Víte, proč mě zajímá, jak se stavíte k dělení textů na kousky? Kolikrát mně se stalo, že jsem našla na něčím blogu zajímavý příběh, dobře napsaný, s originální zápletkou, prostě takový, jaký bych ráda zhltla za jeden studený sychravý den se spoustou čaje k tomu – a končil uprostřed. Žádné náznaky práce na pokračování, aktivitě autora, nic. Takže sama jsem radši, když najdu text, u kterého je jasné, že je dokončený.
Protože taky vím, že to mám se psací motivací a disciplínou všelijak, zásadně už nepouštím z ruky texty, které nejsou připravené ke zveřejnění celé. Takže když publikuju první část čehokoli, rovnou jdu k automatickému zveřejnění nastavit všechny ostatní, abych se pokud možno nestala jedním z výše zmínených autorů.
Druhá a závěrečná část povídky. Ať se líbí!
Posadit, postavit, to zvládneme. Chůze je neřešitelný problém. Varder dokáže rozeznat základní tělesné potřeby našeho hosta, ale rovnováha je zjevně nad jeho síly. Sametový doublet se dokáže přesouvat po svých – když se může zády opírat o zeď a nikomu kolem nevadí, že se mu hlava kymácí jako rozbité loutce.
Kdybychom alespoň věděli, jestli hodně chlastal.
I když tenhle styl chůze by neomluvil ani celý obsah velkoknížecích sklepů.
„Jde ti to dobře,“ zalže Lonar s očima protočenýma ke stropu. „Pěkně cvič, donesu ti další ilex, ať máš z čeho brát.“ Nenápadné gesto určené mně přikazuje, že na obstarání lektvaru musíme být nutně dva, takže hradního pána následuju na chodbu.
„Tohle nepůjde,“ zasyčí na mě, jen co za námi zapadnou dveře. „Tohle nám nikdo nesežere.“
„Ještě je čas trénovat. A víš, v jakým stavu vyhazuje Bychan štamgasty z hospody, když zavírá? To…“ Vybavím si trhané pohyby a skelné oči, nejlepší, na co se Varder zmůže. „Mohlo by to projít,“ přeju si.
„To mě bozi trestaj, že jsem si nasadil do domu nekromanta.“
„Kdyby to bohům vadilo, srovnali by ti to tu se zemí už dávno.“
Hradní pán z Rangsu není nekromant. Není ani obyčejný čaroděj. Má zanedbatelnou špetku magického nadání a nezdravou porci zvědavosti. Díky prvnímu zkřížil cestu mně, kvůli druhému nabídl útulek Varderovi. Vyděšenému, bezradnému Varderovi, který svůj magický talent objevil nespolečensky bouřlivým způsobem a jen šťastnou náhodou si nikdo z postižených neuvědomil, že takové věci by čaroděj dokázat neměl.
Sáhnout na energii, která lidem proudí v žilách, například. Trochu si jí vypůjčit. Nebo přidat.
Obyčejní čarodějové to nedovedou, vzdělaní, jako třeba já, jestli se můžu pochválit, to umí oklikami. A jistá podivná sorta si prostě sáhne, pro co chce. Je to děsivé, ano. Proti zákonům každého rozumného státu, cechu a školy. A je to fascinující. Proto jsme se tu my tři sešli, stranou, na zapadlém hradě, schovaní pod vší ochranou, jakou umím uplést. Přesto nás tu našli. Přesto po nás jdou.
Pokud se v nejbližších hodinách nestane zázrak, všechny nás pověsí. Když ne za nekromancii, tak za vraždu.
Pokud se zázrak stane…
„Budeme odsud muset vypadnout tak jako tak,“ upozorním Lonara. „I když strhnu všechny clony, zůstanou tu stopy.“
„Já vím, toho se nebojím. Mám dům dva dny odsud, nikdo neví, že mi patří, tam se můžem schovat, jak dlouho bude potřeba. Jestli se odsud dostaneme a jestli nebudou mít za co nás odsoudit.“
Vyměníme si bezradné pohledy a já pak kývnu ke dveřím.
„Pojďme je zkontrolovat.“
Lonar kývne, vyloví z kapsy další lahvičku posilujícího lektvaru a vulgárně zakleje.
„Zatraceně, štěně, neděs mě takhle,“ hartusí, než k němu stihnu přiskočit a podívat se sám.
S lampou za zády vypadá náš host jen jako černá silueta, hlava mu padá, sune se k nám klátivým krokem, ale stojí na vlastních nohách.
„Co už,“ zavrčím, „buď nás pověsí určitě, nebo možná. Hlasuju pro možná.“
„Tady, pane?“ táže se z kozlíku Lonarův komorník. Rolí kočího nadšený není, ale Lonar mu tenhle úkol, jako už mnohé ostatní, osladil stříbrem. Držet na Rangsu minimální personál, schopný zaskočit v kterékoli situaci, ho vyjde draho, je to ale nejbezpečnější. Najmout si na noc drožku bez kočího byl proti tomu zanedbatelný výdaj.
„Tady,“ potvrdím z vnitřku přeplněného vozu. Na jedné sedačce se tísní Lonar s Varderem, já mám tu čest sedět vedle sametového doubletu. Tedy vedle člověka, který v něm přišel na Rangs. Dotyčný kus oděvu mám teď na sobě já.
Zvednu obočí a Lonar mi na němou otázku odpoví kývnutím. Nemám na co dalšího čekat – vezmu za kliku, seskočím na dláždění a nejistým krokem zamířím přes malý rynek do krčmy. Motám se trochu proto, že dlažba je hrbolatá a nevidím si pod nohy, ale hlavně kvůli roli, kterou hraju. Čím opilejší, tím lepší. Zdárně překonám kočičí hlavy, vezmu za kliku a než rozrazím dveře hospody, poprosím bohy o shovívavost.
„Brčír,“ zamumlám.
Pochod k výčepu zvládnu bez úhony, jelikož osazenstvo krčmy se mi celkem úspěšně klidí z cesty. Na hospodského zašermuju rukou a naznačím pití z korbele, nechci mluvit víc, než je nutné.
„Nenaleju, bež si lehnout,“ odpoví. Vyloudím z hrdla nespokojené zabručení, ale v duchu Bychana velebím. Pivo je ve skutečnosti to poslední, co potřebuju. Nebo předposlední. Po pálence.
Zahájím návrat po vlastních stopách z hospody ven, zabrumlám omluvu sloupu, o který si málem urazím rameno, zalomcuju klikou a vymotám se zpátky mezi domy. Nerovné dlažební kameny, schůdky do kočáru, zabouchnout dvířka, zahuhlat na kočího, který dostal pokyny po cestu už dávno.
Honem si rozepnout ten zatracený sametový doublet a navléknout ho zpátky na původního majitele.
„Asi dobrý,“ informuju Lonara s Varderem, zatímco hrubou silou provlékám bezvědomé paže patřičnými otvory v oděvu. „Bychan mě okamžitě vypakoval, nikdo se se mnou bavit nechtěl.“
„Jsme skoro tam.“ Lonar mě lehce kopne do holeně, abych ho vnímal.
Vylovím zpod košile malou keramickou destičku, zavěšenou na koženém řemínku, a s trochou námahy ji přelomím vejpůl. Po obličeji mi stečou zbytky magie, která mi doteď propůjčovala vzezření našeho hosta, tak věrné, jak jen jsem zvládl vepsat do run. Takže nic moc a musím se modlit, aby to stačilo. A na hlas nefunguje vůbec.
Drožka zastaví. Lonar se natáhne po klice.
„Opatrně, štěně,“ šťouchne do Vardera.
Na ten povel se sametový doublet se svým právoplatným majitelem zvedne ze sedačky, udělá dva kroky a vypadne z kočáru na dláždění. Zatraceně.
„Mávni na kočího!“ zasyčím
Varder na mě upře pohled raněné laně, ale nějak to dokáže, z dlažby se zvedne paže a neohrabaně sebou máchá.
„Jeďte, dejte mi pokoj, jeďte,“ vypravím ze sebe, hlas nutím rachotit hluboko v krku a zároveň nést se alespoň k nejbližším oknům. Varderovi okopávám kotníky, dokud se nevzpamatuje. Náš host se pak s grácií rozbité marionety vyštrachá na nohy a namíří si to ke kamenné balustrádě.
„Pořád rovně,“ zamumlá Lonar s pohledem upřeným z okénka. „Jedem,“ zavelí majordomovi a doprovodí to úderem pěsti do stěny.
Náš kočár se znovu dá do pohybu. Okénka jsou malá a beztak se nechceme nechat vidět, takže zíráme tmou jeden na druhého. Maškaráda spěje do finále a my můžeme jen odhadovat-
„Ufffff.“
Varder zní, jako by se z jeho ramen právě svalila tíha světa a přilehlého prostoru. Podle zaskřípění dřeva soudím, že se rozpleskl po sedačce jako vejce na pánvi. Bohové, něco bych snědl. Varder taky musí být úplně vyhládlý. Něco se najde, ale nepředbíhejme.
„Takže?“ zeptám se do směru, ze kterého se ozývá unavené oddechování.
„Spadl,“ lapne Varder po dechu. „Do vody.“ Dech mu vrže v krku, bojím se, že usne nebo omdlí, ale zmůže se ještě na pár slov. „Pustil jsem ho.“
„Dobře, štěně. Vardere,“ opraví se hradní pán. „Odpočívej. Dobrá práce.“
Myslím, že náš učedník usne ještě dřív, než to Lonar dopoví.
A po zbytek cesty nezbývá, než se společně bát.
Bojíme se zbytek noci, celý den a pořád dál, já a Lonar. Varder převážně spí. Možná jsme podcenili, kolik mu nekromancie vzala sil. Možná se bojí, co dalšího po něm budeme chtít.
Hradní pán z Rangsu se snaží, aby o něm místní pokud možno nevěděli. Zahrady a pozemky nás zčásti uživí, nákupy pro těch pár lidí nebudí přehnanou pozornost, zvlášť když se odehrávají jen párkrát do měsíce. Což taky znamená, že čekáme nesnesitelně dlouho, než k nám doputují nějaké zprávy, pokud na sebe nechceme upozornit vyptáváním.
Trvá skoro týden, než vstoupí majordomus s obvyklým nezaujatým výrazem v obličeji.
„Pánové si přáli zprávy,“ oznámí, ačkoli ti pánové jsme my dva a zatraceně dobře víme, co jsme po něm chtěli. „Radní Ifan Cellan utonul v řece, k čemuž pravděpodobně přispěla jeho opilost. K tomu závěru došel vyšetřovatel od dvora a dnes před polednem se vypravil zpátky do Dhamsy.“
„Děkujeme. To bude všechno.“ Lonarův hlas zní přiškrceně. Jen co za majordomem zapadnou dveře, zaboří hradní pán obličej do dlaní a funí jako kůň po dostihu.
„Prošlo nám to, zatraceně, jsme z toho venku, Orthe, Alfarre, Rosello, jsme z toho venku, bozi dobří, to snad není pravda, tohle už nikdy nechci zažít. Arstene,“ pronese moje jméno s podivným důrazem, „já už tohle nikdy nechci zažít.“
„To chápu,“ kývnu a zadívám se mu do očí. „Chceš nás poslat pryč? Nevyčítal bych ti to.“
Lonar zvedne hlavu a pohled mi oplácí. Hradní pán fascinovaný zakázanou magií, můj mecenáš, Varderův nejdůslednější kritik i bezpečné útočiště. Co já, já jsem si většinu dhamských mágů znepřátelil, ale proti tomu zákony nejsou. Varderovi by šlo o krk.
Jenže nemůžu po nikom chtít, aby schovával nekromanty proti své vůli.
Zíráme na sebe, nemám sílu říct nic dalšího, jen čekám na ortel.
„Ne,“ pronese Lonar tiše. „To by znamenalo, že nekromancii pořád nebude nikdo rozumět. Radní si za to může sám,“ oznámí hradní pán. „Kdyby počkal na vyzvání, nic by se nestalo. Kdyby štěně nezpanikařilo, nic by se nestalo. Potřebujeme lepší vrata a líp vycvičené čaroděje.“
„Nevím, co za dveře máš v tom svém tajném domě, ale s tím druhým můžeme začít hned,“ pousměju se.
Lonar se ani neobtěžuje zvednou z křesla, jen se obrátí ke dveřím.
„Štěně! Volno skončilo, mazej cvičit! A po večeři si sbal věci, vyrazíme na cesty.“
