„Na zdraví.“ Ulick je tradicionalista.
„Na štěstí,“ dodal Bran významně.
„Na ostrou čepel,“ přidala jsem se a po vzoru kolegů pozvedla pohár vína. Jeden pohár a dva korbele se nad stolem srazily, podivuhodně o sebe zazvonily a já pak měla možnost zjistit, že ani loňské víno za moc nestálo. Nu což.
Ulick upil trochu svého piva a pak se přes okraj korbele zadíval na Brana.
„Tak kde máš toho zákazníka?“ zeptal se významně.
Bran na okamžik protočil oči ke stropu. „Řeknu to ještě jednou – já vážně netuším, co chce. Hledá zaklínače, uvažuje o tom, že najme nás, chce to s náma probrat, tečka.“
„Jenom jsem se ptal, kde ho máš,“ pokrčil rameny Ulick.
„Pánové,“ nedalo mi to, „buď se bavte o něčem příjemnějším, nebo mě ušetřete. Poslední dva tejdny jsem strávila vybíjením upírů z celý Tessary a vzhledem k tomu, že od zejtřka nám zřejmě Bran dohodnul další kšeft, bych alespoň dneska večer jen velice nerada mluvila o práci.“
„Zaklínači z Graaffu?“ ozval se jako na potvoru přímo za mou židlí pevný, sebevědomý hlas. Rychle jsem se podívala přes rameno. Nijak zvlášť vysoký, robustní chlápek v draze vypadajícím oblečení.
„A sakra,“ ujelo mi spolu s neupřímným, zářivým úsměvem. Oplatil mi ho.
„Jsem Orville, výběrčí daní tohoto kraje,“ představil se nám a znovu předvedl úsměv, kterému jsem už teď přestávala věřit.
„My jsme zaklínači a daně za nás odvádí Institut, to musíte ještě kus dál do hor,“ poradil mu úslužně Ulick. Bran na několik okamžiků schoval obličej do dlaní a zamumlal něco, co znělo jako „u všech bohů“. Pak se vzchopil.
„Co kdybychom tohle nechali být a přešli k věci? Pane Orville, proč sháníte zaklínače? Dokonce několik zaklínačů?“
Orville se krátce rozhlédnul, od vedlejšího stolu si vzal volnou židli, s poněkud znechuceným úšklebkem si ji prohlédl – asi uvažoval, jak se sezení na upatlané štokrli projeví na jeho aksamitových kalhotách – a přisedl si k našemu stolu.
„Jedu vybírat daně na sever do hor. Do Pembrynnu, Dolgellanu, téhle oblasti.“ Krátce jsem přikývla; horské vesnice, vzdálené od zbytku světa i jedna od druhé, jsem znala docela dobře ze svých loveckých výprav.
„V čem je problém?“ nechápal Ulick. Upřímně řečeno, mně to taky nedocházelo. Cesta do hor není zrovna procházka růžovou zahradou, ale na najmutí zaklínače – nebo tří zaklínačů, když je o tom řeč – to taky není. Koneckonců, jsme tu na území Graaffského Institutu. V téhle oblasti loví doslova desítky zaklínačů, pro obživu, v rámci výcviku nebo jen tak. Pokud jde o šelmy, těžko byste asi hledali bezpečnější oblast než hory kolem Graaffu. Tak o co tu jde?
Orville si opřel bradu o sepnuté ruce a přejel po nás zkoumavým pohledem. „Obávám se možnosti… přepadení,“ pravil nakonec tónem, který dával znát, že slova pečlivě vybíral.
„Kdo by vás přepadával?“ zeptala jsem se ostře a podpořilo mě v tom Branovu zamručení.
Orville přivřel oči a chvilku bloudil pohledem po umatlané stolní desce. Neochvějné sebevědomí v mírných rozpacích. Pak znovu roztáhl rty do neupřímného úsměvu.
„Jsem výběrčí daní,“ pravil, jako by to vysvětlovalo všechno. Vzápětí zřejmě usoudil, že přece jenom budeme potřebovat ještě trochu nápovědy, a pokračoval: „Nedá se říct, že by mě vesničané měli právě… v oblibě. Už jsem se setkal se sedláckými vzpourami, majícími jediný účel – získat zpátky peníze, jež právoplatně přináleží knížeti na daních. Pro tento případ se chci… pojistit.“
Bran si zavdal piva a vypadalo to, že rozhodnutí pozvat výběrčího na kus řeči začíná litovat. Ulick nasadil přemýšlivý výraz a pak následoval Brana do hlubin korbele, takže to zbylo na mně.
„Velkokníže přece posílá s výběrčími stráže, ne? Proč si chcete najmout ještě zaklínače?“
„To posílá,“ souhlasil Orville.
„Tak proč chcete ještě zaklínače?“ zopakovala jsem. Na to, že mi Orville byl nesympatický už od začátku, stihnul ještě dost hluboko klesnout.
Orville přidal do úsměvu ještě jednu lžičku cukru. „Jaké lepší průvodce si přát, než zaklínače, kteří tento kraj dokonale znají?“
„Mě se ten chlap prostě nelíbí,“ zopakovala jsem už asi podesáté. Seděli jsme všichni tři v mém pokoji na hradě – správně by se asi mělo říkat komnata, ale to zní mnohem vznešenějš, než ten kumbál vypadá – Ulick se pokoušel rozpálit miniaturní kamna doruda, což stejně nestačilo pokojík vytopit, a já a Bran jsme upíjeli čaj, který jsme si na kamnech alespoň ohřáli.
„Aisling, neřeš to tolik,“ brouknul netečně Bran. „Chce nám zaplatit za to, že si s ním uděláme výlet do hor, na tom nevidím nic špatnýho.“
Sevřela jsem hrnek pevněji, aby alespoň nějaké teplo z čaje přešlo do mých prochladlých prstů. „Já pořád nechápu, proč chce zaklínače. Nabízí hodně a chce toho málo, a už tohle je sakra podezřelý. Šelmy tu skoro nežijou a na pár vesničanů s vidlema by mu stačila ta jeho garda, tak proč chce nás? Proč chce nás tři?“
„Vybírá daně, to nebudou malý peníze. Jednoduše se chce ujistit, že se cestou nic nesemele,“ oponoval Ulick. Musela jsem si přiznat, že vcelku rozumně.
„Když já mám pořád pocit, že je za tím něco víc,“ povzdechla jsem si a kopla do sebe zbytek vlažného čaje. To bylo Branovo jediný štěstí; nebýt toho, vylil by si obsah mého hrnku do klína, když mě objal kolem ramen a přitáhnul si mě k sobě.
„Neřeš to, Ais,“ doporučil mi znovu. „Nechce po nás nic proti Kodexu a hodlá nám za to slušně zaplatit, to je ta důležitá část.“
Smetla jsem ze sebe jeho paži a šla si nalít další porci čaje. „To nevíš, kam nás vezme a co tam na něj bude číhat, a jestli to bude proti Kodexu,“ odsekla jsem.
„Nemusíš to přijímat, Ais.“ Ulick mi podal naběračku a navrch přidal smířlivou grimasu. „Vyráží za tři dny, nech si to v klidu projít hlavou.“
„A nezapomeň, kolik nabízí,“ dodal významně Bran.
Ulick se zašklebil. „Ais vybila tessarskou kolonii upírů a zbavila Rhodri vlkodlaka, ta teď na rozdíl od nás zlato nepotřebuje.“
„Jo, jsem bohatá,“ odpověděla jsem mu stejným tónem. „V Tessaře byli celí žhaví zaplatit mi po patnácti stříbrných za devět upírů a pokud jde o Rhodri, tak tam v jednu chvíli mluvili o šatlavě za nepovolený zabíjení zvěře, všeobecný pohoršení, pohrdání městskou radou a dluhy v hospodě.“
„Takže pojedeš?“ zeptal se mě Bran, na tváři neveselý úsměv, ten, který si rychle osvojí všichni zaklínači, které někdy někdo využil na špinavou práci a pak chtěl platit karabáčem, vypovězením nebo šatlavou. Jednoduše řečeno, všichni zaklínači.
Chvilku jsem nad tím uvažovala. „Nevím. Ještě o tom budu přemýšlet.“
Přemýšlet, a možná ještě něco.
Ráno jsem vstala brzo, sbalila si do batohu trochu oblečení a dvě teplé deky a osedlala svého koně Faichana. Jako první vesnici, kam má namířeno, jmenovat výběrčí Pembrynn. Zajedu se tam podívat, za to nic nedám, ne?
Ze začátku jsem musela Faichana strmými stezkami vést, ale jak jsme se dostali nahoru na pláně, byly pro mě čtyři nohy navíc výhoda. A i kdybych jela do Pembrynnu zbytečně a zjistila akorát, že tu mají pana výběrčího všichni rádi, tady tu hromádku peněz už pro něj maj nachystanou a cepy jsou zamčený ve sklepě, tak pro ten zážitek z trysku po horských pláních mi tenhle výlet stojí.
Nechtěla jsem Faichana uhnat, zážitek nezážitek, takže většinu cesty jsme urazili rychlým krokem a mírným klusem a do Pembrynnu jsme dojeli za šera.
Sesedla jsem před místní hospůdkou, uvázala Faichana k laťce plotu a vešla dovnitř.
„Dobrý večer, Aisling,“ houknul na mě hospodský přes celou místnost tak srdečně, že jsem se chtě nechtě usmála.
„Dobrej, dobrej,“ zdravila jsem na všechny strany. Přátelské uvítání mě překvapilo, byla jsem tu sice před necelým rokem, přemnožili se jim tu tenkrát eostalpové, ale že si mě budou pamatovat, a navíc mě rádi uvidí, to mě tedy nenapadlo.
Nebo že by na tebe něco chystali?
Ale houby. Kdybych nemohla věřit lidem ze zapomenutý horský vesnice, tak komu už?
Dala jsem hospodskému za korbel piva dva měďáky a sedla si s ním k méně obsazenému stolu.
„Zdravím, Aisling,“ usmál se na mě jenom o něco málo starší, černovlasý a modrooký kluk sedící naprosti mě. Na okamžik mi po zádech přeběhlo nepříjemné mravenčení, když mi došlo, kdo to je – loni se mi pokoušel dělat návrhy. Velice neobratně, nutno podotknout. „Co novýho ve světě?“
„Celkem vzato nic, lidi se pořád chtějí zbavovat škodné a pořád se jim za to nechce platit tulákům s meči,“ usmála jsem se na něj, pokud možno nevyzývavě. „Akorát tedy…“ Proč chodit kolem horký kaše, že jo. „Dole ve městě jsem zaslechla, že se k vám chystá výběrčí daní.“
Černovlasý sedlák zamyšleně pokýval hlavou. „Už zas? To abych šel nabrousit vidle,“ pravil nevzrušeně.
„Prosím?“ vypadlo ze mě. Vzápětí jsem si uvědomila, že hovor v místnosti podezřele ztichnul.
„Jestli si to zase přitáhne ten nastrojenej panák s čumáčkem nahoru a s tím svým tři lokte dlouhým účtem, poženem ho odsaď,“ vysvětlil mi černovlasý pořád stejně milým tónem. Zbytek hostů ho podpořil souhlasným mručením.
Jejda. Možná jsem Orvilla podcenila, tady by mu pár mečů navíc mohlo být co platných. Ale nepředbíhejme.
„Na daně je zákon, a ten vidlema nezrušíte,“ upozornila jsem je opatrně.
„Když si přijde pro to, co mu podle zákona patří, tak beze všeho, ale on si ty daně vymejšlí, jak se mu to zrovna hodí, jenom aby vybral co nejvíc,“ ozval se postarší strýc s důstojným plnovousem.
Lapla jsem po dechu. „Nemůže si přece jen tak vymyslet daně!“
„Může, nemůže, dělá to. Ale jestli to zkusí, poženem ho.“ Černovlasý si zamnul ruce. On se na to snad těší! Začínala mě pálit lavice pod zadkem.
„Z toho budete mít jenom problémy.“ Slova mi začínala váznout v krku. „Letos sem prý jede se silnější stráží…“ Ale kdo ta stráž bude, to vám neřeknu ani zanic.
„Aisling,“ napomenul mě další sedlák, „nepokoušej se ho bránit.“
Jo, já vím. Mohli byste vyzkoušet naostřený vidle nejdřív na mě.
„Nebráním ho, od začátku mi připadal jako parchant,“ houknu na celou hospodu. „Jenom bych ráda vymyslela nějakou lepší formu odporu, při který byste nepřišli k úhoně.“
Stejně na mě koukali podezíravě, když jsem odcházela.
Starosta mi i přes můj nesouhlas s ubodáním Orvilla vidlema dovolil přespat ve své chalupě, a dokonce jsem na něm ráno vydyndala brk a kalamář. Sice se tvářil, že takovými předměty se osoba jeho postavení vůbec nezaobírá, ale nakonec kdesi skoro vyschlý kalamář i opelichaný, mizerně seříznutý husí brk vyhrabal.
„Na co to potřebuješ?“ utrousil spíš řečnicky, když mi je podával.
Takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít. „Abych si mohla zapsat, jak je to s těma daněma. Posaďte se a řekněte mi, za co všechno vybíral daně loni, prosím“ usmála jsem se na něj po právnicku.
Starosta se zřejmě v duchu pokusil přemluvit zemi, aby ho milosrdně pohltila, ale nebyl vyslyšen. Pokorně si sedl, povzdechl si, abych si nemyslela, že je to tak snadný, a nasadil výraz usilovného přemýšlení.
„Za strych pole po stříbrném. Za chlév pro dobytek po půli. Za hlavu po půli. Za studnu s pitnou vodou… eh…“
„To je jedno, kolik chtěl, důležitý je, za co to chtěl,“ usměrnila jsem ho a rychle si jednotlivé daně zapisovala. Nejsem právník, natožpak odborník na zákony o daních, ale zatím se mi všechno zdálo v pořádku.
Starosta si mnul čelo. „Za právo chovat a prodávat dobytek. Za právo kácet lesy. My tu pivo nevaříme, ale Styg z Dolgellanu platil jak mourovatej za právo várečné, proto taky tak podražilo. Za používání cest. Za právo lovit ryby, za právo pořádat svatby a oslavy…“
Tyhle daně už v pořádku nebyly, to jsem viděla i já. Rychle jsem čmárala po pergamenu, až mi inkoust stříkal kolem, a krev se mi začínala vařit. U daně z oslav jsem vybuchla.
„To je nesmysl, nemůže vybírat daň ze svateb! Čím to zdůvodnil? Zdůvodnil to vůbec něčím, skrček?“ Orvilla jsem po ruce neměla, ječela jsem tedy na starostu. Člověk si musí vědět rady.
„Že prý úředníci ve městě mají práci se záznamy,“ zakoktal poněkud vyděšený starosta.
„Jo práci? Práci? Kde je ten chlap, já ho zřídím tak, že na ty vaše vidle vůbec nedojde!“ houkla jsem vztekle, nacpala si pergamen popsaný ještě mokrým inkoustem do kapsy a vyřítila se ze světnice nejkratší cestou do stáje. Faichan po mně vyčítavě zašilhal, asi se mu nelíbila síla, s jakou jsem mu na hřbet mrskla sedlo.
„Promiň, hochu,“ pleskla jsem ho po krku, „teď jsme ve válce. Zákony budou lítat a ten výběrčí ať si mě nežádá,“ oznámila jsem povšechně celému světu, pobídla Faichana do cvalu a opustila vesnici ve velkém stylu.
Zabušila jsem pěstí na dveře, a aby nedošlo ke zbytečný mýlce, rovnou jsem sdělila, o co mi jde.
„Theodore? Potřebuju pomoct.“
Za dveřmi se ozvala rána, zvuk tříštěného skla, plynulý proud nadávek mužským hlasem a nakonec kroky. Pak se dveře otevřely a já stála tváří v tvář Theodorovi v pracovním plášti nesoucím spoustu podivných skvrn, s vlasy svázanými do ohonu řemínkem a s nesmírně naštvaným výrazem. Zašilhala jsem dovnitř do jeho pracovny; podle množství střepů v zářivě fialové louži na podlaze právě rozbil týdenní práci šikovného skláře.
„Ais, drahá, jednou tě za tohle přerazím,“ procedil skrz zuby.
„Já vím,“ ujistila jsem ho. Slibuje mi to už dlouho. A to většinou nevstupuju tak zhurta jako teď.
Theodor se zhluboka nadechl, vydechl a nasadil neutrální výraz. „Co potřebuješ?“
„Platnou verzi zákona o daních.“
Čaroděj se ke mně obrátil a pod botou mu zaskřípaly střepy. „Zákon o daních? Kdo si myslíš, že jsem, královskej pokladník nebo co?“
„A kam mám jít?“ nakopla jsem hrdlo jedné z roztříštěných baněk, které doteď zůstalo v jednom kuse. Odletělo ke zdi a s jasným zazvoněním se rozletělo na další hromádku střepů. „Kam mám jít pro platnej zákoník? Graaffská knihovna je jedna pitomá polička, je na ní Herbář a Creatopáipeár, obludárium. Ty nejsi královskej pokladník, Orville mi zákoník taky nepůjčí, protože by to byla profesní sebevražda, tak mi u všech bohů řekni, co mám dělat!“
Theodor několikrát naprázdno polkl.
„Proč ho potřebuješ?“ zeptal se vážně.
Nervozitou už jsem nevěděla, co s rukama. Zaťala jsem prsty do okraje svojí tuniky, abych je alespoň nějak zaměstnala.
„Protože jsem si skoro jistá, že ten výběrčí, kterej zejtra vyráží vybírat daně do hor, si vymejšlí a vymáhá daně, na který nemá právo,“ zavrčela jsem.
Chvíli si mě zkoumavě prohlížel.
„Fajn,“ řekl pak rezignovaně, „já seženu platný zákon o daních a ty ukliď ten svinčík.“
