Hraničářky (2. část)

Ležely jsme těsně pod vrcholem kopce, přitisknuté k zemi v mělkém dolíku. Na cestu odtamtud bylo vidět docela dobře. Stejně dobře bude vidět nás, pokud někoho napadne pátrat tak vysoko. A jestli jsou příchozí z řad našich armádních kolegů, pravděpodobně je to napadne.

Za krkem se mi usadilo malé a nejisté cosi, co by při dobré péči mohlo vyrůst v lovecký instinkt.

Mezi stromy se pohnula šeď. Rowan zadržela dech. Vzápětí se na cestě vynořili dva mladíci v šedých cestovních pláštích, plátěných košilích a s meči u pasu. S jedním z nich jsem předevčírem trénovala šerm.

Ty meče jsou rozhodující, tohle je záležitost, kterou musíme řešit. Ale hlášením, nebo zásahem? Z Rowan jsem cítila stejnou nejistotu, nerozhodnost –

– která se náhle změnila v jasný čin. Šermířka vyskočila ze země.

„Stát, tady pohraniční stráž!“ zahalekala na celý les a dlouhými skoky se hnala dolů ze svahu. Suché listí za ní vířilo a pomalu se snášelo zpátky do jejích stop.

Já uháněla za ní, jak jen jsem si v kluzké vrstvě listí troufla, a modlila se ke všem bohům, aby měla Rowan správný úsudek.

K mému překvapení se ti dva ani nepokusili utéct.

„Ale ale, tohle snad nebude nutný,“ pravil jeden z nich, zářivě se usmál na hrot Rowanina meče a pomalu, napůl laškovně nám ukázal prázdné dlaně.

Něco nebylo správně. Něco…

„Kde máte další?“ vystřelila jsem naslepo.

„Jaký další?“ Odpověď zazněla bez váhání, křišťálově upřímným tónem. Jeho pocity byly dokonale čitelné. Poodstoupila jsem kousek stranou a pokusila se ze svých smyslů vytěsnit oba vojáky, kteří se dobře bavili, a Rowan, třesoucí se rozrušením.

Bylo to jako poslouchat zpěv ptáka, když si pod jeho stromem povídá hromada lidí. Snadné to není, ale vycvičené ucho to dokáže. Stejně tak mi neunikly slabé záchvěvy nervozity, doléhající ze svahu Hole.

Neobtěžovala jsem se ani slovem a rozběhla se tam. V zádech mě zahřála náhlá panika vojáčků.

„Stůj, ty ksindle!“ zavřeštěla jsem na postavu v mechově zelené, které upalovala do údolí, za imaginární hranici. Neměl až takový náskok, ale byl rychlý a měl před sebou příznivější terén.

„Kdybych měla luk, máš to spočítaný,“ křikla jsem za ním pomstychtivě.

Voják vzápětí zmizel za hranou kopce a já usoudila, že moudřejší bude vrátit se k Rowan.

Našla jsem ji tak, jak jsem ji nechala, s hrotem meče nestále těkajícím mezi oběma mladíky. Čím déle jsem se na ten výjev dívala, tím podivnější mi připadal. Dva vojáci na jednu holku, byť trénovanou šermířku, v rovném, přehledném terénu, kde se jen těžko dají získat výhody z okolí? Tenhle poměr sil by jen málokdy vyústil v tak jasné vítězství oné holky.

Jistě, je to jen zkouška, nikdo nám nechce doopravdy ublížit. Nemáme se porvat, máme jen dokázat, jak dobří jsme hlídači.

Což nejspíš znamená, že jsme to právě řádně pohnojily.

„Ani hnout, nebo bude zle,“ prohodila jsem pro dobrou míru k vojákům, jak jsem se postavila Rowan po boku.

„Co s námi uděláte?“

Hrome, ten chlapec rozhodně nezněl nejistě. Připomínal nápovědu na divadle.

„Drž klapačku,“ okřikla ho Rowan. Slupka její rozhodnosti byla tenká jako vaječná skořápka a uvnitř se ukrývalo velké klubko strachu a zmatku. Prozkoumala jsem sama sebe a shledala, že jsem na tom podobně.

Přihlouplé ticho ukončil druhý voják, kterého jsem doteď neslyšela promluvit.

„Necháme toho,“ pravil velitelsky a nenuceně schoval ruce do kapes, „věděly jste o nás, zásah jste nezvládly a všechno to půjde do hlášení. Mějte se.“

Jako na povel se oba otočili na patě a odcházeli zpátky k Tessaře.

„To nešlo zcela dobře,“ prohodila jsem opatrně, abych prorazila dusivou vrstvu mlčení.

„My jsme tak v háji,“ konstatovala Rowan odevzdaně. „No co. Stráž máme držet do západu slunce.“

Pomalu, nenadšeně jsme se znovu ploužily úsekem, marně pátraly po dalších stopách a předháněly se v teatrálním vzdychání.

„Vy tam! Dál ani krok!“

Rowan se zarazila v půlce kroku, oči jako talíře, a překvapeně lapla po dechu.

„Teď jsme vážně v maléru, viď?“ vydechla jsem jí do ucha. Pohled na početnou skupinku venkovanů zježenou vidlemi byl výmluvný až až.

„Jsme pohraniční stráž, jsme tu pro vaše bezpečí,“ zkusila hraničářka uplatnit postup doporučený velitelem pro případ konfliktu s civilisty. Její třesoucí se hlásek působil ve spojení se slovy pohraniční stráž až ironicky.

„Máme bezpečí až nad hlavu,“ utrhl se na ni pomenší, ramenatý chlapík s tmavým plnovousem. „Jediný, co nás vohrožuje, ste vy. Pořád tu někdo courá, ohání se mečem, vyhrožuje velitelem stráže, válečným radou a velkovévodou Asbjornem a zakazuje nám chodit po našich vlastních pozemcích. S tím je konec, rozumíte? Konec! A tomu vašemu veliteli to pěkně všechno vyřídíte!“

Na dotvrzení svých slov proti mně bodnul vidlemi. Byl sice příliš daleko, než aby na mě dosáhl, ale stejně jsem uskočila leknutím.

„Vždyť vám stráž za pronájem platí,“ ozvala se Rowan o fous jistěji. Ke zmatku se přimísila špetka vzteku.

„Samý kecy!“ Tentokrát promluvil světlovlasý kluk, málem ještě dítě, ale o půl hlavy vyšší než já a hubený jak lunt. „Řečí vo nájmu a zlatě, těch by bylo, ale víc ani houby! Lidi si sem posílaj, ale platit, to se jim nechce!“

Leknutím ztuhlé myšlenky se mi v hlavě daly do pohybu.

„V tom případě je někde chyba,“ pronesla jsem pomalu, jen s velmi matnou představou, jak budu pokračovat. „Jestliže vůči vám má armáda závazek, a to má, když s vámi uzavřela smlouvu o pronájmu země, pak ho musí splnit. My jsme tady za armádu, vy za majitele půdy, proto navrhuji, abychom se dali dohromady a zjistili, proč jste nedostali svoje peníze.“

Nastalé ticho rychle přerušilo několik rozpačitých odkašlání. Tohle zjevně nebyl předpokládaný vývoj situace. Zatím můj rychle načrtnutý plán fungoval.

„To zní dobře,“ rozsekl to plavovlasý mladík a pokynul mi násadou rýče. „Jdeme.“

Jeho druhové proměnili chrapot v souhlasné mručení a vytvořili kolem nás hotovou vojenskou eskortu.

Šermířka se nešťastně rozhlížela kolem. Šance na útěk se jí v těchhle podmínkách právem zdála mizivá.

„Doufám, že víš, co děláš,“ zašeptala, jak se usilovně snažila zjistit, kdo tuhle situaci vlastně řídí.

„Jen zhruba,“ odpověděla jsem. Rowanin pohled poněkud otupěl.

„Já tuhle práci vážně potřebuju,“ zaškemrala šeptem. „Jinak můžu už akorát sloužit nebo pojít hlady.“

Odpovědět, že já taky? Ujistit ji, že všechno dobře dopadne, i když já jsem ta poslední, kdo by to mohl slíbit? Vyzdvihnout výhody povolání služebné? Ty představy mi zvedly žaludek do krku. Raději jsem mlčela.

Ve formaci nápadně připomínající transport zajatců jsme se dokodrcali do vesnice. U rybníčku na návsi náš doprovod rozpačitě zpomalil, už neměl ten jednoduchý, jasný cíl, kam nás dovést.

„Takže. Jsme tady,“ oznámil mi poněkud nejistě světlovlasý.

„Tady?“ ukázala jsem bradou na louži před námi. „Ledaže je problém v tom, že ty peníze někdo utopil v rybníce, jinak bych potřebovala mluvit s člověkem, který ve věci pronájmu jednal s armádou. Asi to bude starosta.“

Skupinou proběhlo několikeré zašumění a přikyvování, než nás nasměrovali k menšímu, bíle omítnutému stavení s doškovou střechou.

Druhé zaváhání mě nevyvedlo z míry.

„Dobrý den,“ houkla jsem, jen se v chalupě kdosi pohnul. „Jsem Kaessien an Sliabh z tessarské pohraniční stráže a hledám člověka, se kterým velitel jednal ohledně pronájmu pozemků pro výcvik.“ Už jsem to řekla tolikrát, že si v tom proslovu připadám skoro jistá.

Téměř okamžitě se v okně ukázala upravená tvář, lemovaná kaštanovými vlasy a plnovousem.

„To jsem já. Pojďte dál.“

Na konci věty se starosta zadrhl, možná si nebyl jistý, jak mě oslovit.

Vešla jsem do síňky. Skrz další veřeje bylo vidět starostu, jak se štrachá v truhle. Když si uvědomil, že stojím za ním, přibouchl víko a honem se ke mně otočil.

„Schuyler Kann, starosta,“ představil se a přešel rovnou k věci. „Já jsem tu dohodu uzavřel. Objevily se nějaké problémy, paní?“

„Několik se jich našlo,“ přisvědčila jsem a na okamžik zašilhala k oknu. Kdesi venku jsem tušila hlouček Schuylerových mužů s v jejich středu nešťastnou Rowan.

Starosta mě pobídl k vysvětlení tázavou grimasou.

„Vaši lidé tvrdí, že za pronájem nedostali zaplaceno.“ Jak jsem to vyslovila, uvědomila jsem si zásadní nesrovnalost. „Vy ale vypadáte, že všechno proběhlo v pořádku…“

Schuylerovo napětí drnčelo jako přetažená struna loutny.

„Podívejte se, paní…“ Chvilku bojoval s pamětí o mé jméno, pak to vzdal. „Z těch peněz bude mít celá ves mnohem větší užitek, když se vloží do společné věci, do vyhloubení studně a zavlažovacích kanálů…“

Lže ti, lže ti! Instinkty na mě ječely tak hlasitě, že pokud Schuyler rozvíjel další bohůmlibé plány, přeslechla jsem ho.

„A ostatní s tím souhlasili?“ zeptala jsem se ho tiše a pevně. V matné vzpomínce na výstup mezi Rowan a vojáky u hranic jsem významně položila ruku na jílec meče a modlila se, aby to starosta nepochopila jako výzvu k souboji.

Nepochopil. Zírali jsme na sebe jen pár úderů srdce, pak se zlomil.

„Rozdělím ty peníze podle plochy pronajatých pozemků,“ oznámil mi napůl pokorně, napůl vztekle.

„Ráda se na ty výpočty podívám,“ posadila jsem se bez vyzvání k jeho stolu a počkala, dokud si nedonesl měšec mincí a mapu.

„Co ta noční skupina?“ zeptala jsem se Rowan, zatímco jsem máčela hrot půjčeného pera v kalamáři. Než byl starosta hotov s poctivým rozdílením peněz za nájem, den se chýlil ke konci a nám zbýval čas tak akorát na rychlý návrat do Tessary. Rowan rezignovaně požádala starostu o brk a inkoust a zatímco Schuyler počítal, dala se do sepisování hlášení z naší neslavné hlídky. Po dvou větách přisunula papír ke mně a naznačila, že tím svůj podíl na práci považuje za úplný.

„Napiš, co myslíš,“ broukla šermířka, čímž pro sebe téma nočních kolemjdoucích vyčerpala. Jakýkoliv zájem o výsledek naší zkoušky se z ní vytratil.

„Píšu skupina čtyř až šesti lidí, po půlnoci směrem na Tessaru,“ oznámila jsem jí. Neobtěžovala se ani pokrčit rameny. Zbytek událostí jsem popsala stručně, rychle a bez konzultace, další pokusy mi připadaly bezvýznamné.

Netečnost Rowan vydržela do půli cesty cesty ke kasárnám. Jak se po okolí rozprostíralo čím dál temnější šero, cítila jsem, jak se Rowaniny pocity lámou a mění.

„Row?“

Náhlá vlna soucitu mě samotnou překvapila. Zničehonic jsem se otočila na patě, soucitně položila Rowan ruku na rameno a zadívala se jí do obličeje. Plavovlasé šermířce, obratné bojovnici a celkem obstojné lovkyni tekly po tvářích slzy.

„Já tuhle práci fakt potřebuju,“ zašeptala zoufale. „Armáda je moje poslední šance, všechno ostatní už jsem zkusila. Vyhodí nás a já pojdu hlady, nebo…“ Rozrušeně zalapala po dechu. Neovládala se, vyzařovala svoje myšlenky tak silně, že jsem její obavy živě viděla před sebou. Hadry a žebrácká miska. Laciné šminky, opilý voják a slamník v malé komůrce. Otřásla jsem se. Kolik já mám jiných možností, pokud se pohraniční stráž rozhodne, že mé mizerné služby nepotřebuje?

Pozdě nad tím uvažovat. Nezbývá než odevzdat hlášení a doufat.

Stiskla jsem Rowan ruku a jemně ji postrčila dál.

Kapitán, který měl náš výkon zhodnotit, si dal se čtením zprávy načas, aniž nám zavelel alespoň pohov.

„Nejhorší,“ pravil nakonec nevzrušeně, načmáral na naše pracně sesmolené hlášení poznámku červeným inkoustem a založil si ji do desek. Pak se na nás zadíval a ve tváři mu hrálo jisté překvapení nad skutečností, že pořád stojíme před ním.

„Rozchod,“ houkl podrážděně.

Bylo to za námi. Teď nás čekalo několik dní poflakování a případné výpomoci u zkoušek ostatních hlídek.

„Tak snad abych si zabalila věci.“ Rowan se usilovně snažila o černý humor. Žalostně jí to nevyšlo. „Nejhorší, to znamená fakt dost špatný.“

„Proč?“ obrátila jsem se k ní. Jako odpoledne v lesích, i teď byly moje úvahy jen o krok napřed před slovy. „Jsme teprve třetí hlídka. Olli a Catto jsou z naší skupiny nejlepší a Baldur s Oranem hlídali v té hrozné bouřce, kdy nikdo nevystrčil nos z kasáren, takže neměli co pokazit. Samozřejmě jsme z těchhle tří nejhorší, ale to neznamená, že jsme nejhorší ze všech, Rowan.“

Šermířka se na mě podívala s jiskřičkou naděje.

Výborně. Teď ještě abych si to uvěřila já sama.

„Vypadají spokojeně,“ poznamenala Rowan schlíple.

Každý večer jsme sedávaly u brány a sledovaly návrat kolegů. Blížil se k nám Asgeir s tmavovlasým klukem, mezi jehož nepříliš vzdálené předky se připletl elf.

Na pár úderů srdce jsem zavřela oči.

„Hrajou to pěkně,“ prozradila jsem šermířce. „Ale Asgeir kulhá, podívej se pořádně, a ten druhý má zraněnou ruku. Něco těžce nezvládli.“ Když jsem vycítila jejich bolest, bylo už jednoduché všimnout si, co přesně není v pořádku.

„Tak tohle nešlo dobře.“

Šťouchanec pod žebra mě přiměl obrátit pozornost k cestě. Dvojice budoucích pohraničníků se blížila jako spráskaní psi, v oblečení zčásti přeměněném na obvazy všech možných částí těla a bez všech zbraní a zavazadel.

Vyběhly jsme jim vstříc. Pod Rowaniným soucitem, když jim ohledávala zranění, jsem vycítila špetku krapet škodolibého uspokojení.

Napjatě jsme čekali, až se kapitán vypořádá s hlášením poslední hlídky a milostivě nám sdělí, koho si pohraniční stráž nechá a kdo poputuje do běžného vojska, případně na dlažbu.

Konečně, konečně velící v doprovodu seržanta vykročila na nádvoří, v ruce papír, na kterém stály naše další osudy.

„Usoudili jsme,“ pravil bez jakéhokoliv úvodu, když viděl, že i bez pozoru celá jednotka mlčky stojí a visí na něm pohledem, „že až na jednu hlídku všichni splnili standard vyžadovaný dhamskou pohraniční stráží. Freyne, Cormagu, do kanceláře.“ Rowan vedle mě bublala tichou, mocnou úlevou. „Ostatní zítra ráno nástup k přidělení k útvarům. Rozchod.“

Vypadal trochu zmateně, když se nikdo ani nepohnul. Pak mu došlo, na co čekáme, a za pomoci dýky připíchnul kýžený seznam na dveřní rám.

Počkali jsme, než zmizí zpátky v budově, aby určil budoucnost dvou nešťastníků, kteří se tak domlátili při jakémsi pronásledování ve skalách. Až když za ním zapadly dveře, vrhli jsme se k lejstru hlava nehlava.

Jména a krátké hodnocení, od nejlepšího k nejhoršímu.

Mé a Rowanino bylo s poznámkou „obstojné“ asi ve dvou třetinách.

„Říkala jsem ti to,“ šťouchla jsem šermířku do boku. Jen se spokojeně usmála.

Ustoupila jsem stranou, trochu mimo klubko radosti novopečených hraničářů, a jen matně vnímala, že někdo stojí za mnou.

„Nezdá se, že by byli nějak vybíraví, že?“

„To ne,“ odpověděla jsem Asgeirovi stejně tiše. „Ale v tuhle chvíli si nemíním stěžovat.“