Od předmaturitního stresu jsem si ulevovala psaním povídky zveřejněné pod názvem Sklo. Byl to můj první pokus o sci-fi (následovaly dva další, čili to dohromady byly tři povídky o ústřední trojici postav, a pak jsem se rozhodla, že už se o sci-fi nikdy snažit nebudu), vznikla z toho harlekýnka (ta rozhodně první nebyla, ehm) a mimo jiné jsem si do ní vymyslela postavu Sheily Kingové.
Celá povídka se odehrávala v době, kdy se genovým inženýrům už celkem slušně dařilo skládat si lidský genom podle potřeby, a Sheila byla jedním z dětí, které se narodily na základně přesných požadavků svých rodičů. V Sheilině případě to byl vzhled – popelavě plavé vlasy, bledá pleť a téměř černé oči, ve výsledku krapet démonické vzezření.
Povím vám, že mě dost zaskočilo, když jsem po nějaké době rozhlédla po univerzitě a zjistila, že s Sheilou studuju v ročníku. Světlounké vlasy, oči jako hořká čokoláda a celkový dojem, no, však víte. (A byla to hrozně milá holka. To jen tak mimochodem.) Vždycky, jak jsem ji někde zahlídla, první záblesk myšlenky byl „Hele, Sheila!“
Párkrát už se mi od té doby povedlo něco podobného, Sheilin šéf Randolph Black mi markoval nákup v supermarketu a tuhle jsem jela autobusem se zaklínačem Ulickem.
A zrovna před chvílí, přiznávám, jsem zadávala do Googlu jméno doktora, který učil jeden seminář z analýzy. Chystám se na kreslení dalšího portrétu a on je po čertech podobný Theodorovi.
Ach jo. Stává se to jenom mě?
