vysvětlím Rodbymu, že zítra tam půjdu.”
Bran rezignovaně kývne.
“Uvidíme, s čím přijde Mats.”
“S čím mám přijít?” ozve se poněkud nezřetelně skrz dveře a černovlasý hraničář vzápětí vrazí dovnitř.
“Kudy vedla tvoje hlídková trasa? Skály? Byly kolem nějaký skály?” zakňučím na pokraji hysterie.
“Byla to smyčka jižně a jihovýchodně odsud a ten skalnatej kopec jsme prohlíželi.” Zaváhání v Matsově hlase přiměje Brana i mě zbystřit.
“Stopy? Jakýkoliv?” zeptá se Bran přiškrceně.
“Těžko říct přesně, půda je tam vyschlá a tvrdá, ale na jednom místě se mi zdálo… snad medvěd?” vydechne Mats.
“Medvěd ve skalách?” zamyslí se Bran pološeptem. “Což o to, jsou i takoví, ale pravděpodobnější mi připadá,” znovu si vyměníme dlouhý, pochmurný pohled, než předpověď dokončí, “kraujas nebo tólan.”
“Musíme tam.” Zbytečně vyslovím jasnou věc. “Půjdu se s Rodbym pohádat já, protože ode mě už to čeká, nebo jeden z vás, protože to u něj máte lepší?”“Bohové, do pytle, jak jsem s tím mohla souhlasit?”
Obcházím náš pokoj kolem dokola jako zvíře v kleci a mumlám si všechny možné kletby. Matse už to dávno přestalo bavit, apaticky leží na posteli a poctivě se snaží mě ignorovat.
“Neměla jsem to tak nechat, měla jsem jít s ním, Rodby ať se třeba vztekne,” vrčím jako kolovrátek, tiše a nezřetelně, do rytmu rychlých kroků.
Jak jsme čekali, kapitánovi se představa naší lovecké výpravy nezamlouvala ani za mák. Nadával, běsnil, dovolával se vojenského soudu pro každého hraničáře, který špičkou boty překročí hranice přiděleného úseku, sliboval šatlavu. Ale malér nastal až ve chvíli, kdy se Bran začal podvolovat. Kamarád prohlásil, že jednoho dva tólany zvládne bez problémů sám, a jestli by se tedy nemohli dohodnout, že si kolem skal vezme hlídku, aniž by kolem toho burcoval půl oddílu.
Ani takový návrh se Rodbymu nepozdával, nemohl přenést přes srdce, že si řadový voják a nováček k tomu bude diktovat, kdy a kde bude hlídat. Ale Bran mu tak dlouho trpělivě vysvětloval, že je to klíčové pro boj se zabijákem jeho lidí a že Rodbyho plány a autorita neutrpí ani v nejmenším, až kapitán nenadšeně souhlasil.
Já pak ztropila výstup ne nepodobný tomu kapitánovu, když jsem se do Brana pustila, že v žádném případě nemůže jít sám na lov šelmy, kterou neznáme a která taky, přiznejme si to, může být oddíl zatraceně dobrých adorských hraničářů. Mistr slova mě zvládl stejně jako Rodbyho. Dokola mi dokazoval, že jde jen prověřit terén, zjistit, proti čemu a jestli něčemu vůbec stojíme, zkrátka vybudovat si lepší pozici pro to, aby nám Rodby schválil pořádnou akci. A že já bych ze všech nejlíp měla vědět, že na takovou drobnost jako průzkum terénu úplně stačí.
Dokud mě konejšil on, věřila jsem mu a byla jsem celkem klidná. Teď na pokraji hysterie čekám, až se vrátí, každý nerv v těle úpí, hlava mi třeští. Neměl do toho jít sám, ne, když jsem tu ještě já. Neměl.
Lítám po pokoji jak vzteklá vosa a pak se z přízemí ozve neobvyklý ruch a volání po ranhojiči. Výkřiky mi sevřou krk jako katova smyčka. Rozrazím dveře a běžím dolů ze schodů. Mats, soudě podle sluchu, se řítí za mnou.
Zlé tušení se mi potvrdí vzápětí. Ve výčepu sedí děsivě bledý Bran a krvácí skrz mizerné obvazy z alespoň deseti ran na nohou, pažích a pravém boku.
Na několik podivně dlouhých úderů srdce ztuhnu a hlavou se mi v šíleném tanci honí celé dva roky léčitelského studia.
“Položte ho na lavici a zvedněte mu nohy!” zachrčím, má to znít velitelsky, ale nepovedlo se. Nikdo se po mně ani neohlédne, jak klopýtám k Branovi a rvu si z krku šátek, oči upřené na ránu nad loktem, ze které krev crčí nejvydatněji. Vmáčknu se mezi dva další pomahače a soustředím se pro tenhle okamžik jen na to, abych co nejlíp zastavila krvácení.
“Aisling, nepanikař,” ozve se Bran tak malátně, že jeho pokyn funguje úplně naopak.
“Fajn, sundej ze sebe ty hadry, půjdem si sednout k pivu a probrat ten lov, pak přestanu panikařit,” cedím mezi zuby a snažím se utáhnout provizorní obvaz tak, aby tiskl, ale neškrtil.
“Něco k pití bys mi ale přinést mohla,” pokrčí rameny a skoro nedá poznat, že ten pohyb bolí.
Dotáhnu uzly na šátku, jedním pohybem se zvednu ze země a vyběhnu ze dveří.
Než se vrátím se džbánem plným hodně naředěného vína, houf kolem Brana silně prořídne. Kromě Matse u něj sedí jen jeden další hraničář a oba pozorně poslouchají cosi, co jim kamarád vykládá. Ranhojič s rezignovaným pokyvováním mění provizorní obvazy za čistší.
Naliju Branovi pohár, vrazím mu ho do ruky a pokusím se o významnou grimasu.
“Tak povídej.”
“Říkal jsem, že to bude tólan.” Zatváří se, jako by vyhrál sázku. “Udělal jsem pitomost, přestal jsem si krýt záda a on po mně skočil. Bylo to o něco ošklivější, než bylo nutný, ale dostal jsem ho. A v pelechu jsem mu našel sponu z pláště a nůž,” ukáže pohledem na Matse a druhého hraničáře, kteří se nad trofejemi sklání, “takže si myslím, že jsme s tou teorií o lovící šelmě měli recht a máme po problému.”
“To je dobře,” kývnu poslušně a snažím se zavést řeč jinam. Nějak mě ani skolení tólana neuklidnilo.
S Matsem pomůžeme Branovi do schodů, uložíme ho do postele a já u něj strávím celou noc. Kontroluju obvazy, hlídám, jestli nemá horečku, dávám mu pít.
Díky tomu za úsvitu perfektně slyším, jak do hostince vrazí vyděšený strážný a kvičí, že Dagura roztrhala nestvůra.
“Víš to jistě?” šeptnu Matsovi, když mi ukazuje ve tmě stěží rozeznatelnou stezku.
První část plánu, který jsme přes den vymýšleli a tříbili, totiž vyplížit se po půlnoci nepozorovaně z hostince, se povedla bez problémů. Druhá fáze je noční cesta kopci směrem k tólanovu doupěti, a to tak, abychom ani nezabloudili, ani nenarazili na některou z nočních hlídek.
Vyzvídání ohledně hlídkových tras jsem s radostí nechala na Matsovi. Za světla mi to připadalo jako dobrý nápad, teď mi za krkem sedí nejistota. Noc a vysoké stromy dokonale cloní rozhled, nemám už ani tušení, kde jsme.
Mats se zase bojí, kdy po nás vystartuje přerostlý vlk se zbytky Dagurovy uniformy mezi zuby, takže jsme si celkem kvit.
“Směr máme správnej, podívej se na oblohu,” zavrčí kolega. Poslechnu ho, i když mi pohled na hvězdy říká jen to, že v nejbližších okamžicích nebude pršet. “A za svítání tu nikdo nebude, noční budou už dál, denní ještě doma, takže můžem dojít nejkratší cestou.”
“Buď potichu,” syknu. “Tólani dobře slyší.”
Mats sklapne, vezme mě za loket a vede mě tmou.
Noc mě připravila o odhad času a vzdálenosti, jen jdu, jdu a poslouchám. Mé kroky, Matsovy kroky, naučit se ten rytmus a poznat všechno, co do něj nepatří.
Zaslechnu to. Ztuhnu na místě a stisknu Matsovi paži. Pochopí o úder srdce později a předtím ještě hlasitě došlápne do podrostu a lapne po dechu.
“Stát, tady pohraniční stráž! Ani hnout!” zazní velitelsky ze tmy.
Oddechnu si a uvolním křečovitě napjaté svaly.
“Tady taky,” vydechnu polohlasem.
Dvoje kroky si k nám razí cestu a Mats si masíruje místo, kam jsem mu před chvilkou zaryla nehty.
“Aisling?” V hlase jednoho hraničáře – Torgha? – se ozve nedůvěra. Však jo, nemám co pohledávat po půlnoci uprostřed lesa.
“Přesně tak,” ujistím ho.
“Že se kapitán nezmínil, že pošle hlídku navíc,” zamručí odevzdaně druhý kolega a věc se mu tím zdá vyřízená, pustí jílec meče, svěsí ramena a pomalu vykročí dál po své stezce.
Zřejmě s Matsem mlčíme příliš provinile.
“Ví o tom kapitán?” V Torghově hlase náhle drnčí důraz výslechu.
“Když to pojmeme z širšího hlediska,” Mats hovoří s falešnou blahosklonností, je mu proti srsti, že ho vyslýchá kolega ve zbrani, “tak samozřejmě, ví o tom.”
“To bychom měli hlásit.” Torgh je z té představy slyšitelně vyděšený. “Nemůžete jen tak opustit základnu a vydat se na vlastní akci. Rodby vás roztrhne.”
“Přišla jsem proto, abych se postarala o šelmu. To právě teď dělám, takže Rodby si může trhnout nohou,” zasyčím. Do pytle, je to smůla, les jak hrom a my zrovna musíme naběhnout přímo na hlídku.
“Zešíleli jste? Měli bysme vás rovnou zatknout, tohle je normální vzpoura.” Druhému kolegovi se třese hlas, ale ne ruka, když mě popadne za paži nad loktem.
Neuvažuju, instinktivně se po něm oženu druhým loktem. Zasáhnu do měkkého, asi žaludek, stisk povolí a já se dám do běhu. Mats běží vedle mě a občas do mě šťouchne, aby mě udržel na cestě.
Poslouchám, kdy se za námi ozvou kroky, ale slyším jen dohadování a pak se kolegové ztratí z doslechu úplně. Věří, že nás zatknou, až se vrátíme pro Brana, nebo si myslí, že ve dvou nemůžeme nadělat velkou škodu? Kdo ví.
“Víš, kam běžíme?” Jen tak tak se zvládnu zeptat mezi lapáním po dechu.
“Správně.” Ani Mats neplýtvá silami na dlouhé řeči. “Zhruba.”
Smířím se s tím.
