Léky a jedy (2. část)

(předchozí část příběhu)

Před třemi měsíci jsem kňučela, že vlastně nechci do lékárny, teď kňučím, že nechci pryč. Vytáhlý klátící se tovaryš řemesla lékárnického ochotně přebírá klíče a já se neudržím. Ani mistra nedokázali sehnat, hernajs!

„Jestli to tady nenajdu ve stejným stavu, jako jsem to tu nechala, tak si mě nežádej, protože pak zjistíš, co dovede vyučená graaffská zaklínačka s mečem,“ sdělím mu co nejvýhrůžněji. Čím dýl se na něj dívám, tím větší mám o své útočiště strach. A pak si vzezření drsné mstivé bojovnice naprosto zkazím, když popadnu oj malého žebřiňáčku naloženého lahvemi, stojatkami a obvazy a nejkratší cestou, to jest napříč náměstím, se vydám k armádnímu shromaždišti.

Na malém plácku před budovou velitelství najdu nevrlého vojenského náhončího, jak o něčem diskutuje s Reine, dva vyděšeně vypadající mladíky a skupinu děvčat a žen v roselliánských hábitech klidně posedávající na voze s materiálem.

„Tady ji máte!“ Reine zakončí naštvanou tirádu na vojákovu adresu pohledem na mě.

„Aisling Seamairg, řečená as Cill Airne, vyškolená zaklínačka, povoláním lékárnice?“

„Jenom Aisling. Těší mě,“ brouknu.

Voják se postaví a zasalutuje. „Předávám vám velení. Vaše jednotka se bude hlásit za týden v polním lazaretu na comharské silnici.“

Chce se mi zaječet a hodit mu papíry s rozkazy na hlavu, ale během několika úderů srdce to přejde. Zaprvé, velet zdravotníkům znamená spoustu problémů, ale vidím v tom i pár drobných šancí, jak si válku přizpůsobit k obrazu svému.

A zadruhé, velitelka neječí.

Trvá mi jen chvilku zformovat různé svoje nápady, myšlenky a přesvědčení do nové role. Pak srazím paty, odzdravím a nasadím podobný tón.

„Ano, pane. Přejímám velení. Za týden v lazaretu. Provedu.“ Reine kdesi za mým ramenem se překvapeně zakucká, voják nehne brvou, přikývne a odejde si odvázat koně od postranice vozu. Ještě než zmizí v prachu, stihnu přeložit svoje léky a materiál a zanedbatelný batoh s oblečením na vůz rosellek, žebřiňáček bezradně nechat svému osudu a zběžně prohlídnout papíry, které mi verbíř vrazil. Mapa, seznam přítomných, ze kterého zjistím, že ti dva kluci jsou studenti medicíny, kteří evidentně hluboce litují, že se nevrátili do školy o pár dní dřív, a rozkaz v písemném provedení. Pak po řadě každému svému nově podřízenému zazírám do očí.

„Tak jo, vážení. Jak jste slyšeli, za tejden máme být u comharských hranic, takže pohneme kostrou, ať máme kus za sebou. Reine, ujmeš se toho vašeho vehiklu? Abyste se cestou nenudili, popovídáme si o tom, jak vypadá zdravotní péče v bitvě.“

Šest rosellek se pohodlně uvelebí na voze, Reine se s nečitelným výrazem vyškrábe na kozlík a sesbírá do dlaní opratě dvou koní a já se střetnu s pohledy mediků, kteří se teď koukají naprosto zděšeně.

„Hernajs, počítala jsem s tím, že nám daj koně. Reine, ještě si odpočiňte. Vezmu si ze stáje Siona a tady kolegům snad taky něco seženu.“

Nejenže už ses zase zamotala do války, přihlásí se ke slovu můj ironický hlas v hlavě, ale teď ji dokonce i platíš.

Co nadělám, konejším sama sebe. Kováři nechám čtyřicet stříbrných výměnou za dvě flegmatická zvířata, na kterých si můžu sama přepočítat, že mají všechna žebra na svém místě, a předám je šokovaným medikům. Když se vrátím v sedle Sionnacha, hoši už si alespoň ujasní, kterým koncem chodí kůň napřed, a jsou schopni se mnou držet tempo. U velitelství se za nás zařadí vůz rosellek kočírovaný Reine, která si cosi brouká a sleduje mě poněkud podezíravým pohledem, a všichni svorně zdoláváme cestu směřující na severovýchod. Ještě není ani poledne, měli bychom se dostat daleko.

„Tak jo, hoši a děvčata,” začnu nakonec bez jakéhokoliv konceptu, takže pokračování lepím slovo po slově, „já to vidím celkem jednoduše. Zaprvé, pomáhejte, jakkoliv to půjde, ale hlavně dejte pozor na sebe, ničemu nepomůžete, když ze sebe uděláte vlastního zákazníka. Zadruhé, věřte si a nedejte poznat, že se bojíte. Nikdo nechce felčara, kterej má z krve ještě větší hrůzu než pacient. A zatřetí, péče o zdraví je zcela apolitická, nechci vidět dělení na naše a cizí. Nějaké dotazy?”

“Apolitická?” nadhodí tázavě jeden z mediků. “Neříkáme si tím o malér?”

Tenhle kluk s dlouhými myšími vlasy a postřehem se mi začíná docela zamlouvat.

“Je to můj rozkaz, já si říkám o malér,” mrknu na něj. Za zády mi Reine uznale zamručí.

Ve vojenském táboře na comharské silnici je vlhko, zima a spousta protivných vojáků. Po týdenní jízdě, kdy jsme zdrbali první poslední, po večerech u ohně si vyprávěli příběhy z dobrodružných románů a skoro zapomněli, že je válka, to byl pořádný šok. Mou ošetřovatelskou jednotku bez průtahů nahnali na kraj tábora do zdravotnického stanu, který disponoval polními lůžky, ale postrádal podlahu z větší části zmizivší pod hladinou louží. Mě na uvítanou seřval táborový velící tak dokonale, že ještě půl dne přemýšlím, jestli jsem už stihla něco provést.

Hlavním tématem jeho projevu je zodpovědnost, přesné plnění rozkazů, loajalita k Adoru a nutnost bojovat proti Comharu každnou silou a způsobem, který máme. Vyberu si z toho, že moje apolitičnost zdravotníků skutečně je žádanka o celu v žaláři, a bojuju s naprosto nevhodnou touhou zařvat na majora “ani mě nehne, pane!”

Když se konečně dostanu do zdravotnického stanu, najdu tam své rosseliánky, jak si podávají na desky rozebrané bedny od vojenského materiálu a kladou je na rozmáčenou zem, aby se ve stanu dalo rozumně chodit.

“Tohle dřevo jsme dostali od zásobovačů, mělo se spálit. Reine a kluci vedle dávají dohromady postele,” hlásí mi přátelsky drobná nenápadná sestra jménem Máire. “Lůžka pro raněné tu sice jsou, ale pro nás je nějak zapomněli.”

“Jste všichni perfektní,” pochválím ji. “Já se dozvěděla, že máme bejt loajální vlasti a tyhlety věci, a zřejmě nikdo netuší, kdy by se tu mohlo něco semlít, takže asi budem držet pohotovost na směny.” Mě samotnou ta myšlenka znechutí, ale Máire klidně kývne na souhlas a umístí na zem desku s nápisem Šip. kuš. 2000 ks.

V o něco menším plátěném obydlí hned vedle zdravotního stanu máme přespávat my. Veškeré jeho vnitřní zařízení zatím sestává z hřebíku zaraženého ve stojné tyči, na který si pověsím plášť. Medici si zabrali vozík a dopravujou na něm postele ve stavu rozloženém, s Reine ty součásti třídíme a vymýšlíme, jak je dát dohromady. Časem na to přijdeme a pak už nám práce jde od ruky, obzvlášť Grett je šikovný. Jeho kolega Florry je na práci levej, ale nezavře pusu a poutavě vypráví jednu příhodu za druhou, jak mu je paměť řadí podle mě nepochopitelného klíče.

“Co to je?” zařve najednou hlas evidentně zvyklý řvát a všichni si smutně uvědomíme, že jsme pořád ve válce. “Kde máte velitele? Kdo je váš velitel?” bouří kdosi až nepříjemně blízko.

“Třeba nemyslí mě,” zadoufám si pro sebe. Grett mě zaslechne a předvede falešně konejšivou grimasu. Uječenému vojákovi zřejmě někdo odpověděl, neboť vzápětí se jeho hlas ozve znovu – zařve moje příjmení tak hlasitě, že pravděpodobně nadskočil leknutím i praktikant, který teď hospodaří v mojí lékárně osmdesát mil odsud.

“Prosím?” vystrčím hlavu ze stanu.

“Jak můžete dopustit tak neodpustitelné porušení řádu?” běsní voják s odznaky kapitána, mírně prošedivělý a o chlup menší než já, který stojí ve vchodu zdravotnického stanu.

“Prosím?” přeptám se znovu a nasadím o stupeň nechápavější tón.

“Kdo vám povolil použít ty bedny jako podlahové dílce?” Kapitán se může vzteknout, já ho upřímně nechápu.

“Ten stan plaval, nedalo by se v něm pracovat. Prázdné bedny byly na odpis,” sklouznu očima na Máire, protože tohle vím jen z doslechu, a ona důrazně kývne. “Pane,” dodám honem.

“Přesně tak, Seamairg, ty bedny se měly spálit, tak zněl rozkaz! Jak jste si mohla dovolit tohle?”

“Nemůžeme mít ve stanu bláto, to by bylo nepříjemné i nezdravé,” pokouším se ještě o racionální vysvětlení, ale hlas mi začíná nabírat podobnou intenzitu jako kapitánův. “Ty desky se měly spálit, nemůžou teda nikomu chybět, a nám tu pomůžou, protože bláto ve stanu zraněných by fakt být nemělo, pane!” vřískám, abych překřičela vojáka, který pořád něco namítá.

“Rozkázal jsem je spálit, měly se spálit! Jak si dovolujete porušit rozkaz?” zavřískne, když na chvíli ztichnu.

“Já nejsem voják, pane, a tudíž, pane, nepodlíhám vojenskýmu velení, pane, a poslechnu jenom rozumný rozkazy, pane,” sdělím kapitánovi s co nejdůstojnější ironií. Zaprská jako křeček, ještě jednou si vztekle změří naši pěknou podlahu a na odchodu utrousí, že to tak nenechá.

“Třeba bude mít jiný starosti, než nám stihne udělat malér,” zadoufá Florry optimisticky.

“Myslíš ten druh starostí, při kterým bude tahle podlaha včetně celýho stanu používaná daleko víc, než je nám milo?” zeptá se Reine, načež se medik zachmuří.

Pod dozorem velícího majora a pár dalších uniformovaných čumilů si podám ruku s armádním lékařem, který má naše mediky zběžně vyškolit v medicíně a mě s rosselkami v asistenci. Ono školení už naštěstí inspekci nepodléhá, se zmizením uniforem z dohledu lékař o kus zlidští a celkem vlídně zkoumá, co Grett a Florry ze školy umí a co musí zvládnout přes následující noc. Pak se obrátí ke mně.

“Paní Seamairg, vy jste vyučená lékárnice?”

“Mám za sebou Graaffský institut,” zabručím. Lékař zaujatě zvedne obočí, takže se rozhodnu trochu to vysvětlit. “Měli jsme dost důkladně botaniku, bylinářství, fyziologii, léčitelství a péči.”

“To je spíš základ sem než do lékárny.” Tiše zachraptí a mě chvilku trvá pochopit, že je to smích.

“Však já lékárnu neplánovala,” pokrčím rameny. “Čtyři roky jsem pracovala jako zaklínačka a asistent výcviku.”

“Vy nejste právě obvyklý lékárník, ale to je jenom dobře. Alespoň se nesložíte, když uvidíte zranění,” sklouzne po mně pobaveným pohledem. Nemůžu než přikývnout, protože konec konců má pravdu. Po mele v Dhamse a po medvědovi a Lykke mě už jen tak něco nerozhodí.

“Co od nás budete chtít?” přejdu k podstatnému. Lékař se trochu napřímí a nadechne.

“Sestry se vyznají v péči o nemocné, vy, jak říkáte, taky, to využijete. Vy byste měla znát prostředky k čistění a hojení ran, tišící prostředky a úlevu od bolesti, v tomto smyslu budete řídit ošetřování-”

Trhnu sebou a lapnu po dechu. Projelo mnou magické echo. Střelím pohledem po Reine, ta ale skoro neznatelně zavrtí hlavou. Je tu Theodor, nebo si Ador našel ještě jiný čaroděje? Jaká je pravděpodobnost, že je to někdo, koho znám? Jeden, nebo to slavný čarodějnický komando? Je to sice úplně jedno, ale stejně nebudu mít klid, dokud to nezjistím.

“- před zbytečnou nákazou i při operacích a prvním ošetření. A ten váš vozík využijeme k rychlejšímu transportu zraněných.”

“Ano, pane,” odpovím tupě. Budu se muset někoho přeptat, co to vlastně povídal.

Vchod zdravotnického stanu se rozhrne a odhalí uniformu.

“Kapitáne Galare, paní Seamairg, major vás čeká ve velitelském stanu,” ohlásí její nositel, čímž splní svou povinnost a hbitě se vypaří.

“Co mi chce?” podivím se ze zvyku nahlas. Lékař ovšem nezná moje sklony k samomluvě a odpoví mi.

“Pokud vím, měl dnes dorazit zbytek povolaných jednotek, pravděpodobně půjde o setkání velitelů, mě jako velitele lékařů,” mávne rukou k vyplesklým medikům, “a vás za ošetřovatelky.”

“Děkuju,” zamumlám. Skoro mám chuť chytnout se ho za ruku, protože se mi svět začíná trochu houpat pod nohama.

Nakonec to neudělám, jen lékaře značně vratkým krokem následuju. V těsném závěsu za ním vejdu do velitelského stanu, přinutím se nadechnout, na což jsem z čiré nervozity trochu pozapomněla, a prolustruju přítomné tváře. Na tu Theodorovu mi zrak padne skoro okamžitě a stejně rychle se podívám jinam. Čaroděj se samozřejmě ohlédne po nově příchozích a já se jeho pohledu pečlivě vyhnu. Zkoumám, kdo ještě tu porůznu postává, a trochu se mi uleví, když nikde nevidím ani známé tváře, ani hábity Acadaemie.

Velitel začne přítomné postupně představovat a mě to hučí jedním uchem tam a druhým ven. Trochu mě probere až moje jméno s dodatkem „vede tým ošetřovatelek“. Přejedu očima řadu přítomných a lehce kývnu hlavou, abych naznačila, že jde o mě a že všechno dobrý, kolegové. Tentokrát Theodorovi neuhnu dost rychle, několik úderů srdce na sebe bezvýrazně zíráme a pak se mi Theodor ukloní nazpátek.

O tři dny později už situace vypadá alespoň narůžověle. Čtyřicet lůžek ve zdravotnickém stanu je připraveno k okamžitému použití stejně jako naše skvadra, která pospává na směny a bdění tráví hlavně listováním v chytrých spisech. Grett si s lékařem cosi ukazuje v učebnici anatomie, Máire poctivě šprtá metody tišení bolesti a odpočítává si je na prstech, v koutě zalezlá Reine si plamínkem u špičky ukazováčku svítí na stránky rytířského románu, bohové ví, kde ho splašila, a já pěchuju do malých kamínek dříví, hřeju si záda a usrkávám výluh ze šalvěje. Protivně mě bolí v krku.

Táborem se šíří spousta řečí, ale málokteré zdroje se shodnou na načasování útoku nebo velikosti comharské armády, natožpak obojím. Chystají se na nás, to víme všichni, a ten zbytek tipuju na pracující nervy znuděných vojáků. Nikdo nic neví, takže žijeme v neustálé pohotovosti a jedna z rosellek, Eilís, strachem křičí ze spaní. Snažím se načasovat směny tak, aby spala přes den a nikoho tím nerušila.

“Aisling?” Klidný, známý hlas nevolá, prostě mě osloví zpoza stěny stanu. Rychle odložím plecháček se šalvějí, protože se mi rozklepou ruce, a přiměju jazyk k poslušnosti.

“Pojď dál, Theodore.”

Čaroděj si plátno odhrne z cesty, vejde a tak nějak všeobecně kývne na pozdrav.

“Jdu si to tu prohlédnout. Chtějí po mě, abych jim radil ve strategii, tak bych rád viděl, s čím můžu počítat.” Zkoumá zdravotnický stan s jeho nevalným vybavením a nás pár, kteří se v něm poflakujeme.

“Celkem jsem tu já plus sedm rosellek. Kapitána Galara znáš, k ruce má dva mediky a tím to hasne.” Theodor kývne a ve svém zkoumání okolí se zarazí na Reine v hábitu rosellky a s ohněm v ruce. Čarodějka si jeho pohled rychle uvědomí, zavře knížku, teatrálně sfoukne magický plamínek a napřáhne k Theodorovi ruku.

“Reine Laragh. Vystudovala jsem Acadaemii, jen jsem se po válce chtěla trochu… hm, uklidit,” předvede mírně omluvnou grimasu, aby ji vzápětí nahradila zářícím úsměvem.

“Theodor Carwyn. Mám pocit, že si tě trochu pamatuju, dělalas hodně alchymii, že?”

“Jo, vždycky mi šla líp než energie,” přiznává Reine skromně. Při pohledu na ni se mi, bohové vědí proč, dech zadrhává v krku.

Theodor pustí Reininu ruku, po řadě se pozdraví s Máire, Grettem i lékařem a s díky se zdekuje. Krk se mi uvolní a už už si chci oddechnout, vezmu do ruky svůj hrnek s léčivým odvarem, a v tom okamžiku mě zasáhne energetický puls. Ne velký, tak akorát na to, abych se pořádně lekla a vylila si většinu tekutiny na košili.

“Blbče arogantní,” vrčím si potichoučku. Reine mi přispěchá na pomoc s utěrkou.

Čarodějnický štulec mi na zbytek dne dokonale zkazí náladu. Přikládám do kamen, aby v každém okamžiku byla k dospozici horká voda, kdyby se náhodou hodila, suším si politou košili a bručím. Chvíli mi trvá zaregistrovat, že šum a ruch venku pomalu překročil běžnou hladinu a vytrvale se zvětšuje. I pak ještě chvíli doufám, že se neděje nic důležitého, ale nakonec jsem přinucena uvěřit, že tentorkát je opravdu malér na obzoru.

“Kapitáne Galare, slečno Seamairg,” vlítne nám do stanu udýchaný voják, “máte se okamžitě dostavit do velitelského stanu kvůli připravě na bitvu.” Nezdrží se ani na to, aby zavřel pusu, otočí se na patě a peláší dál.

“A do háje,” povzdechnu si, zvednu se z lavice a zamířím ke dveřím. Koutkem oka si všimnu, že lékař mě následuje, a pokud mě nešálí uši, má k nadcházející bitvě ještě mnohem méně slušný komentář než já.

Ve velitelském stanu je nově velký stůl s rozloženou podrobnou mapou, pravděpodobně namalovanou teď a tady podle průzkumu zvědů. Major nad ní stojí s plnýma rukama figurek, což mi připadá hrozně divné. Díky bohům už se umím ovládat, takže se mu řehtám jehom v duchu. Nižší šarže v uctivé vzdálenosti dělají kolem stolu kolečko, aby dobře viděli. V koutě vedle sebe sedí u malého stolečku jakýsi písmák s rukou pocákanou inkoustem, asi aby všechny instrukce a rozkazy zachytil pro generace budoucí, a Theodor s dokonale nečitelným výrazem. S lékařem se uklidíme k těmhle dvěma, protože nevím jak Galar, ale já se mezi vojáky pořád cítím velmi nepatřičně.

Major, jehož jméno ještě pořád neznám a ani mě nezajímá, začne bez pozdravu rozvíjet bitevní plán.

“Očekáváme, že nepřítel se přiblíží tudy,” staví na mapu žluté figurky, “pravděpodobné rozmístění zvědů je zde a zde,” dvě žluté s černou hlavičkou, “náš střed bude podporován odsud,” zelená cihlička. Majorův hlas mi monotónně bzučí v hlavě a já v něm pátrám jen po klíčovém slově.

“…nebo tady. Kde jsou ti felčaři, měli tu být!” rozhorlí se najednou.

“Jsme tu, pane,” upozorní ho lékař s bohorovným klidem, udělá dva kroky k mapě a já ho jako stín následuju.

“Zdravotní stan v týle zůstává, kde je, svozem zraněných pokrýváme tuto oblast, v případě postupu budujeme předsunuté stanoviště tady nebo tady.” Moje ruka se na mapě srazí s Galarovou a sborová recitace rozkazu se nám taky celkem povedla.

Našemu výstupu se neusměje vůbec nikdo. Škoda.

Major jen přikývne a dá se dovysvětlování dalších strategií. Jeho slova si hladce najdou cestu z jednoho mého ucha do druhého.

“Grettovi a Reine bych svěřil vůz, jestli budete souhlasit. Chci mít jednoho medika k ruce a Reine je z vás asi nejsilnější, aby Grettovi se zraněnými pomohla,” šeptá mi po straně Galar. “Bude to pak chtít i jednoho nebo dva lidi přímo na místě, třídit a provizorně ošetřovat ještě před transportem…” Pod žebry mě zamrazí. Já jsem velitel. Já mám hlavně velet z pozadí, takže bych měla nominovat nějaké schopné podřízené. Jenže ještě nejsem správně vojensky neosobní a nedokážu žádnou z rosellek, mírumilovných a jemných řádových sester, poslat na bitevní pole, i kdyby po boji.

“To budu já. Máire si s léky poradí, šprtala jak divá,” povzdechnu si. Galar přikývne.

“Ne že bych to nečekal.”

Zírám na mapu a snažím se převést si ji do skutečného měřítka, stovky vojáků místo dřevěných figurek-

“Náš stan nebude stačit,” vydechnu.

“Nebude.” Lékař je naprosto v klidu. “Ty, kteří nevyžadují neustálou péči, budeme přesouvat do okolních stanů. Až na to dojde, nějak to vždycky dopadne, uvidíte,” snaží se o uklidňující tón.

“To je fakt. Vždycky to nějak dopadne. V nejhorším to dopadne špatně,” konstatuju suše.

Za zády se mi ozve tichounké zakašlání a když se ohlédnu, Theodor se na mě smutně pousměje.

“Přípravte mužstvo k boji! Rozchod!” houkne bez varování velitel. Jeho podřízení se rozutečou splnit rozkaz a o poznání pomaleji je za tímž cílem následuju i já a lékař. Nemáme to daleko a naše parta je na bitvu připravená už tři dny, stačí kývnout.

Ve vstupu do zdravotního stanu se mačkají oba medici a tři rosellky, jedna z nich je samozřejmě Reine, její zvědavost je asi taková jako ostatních šesti děvčat dohromady. Zdá se mi, že se tváří tázavě, takže už na dálku kývu hlavou a rozhazuju rukama v gestech marnosti.

“Vzbuďte všechny, chystáme se na bitvu,” přikazuju, když se dostaneme na doslech. “Eilís, připrav obvazy, šátky, dlahy, všechno přehledně a při ruce. Florry, budeš asistovat-”

Klopýtnu, jen tak tak sebou nepraštím na zem. Nohy mi podtrhnul zášleh magické energie. Pitomec jeden, na co si to zase hraje?

Světlá hříva se vedle mě mihne hned v následujícím okamžiku.

“Jseš nemožnej,” zasyčím na něj vztekle. Theodor dokonale zahraje výraz zdvořilého nepochopení. Dál to nerozebírám, velení převezme moje zdravotnická zodpovědnost a pokračuju v rozdělování úkolů.

“Florry, asistovat lékaři. Máire, se mnou přichystáš léky. Grette, Reine, vy si vezmete vozík. Jo, holky, svažte si vlasy. Florry, ty taky. Ruo…”

Vojáci jsou připraveni. Čtyři skupiny po stovce, čtverce deset na deset, stojí v ústí mělkého, táhlého údolí, kterým dhamské kopce přechází v pláně Comharu. Na vrcholcích oněch kopců, jestli kopec není moc honosné jméno pro krtinu o výšce dvacet stop, číhají hlídky, aby ohlásily, kde se mihne cípek comharské uniformy. Další stovky vojáků tiše a disciplinovaně posedávají po táboře a čekají na rozkaz. My zatím hlídkujeme u našeho stanu, bok po boku od kapitána Galara po Eilís na druhém konci řady, vybočujeme jen já a Grett. Medik sedí na kozlíku žebřiňáku a já stojím na plošině vozu, získám tím asi tak dvě stopy navíc, ze kterých můžu vyhlížet na bitevní pole.

“Někde něco?”

“Nikde nic, Florry, stejně jako když ses ptal posledně. A předtím a ještě předtím taky. Já ti řeknu, jo?”

Čekáme. Narušit zlověstný klid je nesnesitelně nevhodné.

A klid je ubíjející.

(následující část)