Kaessi dosáhla svého, je zpátky doma na zámku.
Teď jen poprat se s tím drobným detailem, že zámek je v držení nepřátelské armády.
Zamířím nejkratší cestou k vlastním dveřím. Je to absurdní. Zámek je najednou chladný, cizí… bohové, samozřejmě, když všichni jeho obyvatelé, všechen život, který dával zámku smysl, trčí ve vězení! Pohled se mi zamlží, ale nevadí to, do svých nebo Naitiných komnat bych došla klidně poslepu.
Matně za sebou vnímám kroky a strach říznutý soucitem. Asgeir mě nenechá jen tak se ztratit.
Rozrazím dveře, vstoupím dovnitř a zavčas si vzpomenu, že jestli je za sebou vztekle přibouchnu, nejspíš Asgeirovi zlomím nos. Ustoupím stranou, nechám ho projít, dveře opatrně zavřu a zajistím je zástrčkou. Třemi dlouhými kroky se ocitnu u své postele, rozplácnu se na ní a začnu se nekontrolovaně třást čirou bezmocí.
Po chvíli ucítím ve vlasech Asgeirovu dlaň.
„Pověz mi to,“ vybídne mě tiše. „Co se stalo?“
Hlavou mi proletí obrázek Naity v blátě, velitel, který ví, že nemůže prohrát, prázdnota, která z elfů táhne. A k hlasivkám se k mému vlastnímu překvapení prodere-
„Je to tu strašně prázdný a cizí,“ fňukám a rozhodím rukama, i když to s obličejem v polštáři jde poněkud těžko. Ruka v mých vlasech se zastaví jen na okamžik, pak se s tou informací Asgeir vyrovná.
„Kde to vlastně jsme?“
S jistou námahou se opřu o lokty, abych Asgeirovi mohla věnovat nevěřícný pohled. Kam bych v zámku asi tak mohla jít?
„Tady bydlím,“ vypravím ze sebe.
Ani se nerozhlédne, neodtrhne pohled od mého obličeje. Konejšící dlaň mi opatrně přejede po tváři.
„Myslíš, že to byl dobrej nápad, vrátit se sem teď?“
„Tohle jsou moje komnaty. Nemůžu být v cizích komnatách,“ vysvětlím trhaně. Asgeir mě obejme a zblízka mi zkoumá tvář, asi hledá stopy po slzách, ovšem marně. Místo pláče se moje tělo vyrovnává s pocity třesem.
„Vojáci neudělali nic, co by neměli,“ vyletí ze mě bez přípravy. „Teda kromě jednoho, co shodil Naitu na zem, a toho velitel napomenul, když jsem protestovala. Oni… oni…“
Dojdou mi slova, kterými bych vyjádřila svůj pocit z Adoru.
„Oni mají takovou převahu, že si můžou dovolit chovat se slušně, aniž by to jakkoliv ohrozilo jejich pozici,“ zkusí to Asgeir za mě. Má pravdu.
„Takovejhle nepřítel si může s Tosaithem udělat, cokoliv bude chtít. A já je necítím.“ Hlava bez varování přeskočí na jiné téma. „Necítím elfy, Asgeire, já je vidím a poznám na nich, že se diví, že někteří mnou pohrdají, že jsou zmatení a vystrašení, ale necítím to. Připadám si jako slepá… jsem rozbitá, Asgeire.“ Hlas se mi pateticky láme a sama si uvědomuju, že se chovám příšerně, že naprosto nepřiměřeně odhaluju svoje pocity, ale nemám dost vůle na to, abych se zarazila. Jen nasucho vzlykám a klepu se jako osika.
„Jenom elfy?“ zeptá se zaujatě. „Mě cítíš pořád?“
Přikývnu a zdá se mi, že se Asgeir zatváří polichoceně. Pak si zřejmě připomene svou roli utešitele.
„Můžu ti nějak pomoct?“ Zatřepu hlavou. Celý tenhle malér jsem si zavařila sama a sama se z něj budu muset vyhrabat.
Několikrát s přemáháním otevře ústa a vzápětí si to zase rozmyslí.
„Řekni to,“ vybídnu ho, protože mě to bezvýsledné opakování začíná iritovat.
„Chtěl jsem říct, že se to nakonec urovná a všechno bude dobrý, ale nějak mi to nešlo z pusy. Promiň, Kaessi.“ Omluvný tón doprovodí dalším pohlazením a do mě se zabodne poznání, jak strašně absurdní tahle situace je. Zámek obsazený vojáky, celý dvůr pod zámkem v obou významech toho slova, a mladý lovec, o jehož existenci jsem před týdnem neměla ani tušení, se úplně samozřejmě opírá o moji postel a snaží se ukonejšit mou paniku. Jako bych se ohlédla přes rameno a zjistila, že po cestě, kterou jsem před pár okamžiky prošla, za mnou není ani stopy.
Vybřednu ze sebelítosti, abych si uvědomila, že mě Asgeir z téměř nepříjemné blízkosti pátravě pozoruje.
„Říkalas, že mě pořád cítíš,“ vydechne a nejsem si úplně jistá, jestli to neřekl jen tak pro sebe. Maličko přikývnu; nedokážu se soustředit a jeho pocity rozplést a rozšifrovat, ale rozhodně po něm nezůstalo prázdné ticho jako po elfech.
„Přemýšlel jsem, jestli tě vlastně můžu překvapit, když do mě takhle vidíš,“ pokračuje opatrně. Vím, že se za těmi slovy něco skrývá, ale nemám sílu, vůli ani chuť po tom pátrat. Netečně ho pozoruju a začíná se mě zmocňovat ospalost.
Asgeir se ke mně pomalu nakloní a opatrně mě políbí na tvář.
Moje únava je rázem v tahu, nový nával paniky mě promění v sochu, nedokážu se pohnout, nedokážu promluvit, jenom srdce se usilovně snaží prorazit žebra. Musí to být slyšet. Co má tohle, u všech bohů, znamenat?
Pak se jeho rty dotknou mých a já málem vyjeknu leknutím, naštěstí mi šok pořád nedovolí otevřít ústa. Co se to děje?
Vybrala jsem si vlastní pokoj jako poslední bezpečné útočiště, poslední území, které ještě můžu nazvat svým a kde mám nějaký vliv na to, co se stane, a Asgeir mi ho obrátil naruby.
Několik úderů srdce zůstane skloněný nade mnou, možná čeká na odezvu, pak se odtáhne a odvrátí hlavu, abych mu neviděla do očí. Vstane a zmizí mi ze zorného pole, ale pořád slyším jeho kroky a vím přesně, že přejde k dávno vyhaslému krbu, chvíli před ním postává a pak se posadí do křesla. Asi se rozhodne strávit noc v něm, pak už slyším jen jeho dech a občas zašustění látky.
Panika opadá, dokážu klidněji dýchat, uvolnit křečovitě sevřené svaly a logicky uvažovat. Donutím se soustředit na Asgeirovy emoce. Teď to není složité, zklamání překrývá všechno ostatní. Samozřejmě, co jsem si myslela?
Pak obrátím pozornost k sobě a to už je komplikovanější.
Proč vlastně mě ten polibek tak vyděsil?
A kdybych odsunula tu paniku, jaké pocity bych našla pod ní?
Pořád dokola si tu krátkou vzpomínku opakuju a snažím se na to přijít. Trvá to dlouho.
Ráno se obleču a vypadnu z pokoje tak rychle, jak to dokážu, protože pořád nevím, co bych Asgeirovi měla říct. Zamířím nejkratší cestou do jídelny, kde ke svému překvapení najdu skoro obvyklou tabuli, jen krom Naitiny rodiny a spřátelené šlechty u ní sedí armádní štáb. Služky ale přičinlivě pobíhají kolem s podnosy jídla a konvicemi čaje jako vždycky. Jedna mi vběhne do cesty a jen tak tak stihne zastavit, aby do mě nenarazila s tácem chlebů namazaných máslem.
„Paní Kaessien,“ hlesne polekaně a neví, kam s očima. Soustředím se na ni vší silou, ale marně, místo zářícího ohně pocitů, na který jsem byla zvyklá, z ní cítím možná plamínek svíčky v mlze. Do frustrace se přimísí i hlad, takže jí z podnosu uzmu jeden krajíc a po cestě na nádvoří ho do sebe nasoukám. Nějakou dobu strávím posedáváním na kamenné obrubě studny a pozorováním stále většího počtu hemžících se vojáků v různých stádiích oblékání uniformy, až se konečně přiloudá velitel a dá zatroubit nástup.
„Štáb bude pokračovat v jednání s králem,“ oznámí stručně. „Mužstvo má pohotovost, jak skončíme jednání, vyšlu oddíly do okolních měst a vesnic a posly k dalším našim jednotkám, aby jim sdělili stav věcí a dohlédli na splnění rozkazů. Rozchod!“
Seskočím z kamenné zídky a v běhu se proplétám mezi spoustou teď neorganizovaných vojáků.
„Veliteli,“ lapnu po dechu, když konečně doženu rudý chochol na přilbě, „chci přihlížet tomu jednání.“
„Vyloučeno,“ odvětí klidně. „Výhradně politické zájmy. To se vás netýká.“
„Musím na tom trvat-“ snažím se o důrazný tón, ale nedovolí mi domluvit.
„To já taky. Kodex jasně stanovuje, že nesmíte ovlivňovat politická jednání, vaší parketou jsou výhradně nepatřičné nebo nepřípustné techniky boje a zajetí. Máte smůlu, slečno.“ S tím za sebou zavře dveře hudebního salonu a vzápětí otočí klíčem v zámku.
A je vymalováno.
Měla bych ještě zkontrolovat vězení, napadne mě a bez průtahů tu myšlenku uskutečním. Dosáhnu jenom toho, že si připadám jako ještě větší zoufalec. Vězení… vězení nemůže být nikdy útulné a přívětivé, ale tohle nepáchne, v celách jsou pryčny, deky, džbány s vodou, okno na konci chodby je otevřené, takže sem proudí čerstvý vzduch a dokonce i trocha tepla.
Jako dvorní dáma bych se na to asi dívala jinak, ale noc u jezera na smrkových větvích mi trochu změnila náhled na ubytovací standard. Teď tu nevidím žádný nedostatek, který bych mohla velícímu předložit k nápravě.
Dvořané i služebnictvo na mě mlčky hledí skrz mříže. Na některých obličejích tuším, že by na mě chtěly promluvit, ale něco jim v tom brání. Můžu jenom hádat, jestli je to přítomnost stráží, nebo moje pravděpodobné přeběhnutí k nepříteli. Necítím z nich vůbec nic. Připadám si mezi nimi hrozně cize.
„Jak jsi nás mohla opustit, Kaessien?“
Trhnu sebou a otočím se na patě. Léan, princeznina učitelka harfy, na mě zírá ledovým pohledem.
„To byl omyl, já nechtěla,“ mumlám zmateně a uvědomuju si, že můj příběh je značně neuvěřitelný. „Na projížďce jsem se zranila, lidi, kteří mě ošetřovali, mě vzali s sebou…“
Hlas mi slábne, protože nevím, jak pokračovat, jak ten příběh podat, aby věděla, že jsem se vážně chtěla vrátit.
„Zradilas princeznu,“ šeptá Léan.
Prázdnota, ve které s děsivou jistotou vidím výčitky, vztek, snad i nenávist… a je to pořád prázdnota.
Nedokážu to.
Otočím se k Léan zády a uteču.
„Dohody bylo dosaženo. Mezi Adorem a Tosaithem je opět mír!“ zvolá velitel velkolepě. Slunce mu stojí přímo nad hlavou.
Všichni vojáci na doslech tu zvěst kvitují hromovým provoláváním slávy. Král a tři státní rádci, kteří zkroušeně postávají vedle velícího, aby dodali jeho prohlášení význam, mají na tvářích nucené, křečovité úsměvy.
Mír! huláká divoce hlásek v mé hlavě a pobízí mě, abych se přidala k davovým projevům nadšení, ale pohled Naitina otce se mi věší na kotníky jako okovy. Tohle nebyla dohoda ke všeobecné spokojenosti.
Velící před projevem nepostavil vojáky do pozoru, takže teď jim nic nebrání halasit, vzájemně si gratulovat, plácat se po zádech a ukrutně nenápadně si podávat polní lahve, jejichž obsah radši nechci poznat. Díky tomu slyším z velitelova projevu jen útržky. Každý z nich zavěsí na okovy další vězeňskou kouli.
„…zástupci Adoru zaujmou polovinu míst ve státní radě…“
„…evidence obyvatel bude nyní spadat pod adorskou matriku…“
„…dovoz a vývoz zboží bude kontrolován adorskými celními úřady a regulován obchodním úřadem…“
„…Colmán II. se vzdává úřadu ve prospěch Neirina, který bude při západu slunce korunován novým tosaithským králem…“
„Ne!“
Nejspíš jsem vyjekla dost nahlas, ale v tom zmatku mi stejně nikdo nevěnoval pozornost.
Tohle není, u všech bohů, žádný mír, to Ador spolknul tosaithské království a doufá, že si toho ještě pár dní nevšimneme, aby ho stihnul strávit.
Tosaithské království už neexistuje.
Rozběhnu se do svých komnat a ve dveřích se srazím s Asgeirem. Plášť, batoh na zádech, toulec s lukem a šípy nejspíš ze zámecké zbrojnice, zřejmě mě s úmyslem odejít předstihl jen o chvilku.
„Nenechávej mě tady,“ vyhrknu na něj místo pozdravu, zkusím ho zatlačit zpátky do místnosti a překvapí mě, když bez odporu zacouvá.
„Co zas blázníš, Kaessien?“ povzdechne si unaveně. „Nebylo smyslem celý tý šílenosti dostat tě sem?“
„Zpátky do Tosaithu.“ Zdůrazním to přibouchnutím dveří. „Jenže Tosaith už není, teď je to adorská provincie, král přišel o trůn a šlechta o majetek, celý to tu bude řídit Ador a já neslyším elfy. Nemůžu tady zůstat. Tedy…“ rozum mě v té záplavě nekontrolovaných výlevů upozorní na drobnou nesrovnalost, „můžu tu zůstat, ale nechci. Nemám náladu nechat se komandovat Adorem.“
„Jak víš, kam jdu?“ zeptá se chladně.
„Nevím. Jenom si myslím, že se ti tohle uspořádání taky nebude zamlouvat.“
„Nemám tušení, jak zní mírová dohoda. Prostě jsem chtěl odsud vypadnout.“ Jeho pohled studí a je skoro nepřátelský. „Proč bych tě měl brát s sebou?“
Nadechnu se a cítím, jak emoce vyhodí od kormidla rozum.
„Protože pořád nechceš, abych se ztratila někde v divočině, protože jsi stejně jako já utekl od svých lidí a ti to nevzali úplně dobře, protože v noci už je vážně zima,“ syčím na něj a pohled mu vytrvale oplácím, „protože jsi mě zaskočil a já potřebuju trochu víc času.“
Když poslední věta doputuje k mým uším, vyděsím se a upřímně si přeju, abych se i s ní mohla propadnout fakt hluboko pod zem, ale je pozdě. Už jsem bez rozmyšlení vyžblebtala, co se mi pozdě v noci letmo mihlo hlavou.
Matně vnímám, že se mi z očí řinou slzy. Výborně. Prostě výborně. Důstojnost za všech okolností, viď, Kaessi. Ze všech chabých sil se snažím zmobilizovat sebeovládání, narovnat páteř a osušit si tváře rukávem.
„Víc času?“ zamumlá Asgeir překvapeně a když na něj místo odpovědi jen ubrečeně zírám, rezignovaně skloní hlavu.
„Co už s tebou nadělám,“ broukne si spíš pro sebe. „Na každej pád máš pravdu v tom, že nechci zůstat v Tosaithu. Zmizíme odsud?“
Přikývnu, protože svému hlasu ještě nevěřím.
Seberu z podlahy svůj batoh, s Asgeirem vyjdeme ze dveří a zamíříme ven ze zámku. Je to nesmyslné, nečekané a naprosto samozřejmé.
Celé za běžných okolností velmi prostorné nádvoří je plné hemžících se vojáků – oslavujících, důležitě spěchajících za neznámými cíli, diskutujících, hádajících se. Emoce – spokojenost, hrdost, arogance – se tu přímo vaří. Sálá to ze všech stran, tak intenzivně, že mi téměř okamžitě začne hučet v uších. Mimoděk zamířím ke skupince uniforem, z nichž pocity netryskají proudem, asi si vedle nich chci na okamžik odpočinout.
Nejbližší z vojáků se po mně ohlédne a najednou si zírám z očí do očí se světlovlasým elfem, který vedl rebelii na Křížení.
Dojde mi to téměř okamžitě. Sklouznu pohledem na jeho druhy ve zbrani, všichni mají na uniformách stejné služební označení. Věnuju ještě slámové hlavě pohled, který má být plný pohrdání, a téměř plynule jdu dál.
Promluvit dokážu až o pořádný kus dál, na cestě k dhamským hranicím.
„Viděls ho?“
Asgeirův nechápavý pohled poslouží dokonale místo záporné odpovědi.
„Ten světlovlasej elf z Křížení. Je to adorskej voják. Málem jsem do něj vrazila na nádvoří.“
Ticho.
„To by mě mělo překvapovat,“ promluví Asgeir o dobrých padesát délek dál, „ale nepřekvapuje. Frolik Adorskej si tu válku dovede zorganizovat.“
„Proto míříme do Dhamsy?“
„Proto.“
Tentokrát mě vyhlídka na noc pod smrčkem nijak neděsí. Asgeir rozdělá oheň a odejde chystat větve místo slamníku, já sbírám po okolí suché dřevo a vší silou se snažím oheň neudusit. K večeři se odhodlám sníst trochu sušeného masa, pod záminkou mytí se zdržuju u nedalekého pramene, dokud se Asgeir neuloží ke spánku, a pak se k němu opatrně přiblížím, stejně jako minulou noc on ke mně.
Lehce se dotknu rty jeho tváře a ucuknu, když zjistím, že se třese.
Na okamžik se vyděsím a vzápětí naštvu. Asgeir se směje.
„Prej víc času, a ty takhle,“ vyrazí ze sebe, škytá smíchy a zároveň nevěřícně kroutí hlavou.
Znovu, nevím už pokolikáté za tu krátkou dobu, co ho znám, jen šokovaně zírám a nevím, jak reagovat. Tentorát to rychle vyřeší za mě; stáhne mě k sobě, oba nás pečlivě přikryje dekou a obejme mě.
„Tos říkala ty, že v noci je zima,“ připomene mi. „Já pouze souhlasím.“ Pak jeho tón trochu zvážní. „Dobrou noc, Kaessi.“
Zamumlám něco v podobném smyslu. Asgeirova spokojenost je uklidňující. Najednou se mi chce hrozně spát.
