Letošní slunovrat jsem si vyhradila na pálení svíček, pití čaje a psaní. Zatímco materiální dárky pod stromeček mám už nějakou dobu pěkně pohromadě, slunovratový střípek jsem začala psát včera večer mezi nakládáním pračky a utíráním prachu. Já vám nevím, máte to taky tak? Že když je potřeba uklidit, vrhnete se do toho ozlomkrk, děláte všechno najednou, běháte po bytě jak kuře bez hlavy, jenom abyste mohli co nejdřív sedět, nedělat vůbec nic a říkat si, jak je tu pěkně uklizeno?
Hlava ještě nepřijala fakt, že letos už nemusím do práce, pořád žiju ve stavu lehké paniky, ve kterém náš tým absolvoval celý prosinec. Snad se to zlepší s dodělávkami cukroví, úklidem, výzdobou… (Baterky musím koupit. Tři AA baterky. Zapomněla jsem na ně jenom asi desetkrát.) A třeba trochu i tím, že vám donesu slunovratový střípek.
Milí čtenáři, poutníci, kolemjdoucí, mějte požehnaný Yule, krásný slunovrat, Vánoce, cokoli slavíte.
“Vaše schopnosti jsou dar. Vaše schopnosti jsou požehnání. Vaše schopnosti nejsou samozřejmost,” odříkává rektor do rytmu neochotných kroků. Mladí čarodějové, mí spolužáci, se mu v řadě plouží vstříc, jeden po druhém sklánějí hlavy, aby jim rektor mohl na krk pověsit malý kovový amulet.
“Abyste si to připomněli, vstupujete dnes do týdne pokory,” pokračuje náš nejvyšší. Další řetízek zaškrábe na kůži, další ramena poklesnou, jako by ta drobná věc vážila centéř. “Nesmíte zapomenout, jak žijí lidé bez magie. Proto budete do slunovratu jedni z nich.”
Spolužák přede mnou narovná záda, odchází, před rektorem už stojím jen já. Nejdřív jeho pohled sklouzne někam k mým klíčním kostem a pak, když se mi podívá do obličeje, se témeř neznatelně ušklíbne. Takový malý vtípek, jen mezi námi dvěma.
Já ten blokační amulet nepotřebuju, mám vlastní. Ale tradice je tradice, takže až do slunovratu budu nosit dva.
První den je to svým způsobem zábava. Vyjde najevo, jak moc si někteří aspirující čarodějové pomáhají kouzly na každém kroku. Cestou na přednášku z runové magie učiní jedna kolegyně drobné gesto rukou a vzápětí se rozmázne o dveře, jelikož dneska jí z prstů žádná energie nevyšlehla. Večer se po chodbách hemží spolužáci se svíčkami, chrání je v dlani a doufají, že je donesou až ke svému krbu, aby se nemuseli hmoždit s křesadlem.
Ale zvyknou si rychle a zůstane jen všepřítomná nevrlost. Ani sundat tu zátěž se nikdo nepokusí, protože víme, že se to rektor okamžitě dozví. Dalších pět dní tak uplyne bez zajímavějších událostí, jen poslední večer už si všichni navzájem svěřují, že se nemůžou dočkat, až se toho nesmyslu zbaví.
Když nás o slunovratu po snídani rektor požádá, abychom ještě počkali v jídelně, naděje je téměř hmatatelná. A když nám vysvětlí, co po nás chce, přísahala bych, že ji vidím padat k zemi jak kamení.
“Sbírat kytky uprostřed zimy, to snad nemůže myslet vážně!” haleká Garra z čela skupiny.
“Co sbírat kytky,” lamentuje Lino, “ale dát je do kláštera? Akorát někoho otrávím! Taky si z botány pamatujete, že nás učili ilex od padránu poznávat sondou? Jak mám s touhle pitomostí na krku asi udělat sondu?”
“Fakt myslíš, že ty byliny někdo použije? To si nelajznou. Jenom tu prostě všichni děláme zbytečný gesto,” zvěstuje Matte.
Já se držím vzadu a neříkám nic. Mohla bych jim připomenout, jak rozeznat dvě podobné rostliny podle detailu listů. Mohla bych jim vyprávět o roselliánském řádu, o léčitelském vzdělání a zacházení s bylinami, protože jsem mezi rosellkami nějaký čas strávila. Jenže už dávno vím, že osazenstvo Acadaemie Magicy se mnou konverzovat netouží, takže kráčím za nimi a jsem ráda, že nemusím prošlapávat cestu sněhem do půl lýtek.
Nasbírat v lesích nad Scamallem ilexu, co pobereme, a donést ho sestrám do roselliánského špitálu. Svého času jsem podobné úkoly plnila denně. Nenapadlo mě, že pro půlku ročníku je to nečekané, náročné a namáhavé dobrodružství. Mezi poli za městem energicky nadávají. Cestou do kopce skuhrají. A les, který má být náš cíl, je vůbec nezajímá, drží se cesty a žumrají na sníh v botách.
Vidím několik keřů, které by mohly být ilex – stejně tak jako padrán, samozřejmě, potřebovala bych se na ně podívat zblízka.
„Tamhle by něco mohlo být,“ zavolám na spolužáky.
Nic. Jen Garra vypískne, protože uklouzla.
Pro sebe si povzdechnu a zvýším hlas.
„Lidi, povídám, tamhleto by mohly být ilexy, pojďte se tam podívat.“
Zastaví se váhavě, překvapeně, jako by netušili, kdo to mluví.
Radost, tohleto studium, fakt.
„Myslíš?“ zabručí Terje. „Kvůli padránu se mi tam nechce.“
„Odsud to nepoznám,“ pokrčím rameny, v duchu spolužáky pošlu ke Swize a vykročím mezi stromy. Bořím se do sněhu, překročím pár větví, sehnu se a setřesu z větviček sníh. Stačí mi jeden pohled.
„Ilex,“ houknu k cestě.
Než mi to uvěří, než se rozhodnou přidat a dobrodí se ke mně, mám už v ruce plátený pytlík a nůž. Mladší výhony, ne všechny, ať ten keř úplně nezdecimuju, rychlý šikmý řez.
Matte přistoupí k vedlejšímu hrbolku pod sněhovou přikrývkou. Když z něj otřepává sníh, vypadá, jako by tu nebohou rostlinu fackoval.
„Ilex, jo?“ ohlédne se po mně.
„Hmm… ne, tohle je padrán,“ zklamu ho.
„Vždyť to vypadá úplně stejně!“
„Podívej se na nasazení listů. Ilex má střídavý, padránu vždycky vyrůstají dva spolu.“
Dofuní k nám Garra, pohled jí kmitá mezi oběma keři.
„Vážně?“ dotáže se se moudře.
„Vážně,“ potvrdím. Možná u toho protočím oči.
„Takže tady ten jeden ilex odrbala Reine, a my co?“ zavrčí Terje.
„Vždycky toho tu byla spousta,“ mávnu rukou k dalším obrysům keřů. „Padránu víc, ale ani o ilex nebyla nouze.“
„Jak jako vždycky?“ prohodí Sílle. Ohlédnu se po ní. Má tázavý výraz, paže omotané kolem těla a houpe se v kolenou, buď netrpělivostí, nebo zimou. Sázím na zimu.
„Byla jsem pár let v roselliánské škole, taky nás posílaly sbírat byliny, když byl čas.“
„Takže tohle je ilex?“ ozve se opodál Terje. Nezbývá než se zvednout a jít ho zkontrolovat.
„Tohle je ilex, nech mu pár výhonů, ať je co sbírat i příští rok.“
„Zas ať to nemaj děcka moc snadný,“ ušklíbne se Terje.
Mlč, neřeš to, napomenu se a vyrazím místo toho najít další ilexové keře.
Ilexu je tu méně, než si pamatuju, možná les doplácí na rektorův ušlechtilý nápad s týdnem pokory, ale přece jen nasbíráme zásobu, která by špitálu mohla několik měsíců vystačit. Pohled na výkvět budoucích mistrů magie, kterak mrzačí keře noži nebo rukama a nadávají, protože větve ilexu jsou pružné a odolné, mě dráždí natolik, že raději řežu větve sama, spolužáci jen drží nastavené pytle a mumlají poděkování.
Zaberu se do práce, jen matně si uvědomuju, že se začíná šeřit – a pak mě ze soustředění vytrhne výkřik.
Drobná, nakrátko ostříhaná Aderyn leží na zemi, ohmatává si kotník – a nikdo jiný kolem není, nikdo než já a Onora, která mi u lokte drží téměř prázdný pytel s větvičkami.
„Ady!“ vyjekne Onora, kořist upustí a vrhne se kamarádce na pomoc. Schovám nůž a vykročím k nim, o něco pomaleji, protože jedno zranění nám tu úplně stačí.
Aderyn se na mě dívá s hrůzou v očích, když jí začnu rozšněrovávat botu. Možná jsem jí nejdřív měla něco říct. Ale je zima, začíná se stmívat a já chci vědět, jak velký problém máme na krku.
Ohmatám Aderynin kotník, snažím se tvářit učeně a sebejistě, protože nevím, co hledám, ale považuju za dobré znamení, že u toho Ady nekňučí.
„Hýbat s tím můžeš?“ vydoluju ze sebe, když začne být ticho příliš dlouhé.
Aderyn souhlasně broukne. Možná se jenom neodvažuje mi odporovat. Ale když experimentálně zavrtí chodidlem, nevidím jí v obličeji žádné bolestné překvapení, takže jí to budu věřit.
„Nemám čím ti to stáhnout, tak si alespoň víc utáhni tu botu. Rosellky budou mít obvazy i něco na bolest, a už to tam máme kousek. Jdem, nechci tu zmrznout,“ zavelím.
Mají pohled vyjukaných prváků. Doba, kdy by mě to mrzelo, je dávno pryč.
Aderyn dobojuje s tkaničkami, chytí se mé ruky a nechá se vytáhnout na nohy. Obě kolegyně se rozhlédnou, vymění si nejistý pohled, vydají se po stopách, které po sobě zanechal zbytek ročníku.
„Dámy, tudy,“ ozvu se a máchnu rukou do hloubi lesa.
„Určitě?“ odváží se Onora.
„Určitě. Cesta se tu dost kroutí, když se budeme vracet, zajdem si na půl cesty do Tessary. Skoro jistě na ni narazíme dřív tamhle a i kdyby ne, ušetříme čas.“
Poslušně kývnou a vydají se na pochod.
Postupujeme pomalu, protože Aderyn si cestu vybírá až úzkostlivě. Ne že bych se jí divila. Šero houstne, klopýtání přes větve a šlahouny je přes všechnu opatrnost častější a častější, protože už není moc co vidět, ale nakonec se na tu cestu dostaneme.
Když ulehčeně vykročíme vyšlapanou stopou, Onora si najednou připlácne dlaň na ústa.
„Já tam zapomněla ten ilex,“ zamumlá skrz prsty.
Obrátí se ke mně jako vyplašení ptáci. Co si o mně myslí, do pytle? Že jim ukousnu hlavy?
„Rosellky to pochopí a rektor si může chroupnout,“ trhnu rameny. „Pojďte. Ve špitále bude teplo a čaj. Fakt bych si dala.“
Jdu příkladem, zamířím za vidinou ohně v kamnech a slyším jejich kroky za sebou.
Když se vynoříme na okraji lesa a před námi se rozsvítí okna špitálu, Aderyn se zarazí.
„Je hloupý přijít tam s prázdnýma rukama,“ zamumlá.
„Možná,“ připustím. Přece jen, rektor nás uvedl jako pokorné adepty magie přinášející alespoň symbolickou pomoc, ne promrzlé husy, které se samy pozvaly ke kamnům.
„Jsou tu šípky,“ hlásí Onora z kraje cesty. „Nedělá se z nich čaj?“
„Přemrzlé jsou spíš na jídlo než na léčení, ale sestry si s tím poradí. Máte některá do čeho je dát? Protože můj pytel už je tuším dávno ve špitále.“
Věnujeme chvíli trhání šípků, ne moc dlouhou, protože Onoře začínají drkotat zuby a mně po setkání s trny teče po prstech krev. Ale když zabušíme na bránu, může Aderyn roselliánce, která nám otevře, předat alespoň velmi symbolický slunovratový dar.
„Co vás zdrželo? Ostatní už odešli.“ Sestra zajistí závoru a vede nás ho útrob špitálu.
Nechám na Aderyn, aby se odpovědi zhostila, jak uzná za vhodné.
„Já,“ pípne nakonec. „Upadla jsem, pochroumala jsem si nohu a pak jsem byla pomalá. Onora a Reine mě doprovázely.“
„Kdybychom to věděly, poslaly bychom vám někoho naproti,“ durdí se sestra. Zatímco mé kolegyně vyrazí za teplem a světlem krbu, roselliánka trochu zpomalí a srovná se mnou krok. „Proč vás tam nechali? Reine, může to mít něco společného s tebou?“
„Vím já?“ brouknu, nerudně a nezdvořile. Pak si vzpomenu, jak se na mě dívají Onora s Aderyn. „Nejspíš. Ale můžeš jim to vyčítat?“
„Ty nejsi člověk, se kterým se přátelí snadno, Reine,“ rýpne si roselliánka.
„Mně to ale vůbec nevadí, Mari.“
Čekám, jestli mi začne domlouvat, obviní mě ze lži, nebo nejdřív vychválí koncept přátelství obecně. Ale jen se na mě pousměje a gestem mě pošle sednout si ke krbu.
Nejradši bych ve špitále strávila noc. Ale rektor nás čeká, školní slunovratová hostina taky není k zahození, a tak do sebe jen hodím dva hrnky horkého bezového čaje, zatímco Mari obvazuje Aderynin kotník, a pak zas hurá do sněhu. Rosellky nám na cestu půjčí i lucernu se svíčkou, takže se dá bezpečně říct, že na našem týdnu pokory prodělaly. Možná přesvědčí rektora, aby s touhle akcí přestal, nebo aby do ní alespoň přestal zatahovat nebožáky mimo Acadaemii.
Pro návrat můžeme využít kratší cestu, která míjí ilexové lesy a zavede nás do Scamallu, k Acadaemii, do školní jídelny jen s lehkým zpožděním.
Rektor nám sejme amulety z krků stejně obřadně, jako nám je dával, a ani si neodpustí stejný úšklebek na moji adresu. Však já vím, pro mě se nic nemění.
„Nezapomeňte na tuhle zkušenost,“ klade nám pak na srdce v proslovu. „Vaše schopnosti nejsou samozřejmost. Buďte za ně každý den vděční. Požehnaný slunovrat!“
Na ta slova zhasnou všechny svíčky v sále. Od stolů prváků, kteří to dneska zažívají poprvé, zní překvapená lapání po dechu. Tma ale netrvá dlouho, většina osazenstva ví, co se od nich čeká.
Nejdřív se rozzáří magické světlo nad rektorovou dlaní, jen špetka energie, které dovolil zahnat slunovratovou tmu. Pak ho následují ostatní, učitelé i studenti, postupně se sál plní světluškami, drobnými plameny i září pocházející odnikud. Garra, která se vždycky musí předvést, nechá světlo rozkvést jako poupě růže. Matte hodí do prostoru něco jako maličký kulový blesk, Aderynino světlo jí nad hlavou blesková všemi odstíny zelené.
A pak se jedno světlo rozzáří i přede mnou.
Co se, zatraceně, děje? Já se o nic nesnažím, se svým amuletem ani nemůžu! Co když si toho někdo všimne? Co když si bude myslet, že můj blok na krku nefunguje, jak má?
Světlo přede mnou se začíná barvit do zelena.
„Přestaň,“ syknu na Aderyn.
Světlo zmizí.
Moje srdce dál blázní, dech se nechce uklidnit.
Jídelna už je světla plná, všichni se usmívají, protože splnili svou povinnost, sehráli roli v rituálu sounáležitosti, takhle je to správně. Jen Aderyn má napjaté svaly na krku a ruce v pěst.
„Promiň,“ zamumlám. „Já se jenom hrozně lekla.“
Nedá najevo, jestli mě slyšela. Ke stolu si jdu sednout s trochu špatným svědomím. Možná to myslela dobře, možná to bylo poděkování. Za to, že jsem se nezachovala jako zbytek ročníku, který prostě nechal ty podivínky, ať se o sebe postarají. Což nebylo těžký, když jsem já ten největší podivín z Acadaemie, že. Možná mě chtěla jenom naštvat, připomenout mi, že ona už čarovat může a já ne, já už nikdy ne…
Natáhnu se pro džbán svařeného vína, naliju si a bez obřadností ho do sebe vyklopím. Nebudu na to myslet, nebudu. Ani na Aderyn a všechny její možné motivace, ani na Mari, ani na spolužáky, kteří mi dali dostatečně najevo, že spolupracovat můžeme, ale mezi sebou mě nechtějí… Ticho, Reine, mlč, řekla jsem, že na to myslet nebudu.
Poctivě myslím jenom na jídlo, po půldni venku mám docela hlad, láduju se všemi možnými dobrotami a nekoukám kolem sebe. Znovu si sáhnu pro džbánek s vínem, naliju si druhý pohár. Když ho zvednu ze stolu, něco o něj zazvoní
Naproti mě sedí Aderyn, zvedne vlastní pohár v gestu přípitku a trochu se napije.
Nemyslím na to, nemyslím na nic, v hlavě mám úplně vymeteno. Jenom se vděčně usměju.
Minulé slunovratové střípky: 2023 (Asgeir), 2022 (Reine), 2021 (Theodor), 2020 (Reine), 2019 (Theodor), skoro 2018 (Kaessi)
