Na křídlech holubic

„Tak co myslíš?“ zeptal se mě Theodor.

Zvedla jsem se od zakrváceného koně a snažila se nešlápnout do bláta, které krev s prachem vytvořily.

„Kraujas, dost jistě. Šířka čelistí, postavení stop po drápech, nedokážu si představit, co jinýho by tu žilo.“ Oklepala jsem si ruce od hlíny a přelezla ohradu zpátky na Theodorovu stranu.

„Zvládneš ho, Aisling?“ Čaroděj si trochu pochybovačně měřil rozsápanou zdechlinu.

„Levou zadní,“ ujistila jsem ho. „Kraujas loví sám a neumí čarovat, co chtít víc,“ zaradovala jsem se maličko pateticky a vykročila zpátky po cestě do Darraghu. Theodor mi šlapal po boku jako zachmuřený stín. Neprojevoval takové nadšení, jak by mi připadalo přiměřený, když jeho a potažmo všechny čaroděje hodlám zbavit nálepky nočních dobytek vraždících přízraků, což bylo přesně to, co jsem zaslechla včera na trhu – do vesnice přijel čaroděj a roztrhal nám nejlepší krávu! Neodolala jsem a jela se na místo činu podívat, a koho tam nenašla jako svého drahého přítele.

„Kraujas loví většinou večer, za šera. Nebo brzo ráno, ale nechce se mi vstávat,“ ušklíbla jsem se. „Podle toho, co z tý kobyly zbylo, myslím, že pár dní lovit nepůjde, ale stejně bych to tu pro jistotu měla ohlídat. Musím se dohodnout s místníma, aby zahnali stáda pryč od lesa, vybrat si vhodný místo a tam nechat návnadu. Ach jo…“ nastavila jsem na okamžik tvář sluníčku a rozhodila rukama, „proč já pokaždý část ještě neodpracovaný výplaty utratím za dobytek na porážku?“

Koutkem oka jsem zašilhala po Theodorovi. Tak soustředěně zíral na kamínky na cestě, že jsem zapochybovala, jestli mě vůbec slyšel.

Nerada působím teatrálně, takže jsem si povzdech dovolila jenom v duchu. A pak jsem to vzala přímým útokem

„Theodore, co je s tebou?“

„Nic,“ odpověděl. I to jedno slovo zvládlo být zoufalé a mrazivé zároveň. „Mám teď špatný období, všechno se pokazilo.“

Polkla jsem naprázdno. „Co se stalo? Tedy jestli to chceš řešit,“ dodala jsem rychle.

Theodor pohodil dlouhými vlasy jako… no, trochu jako ženská.

„To nejsou tvoje problémy, Ais, nechci je na tebe házet.“

„Klidně si posluž, jestli ti to pomůže, já svých zrovna moc nemám, tak ještě něco unesu,“ nabídla jsem mu. Jako odpověď mi muselo stačit nejasné zabručení. Kousla jsem se do rtu. A co teď?

„Pomůžeš mi s tím hlídáním? Energetický pole poslouží líp než můj kalnej zrak.“ Pokus o lehký tón mi myslím celkem vyšel.

„Ale jo,“ povzdechnul si Theodor a vrazil ruce do kapes.

Se starostou vesnice Darragh nebylo těžký pořízení. Vysoký, hřmotný sedlák, který zřejmě starostoval o pátkách večer v hospodě, zíral na Theodora v černém plášti čarodějů Acadaemie jako na démona. Se mnou, která jsem se ještě neobtěžovala spravit si tuniku rozdrápanou od vlkodlaka, se mu zřejmě mluvilo líp.

Hned při příjezdu jsem si Darragh omrkla, a pozorování to nebylo moc veselý. Malá vesnice, odrbaná, skromná, obklopená lány pastvin pro dobytek. Místním se tu asi nežije špatně, umí vyjít s málem a nedovedou si představit, že by mohli mít víc, ale mě to poskytlo dost bezútěšný odhad stavu vesnické pokladny, ze které půjde moje odměna. Tím hůř, že se kdesi ve mně probudila solidarita a upozorňuje mě, že by ode mě nebylo hezké přivést tuhle vesnici na mizinu.

„Paní Aisling,“ uklonil se mi starosta mírně. Bylo vidět, že na takový pohyb není zvyklý. „Co jste zjistila?“

​Přinejmenším se s ničím nemaže. Chlápek podle mýho gusta.

„To, co vám zabíjí dobytek a koně, je kraujas. Je to vzdálený příbuzný rysa, akorát o dost větší a o dost nebezpečnější. Lovil tu už dvakrát, jak říkáte, takže si myslím, že bude lovit znovu. Potřebuju, abyste na noc zaháněli stáda z pastvin u lesa, aby ho nelákaly, a…“ na okamžik jsem zaváhala. Určitě budou moc rádi, když jim budu z jejich krav chtít udělat návnadu. „A několik kusů dobytka budu potřebovat jako návnadu, ty naopak u lesa necháme. Za několik dní kraujas dostane hlad a půjde lovit, a právě na lovu ho chci dostat. Kdyby přitom přišel nějaký dobytek k úhoně, zaplatím vám za něj,“ dodala jsem. Ach jo, ten můj altruismus. A já myslela, že ho ze mě na Graaffu vymlátili. „Za kolik byste ve městě prodali pět krav? Deset stříbrných?“

Starosta kývl. „Dobře živených, zdravých… deset stříbrných, dvanáct, máme-li dobrého kupce.“

„Fajn. To bude moje odměna. Dvanáct stříbrných, mínus cena za případně zraněné krávy.“

Starosta polknul naprázdno, ale vzal to statečně.

„Ujednáno,“ napřáhnul ke mně pravici.

„Ujednáno,“ potvrdila jsem. Moje ruka byla proti jeho asi tak poloviční.

A přitom já jsem ta, kdo tu zabíjí nestvůry.

„Proč na nás tak zírají?“ zamumlal Theodor ublíženě. Hospoda nebyla zrovna prázdná, lépe řečeno hučelo to tu jako v úle, a rádoby nenápadné pohledy místních dávaly znát, o kom že se to tak vydatně mluví.

„Okamžik,“ popadla jsem oba naše poháry – můj od vína, jeho od moštu – a donesla je hospodskému. Než mi je dolil, oplácela jsem vesničanům jejich šmírování.

„Nekoukaj na nás,“ sdělila jsem Theodorovi, když jsem před něj stavěla novou várku moštu. „Koukají na tebe.“

Čaroděj se na mě netečně zadíval.

„Asi ti pořád nevěří, že ty krávy jim nedávíš ty.“ Už mi při rozhovoru s Theodorem vážně začínaly docházet náměty. Ani teď mi to nijak neulehčil a odpověděl jenom už poněkud obehraným neurčitým mručením.

„Theodore?“

„Hm?“

„Jestli se ještě trochu nalíznu, začnu se tě zase vyptávat, co se ti stalo.“

Chvíli se na mě beze slova díval. Pak mi rychlým pohybem vzal moje víno a vrazil mi do ruky mošt.

„Opovaž se. Slunce zapadá za dvě hodiny a to už musíme být na té pastvině. A jestli se namažeš, dost mě tím naštveš.“

„Máš pravdu, jako vždy,“ poklonila jsem se mu ironicky a obrátila do sebe celý pohár najednou. Mošt nebyl špatný, ale dhamskému vínu se prostě nemůže rovnat.

„Paní Aisling, pane Carwyne?“ Nad naším stolem se zastavil starosta.

„Dobrý večer,“ usmála jsem se na něj. Do úsměvu jsem propašovala i pobavení nad starým známým faktem, že zatímco Theodorovo jméno si většina lidí pamatuje a používá, svoje přízvisko bych z nich nevymlátila ani mečem. Čemuž se já, Aisling as Cill Airne, celkem nemůžu divit.

„Vydáte se dnes na lov?“ zeptal se starosta po chvíli váhání. Asi nemohl honem přijít na to, jak se vlastně říká práci, kterou zaklínač dělá. Lov je docela dobrý výraz. Mnohem lepší než jatka.

„Ano,“ přikývla jsem. „Jsme už skoro na odchodu,“ popadlo mě nutkání vysvětlit, proč ještě sedím v hospodě, když bych si měla brousit meč a sedlat koně.

„Výborně. Napadlo nás, že, eh… na východní pastviny je to daleko, kdybyste potřebovali poslat zprávu…“ Kývl na muže, který doteď stál opodál s rukou za zády. Ten přistoupil k nám a cosi postavil na stůl.

„Budeme na ni čekat,“ ujistil nás, on i starosta škubli hlavou, zřejmě v nápodobě poklony, a zamířili k hostinskému pro další korbel piva. Já dlouho v němém šoku zírala na proutěnou kukaň, která teď stála mezi mnou a Theodorem. A když se mi konečně dar řeči vrátil, rozhodně jsem ho nevyužila nijak světoborně.

„No to si dělají legraci!“

Posílám lásku svou na křídlech holubic, čekám, když vrátíš se, vyhlížím do ulic, to je určitě nějaká trubadúrská balada,“ řekla jsem do příliš dlouho trvajícího ticha. Theodor neodpověděl. Kopyta koní, Theodorova krásného šimla i té herky, kterou mám půjčenou od kolegy Filipa, skřípala v prachu a písku cesty, kožené řemínky postrojů vrzaly a holubice, kterou jsem vezla v proutěné kleci zavěšené u sedla, si mohla zobák vykřičet, jak zuřivě proti svým cestovním podmínkám protestovala. To bylo všechno, co rušilo jinak perfektní ticho.

„Drž zobák,“ vyzvala jsem opeřence. Neposlechl. Theodor nemluví, když to po něm chci, holubice neztichne, nebude ten problém nakonec ve mně?

„Theodore,“ zkusila jsem to znovu, když už mi ticho začínalo připadat vyloženě nepřátelské, „co je s tebou? Provedla jsem něco, že se mnou nemluvíš?“

Theodor potřásl hlavou v gestu signalizujícím smrtelné vyčerpání.

„To není o tobě, Ais. Mám problémy, ale zvládnu je sám. Nechci do toho nikoho tahat.“ Trhnul hlavou tak, aby mu pramen vlasů spadl přes obličej jako záclona.

Začíná mi s tou svou pózou hrdého trpitele docela pít krev.

Zavzpomínala jsem na všechny příležitosti, kdy jsme se za posledních čtvrt roku viděli, a chvíli usilovně přemýšlela, co jsem mu provedla. Nedalo to až tak moc práce; Theodor se učil na zkoušku a já strávila spoustu času cestou za hejnem skairpů na západních hranicích, takže příležitostí ke konání hloupostí bylo málo. A i tak mi připadalo, že jsem svoji prostořekost držela na uzdě výjimečně dobře. Pokud mi paměť slouží, poštěkali jsme se akorát jednou, když jsem přesladila pečenýho králíka. Naprosto omylem. Nevím o ničem, čím bych mu ublížila, tak co mi to tu předvádí?

Nebo že by to úplně náhodou myslel vážně, že to není o mně? Proč by se o tom ale nechtěl bavit?

Ale dobře, nechce o tom mluvit, nechce celkem vzato mluvit vůbec, jak ctěná libost, nebudu se s ním bavit. Po jeho vzoru jsem se zahleděla k obzoru a začala si nazdařbůh broukat nějakou melodii. Až po chvíli se mi spojila se slovy zamilované balady, ze které jsem část recitovala na účet našeho vřískajícího opeřeného posla.

Prázdnota v srdci mém palčivě zabolí, čekám, kdy vrátíš se, vyhlížím do polí, tak to pokračuje,“ sdělila jsem holubici. Ta vydala obzvlášť hlasitý a ostrý skřek. Alespoň nějaká odezva.

Mlčky jsme dojeli k místu, kde včera ráno našli rozervanou klisnu. Klidně se tam popásalo několik krav, prvních, které jsem za celou cestu zahlédla. Vesničani mě zřejmě poslechli a stáda na noc zahnali do chlévů. S takovýma je radost spolupracovat.

„Co máš v plánu?“ zeptal se Theodor stručně. Rozhlédla jsem se kolem. Ohrazená pastvina nebyla na místní poměry velká, ale představa, jak přes ni běžím závod o život krávy, které se právě po hrdle vrhl hladový kraujas, se mi vůbec nelíbila. Stejně mi ale nic jinýho nezbyde, pokud nechci sedět uprostřed louky a čekat, jestli bude mít kraujas větší chuť na hovězí nebo na mě.

„Zvládneš natáhnout energetický pole přes celej okraj lesa?“ ukázala jsem Theodorovi úsek mezi ploty pastviny, kterým sem podle mě kraujas přijde nejpravděpodobněji. Jestli přijde.

„Jo.“ Čaroděj rozhodně slovy neplýtval.

Přelezla jsem ohradu a opřela se do jejího vnitřního rohu. Za světla jsem viděla celou pastvinu perfektně, za tmy to bude horší.

„Nic lepšího asi nevymyslím,“ obrátila jsem se na Theodora. Beze slova přikývnul a odepnul od sedla přikrývky. Ve jménu zaklínačský profesní cti tu přece jenom počkáme do svítání, pokud nám kraujas neprokáže tu laskavost a nepřijde hned, jak slunce olízne hory na západě.

Seděla jsem v rohu ohrady, zabalená do dvou silných dek a stejně mi byla zima. A seděla jsem tak dlouho. Nejdřív zapadlo slunce, pak začaly vycházet hvězdy, měsíc opsal po obloze oblouk, a nakonec začala obloha na východě zase světlat. Nejspíš jsem chvílemi usnula, protože jsem se několikrát přistihla v tak nepohodlný pozici, do jaký bych se vědomě nedostala a ze který mě bude bolet krk ještě nejmíň tři dny.

Kraujas se samozřejmě neukázal.

Ráno cestou zpátky do Darraghu jsem už neměla žádný zvláštní problém ovládnout se a nesnažit se přimět Theodora k rozhovoru. Spíš nebylo úplně snadný udržet se v sedle, protože jsem usínala za jízdy. Holubici jsme poslali se vzkazem Nic se nestalo radši vzduchem, protože vézt s sebou to ječící stvoření ještě zpátky by mi rozhodně na náladě nepřidalo. A bojím se, že ji večer nafasujeme znova.

Na přespání nám vyhradili seník obecní stodoly. Za běžných okolností bych se hádala o lepší ubytování, altruismus nealtruismus – navíc přes den, kdy tu musí mít spoustu volných postelí – ale probdělá noc na mě dolehla tak, že jsem se na seno složila ještě s povděkem.

Theodor si lehl kus ode mě, ale ne tak daleko, abych na něj s trochou snahy nedosáhla. Moje sebeúcta zřejmě usnula dřív než já, protože jsem se zničehonic přistihla, jak beru Theodora za ruku.

„Co tě trápí? Já bych ti vážně chtěla pomoct.“

Chvilku jsem měla pocit, že Theodor už spí, ale pak se mojí ruky pustil a odtáhnul se o kousek dál.

„Mám prostě problémy, Ais. Všechno se mi hroutí a potřebuju si to srovnat,“ povzdechnul si a přejel si rukou přes obličej.

„Štveš mě,“ oznámila jsem mu ospale. A pak jsem už doopravdy usnula.

Vzbudil nás holubář. To by mi samo o sobě ani nevadilo, kdyby nedržel v ruce tu proutěnou klec s nespokojeně kvičící holubicí.

„Víte, co se u nás na hradě dělalo s kohoutama?“ zeptala jsem se holubáře rozespale. Naštěstí to nevěděl, mohlo by se ho to dotknout.

Během jízdy jsem se snažila trochu rozhýbat ztuhlé tělo. Hlavně svaly na krku mě bolely skoro nesnesitelně. Budu se muset u ohrady uvelebit nějak jinak, ještě jednu takovou noc a osobně bych šla poprosit kata, jestli by mě tý bolesti nezbavil.

Čím líp tu cestu znám, tím mi připadá kratší. Ještěže tak.

Nenadšeně jsem sesedla a začala v rohu ohrady chystat ležení pro tuhle noc. Rozhodila jsem po trávě jednu obzvlášť silnou houni, na ni navršila dvě hromádky dek a přidala pecen chleba a hroudu másla. Když je člověku zima a chce se mu spát, je to přece jenom lepší než zima, ospalost a hlad navrch.

Theodor se opíral o ohradu, hlavu svěšenou mezi rameny, a soudě podle skelného pohledu nevnímal, na co se dívá. V oranžovém světle zapadajícího slunce vypadal jako model pro obraz hrdého zoufalství.

Kdesi pod bránicí mi zabublal vztek a než jsem ho stihla ovládnout, vytryskl ven.

„Nech už toho,“ štěkla jsem. „Nikdo tu na tvý pózy není zvědavej.“

V Theodorových očích se dalo jasně číst naprosté nechápání.

„Pózy?“ zopakoval si pro sebe.

„Pózy,“ potvrdila jsem mu. Začínala jsem se dostávat do ráže. „Chodíš tu kolem jako mučedník, vzdycháš a meleš něco o tom, že máš problémy, a všechno to vypadá opravdu moc tragicky, to ti podepíšu. Já netuším, co se ti stalo, jak bych taky sakra mohla, jestli jsem ti něco provedla, neobtěžoval ses mi to sdělit, ale jedno ti povím. S tím tvým mám-spoustu-problémů-a-všechny-si-je-vyřeším-sám začínáš vypadat trochu směšně.“

„Směšně?“ Až to se mnou škublo. Zřejmě se mi konečně povedlo Theodora naštvat. A to dokonce velmi. „Aisling, ty vůbec netušíš-“ máchl rukama v jakémsi zoufalém gestu.

A pak odešel. Prostě jen tak, rychle, skoro běžel, jako by to se mnou už nemohl vydržet.

„Aisling, ty jsi ale káča pitomá,“ zanadávala jsem sama sobě, přehodila si přes ramena deku a smiřovala se s vidinou noci v kravské ohradě o samotě.

Pomalu se šeřilo. Já pečlivě zkoumala každý stín a s postupující tmou jsem si pro jistotu lokla scathu, odvaru z bylin, který kromě jiných účinků rozšiřuje zornice a pomáhá překonat únavu. Jedno se mi hodí víc než druhý.

Tichoučkých kroků jsem si všimla, až když ode mě nebyly dál než na délku nebo dvě. Zastavily se u ohrady a mě v tu chvíli srdce vynechalo úder. Ale pak cosi přelezlo ohradu způsobem, jakým by to rozhodně žádná kočkovitá šelma neudělala.

„Ais? Jsi v pořádku?“ zeptal se ze tmy hlas a pak si Theodor sedl na zem vedle mě.

„Jsem,“ potvrdila jsem, když se mi tep a dech vrátily k normálu. „Co ty?“

„Víceméně,“ odpověděl čaroděj a po mém vzoru se zabalil do deky. „Ais, víš…“ na okamik zaváhal, „otec stojí před soudem za vlastizradu a špionáž pro Ador. Před týdnem mi Orinda poslala zprávu, že mě velkoknížecí garda hledala na Acadaemii a že by bylo lepší, kdybych se tam nějakou dobu neukazoval, tak jsem se přijel schovat sem. A tady se mi opravdu dokonale povedlo neupoutat pozornost,“ dodal s lehkou ironií a kývnul do louky, kde včera ležela potrhaná kobyla. Theodor měl tu smůlu, že kraujas poprvé zaútočil tu noc, kdy přijel. Příjezd čaroděje a smrt krávy v jeden den, to se vesničanům snadno spojuje. „Tak trochu čekám, kdy se vynoří armádní hlídka a dojde si pro mě.“

„Hlídku zmáknem,“ zamumlala jsem. Theodor se nadechl. Čekala jsem, co mi odpoví, ale nakonec mě jenom obejmul a opřel se bradou o moje rameno.

To koneckonců taky není špatná odpověď.

Instinkty, jakož i smysl pro povinnost mě v tu chvíli opustily. Theodor si naštěstí zachoval víc duchapřítomnosti.

„Ais,“ šeptl najednou a stiskl mi ruku. Pak už jsem to zahlédla taky – velký nehlučný stín klouzající trávou k jedné z krav.

Tak dobře, když to musí bejt.

„Omluv mě, hned jsem zpátky,“ sykla jsem na Theodora, znovu se napila scathu a vykročila kraujasovi vstříc. Napodobila jsem zavrčení, abych odpoutala jeho pozornost od krávy – vždycky mě potom bolí v krku, ale na šelmy to funguje docela dobře – a tasila meč.

Skočil po mě plavným, elegantním, dokonale předvídatelným skokem. Karotidu jsem mu přesekla hned první ranou.

O trávu jsem z meče otřela většinu kraujasovy krve a vrátila se zpátky za Theodorem. „Žádnou krávu platit nebudu a navíc mám k dobru skoro neponičenou kožešinu,“ oznámila jsem mu klidně.

„Dobrá práce.“ I z hlasu byl Theodorovi slyšet úsměv. Přitáhl si mě blíž a naklonil se ke mně. Uhnula jsem a cítila, jak se nechápavě zarazil.

„Pila jsem scath, je v něm atropa, gaha a tak,“ vysvětlila jsem mu. „Já jsem na to zvyklá, ale ty to radši nezkoušej.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..