Nepatřičná (5. část)

Dostat se za hranice – splněno. Ale když se váš národ vrhne do boje, stačí jen utéct za čáru?

Sorg bylo menší městečko, sestávající zřejmě hlavně z hostinců, penzionů a tržišť, kde kolovalo zboží dovezené přes hranice. Asgeir už tu zjevně někdy byl, protože bez sebemenšího zaváhání našel budovu komisařství.

Komisař ověřil, že údaje na dokladech souhlasí s tím, jak jsme se představili – což mi připadalo jako dost chabá kontrola, ale zase jak jinak to s uprchlíky bez majetku udělat – zapsal si nás do seznamu, který pošle dvoru, a prohodil s Asgeirem pár chmurných slov. Tím celá procedura skončila a my jsme mohli znovu čelit ulicím, tentokrát cestou za večeří a postelí.

Zkoušela jsem z lovce vytáhnout alespoň pár vět, protože ho novinky z komisařství zjevně rozhodily, ale venkoncem marně. Zabručel jen něco mírně kladného na adresu hostince, kde se rozhodl přenocovat. S ponurým výrazem hodil podkonímu otěže koní, chňapnul mě za paži, téměř provlekl výčepem a zastavil se jen na chvilku, aby s hostinským směnil několik mincí za číslo pokoje.

Nechala jsem se vyvláčet do schodů a tmavou chodbou, probralo mě až klapnutí západky dveří.

„Co ses dozvěděl na komisařství?“zeptala jsem se důrazně a s jistým úsilím vyprostila ruku z Asgeirovy dlaně.

Chvilku mlčel a bloudil pohledem po pokoji, vybaveném všehovšudy dvěma postelemi a vachrlatým stolkem s karafou vody, než se odhodlal promluvit.

„Ty boje nejsou místní záležitost, jenom kolem Tourane. Přes celou adorskou hranici se hrnou uprchlíci, kterým elfové zapalujou střechy nad hlavou. Tohle už není něčí šarvátka, Kaessi, tohle je válka. Umíš šermovat?“

Stála jsem tam s pusou otevřenou, v hlavě mi dunělo slovo „válka“, ochromovalo myšlení a šířilo tělem paniku. Chvíli mi trvalo, než jsme si uvědomila, na co se mě Asgeir ptal.

„Samozřejmě že ne,“ vykoktala jsem nakonec. „Holky jako já se učí o literatuře a hudbě, hrome, ne o zbraních!“

„Přišel čas to změnit,“ pravil Asgeir vážně a podal mi meč. Opatrně jsem uchopila jílec.

„Je hrozně těžkej,“ ujelo mi. „Neměla bych mít nějakou lehčí zbraň?“

„Jasně že měla,“ přisvědčil. „Jedinej nepatrnej problém je v tom, že nemáme za co a dost možná ani kde ji pořídit, takže se ve svým vlastním zájmu naučíš zacházet s tímhle.“

Nechtělo se mi do toho ani trochu, ale Asgeirův výraz dával najevo, že nemám na výběr.

„První, co se musíš naučit, je postoj. Podle toho, co chceš udělat s mečem, musíš patřičně stát, přenést váhu nebo udělat úkrok, abys všechny pohyby mohla provést správně.“ Asgeir si ode mě vzal meč zpátky a já honem ucouvla, když se s ním výhrůžně rozmáchl. „Sleduj, když sekám zprava a mám váhu vepředu na levý-“

Čepel vyrazila mým směrem a já uskočila ještě o kousek.

„Ale když mám vepředu pravou, tak mi to naopak pomůže,“ pokračoval Asgeir zaujatě, předvedl další sek a já si uvědomila, že přes všudapřítomný strach a zodpovědnost ho tahle výuka taky pořádně baví.

Dobrá. Když mu to udělá radost, tak to tedy chvíli vydržím.

Asgeir mě bez zjevných výsledků drezíroval až do západu slunce. Oranžové světlo zpoza nevalných závěsů mu naštěstí připomnělo, že od rána pořádně nejedl a měl by tudíž mít děsivý hlad. Vypáčil mi meč z prstů, do kterých mě brala křeč, a chvilku usilovně přemýšlel. Pak bezradně rozhodil ruce.

„Když na tebe půjde někdo s mečem, prostě zdrhej,“ doporučil mi. „A teď pojď najít něco k jídlu.“

„Budeš mě muset krmit,“ zahučela jsem temně. Moje prsty stále odmítaly pustit jílec imaginární zbraně a byla jsem si celkem jistá, že příbor v nich neudržím.

Asgeir s provinilým výrazem pozoroval, jak se snažím prsty rozpohybovat.

„Promiň, to jsem fakt přehnal,“ kousnul se do rtu. „Nemám odhad. Vážně, promiň.“

„Odpustím ti, až jednou někoho v šermu přemůžu. Možná. Co to jídlo?“

„Jdeme,“ přikývl souhlasně a zamířil ze dveří.

Dole ve výčepu jsme si našli místo u celkem čistého stolu a Asgeir po jistém úsilí vypáčil z hostinského, že k večeři si můžeme vybrat mezi vepřovým na rožni a koňským gulášem. Vyžádal si zaplatit jídlo dopředu, což lovec učinil nerad a jen tak mimoděk u toho prohodil, že pokud by byl problém jídlo v krátké chvíli přinést, milerád si pro něj dojde až do kuchyně a porci si vlastnoručně nabere. Hostinský se sice vztekle šklebil, když se objevil s našimi talíři, ale v téměř prázdém hostinci zřejmě nemohl předstírat shon a vytíženost. Spokojil se tedy s tím, že vybryndal Asgeirovo pivo mě do vlasů a moje víno na lovcovu světlou košili.

„Pravidlo číslo jedna – nikdy neštvi člověka, který se ti stará o jídlo,“ pravil Asgeir filosoficky mezi prvními sousty.

Já měla před sebou poslední zbytky a Asgeir už smutně škrábal nožem po dně talíře, když jsme si všimli neobvyklého hluku.

Kroky.

Ne jedny. Kroky stovek a stovek lidí pochodujících v jednom rytmu.

Armáda.

Napadlo nás to oba zároveň, nechali jsme talíře talíři, vymrštili se od stolu a skočili k nejbližšímu oknu do ulice.

„A hrome,“ vydechl pro sebe Asgeir. Já jen s pokleslou čelistí zírala na adorské vojsko v plné zbroji, jak si to štráduje dolů ulicí. Začátek ani konec procesí nebyl nikde v dohledu.

„Zůstaň tady,“ přikázal mi lovec a dlouhými kroky vyrazil ke dveřím. Ani mě nenapadlo ho poslechnout.

Asgeir si hledal cestu krajem ulice, kde už postával nejeden sorgský měšťan s očima vyvalenýma na tmavočervený proud a pusou dokořán. Proplétal se mezi nimi, občas se nějakému omluvil, když do něj omylem strčil, v jednu chvíli odbočil do úzké uličky křižující cestu vojska a vynořil se na největším městském rynku. Červená šňůra uniforem se vinula přímo přes něj, uličkou uctivě vytvořenou davem okounějících civilistů.

Málem jsem vrazila Asgeirovi do zad, když najednou zpomalil a kráčel rozvláčným stylem měšťana na vycházce.

„Co se to děje?“ zeptal se prvního přihlížejícího, který se mu namanul.

„Říká se, že jdou na elfy,“ odvětil oslovený, starší a mírně obtloustlý dlouhán, nezaujatým tónem, jako by konstatoval, že si lovci vyšli na zajíce. O okamžik později si všiml, že za Asgeirem stojím já, a obličejem mu proběhlo mírné leknutí. „Ale kdo ví, všechno může bejt jinak,“ dodal s pokrčením ramen a odkráčel právě tak rychle, aby to ještě nevypadalo jako útěk.

„Jen tak pro zajímavost,“ prohodil Asgeir tiše, aniž se ohlédl, „kdybych ti řekl, ať jdeš se mnou, zůstala bys v tý hospodě?“

„Samozřejmě že ne,“ odfrkla jsem dotčeně.

Asgeir neodpověděl. Ze způsobu, jakým se mu třásla ramena, jsem usoudila, že se směje.

Další objekt k vyzvídání si vybral pečlivěji, zamířil ke kašně veprostřed rynku, kolem které postávali muži středního věku a kvalitního odění. Radní jsem v nich odhadla i já, Asgeir je jen rychleji našel.

Rozhodla jsem se zůstat tentokrát trochu stranou, aby se tázaní nevyplašili jako ten chlapík prve. Koutkem oka jsem pozorovala, že se několik radních dalo s Asgeirem do řeči, zejména jeden pomenší mužík v zeleném mu vykládal úplnou litanii, doprovázenou bohatou gestikulací včetně ukazování na adorské vojsko. To vypadalo docela nadějně. Nemohla jsem se dočkat, až se role obrátí a já budu takhle vyslýchat Asgeira.

Do rytmu kroků a šumu hlasů se pozvolna mísil ještě jiný zvuk, ostrý, nepříjemný. Vojenský buben, došlo mi chvíli před tím, než se ze směru od našeho hostince zjevil konec vojenského průvodu včetně skupiny vyšších šarží na koních a s chocholy na přilbách a řady bubeníků. Dorázovali až doprostřed rynku, aniž by vzali na vědomí své okolí, pak kdosi z jízdní skupiny vyštěkl rozkaz, krajní bubeník se odpojil od průvodu a vyškrábal se na vyvýšený okraj kašny.

Chvíli tam jen tak stál, zřejmě čekal, až se průvod včetně jeho kolegů dostatečně vzdálí, a pak sám začal ve zběsilém tempu bušit do bubnu, aby na sebe upoutal pozornost.

„Z vůle Frolika, vévody adorského,“ provolal a ještě párkrát pro lepší efekt udeřil paličkami, „jehož přáním je ochránit zemi a její lid,“ další pauza na pár ran, „se vydává armáda do boje proti nebezpečí, jež pro nás představuje občanská válka v Tosaithu. Elfové, kteří se v posledních letech vydávali za naše partnery a spojence, se teď obrátili proti lidem. Mírumilovní usedlíci čelili násilí, loupežím, byli vyhnáni ze svých domovů bez majetku. Tomu Ador nemůže nečinně přihlížet, je nutno postavit se k obraně našich soukmenovců. Posíláme tedy jednotku, která uklidní a zvládne situaci v okrese Tourane, který ohrožuje vás, stejně jako do dalších příhraničních území, ze kterých by mohlo vzejít nebezpečí pro adorský lid. Nesmíme dovolit, aby elfové ohrozili naši vlastní zemi! Tak přikázal Frolik, vévoda adorský!“

Jen matně jsem vnímala, že bubeník zjevně splnil svůj úkol, slezl z kašny a metelil si to za zbytkem armády, že lidmi na rynku ta novinka otřásla, dohadují se mezi sebou a zmateně se hemží.

Válka! Ador, velká, silná země, po zuby ozbrojené vévodství s nelítostným vládcem v čele, jde do války s mojí vlastí, slabým Tosaithem, který nemá jak se bránit a vždycky se snažil se všemi vyjít po dobrém.

A já, k sakru, stojím na špatné straně hranice.

Myslela jsem si, že jsem v Adoru v bezpečí, ale platí to i teď, když byli elfové označení za veřejného nepřítele?

„Musíme se vrátit, Kaessi, pojď,“ zašeptal mi Asgeir do ucha, vzal mě za ruku a jemně mě směroval zpátky k hostinci. Nevnímala jsem, kudy mě vede, nevěděla jsem, co mi říká, hlavu jsem měla jako zvon, který po úderu celý zní a duní jediným tónem.

Válka! Válka! Válka!

Jako loutku bez vůle mě Asgeir dostrkal až do pronajatého pokoje, nalil mi pohár vody a přikázal ho vypít. Pak se bezradně posadil na postel a pozoroval mě, jak stojím uprostřed místnosti a třesu se.

Válka!

Jdou do Tourane. Téměř jistě přes Riasc. Pricezna Góbnait, všechny dvorní dámy, celý dvůr, který byl možná trochu povrchní, možná nebyl zrovna vzorem dobrodějství, ale nikomu nespáchal žádné příkoří, a teď tam vrazí adorská armáda. Bohové, chudák Naita! Měla jsem být s ní, měla jsem tam být kvůli všem, protože jsem ta horkokrevná, ta zbrklá, která dělá rychlá, nerozvážná rozhodnutí. Teď je potřeba jednat rychle, a nikdo z princezniny družiny na to není zvyklý.

Připadala jsem si hrozně sama.

Přiměla jsem se pohnout, připloužila jsem se k posteli stočila jsem se do klubíčka za Asgeirovými zády.

„Asgeire?“ zakňučela jsem téměř neslyšně. „Je mi zima.“

Beze slova se ke mně obrátil, opatrně přese mě položil přikrývku, lehl si ke mně a objal mě.

Pomohlo to.

„Já chci domů,“ kňourám tichounce. „Já už tohle nezvládnu, utíkat a schovávat se a bát se…“ Ruce sevřené kolem keramického hrnku s horkým časem se mi nezvladatelně klepou a v krku bobtná knedlík. „Chci se umejt a převlíct a v klidu najíst a nemuset se učit šermovat. Mám strach o Naitu. O krále. O zámek. Nikomu nic neudělali. Co když mě nenechají se vrátit? Já se bojím…“

Asgeir sedí u stolu proti mně, bradu opřenou o spojené dlaně, a upřeně mě pozoruje. Někde na okraji mysli si uvědomuju, že ho moje zděšení a sebelítost nijak zvlášť nebaví, zdvořile se ale snaží nedat to najevo.

Opanuju se natolik, abych zoufalou tirádu nespustila počtvrté dokola. Nic jiného stejně neobjevím. Jsem prostě v háji.

Zírám Asgeirovi do očí a v duchu žadoním, ať se zase vytasí s nějakou uklidňující poznámkou, ať mi znovu řekne, že všechno bude v pořádku. Mlčí a mně se vtírá podezření, že tentokrát nic v pořádku nebude.

Jistěže nebude. Je válka.

„Nikam nemůžeš, Kaessi.“ Asgeir mluví tiše a velmi vážně. „Ador vyhlásil elfům válku a ty teď budeš na ulici hodně snadnej terč.“

Neodpovídám, nevím co.

„Máme ještě trochu peněz, můžeme tu počkat, než se místní trochu vzpamatujou. Pak můžeme zmizet někde na venkově, lovit se tu dá a o maso je vždycky zájem, nějak se uživíme. Teď nemáme kam spěchat, nemáme kam se vrátit.“ Šedomodré oči mě přímo hypnotizují.

„Já jo,“ zavrčím v náhlé vlně vzteku. Asgeirův pohled soucitně změkne.

„Kaessi, dokud Ador neskončí tuhle válku, nemůžeš ani hádat, co se zámku zbyde. Nemůžeš se teď vrátit, dokud nevíš, kam se vracíš, je to strašně nebezpečný.“ Do hlasu se mu vetře trocha žadonění.

Moře zoufalství a sebelítosti začíná pomalu, pomaličku opadávat, noří se z něj logické uvažování a staré zvyky. A s nimi, podpořené šílenou nechutí ukrýt se někde v divočině a nevědět, co se kolem děje, i pár nápadů.

Stejně jako Asgeir si podepřu bradu rukama, pohled nasměruju někam na prázdnou zeď a pomalu, pečlivě spojuju těch několik myšlenek do fungujícího plánu.

„Kaessi?“ ozve se lovec váhavě. Asi jsem byla na jeho vkus moc dlouho zticha.

„Přemýšlím,“ odpovím stručně.

„O čem?“

„Utéct a schovat se je možná tvůj styl, ale já jsem zvyklá mít přehled. A jak jsi říkal, nejlepší jsem se svým vlastním živlu.“

Asgeir si založí ruce, přimhouří oči a rozprostře kolem sebe auru nesouhlasu. Nevšímám si ho, občasné dotazy a pokusy získat na ně odpověď pouštím jedním uchem tam a druhým bez povšimnutí ven, a precizně ladím detaily svých úmyslů.

Když se naposled ujistím, že mám všechno dokonale promyšleno, rázně se zvednu od stolu.

„Jdu se do toho vložit,“ pravím na vysvětlenou a zamířím z pokoje. Za dvířky, kterých jsem si všimla pod schody do patra, jsem jednou zahlédla mizet služebnou, což v tuhle chvíli vypadá nadějně.