Milí čtenáři, nač to protahovat. „Nová“ povídka (radši nechci vědět, kdy jsem se tu o ní zmiňovala poprvé, zaručeně bych z toho byla smutná) byla uznána betačtenářem za publikovatelnou, a tak vám ji nesu. Z Racionálního rozhodnutí si někdo možná na jméno Rangs vzpomene, ale tentokrát se podíváme překných pár let nazpátek.
Nechci se v perexu opakovat s tradičním trablem v hledání vhodného názvu, zeptám se radši na jinou věc, která mi vrtá hlavou – co vy a delší texty v prohlížeči?
Mně nevadí, jsou-li ovšem rozumně zformátované (řádky přes celou šíři monitoru už bych asi nepřekousla, ani kdyby to byl Tolkien). Ale uvědomuju si, že v tomhle rozhodně nejsem reprezentativní vzorek, takže bych ráda měla nějakou další zpětnou vazbu. Raději povídku v jednom delším článku, nebo v několika kratších?
Popřemýšlejte, dejte vědět. A samozřejmě, ať se vám líbí povídka.
Koňská kopyta určitě čvachtají v blátě, i když to do vysokého okna není slyšet. Cesta je jedna břečka, je dost zima na to, aby padal sníh, ale ne na to, aby na zemi neroztál. Předjaří. Kdo se vydal na cestu v tomhle bídném počasí?
Majordomus se odvrátil od okna a prošel chodbou až do hlavní ložnice. Pořád o té komnatě přemýšlel jako o hlavní ložnici, i když v ní už dávno nezbyl jediný kus nábytku, jediný gobelín. Jen držáky na pochodně po stěnách a čmáranice na kamenné dlažbě. Prý čarodějná laboratoř. Jednu věc už se o čarodějné laboratoři naučil – vstupuje se pouze, ale opravdu výhradně pouze na vyzvání po zaklepání. A tak zaklepal na dveře.
„Co je?“ houkl zevnitř Lonar. Po svých předcích zdědil hrad a odpovídající titul, pán na Rangsu, ale patřičné mravy součástí dědictví nebyly.
Majordomus vzal za kliku a nahlédl do hlavní ložnice.
„Pánové budou mít návštěvu,“ oznámil bezvýrazně.
Odpovědí mu nejdřív bylo jen nepříjemné ticho.
„Někdo někoho čekáte? Protože já ne,“ ozval se posléze hradní pán. Jeho dva druhové pokrčili rameny. „Nikoho nečekáme a máme choulostivou práci, u které nesmíme být rušeni,“ obrátil se k majordomovi. Ten přikývl, zavřel za sebou dveře a odebral se k hradní bráně, vyprovodit poutníka zpátky, odkud přijel.
Došlapy kopyt na dláždění byly docela dobře slyšet i skrz bránu, ale majordomus počkal, až neznámý cestovatel sesedne a požádá o vstup. Pak otevřel jen natolik, aby se do vzniklé skuliny vešel jeho obličej.
„Pan Lonar má právě důležité jednání a nepřeje si být rušen,“ zadeklamoval důležitě a znuděně zároveň, než stihl příchozí byť jen otevřít ústa.
„Přicházím z pověření velkoknížete, nejdůležitější jednání povede pan Lonar se mnou,“ odtušil cestovatel bez zaváhání a vrazil mezi křídla brány ruku s otěžemi. „Hned jak se dostaneme pod střechu, předložím vám samozřejmě své doklady a průvodní list.“
Velkoknížecího posla nelze nechat v blátě před branou, rozkaz nerozkaz. Majordomus bez nadšení převzal otěže a pootevřel bránu natolik, aby kůň a jeho jezdec mohli projít do širokého průchodu za branou.
Podle svého slibu cestovatel rozepnul jednu ze sedlových brašen a předvedl majordomovi listinu opatřenou pečetí.
„Jsem Ifan Cellan, člen velkoknížecí rady s pověřením pro záležitosti magie,“ ukázal na zdobně vyvedené jméno na lejstru. „Na pokyn velkoknížete potřebuji hovořit s Iorwethem Lonarem, pánem na Rangsu.“ Krátce se rozhlédl po nehostnné hradní síni, jako by naznačoval, že být pánem hradu Rangs zjevně nebude žádná sláva.
Příkaz pana Lonara platil na Rangsu nad všechno, ale jen proto, uvědomoval si majordomus, že tu dosud nikdy nepadl povel z autority velkoknížete. Nerad uznal, že Cellanovi musí vyhovět.
„Pán se momentálně věnuje choulostivé práci, vyrušení by mohlo ohrozit-“
„Tuším, čemu se věnuje,“ přerušil ho rázně Cellan, „a právě to s ním potřebuju projednat, takže je ideální chvíle na návštěvu. Kudy?“
„Okamžik strpení, prosím, jen odvedu vašeho koně do stáje a doprovodím vás.“
„Každá chvíle zdržení mi jen ztěžuje práci. Postarejte se o koně, já trefím sám.“
„Je to tu bludiště, nemůžu vás tu nechat. Stáje jsou blízko, budu hned zpátky.“
„Žádné zdržování,“ zavelel Cellan a zamířil ke dveřím.
K vedlejším dveřím, nejkratší cestou k pánově pracovně. Jak to, zatraceně, věděl?
Majordomus přehodil koňské otěže přes nepoužívaný držák na pochodně a téměř se rozběhl za nezvaným návštěvníkem.
Cellan sebevědomě rázoval chodbami, v hale zvolil správné schodiště a téměř vyběhl do patra. Jednu ruku si přitom držel na hrudníku. Znamená to, že je mu zle? Tak proč běhá do schodů?
Majordomus přidal do kroku, ale Cellana dohnat nedokázal. Teď už zabočil do chody, do níž ústí dveře hlavní ložnice.
„Pane, počkejte chvíli,“ zkusil to majordomus znovu. A pak ještě jednou, zdvořilost ať táhne: „Nemůžete tam jen tak vtrhnout!“
Cellan zabušil pěstí na dveře hlavní ložnice.
„Přicházím z pověření velkoknížete a hledám pana Iorwetha Lonara.“
Majordomus se zarazil na místě a mimoděk ještě o dva kroky couvl.
Nezvaný host vzal za kliku, rozrazil dveře a vstoupil.
Kdosi začal řvát.
A věci padaly k zemi.
„To jsem nechtěl!“ vyjekne Varder.
Vrána zavřená v kleci, která měla Varderovi posloužit jako tréninkový materiál, poplašeně kráká. Varder se sice pečlivě soustředil na proudění síly, ale místo po vráně leknutím sáhnul po tom maníkovi, který vrazil do dveří. Může si za to sám, trouba v sametovém doubletu.
Kde se vůbec trouba v sametovém doubletu bere na Rangsu?
Ale ne…
Lonarovi už to taky došlo.
„Vrať mu!“ zařve na Vardera. To samozřejmě rozklepanému čarodějovi nepomůže. Přiskočím k němu, popadnu ho za ramena a snažím se mluvit klidně.
„Dýchej, uklidni se a vrať mu energii, cos mu vzal. Bude to v pořádku. Dýchej a pracuj.“
Varder na mě upírá pohled nakopnutého štěněte. Nechci na něj tlačit, jinak to zmatlá ještě víc, ale dochází nám čas.
„Vezmi sílu a vrať mu ji.“ Mít tak hlas hypnotizéra. „Přesně jaks to udělal prve, jen obráceně. Ty máš teď spoustu v zásobě, můžeš trochu postrádat. Tak, přesně takhle, pomalu…“
Mumlám povzbudivé fráze, nespouštím z Vardera oči a proud energie cítím jen jako mrazení v zádech. Na podlaze zaduní kroky a pak nějaký těžší dopad – Lonar si šel hosta zkontrolovat.
„Žije?“ zakuňká Varder.
„Žije,“ potvrdí Lonar.
Všem nám spadne kámen ze srdce a Varder s úlevou pustí energetický proud.
Lonar mi za zády zachraptí. Ohlédnu se. Nastavuje sametovému doubletu před ústa svou tvář a hmatá mu po krku.
„Nepřestávej s tím kouzlem!“ houkne vzápětí.
Varder poslechne, protože už ví, co se po něm chce.
Hrudník pod sametem se znovu začne pohybovat, ale to je tak všechno. Návštěvník je buď v hlubokém bezvědomí, nebo…
Lonar na mě upře významný pohled.
Nebo.
Nebo to nepřežil, ne doopravdy, a jediné, co ho drží při jakémsi životě, je Varderova zvláštní magie.
A až si to Varder uvědomí, zpanikaří a všichni budeme v ještě mnohem větším maléru.
Hradní pán se pokusí o prosebnou grimasu. Asi konečně pochopil, že z Vardera lepší výkony nevyřve, a konejšit ho neumí.
„Dobře to děláš. Nepřestávej, ale neopírej se do toho moc,“ nabádám Vardera. „Rozlož síly. Vydrž. Vymyslíme, co s ním.“
Lonar se zvedne z podlahy, opatrně, jako by se snažil nevyplašit zvěř, a přemístí se na lavici u pracovního stolu. Přisednu si k němu, zatímco zkoumá listiny, které nejspíš našel našemu hostu po kapsách.
„Zatraceně,“ ucedí jenom pro moje uši. „Radní přes magii. Samozřejmě tu nepíšou, po čem přesně jdou, ale neměli si nás všimnout vůbec.“
„Pitomá náhoda,“ pokrčím rameny. „Stačí, aby jel kolem vnímač, když natahuju novou bariéru. Velký kouzlo, velká ozvěna, i když se snažím.“
„Tohle měl na krku, říká ti to něco?“
Položí na stůl malý železný disk, který svíral v dlani. Po obvodu má amulet vyryté runy a očkem pro zavěšení je protažený ošklivý řetízek.
„Trasovací amulet,“ odpovím, když si prohlédnu zatočený řádek run. „Jakmile se dostal za bránu, dostal se i za můj štít. Varder tu pracoval, až se mu z uší kouřilo, dovedlo ho to sem jak psa na šňůře.“
Lonar mé vysvětlení přijme bez komentáře a zachmuřeně se zadívá na Vardera.
„Měl jsi s ním pravdu.“ Pokývne, jako by mi uděloval vyznamenání.
„Měl,“ přisvědčím, „a až se tohle dostane ven, všechny nás pověsí.“
Lonar se zachmuří a stiskne rty.
„To vyřešíme později, teď mi poraď, co s ním.“
„Myslíš, že je nějaká šance, že…“
„Ne.“ To slovo je vážné a velmi tiché, aby ho Varder nezaslechl.
„V tom případě se můžeme jenom snažit, aby nikdo nezjistil, jak umřel.“
V pohledu hradního pána prokmitne zoufalství a vztek.
„Felčar je ve městě dobrej, ten to pozná.“
„Já vím,“ kývnu. „Ledaže by moc nehledal, protože by bylo naprosto jasné, jak se to stalo. Kdyby to třeba někdo viděl…“
„To teda doufám, že neviděl,“ zavrčí Lonar a střelí pohledem po místnosti. Varder sebou poplašeně cukne.
„Všechno je v pořádku,“ zesílím hlas, „děláš to dobře, vydrž. Mám na mysli,“ vrátím se pohledem k Lonarovi a znovu začnu šeptat, „ kdyby se mu ve městě stala nějaká nehoda.“
Konečně pochopí, jak to myslím. A taky v čem je největší slabina tohohle plánu.
„Jak ho dostaneme do města?“ naznačí rty.
A já v odpověď jen pokrčím rameny.
„Já nevím, jestli to zvládnu,“ kuňká vyčerpaný Varder o půl hodiny později.
„Zvládneš,“ bručím. Zním trpělivě? Snad ještě ano.
„Musíš,“ ucedí do toho Lonar.
Mám chuť ho pod stolem nakopnout, protože Varderovi na sebedůvěře nepřidává, ale zároveň mu úplně rozumím. Chápu, že tenhle konkrétní typ magie se neučí a Varderovi chybí zkušenosti, jenže tohle pískle nemá ani absolutní základy práce s energií. Druháci na Acadaemii jsou na tom líp než on, a to ještě proto, že prváci magickou práci nedělají. Má přitom slušný talent, jenže mu ho nikdo nedovolil rozvíjet, nikdo ho nevedl, protože… No, a proto jsme dneska tady, bozi dobří.
Varder je ucházející čaroděj – v naší laboratoři, dokud se může dokonale soustředit a nikdo po něm nechce nic než to jedno kouzlo. Jakmile má ke kouzlení dělat něco dalšího, třeba vzít pohár a napít se posilňujícího lektvaru, aby se nesložil, je v koncích.
„Podej mi tu svíčku,“ brouknu a bradou ukážu na nejbližší svícen, ve kterém skomírá voskovice. Lonar se pro ni začne naklánět, ovšem nechá toho, když ho doopravdy kopnu. Varder, v magii nevzdělaný, ale slušně vychovaný, bezmyšlenkovitě natáhne ruku a svícen mi přistrčí.
„Vidíš, zvládneš držet kouzlo a přitom dělat i něco dalšího.“ Snažím se, aby mi do hlasu neprosákla netrpělivost. „Tak si teď vezmi ten pohár a vypij to, než se nám tu zničíš, ano?“
Mladý čaroděj se usilovně soustředí, oči mu těkají mezi sametovým doubletem a pohárem. Sahá po poháru. Kouzlo slábne tak zjevně, že to cítím přes celý stůl. Varder panikaří, pohár málem převrhne a našeho návštěvníka praští tuplovanou dovkou magie. Sevřu nohu od stolu a soustředěně, pomalu dýchám, protože jinak bych se musel zvednout a přistrčit mu ten lektvar k puse jako batoleti.
Sametový doublet sebou cuká jako při záchvatu padoucnice, Varderovi teče z čela pot, ale po mnoha nevyvedných pokusech se konečně odvar z ilexu přesune do Varderova žaludku a začne dělat svoji práci. S hradním pánem si vyměníme významný pohled.
Dalších pár hodin by měl mít náš čaroděj síly dost – ale co s ní podnikneme?
Zíráme na našeho návštěvníka, stále rozplácnutého na podlaze, a všechny nápady se tříští o Varderovy vyděšené oči.
„Ještěže o sobě neví,“ brumlá Lonar. „Ta zkroucená ruka vypadá nepohodlně.“
„Hmm,“ ozve se Varder. „A bolí ho to.“
Že by se pískle naučilo alespoň něco?
„To má blbý,“ konstatuje pán domu.
Sametový doublet sebou zamele, jako by se probouzel ze spaní. Levá paže se cuká, loutkář je výjimečně neopatrný, ale povede se mu uložit svého svěřence do pohodlnější polohy. A pak se Varder samolibě usměje.
Ten zmetek má tu drzost se usmívat.
„To by pro začátek skoro šlo. Teď ho posaď,“ štěknu na něj.
Lonar se na mě pobaveně ušklíbne. Kdo tu řve teď?
