Nevítaná (1. část)

Jak jsem slíbila, tak činím – nová povídka i ke čtení přímému, bez nutnosti stahovat pédéefko. Ať se líbí!

A stejně veřejně tímto vystavuji i poděkování za betareading a za ochotu diskutovat o psaní i ve zcela pohanských (čili nekřesťanských) časech. Pozdně nočním debatám se nic nevyrovná. Díky!

„Prosím?“

Zírám na pár řádků načrtnutých nevypsanou rukou a nechci věřit vlastním očím.

„Výpověď,“ objasní mi autor listiny. „Ke konci měsíce. Jak se to normálně dělá. Datum, pečeť a všechno.“

S formou problém nemám, výpověď ze služby se mi zdá naprosto v pořádku. Snad až přepečlivě vypracovaná, ta městská pečeť určitě nebyla nutná. Vtírá se ale jiná otázka.

„Proč?“ dožaduju se na svém stále ještě nadřízeném, takto rychtáři Thollu, pomenšího města v dhamském pohraničí. Práce písařky mě nebaví, přiznávám, ale dělám ji dobře. Hlavně proto, že se potřebuju nějak uživit a zahrabat se do lejster na radnici je zatím pořád nejlepší možnost.

„Daně koruně stouply a obchod šel mizerně, nemáme-“

Zvednu obočí, prohnu rty a vůbec nasadím grimasu, která se mi osvědčila při občasných výsleších. Většina adresátů si ji správně přetlumočí jako přestaň plácat a vybal pravdu. A jelikož rychtář po třech letech spolupráce taky tuší, jak se věci mají s elfí empatií, porozumí.

„Budou s tebou problémy,“ zamumlá neochotně, pohled zabořený do mého pravého ramene.

„Co že teď? Jaké problémy?“

Možná bych měla prostě kývnout a začít si uklízet stůl. Rychtář si dal záležet, aby mě propustil řádně a podle pravidel, má k tomu nějaký důvod a pochybuju, že by si ho nechal vymluvit. Jenže právě proto mě ten důvod zajímá. Doteď bylo všechno v pořádku. Když mě spolu se zbytkem úřadu převzal po svém předchůdci, nebyl nikterak u vytržení, ale podřízené jeden nemusí milovat, stačí je respektovat. Za celé tři roky došlo k třenicím asi dvakrát, když jsem se podělila o svůj názor na řešení zapeklitých majetkových sporů. Naučila jsem se držet jazyk za zuby a od té doby je klid.

Tak co mu teď přelítlo přes nos?

„Větší, než na co mám náladu,“ zavrčí, obrátí se ke mně zády a předusá k oknu na rynek. „Pěknej večer.“ Není to konstatování ani pozdrav, ale pobídka k urychlenému odchodu. Asi to chápu, taky bych nechtěla nechávat ve své pracovně zhrzeného kolegu o samotě.

„Co myslíte tím-“ zkusím to ještě, zatímco si zapínám plášť, ale rychtář nahrbí ramena a zaplaví mě vlnou zloby. Zbytek věty si nechám od cesty.

Dořeknu ji jen v duchu. Jaké, u všech bohů, velké problémy?

Asgeir se vrátí domů později než já. Fakt, že vůbec může chodit domů, do patrového domku v postranní uličce patřícího kdovíproč armádě, je vykoupený dlouhými hodinami strávenými nad problémy pohraničníků široko daleko. Paradoxně nejméně potíží je s Thollem samotným – velení převzal Bran, který má Asgeirovu školu a k tomu ráznější přístup k věci. Zato osazenstvo severních kopců se teď vydatně a klukovsky hádá o rozdělení teritoria, až mám chuť vytahat je za uši. Naštěstí já už s nimi nemám co do činění a Asgeir coby oblastní velitel to pořád ještě zkouší cestou mírných domluv.

Takže když za sebou můj muž zabouchne dveře tak silně, až se pode mnou zachvěje podlaha, vím přesně, komu to přičíst.

„Žádný kompromisy, spousta řečí?“ odhadnu přes rameno od kamen.

„Mmhm,“ dí Asgeir, když se skládá na nejbližší židli. „Co lejstra a čísla?“

„Mám si je pořádně užít, protože s koncem měsíce prý končím i já na radnici,“ cuknu rameny. „Prý se mnou budou potíže. V následném výslechu svědek nic dalšího nesdělil,“ dopovím v duchu mnoha protokolů, které jsme za ty roky sepisovali.

Asgeir jen přikývne, a pak kývne ještě jednou, když před něj postavím kouřící hrnek čaje. Nepotřebujeme se vzájemně ujišťovat, že tohle všechno nějak zvládneme. Už jsme zvládli horší.

Druhý den na svém stole najdu mnohokrát opravované výpočty k odvodu daně koruně a pár pompézních dopisů okolním vsím. Nachystám si psací potřeby a pokusím se v té práci ztratit, na chvíli nemyslet na nic jiného. Marně. Mezi sloupci čísel se kroutí vztek, v řádcích netrpělivost.

Krátce po poledni donesu přepisy rychtáři na stůl a ptám se po další práci.

„To je dneska všechno,“ zabrumlá od vlastní hromady písemností. Některé vypadají jako pracovní verze dopisů, včetně kaněk a škrtanců. „A nebudu tě potřebovat ani zítra.“

To tedy bude řádně promyšlený a propracovaný dopis.

Brouknu něco na pozdrav a zamířím ven. Můžu se alespoň poohlédnout po jiné práci, když jsem rychtáři začala vadit.

Co vlastně umím, aby mě to uživilo?

Už jsem párkát tyhle úvahy vedla. Poprvé jsem pak skončila u pohraniční stráže, podruhé jako rychtářova písařka. Ani na jedno místo se vrátit nemůžu a nepřiučila jsem se nic moc hodnotného navíc. Jsi nepoučitelné zvíře, Kaessien.

Tak to vezmu z druhého konce – kdo v Thollu vede tak velký podnik, aby se mi hodila písařka?

Kloužu pohledem po štítech domů a přebírám je v hlavě jeden po druhém.

Řezník? Spíš ne, jeho obchody jsou snadné a přímočaré

Lékárník? Možná, ale nevím, jestli by mi svěřil do ruky přepis cizích jmen léčivých bylin, o zajímavějších substancích nemluvě.

Soukeník? Vzpomenu si na všechny ty vozy s ovčí vlnou a látkami, které mi prošly pod rukama při práci na hranicích. To by mohlo jít.

Pekař? To samé co řezník. Ale mlynář by mohl být zajímavější, jen kdyby nebyl tak daleko za městem. Tak až nepochodím v místě.

Hokynářství?

Zastavím se, zírám a přemýšlím. Nechodím tam zrovna často, ale několikrát už mě hokyně překvapila nebo zachránila, ať už kořením do receptu, neobvykle barevnými knoflíky k blůze nebo klínkem k topůrku. Kromě užitečných všemožností jsem u ní viděla i neobvyklé věci, tosaithské parfémy, comharské inkousty. Sbíhá se u ní zboží z nejedné ciziny a thollští ho mají rádi, tedy by hokyně mohla mít i na můj plat.

Hokynářství zkusím jako první.

A jelikož nemám celé odpoledne nic jiného na práci, zkusím ho rovnou teď.

„Dobré odpoledne,“ pozdravím zdvořile a nahlas, jelikož v krámě při mém příchodu nikdo není.

Pozdrav splnil svůj účel, jelikož se odkudsi zezadu okamžitě ozvou kroky a z průchodu do skladu se vynoří hokyně.

„Dobré, budete si přát?“

Tón hlasu je obchodnicky zdvořilý – a falešný. Což ale nejspíš poznám jenom já, která cítím i chlad a přání, abych z krámu co nejrychleji zmizela.

A to jsem ještě neřekla, proč tu jsem.

Rázem si dávám mnohem menší šance na úspěch, ale zkusit to musím.

„Přišla jsem se poptat po práci,“ načnu opatrně. „Dovedu vést účty, zvládám formální a obchodní korespondenci-“

„Já taky, a stačím si sama,“ utne mě obchodnice. „Něco dalšího?“

„Ne, to by bylo všechno,“ nutím se k lehkému tónu a úsměvu. „Nashledanou.“

„Nashledanou,“ odtuší hokyně a obrátí se, aby znovu zmizela ve skladu. „Já to nemám zapotřebí, běž dělat problémy jinam.“

Určitě si myslela, že si bručí jen pro sebe, a za normálních okolností bych zdvořile předstírala, že nic neslyším. Jenže začínám mít plné zuby toho, že jsem najednou pro všechny malér.

„Jaké problémy mám jít dělat jinam?“

„Elf, a ještě vod armády, co z toho může bejt než problém?“ rozhodí rukama, jako by to cokoli vysvětlovalo.

„Už dlouho nejsem v armádě.“

„Určitě,“ zavrčí hokyně a významně kývne ke dveřím. „Nashledanou.“

„Asgeire, něco se něje,“ zakňučím, když se druhý den večer konečně přivleču domů.

Mluvila jsem s lékárníkem, soukeníkem, koželuhem, mlynářem, pekařem a mlékařem, a všichni do jednoho se mě snažili co nejrychleji zbavit, o práci nemohla být řeč.

„Mě snad zase někdo pomlouvá. Kde se objevím, tam… se mě bojí.“ Slyším, jak podivně to zní.

Asgeir mlčí, pozoruje plamen svíčky na stole a zjevně se hrabe ze svých starostí, aby se dokázal věnovat mým.

„Proč se tě bojí?“

„Netuším. Rychtář jen opakuje, že se mnou budou problémy, a od něj to zjevně přezvali i další, ale nikdo neřekne nic víc. Moc jsem na ně tedy netlačila.“ Dolehne na mě únava a bezradnost. Složím ruce na stůl a opřu si o ně čelo. „Nebyla jsem tam přece vyšetřovat, byla jsem škemrat o práci.“

„Co tím kdo získá, když tě bude pomlouvat?“

„Budu chodit v hadrech? Pojdu hlady?“ navrhnu stolní desce.

„Víš, že to nedopustím,“ ozve se Asgeir.

„Vím, promiň.“

Asgeirova dlaň mě zahřeje mezi lopatkami.

„Kdyby tě chtěli vyhladovět, museli by zničit i mě, a já nemám pocit, že by se něco takového dělo,“ uvažuje nahlas. „Co když se vážně bojí?“

„Vždyť jsem nic neprovedla. Účty měla radnice v pořádku, korespondenci taky, dokonce jsem setřídila obsah truhly, kam roky házeli všechny dopisy na hromadu, podle data. Jedině snad ty chycený padělatele mi může někdo mít za zlý, ale to by pak šel i po tobě…“

„Poptáme se. Přijdeme na to,“ uklidňuje mě Asgeir.

Mé služby, jak se postupně ukazuje, nepotřebuje ani felčar, zelinář a krejčí. Do toho se mě rychtář snaží vypakovat z radnice, kdykoli to jen trochu jde, a nepochybuju, že se to odrazí na poslední výplatě. Ještě pár takových dní a půjdu se nabídnout jako podkoní nebo dojička krav.

Neradostnou myšlenku se rozhodnu zahnat v hospodě, dokud si to ještě můžu alespoň trochu dovolit. Jeden pohár vína.

Takhle v podvečer už je v lokále rušno, nikdo si mě nijak zvlášť nevšímá, a díky bohům nad mou přítomností neohrnuje nos. Děvečka se s mým pohárem nikde nezdržuje, já nostalgicky upíjím thaalské bílé a dívám se nerovnou okenní tabulkou do soumraku.

Pak ke mně dolehne známá vlna nedůvěry a strachu.

Pootočím hlavu jen natolik, abych koutkem oka viděla hospodského. Nerudně si mě měří a brumlá něco dvěma chlapíkům čekajícím na pivo. Sedím moc daleko, než abych rozuměla, ale vím, že mě nechválí. Nepotřebuju elfí empatii, stačí vidět, jak těm dvěma ztuhnou záda a jak se podezíravě, rádoby nenápadně ohlíží mým směrem.

Nenapadá mě jediný způsob, jak zjistit, o čem mluví.

Dveře lokálu se pootevřou a dovnitř vklouzne drobná postava se džbánem v ruce. Neodváží se skočit hospodskému do řeči, jen stojí a čeká, ve zdvižené pěsti nejspíš měďáky na pivo.

Obrátím do sebe zbytek svého pití, rozloučení neadresuju nikomu konkrétnímu a zmizím ze dveří. Pro případ, že by se někdo díval, vyrazím opačným směrem, než kde bydlí ten malý kluk.

Jakmile zmizím z dohledu, zamířím k tržišti. A nemusím čekat dlouho, než se tam objeví i pivonoš.

„Nazdar, Rigo,“ mávnu na něj, jen co se trochu přiblíží.

„Brejčír,“ odpoví vesele.

Rigova rodina v čele s otcem, příslušníkem pohraničí stráže, nepatří do okruhu mých přátel. Ale s Rigem samotným máme společnou chuť trávit dny bez práce venku v lesích a nadšení pro lukostřelbu.

No, za to druhé můžu já. Bude to jeden z důvodů, proč mě Rigovi rodiče nemají úplně v lásce.

„Poslechni, ten hospodský mluvil o mně, viď, když jsi tam čekal na pivo?“

„No jo,“ kýve chlapec.

„A nebylo to hezký.“

„Nebylo.“

„Nevzpomeneš si, co přesně říkal? Protože se mi zdá, že si tu o mně všichni povídají nehezký věci, ale nikdo je nechce říct mně.“

„No že se po tobě zase vyptávají vojáci, a že vojákům je lepší se vyhnout, tak je možná lepší se vyhnout i tobě,“ zvěstuje ochotně Rigo.

„Jo… jo, to asi dává smysl. Díky. Chceš doprovodit domů?“ nabídnu při pohledu do tmavých ulic.

„Já to zvládnu,“ ujistí mě skoro blahosklonně.

„Tak se měj, a díky moc,“ kývnu a zamířím k vlastnímu domovu.

Rigovi řeči z hospody asi smysl dávají, mně ne. Odsloužila jsem dvacet let, žiju s oblastním velitelem pohraniční stráže a všichni to ví, o kolik víc se ještě dá zaplést s armádou?

Tak to taky o chvíli později přetlumočím Asgeirovi a čekám, že z toho nebude o nic moudřejší než já.

„Vojáci? Takhle nápadně?“

„Taky jsem kolikrát nedělala tajnosti s tím, kdo jsem a proč se ptám,“ pokrčím rameny.

„Když ti to mohlo pomoct a cíl neměl kam utéct.“

„Já nikam neuteču.“ Asgeirův pohled jasně říká, že to slyší nerad.

„A byli to naši vojáci?“ zeptá se.

„Kdo jiný by mě tu…“

Větu nedokončím. Možností je celá řada a já nevím, které se bojím nejvíc.