„Aisling as Cill Airne?“
V rozhlehlé místnosti s kamennými stěnami zazněl mužský hlas ozvěnou.
„Nemám čas,“ zamručela v odpověď zrzavá dívka, stočená do klubíčka v nepohodlné sedačce a studující v kůži vázanou knihu.
„Budeš muset mít.“
Zrzka zvedla pohled od alchymistických schémat a prohlédla si postavu ve dveřích.
„Ty mi tak budeš říkat, co musím, skrčku čarodějnická,“ prohodila nevzrušeně.
„Co děláš tak důležitýho?“ zajímal se mladý muž a naklonil se dívce přes rameno, aby viděl na stránky knihy, kterou držela v klíně.
„Učím se na mistrovky. Zacláníš,“ zamumlala netrpělivě zaklínačská adeptka a smetla si prameny čarodějových světlých vlasů z ramenou.
„Dáš si studijní pauzu. Jedeš s náma jako doprovod do Castelgrande na konferenci.“
„Další konference, ty génie? A kdo je to my?“
„Já a Orinda Cantenay z posledního ročníku, trochu šprtka i na můj vkus.“
„Tak to je co říct, šprte,“ přikývla zrzka. „Ať vám Rayner dá někoho jinýho.“
„Nedá, prej všichni mají co dělat a já nemám co mluvit do vlastního doprovodu. Máme tebe a Filipa de Lyss-Norde ze druháku. Věř mi, že jsem z toho nadšenej úplně stejně jako ty. Mohl nám dát alespoň jednoho mistra.“
„To víš, Theodore, mistry mistrům. Zatím si musíš stačit se sobě rovnejma,“ podotkla jedovatě Aisling a s povzdechem zavřela alchymistickou učebnici.
Na nádvoří Acadaemie Magicy vklusali dva nenápadní koně a klapot jejich podkov se k nim vracel ozvěnou ze všech stran. Jezdci projeli nádvořím a zastavili se před druhou, o něco menší bránou, vedoucí do hloubi komplexu budov. Před každým z otevřených křídel stál jeden strážný.
Aisling si shodila z hlavy kápi, pohodila vlasy, aby jí volně spadly na záda, a zadívala se na stráž u brány.
„Jsme tu jako stráž Theodora a Orindy,“ vysvětlila bez průtahů.
„Slečna Cantenay a pan Carwyn dorazí,“ zabručel netečně hlídač, čímž pro něj zaklínači u brány přestali představovat sebemenší problém k vyřešení. Aisling s Filipem mezi sebou chvilku soutěžili o nejpohrdavější grimasu na čarodějný účet a pak se k jejich úlevě ozval odkudsi zevnitř přkaz k otevření brány. V klenutém průchodu se objevili oba světlovlasí čarodějové vedoucí si za uzdy koně. Aisling se už už nadechovala k nějakému neuctivému pozdravu směřovanému na Theodora, který ještě nestačila vymyslet, když se z vnitřního nádvoří Acadaemie ozval výbuch.
Čaroděj se svému koni pověsil na otěže a podařilo se mu udržet si nad ním kontrolu, ale útlé, nijak silou oplývající Orindě se její šedák vyškubl a překotným cvalem zmizel za zákrutem cesty. Z nádvoří začal stoupat sloup nazelenalého dýmu a hemžily se kolem něj černé pláště mistrů čarodějů. Zrzavá zaklínačka to celé považovala za celkem ucházející divadlo.
„Moc pěknej kůň,“ ohodnotila uznale.
Theodor protočil oči v sloup, zatvářil se zmučeně a pak se rozhodl, že i když je na některé věci zcela nevhodná situace, udělat se musí.
„Orindo, Filip de Lyss-Norde a Aisling as Cill Airne, přidělila nám je Rada mistrů zaklínačů jako stráž. Filipe, Aisling, Ghislaine Orinda Cantenay, studentka a výzkumná síla Acadaemie.“ Nikdo z jmenovaných nedal nijak najevo, že ho slyšel a vnímal, ale Theodor i tak usoudil, že bontonu bylo učiněno zadost a může nastoupit tvrdé velení. Trochu přidal na hlase. „Filipe, Aisling, chyťte Orindina koně. A fofrem!“
Zaklínačka ho počastovala ostrým pohledem, ale rozhodla se protentokrát mlčet a vyrazila za kolegou splnit zadaný úkol.
Orinda vrhla na Theodora pohled, ve kterém efektně smísila vztek a zoufalství.
„Proč nám posílají na ochranu děti?“ kníkla tenkým hláskem.
Nejsou to děti, pomyslel si Theodor. U zaklínačů nehraje věk tu hlavní roli. Každý zaklínačský adept měl za sebou povinný výcvik v šermu i kurz léčitelství a ani jeden obor se nespokojil s pouhou teorií. Kdo se dostal až k mistrovským zkouškám, uměl léčit a uměl bojovat. A neuměl téměř nic jiného.
Čaroděj ovšem postrádal chuť a náladu to své kolegyni vysvětlovat.
„Nevím.“
Celodenní jízda se na Orindě Cantenay podepsala zřejmě ze všech nejméně. Aisling už necítila ruce, Theodor si stěžoval na rozlámanou páteř – to rudovlasá zaklínačka komentovala opovržlivým odfrknutím, které naznačovalo, že čaroděj neví, o čem mluví – a Filipův kůň sotva pletl nohama. Zaklínač si ale udržoval pozoruhodnou energii a náladu a byl jediný, kdo ochotně odpovídal na Orindiny pokusy o společenský rozhovor.
„Že by to byla zrovna procházka růžovou zahradou, tak to se fakt říct nedá,“ hlaholil vesele v odpověď na otázku tak tichou, že ji vzadu jedoucí Aisling vůbec nezaslechla, „ale ono to fakt jinak nejde. Člověk si prostě musí vypracovat reflexy, a to se nedá jinak, než prostě spoustou drilu.“
Pauza. Podle náklonu Orindiny hlavy pravděpodobně další dotaz.
„Naprosto nutný. Reflexivní reakce je rychlejší než vědomá. Myslíte, že takovej vlkodlak nad tím přemejšlí, kam kousne? Jestli má člověk šelmu zabít, musí bejt rychlejší než ona, a když nestvůra jedná automaticky, člověk musí taky,“ tlachal Filip, a znělo to jako citace z učebnice. Hodně neformální učebnice, která se s ničím moc nepáře.
„Výcvik zabijáků,“ sykla tiše Aisling a věnovala Theodorovi sarkastický úsměv. „Jedinečný náhled do fungování zaklínačského tréninku, zjistěte, jak se školí automatický řezník!“
„Nemůžeš se divit, pro běžnýho člověka je to dost nepochopitelný, fascinující,“ zafilosofoval si Theodor.
„Fascinující.“ Aisling naznačila odplivnutí. „A taky je fascinuje poprava na šibenici a kohoutí zápasy. Nějak se tím necejtím poctěná. Dobře, řekněme, že jsem takovej větší krysař, ale co je na tom?“
„Někdo to dělat musí,“ zvolil si Theodor další otřepané motto.
„Někdo to dělat musí, ale ať si laskavě vyberou, jestli mě nesnáší, nebo je fascinuju,“ zaprskala Aisling.
„To se nevylučuje.“ Theodor zasadil konverzaci smrtelnou ránu.
„Už mlč, nebo po tobě něco hodím.“
Na malém plácku mezi skalami plápolal oheň a vydatně zahříval prázdnou trojnožku. Kotlík, který na ní nejspíš původně visel, rychle vyjídali oba zaklínači. Theodor se ukázal jako grand a ze sedlové brašny vylovil dva cínové talíře a stříbrné lžíce. Podle erbu na rukojetích si je vypůjčil v jídelně Acadaemie. Podal jeden talíř s porcí kašovitého žvance Orindě, druhý si položil na kolena a natáhl k čarodějce ruku s lžící.
Orinda zběsile zamrkala, cukla sebou, jako by ji lžíce měla spálit, a natáhla třesoucí se ruku k vlastnímu batohu.
„Lžíci mám svoji,“ zamumlala nezřetelně. Vylovila dřevěnou lžíci a váhavě začala jíst.
Aisling se zamyšleně kousla do rtu. Filip ukořistil poslední zbytky jejich večeře a když jeho společnice nezaprotestovala, chvíli na ni udiveně zíral.
Po večeři se Filip ujal úkolu bavit společnost a vsadil na vyprávění příběhů. Orinda poslouchala se zájmem, Theodor s kamennou tváří. Aisling se posadila vedle Orindy a začala pečlivě leštit čepel svého meče. Čarodějka se úzkostlivě ohlížela, kdykoliv se Aisling trochu víc rozmáchla.
Nech těch pitomostí, vyzýval zaklínačku vzteklý Theodorův pohled.
Vím, co dělám, mhouřila oči, ale nedělala si přílišné naděje, že by jí čaroděj rozuměl.
Filip začal vyprávět o hradním pánu z Antaloru a o tom, jak jeho dvořané reagovali, když jim na hrad přitáhla pětice zaklínačských učňů, aby zbavila celé rozsáhlé sklepení multipodů. Podle Filipova líčení zaklínačská tlupa vyjedla zásoby, vypila půl sklepení a nastrkala dvorním dámám do komnat chcíplé myši.
Orinda se tiše rozesmála. Theodor zvedl koutky úst a Aisling se naklonila, aby se na Filipa zářivě usmála. Převrhla přitom kotlík s vodou.
„Jejda,“ ušklíbla se omluvně. „Donesu další.“ Pružně se vymrštila ze země a svůj meč položila na klín Orindě. „Podrž mi ho,“ zaškemrala.
Orindě se rozšířily oči strachem, ale ucuknout nestihla. V rukou jí ležel zaklínačský meč.
Aisling nad ní chvilku vyčkávavě stála, pak se na ni znovu usmála a odběhla k pramínku.
Když se vracela, čekal na ni kus před tábořištěm Theodor.
„Cos tím sakra sledovala?“
Aisling postavila kotlík s vodou na zem.
„Chtěla jsem vědět, jestli se slečna štítí tebe nebo stříbra,“ odpověděla klidně.
„Co je to za pitomost?“ Theodor si výhrůžným gestem založil ruce na hrudi.
Aisling zamyšleně pokračovala.
„Připadá mi dost divný, že se bojí sáhnout na stříbro. Vyloženě bojí, viděls ji s tou lžící? A s mým mečem? A šperky má všechny zlatý, toho jsem si všimla. Slečna nám něco tají.“
„To je-“ štěknul Theodor, ale další slova se mu zadrhla v krku. Zkusil to znovu. „Nesmy-“ zarazil se a polknul naprázdno. „Aisling, to naprosto nic neznamená.“
Zaklínačka se zadívala směrem k tábořišti.
„Myslíš? Já teda nevím, ale zrovna moc důvodů, proč by jeden neměl sahat na stříbro, mě nenapadá, což?“
Theodor dlouhou chvíli mlčel.
„Aisling, jestli naznačuješ, že Orinda je upír nebo vlkodlak nebo jaká ještě ta vaše stříbroplachá nestvůra, tak si laskavě uvědom, že držela v ruce tvůj meč. Slavnej stříbrnej zaklínačskej meč, ne? A nic jí neudělal. Vůbec nic. Takže se uklidni.“
Aisling nechala uplynout dramatickou chvilku ticha, než odpověděla.
„A ty si laskavě uvědom, že zaklínačskej meč není ze stříbra.“
Theodor se zarazil.
„A z čeho teda je?“
„Kvalitní ocel, dobře zpracovaná, příměsová. Víš, co by udělala čepel ze stříbra, kdybych se s ní pokusila někoho seknout? Moc měkká i na obyčejnej šerm. Fakt netuším, proč se pořád vykládá o stříbrný zaklínačský čepeli. Evidentně si to myslela i Orinda, nemyslíš?“ Aisling zvedla ze země kotlík s vodou a udělala krok směrem k tábořišti.
„Hele, nechci ti nic nutit, a rozhodně nemám v plánu udělat si za tvoji spolužačku zářez. Ale říkám ti, dám si trochu bacha. Ty dělej, jak myslíš.“ Otočila se k čaroději zády a vydala se k ohni, chvilkami probleskujícímu mezi stromy.
„Ty, Aisling,“ ozval se Theodor. Aisling se zastavila. „Jak teda by ses bránila vlkodlakovi nebo upírovi?“
„Těžko,“ broukla ze tmy zaklínačka. Shýbla se a z pouzdra ukrytého ve vysoké botě vytáhla házecí nožík s krátkou čepelí. „Nic moc, ale aspoň pro ten pocit. Čistý stříbro.“
„A že určitě hrozně ublíží, když je z tak měkkýho kovu?“ zajímal se ironicky Theodor.
„Neublíží,“ připustila Aisling. „Ale při dobrým míření by to skrz kůži šlo, a třeba u upíra by to na rozptýlení vcelku stačilo.“ Dvěma prsty vzala nůž za konec střenky a lehce s ním zakývala ve vzduchu. „Z toho by byl řetízek s přívěskem, náramek a na prstýnek by taky zbylo. Ale nějak se mi víc líbí takhle.“
Když se ráno čarodějové a Filip probudili, Aisling seděla u plápolajícího ohně zabalená v dece, krájela z bochníku chleba trochu křivé krajíce a štědře je mazala máslem. Z kotlíku na ohni voněly jahody a malinové listí.
„Berte to jako náhradu za čaj,“ ukázala špičkou nože na kotlík místo ranního pozdravu. Filip se pro kotlík natáhl a odlil si porci odvaru do lahve. Orinda tiše zasyčela něco o vodě a kotlíku se ani nedotkla.
„Vem si,“ vybídla Aisling Theodora. „Já už jedla, Orinda si zřejmě nedá, pohni kostrou, nebo ti Fil nic nenechá.“
Theodor zůstal nehybně sedět.
„Co jsi provedla Orindě?“ zeptal se tiše.
Aisling se přemítavě zahleděla k nebi.
„Myslíš ještě kromě toho, že jsem na ni spáchala atentát při čištění meče? Naprosté veliké nic.“
„A proto zřejmě nechce pozřít nic, čeho ses dotkla?“
Aisling se na čaroděje shovívavě usmála.
„Myslíš, že tě podezřívá, že jí chceš něco udělat?“ zeptal se Theodor zamyšleně.
Zaklínačce se úsměv trochu pokřivil.
„Nás všechny, řekla bych. My dva jsme jí cpali stříbro a Filip hodiny mlel o zabíjení nestvůr. Jestli má Orinda nějakej problém se stříbrem, vůbec se nedivím, že na ni jde stíha.“
Theorod si ukousl sousto chleba a dopřál si tím chvilku na přemýšlení.
„Co budeme dělat?“ zeptal se nakonec.
„Coby,“ nezaváhala Aisling, „dovezem ji v pořádku do Castelgrande.“
Čaroděj se na zaklínačku nejistě pousmál.
„A úplněk bude až za deset dní,“ dodala Aisling mimochodem.
(Druhá, závěrečná část povídky je tady.)
