(Druhá, závěrečná část povídky, jejíž začátek je tady.)
„Daň z chleba? Ne, počkej, z chléva, ach jo, měla jsem to nechat uschnout,“ zaúpěla jsem, za odpoledne už poněkolikáté, ve snaze rozluštit rychle načmárané klikyháky, ještě navíc rozmazané, jak jsem pergamen s nezaschlým inkoustem zmuchlala a nacpala do kapsy.
„Daň z chléva, daň z chléva…“ mumlal si pro sebe Theodor a přejížděl prstem po stránce zákoníku. Já si mezitím přitáhla k sobě slušnější pergamen a tak krasopisně, jak jsem jenom dovedla, zapsala slova „daň z chléva“ a čekala na Theodorův verdikt.
„Chlív tu nikde není,“ ohlásil nakonec. „Ale je tu právo obchodovat s dobytkem, a v tom případě odvádí daň obchodník nebo vesnice, když vesnice navenek vystupuje jednotně.“
„Fajn, tak daň z chléva píšu co?“
„Napiš neexistuje, a pod to piš právo obchodovat s dobytkem, pětadvacet stříbrných za obchodní jednotku,“ přikázal mi čaroděj. „Co tam máš dál?“
Zaskřípala jsem zuby a vzala znovu do ruky umolousaný cár s rozmazaným písmem. „Práce vaře… vaří… aha! Právo várečné.“
Theodor se mi naklonil přes rameno. „Divím se, že vůbec něco přečteš,“ broukl si pro sebe, než se zase sklonil nad zákonem. „Právo várečné tu je, vázané na dům. Dvacet stříbrných. Dál?“
„Právo pořádat svatby,“ vzpomněla jsem si, co mě zvedlo ze židle. Naštěstí, protože z vlnovky, která ta slova reprezentovala na pergamenu, by je nevyčet ani jasnovidec.
„Svatby?“ ověřil si čaroděj nevěřícně.
„Jo.“
„Tak to je pitomost,“ usoudil rovnou, ale pro jistotu seznam daní zkontroloval. „Nic,“ hlásil, „ani nic, co by se tomu jenom vzdáleně podobalo.“
„Píšu neexistuje,“ zaradovala jsem se a dala si na jednotlivých písmenech obzvlášť záležet. „Nic dalšího už mi neřekli, ale nemyslím, že by si vzpomněli na všechno. Nejlepší by bylo, kdybych si tam ten zákon mohla vzít s sebou-“
„Na to zapomeň,“ pravil Theodor věcně a dolil mi hrnek čaje.
„-nebo si ho alespoň opsat.“
Zadíval se na hustě popsané stránky zákoníku, na mě, na moji pravou ruku pocákanou inkoustem a znovu na knihu.
„Můžeš začít,“ usmál se.
„Takže my ho prostě necháme, aby nás okrad?“ nevěřil černovlasý, „Aisling, přeskočilo ti?“
Kousla jsem se do jazyka a pomalu napočítala do pěti.
„Ne, nenecháme, hernajs. Zjistila jsem si přesně, co smí a co nesmí, počkám tu na něj a když si dovolí o chlup víc, umlátím ho zákonama, což je někdy účinnější než mečem.“ A kromě toho bych to mečem nezvládla, protože proti mně budou kromě Orvillovy gardy stát taky Bran a Ulick – stejný výcvik, dvojnásobná přesila.
„Myslíš, že to na něj bude fungovat?“ pochyboval.
„Jsou to jeho vlastní zbraně, takže by mělo. Když ne, dojde holt na ty vidle. Ale jenom když si nedá říct!“ houkla jsem důrazně, když jsem v očích vesničanů zahlédla nadšené ohníčky. „Už to chápeš?“ obrátila jsem se k černovlasému sedlákovi.
Nejistě přikývnul. „Asi jo.“
„Výborně. Vysvětli to ostatním, já už na to nemám sílu.“
Vesničani mi zaraženě ustoupili z cesty, když jsem si to rozhodným krokem namířila ke starostově chalupě, vešla dovnitř, jako by mi to tam patřilo, a rozpleskla se na posteli.
„Aisling? Jsi… v pořádku?“ zeptal se mě starosta hlasem roztřeseným nejistotou.
„Ale jo,“ zahuhlala jsem do polštáře. „Jenom jsem do půl třetí v noci musela opisovat ty pitomý zákony, abych měla co mu o tu hlavu omlátit, jinak jsem v pohodě. Kafe by nebylo?“
„Nebylo,“ zachmuřil se starosta. „Na trhu ve Scamallu hrozně podražilo, že prý obchodníci platí zvláštní daně za prodej zboží, které dovezou přes dhamské hranice.“
Ani velkej polštář nedokázal ztlumit moje vytí. „Daň z kafe! Až se mi ten chlap dostane do ruky, bude litovat dne, kdy se stal výběrčím daní!“
A pak jsem musela usnout, protože chvíle, než mi přišli říct, že je Orville na obzoru, se mi zdála strašně krátká. Jenom pár úderů srdce v měkký posteli, kde je teplo a příjemně a žádný problémy, než do světnice oknem nakouknul můj černovlasej bejvalej ctitel.
„Ling, vstávej! Už je tady!“
„Jmenuju se Aisling,“ zavrčela jsem do bezpečí polštáře. A pak mi nezbylo než zvednout se a zahájit útok ve válce zákonů.
K mý nesmírný smůle to znamená všechno, jen ne poctivej šerm. Ale stejně jsem si ze zvyku zkontrolovala, že mám svoji zbraň u pasu, připravenou k boji.
Snad nikdo z vesnice si nechtěl nechat ujít cennou lekci na téma boje proti vrchnosti. Lidí byla plná náves a přes můj výslovný zákaz někteří laskali v rukou kosy, vidle nebo cepy.
„Hej – hej, pusťte mě – jestli se s ním někdo bude rvát, budu to já!“ štěkala jsem na všechny strany, jak jsem si davem klestila cestu. Postavila jsem se vedle starosty a černovlasého klučiny k ústí cesty z údolí. Na obzoru už byl vidět vůz tažený dvěma grošovanými koňmi a početná stráž.
Blížil se k nám výběrčí daní s ozbrojeným doprovodem a já se právě pasovala na vůdce davu sedláků s cepy v rukách.
Na to snad už není co říct, lebedil si hlásek v mojí hlavě.
„Nechte ho mluvit,“ zopakovala jsem znovu. „Nechte ho mluvit, dokud bude v právu. Jak překročí hranici, vyřídím to s ním já, já, slyšeli jste? Vy se hnete z místa, jenom když vám to výslovně řeknu, rozumíme si?“ Ne že bych si dělala velký naděje, že to tak opravdu dopadne, ale za pokus nic nedám.
Vůz se přikodrcal tak blízko, že jsem zřetelně rozeznávala Orvilla sedícího na kozlíku. Po pravici měl Brana na rezavém koni, po levici Ulicka na plavém.
Budou to holt brát s nadhledem.
Chvíle napětí, než se Orville se svou gardou dostane až na náves a budeme si moct promluvit, byla příliš dlouhá a jistá část mě se začínala nudit. Nicméně nakonec se přiblížili dost na to, abych se mohla pokochat Orvillovým částečně nechápavým, částečně vzteklým výrazem.
„Buďte zdrávi, dobří lidé,“ zamaskoval to srdečností. „Čemu vděčím za takové přivítání?“
Kdosi za mnou si velice významně odkašlal. Orville zvedl oči ode mě a hledal původce, a já se taky rychle ohlédla. Podle samolibého, neveselého úšklebku bych to tipla na vysokého mladíka se slámovou čupřinou a kosou v ruce.
„Řekla jsem ne!“ zasyčela jsem a chtělo se mi dát mu přinejmenším pár facek.
„Ještě se divíte, že chci zvláštní ochranu, slečno Aisling?“ zeptal se Orville řečnicky.
„Ne,“ uznala jsem. Popravdě, nedivím se už ničemu. „Takže to jsme si vyjasnili a můžeme přejít k účelu vaší návštěvy, ne?“
Orville překvapeně zamrkal. „Zajisté. Tedy… výměra daní pro ves Pembrynn. Zaprvé, za hlavu i dítěte, půl stříbrného. Za druhé, za korec pole, jeden stříbrný. Za třetí, za právo obchodu s dobytkem-“
„Zadržte,“ poprosila jsem ho. Jeho věcný, neosobní tón se mi začal zarývat do hlavy jako hřeby. „Půjčte mi to, já si to přečtu.“
Hlava….. 1/2 stř.
Korec pole…. 1stř.
Právo obchodní s dobytkem…. 25 stř.
Právo obchodní všeobecné…. 40 stř.
Studně….. 5 stř.
Provozování hostince….. 20 stř.
Pořádání veřejných slavností…. 10 stř.
Dál už jsem nečetla. Ty slavnosti mě prostě vytočí pokaždý, jak na ně pomyslím.
„Považuju za svou povinnost upozornit vás, že některé podstaty zdanění tu nejsou naplněny, například pro právo obchodní všeobecné, vztahující se na vývoz a prodej zboží mimo město nebo vesnici. A některý sis prostě vymyslel, ty ksindle,“ neudržela jsem jazyk na uzdě.
Orvillovy rysy ztvrdly. Nebyl v nich znát ani náznak překvapení. On čekal, že vyrukuju s tímhle.
Tak to má asi v zásobě nějakej plán.
„Dokaž to,“ vyzval mě suše.
Vytáhla jsem dvě přeskládané listiny, které jsem si z nedostatku jiných možností zastrčila za pásek.
„To je opis platné verze zákona o daních pořízený v knihovně Acadaemie Magicy za přítomnosti svědků,“ usmála jsem se pracně. Začínaly se pode mnou třást kolena. „Navrhuju, abyste výměr daní pro Pembrynn projednal se starostou, s přihlédnutím k tomuto dokumentu.“
„A co když odmítnu?“ Vrátila se mu sebejistota. „Co já vím, co je na tom kusu pergamenu načmáráno a odkud to pochází? Výběrčí velkoknížecích daní se nemůže ohlížet na každý přípis, který se mi připlete do cesty,“ protáhnul úlisně.
Sklouzla jsem pohledem na Brana, pak na Ulicka. Ulick mi ho oplatil, zašilhal na Orvilla a pak výmluvně obrátil oči v sloup. To mi stačilo.
Nenecháš se přeprat po svým, tedy tě vyřídíme po našem.
„Pokud odmítnete,“ vrátila jsem se zpátky ke zdvořilému tónu, „dojdou mi moje právnický finty a budu muset přistoupit k jiným metodám.“ Hlas mi odkapával jako med a ruka se ocitla na hlavici meče.
Orville se na mě chvilku díval a alespoň výrazem dal průchod vzteku. Pak se nadechl.
„Aisling as Cill Airne, mistryně zaklínačko, zatýkám vás za porušení velkoknížecích zákonů, za odpor a vyhrožování úřední osobě. Pánové – zaslužte si svůj plat.“ Jeho tón naznačoval, že si tu větu chystal dlouho. Garda za vozem poslušně tasila meče.
„To jste se zbláznil, ne?“ přeptal se Bran.
„Možná ne,“ ozval se místo výběrčího Ulick s nápadnou veselostí v hlase. „Možná prostě chce, abysme zatkli osobu porušující velkoknížecí zákony,“ obrátil se k němu s významným úsměvem.
Kolem vozu se po obou stranách hrnula velkoknížecí stráž, ale nějak ti hoši neměli šmrnc. A navíc, přísahám, zbledli leknutím, když proti nim vyrazili vesničani. Vidle a motyky v rukou davu, který se nemohl pořádně rozmáchnout, vojákům přes kroužkové košile až tak hrozně ublížit nemohly, ale i tak je sedláci celkem rychle udolali. Sešťouchali je k zemi, jinak se to říct nedá. Ke mně se dostali jenom dva, a k mýmu překvapení se dali snadno vyvést z rovnováhy a srazit základními šermířskými fintami.
Orville byl teď vzteky bílý jako stěna, ale nepřišel na žádná vhodná slova.
Bran sesedl z koně, přešel ke mně a tiše se zeptal: „Co s ním chceš dělat?“
Tak daleko jsem to nedomyslela. Nezbývalo než improvizovat za pochodu. „Asi není šance dostat ho před řádnej soud, co? Když poručí tý svý stráži, tak nevím, jestli na ně máme.“
„Nemáme,“ ujistil mě. „Ale nemusíme je nikam vodit, stačí, když je do zítřejšího odpoledne udržíme tady. Stráž nebude dělat problémy,“ pohrdavě se podíval na vojáky, kteří se pod bedlivým dohledem vidlí a cepů opatrně sbírali ze země, „a na Orvilla my tři stačíme.“
Teď už jsem to přestávala chápat úplně.
„Fajn, zavřeme vojáky do stodoly, Orvilla do chlívku, postavíme k nim stráže a pak mi to vysvětlíš, jo?“
„Platí,“ plesknul mě Bran po rameni, kývnul na Ulicka, společně drapli Orvilla za paže a nechali si ukázat nejbližší kozí chlívek.
Nenapadlo mě, že to vezmou vážně, ale co už.
Seděli jsme na návsi, opírali se o obrubu studně příjemně vyhřátou sluníčkem a podávali si velký hrnek mléka.
„Brane?“
„Hm?“
„Vysvětli mi to, prosím tě. Jsem tu sice za hrdinnýho vůdce selský bouře, ale mám ošklivej pocit, že to řídil někdo jinej než já, tak mi to laskavě potvrď.“
Rozesmáli se oba. Ulick přitom vyprsknul doušek mlíka na sáh daleko.
„Řídil,“ přiznal Bran. „Theodor z Acadaemie. Když mu došlo, co asi plánuješ, přišel nám to říct. Zopakoval, co jsi říkala ty jemu, zdůraznil, že to nemusí bejt pravda, a slíbil, že kdyby to pravda byla, pošle sem městskou stráž ze Scamallu a ti už se mu postarají o vyšetřování a soud.“
„Taky tvrdil, že pembrynnské ukočíruješ, aby nás neumlátili vidlema, když na to bude mít dost času,“ vložil se do vyprávění Ulick. „Takže jsme ráno zdrželi odjezd, kvůli zásobám-“
„Ne že bych věděl, co budu dělat s tou hromadou krupice, kterou jsem musel skoupit od všech krupařů ve městě, ale pro tebe cokoliv, Ais,“ ušklíbnul se na mě Bran.
„A zdržení jsme potom museli dohnat,“ usmál se samolibě Ulick. „Koně to tempo vydrželi, ale pánům gardistům se výzbroj trochu pronesla.“
Prostě jsem se musela zasmát. Tak proto byla stráž vozu výběrčího tak snadno k poražení – měli za sebou dvanáct mil ostrého horského pochodu v plné polní.
„Vyšlo mu to perfektně – nás nikdo neumlátil, garda padla jak podťatá, scamallská stráž už je na cestě a Aisling bude na dalších dvacet let místní hrdinka,“ vypočítal Bran na prstech.
„Ais bude hrdinka, a nikdo se nebude ptát na to, že nás do týhle kaše dostal její přebujelej smysl pro spravedlnost,“ postěžoval si Ulick.
„Ais je prostě hodná holka,“ shrnul to Bran a dopil zbylé mléko.
„Díky,“ předvedla jsem mu jeden ze svých méně upřímných úsměvů. „A víš ty co? Bejt hodná holka mě docela baví.“
