Nepatřit nikam (2. část)

Závěrečná část povídky. Ať se líbí.

Škola má vlastní střelnici, zatrénovat si s lukem není na Graaffu problém. Pokud ovšem člověk nemá v úmyslu přivazovat k dříku šípů řetízek s kovovou destičkou a pak sledovat, jak šípy jeden za druhým míjí střed terče. Raději se s experimenty vytratíme zpátky do lesů, opačným směrem, než kudy se jde za jordaky, do míst, kde můžeme střílet do prudkého svahu.

Nečekám, že mi lukostřelba půjde, a naplním svá očekávání beze zbytku. Jediný můj přínos je ve výměně řetízku za proužek kůže, protože řetízek po dříku klouže. S jedním šípem se po chvíli zastřílím a jsem na dvacet kroků schopná trefit se cíli tak blízko, abych jordaka zasáhla, ale pak zkusím přivázat amulet k jinému a jsem znovu nemožná. Předám amulet Taře, která si nese vlastní zbraň a plný toulec, a čestně uznám, že jí to jde líp. Pořád bych ale neřekla, že dobře.

Lach si vede nejlíp. Nakonec mu zkouším podávat šípy tak, jak je náhodně tahám z jeho toulce, a i tak se bez zastřílení trefuje kamsi k cíli.

„Znám svý vybavení, vím přesně, jakej šíp mi zrovna dáváš,“ ušklíbne se samolibě.

„Fajn, budu ti s mečem krýt záda,“ kapituluju. Rozhodím přitom ruce k obloze.

Druhý den za rozbřesku se sejdeme v jídelně, jelikož pokud to jenom trochu jde, na lov se nevyráží nalačno. Nikdo se nezeptá, kam máme namířeno, od zaklínačů se koneckonců čeká, že courají kolem ozbrojení po zuby, takže se v klidu dostaneme na jordačí teritorium.

Lachlan má v rukou luk se založeným šípem, můj amulet se blýská u hrotu. Tara si naplnila toulec školními šípy s tupým hrotem, já mám podle svého slibu v ruce meč.

Teď už jen ty jordaky.

Jdeme stejnou cestou jak včera, doufáme, že prostě brání svoje teritorium a najdeme je poblíž. Rozhodně lepší než se je snažit stopovat, ty malé potvory se vlezou do míst, kde bychom neměli šanci.

Štěstí pro jednou stojí při nás. Necouráme po lesích nijak dlouho, když ucítím slabounké zachvění magie.

„Jsou tu,“ brouknu polohlasně. Lachlan se ušklíbne a natáhne luk.

Z křoví se vyřítí jordak.

Lachlan vypustí šíp.

Bezvládné jordačí tělo setrvačností vyryje brázdu v dávno suchém lupení.

„To by šlo,“ pochválí se Lach.

Jenže magie je ve vzduchu pořád.

„Je jich víc,“ upozorním kolegy.

Lach hrábne do toulce pro nový šíp.

„Ten je k ničemu!“ vyjeknu a vrhnu se k prvnímu jordakovi. Lachův luk má sílu, šíp probodl jordaka skrz naskrz, amulet na dříku se mu zaryl do masa a nejde vyprostit. Odhodím meč, abych si pomohla nožem. Bez amuletu budeme stejně v háji jako včera.

„Aisling!“ zařve Lachlan.

Zvednu hlavu. Druhému jordakovi vidím až do jícnu.

Plesknutí tětivy. Šelma sebou smýkne do strany, Tařin šíp ji alespoň vyvedl z rovnováhy.

„Dělej s tím amuletem!“ houkne zaklínačka a umístí další šíp do čenichu třetího jordaka. Jak velká je tu asi smečka?

„Dělejte s mečem!“ zařvu nazpátek. Nemůžu jednou rukou porcovat šelmu a druhou se bránit, a šípy stačit nebudou.

Lachlan, spolehlivý kolega Lachlan háže svůj luk do neproniknutelného bezového houští, tasí meč a v obranářském gestu se nade mnou rozkročí. Čepel jen hvízdá, jak se ohání po jordačí smečce, do toho zní Tařin luk a kňučení zasažených zvířat.

Klepou se mi ruce, proto trvá tak dlouho naříznout kůži a přepižlat řemínek, který držel amulet na šípu. Konečně mám známý kousek kovu znovu v dlani. Jenže co s ním? Lach teď nemá luk, Tara zas jen tupé šípy, a beztak by to jen znamenalo opakovat tuhle řezničinu pořád dokola. Moc možností nemám.

„Tohohle nech přijít!“ křiknu na Lachlana. Bradou přitom ukážu na další zubatou tlamu, která se ke mně řítí. Kolega to nejspíš nevidí, ale nevadí, snad si rozumíme.

Sevřu rukojeť nože, zkusím, jestli mám pod nohama pevnou oporu.

A když se jordak dost přiblíží, skočím na něj.

Natáhnu paže před sebe, nechci se trefit mezi jeho tesáky, mířím níž. Napnutá paže s amuletem, trochu pokrčená s nožem, aby se oba kusy kovy sešly na jordakově kůži a mohly pokračovat hloub.

Jordak se mi ožene po rameni, cítím, jak se látka košile chytla do zubů. Ale neskousne, protože mezitím mu Lachlan dupne za krk.

To mi stačí, abych mu vrazila nůž hluboko mezi žebra.

„Půjč mi to!“ zavelí Lach, mohutným sekem od sebe odhodí jordaka dobré dvě délky a hledá mou ruku s amuletem. Neperu se s ním, amulet mu předám a honem hledám jílec svého meče, abych mu dokázala krýt záda. Za pár úderů srdce už je výměna rolí dokonalá, já biju jordaky po mordách, protože nic jiného na ně neplatí, a Lach se po nich vrhá střemhlav, kope je do slabin a vyprovází na onen svět, než si toho stihnou všimnout.

Tařin luk je slyšet méně a méně, posledních pár jordaků se spíš snaží nahnat Lachlanovi do rukou. A pak je konečně po všem, Lach se tyčí mezi hromádkami zakrvácené srsti, sám zlitý krví jako bůh války.

„Všichni v pořádku?“ zalapám po dechu.

„Jo,“ ohlásí se Lach, zatímco zkoumavě šťouchá do jednoho z jordaků špičkou boty.

„Já jo, ale ty ne,“ praví Tara. „Dej sem tu ruku.“

Nechápu, o čem to mluví. Zvednu ruce před sebe, abych si je pořádně prohlédla. Z levého rukávu mi kape krev.

„No ta není jordačí.“ V Tařině hlasu slyším posměch. „Ukaž, vyčistím ti to.“

Moje obvázaná ruka by možná ještě prošla bez povšimnutí, snad bych ani nemusela přiznat, že jsem se pořezala sama, ale Lachlan vykoupaný v krvi je zjev, který se neutají. Zvěst o tom, že jsme pro ukrácení času vyřešili problém s jordaky, se tudíž rychle roznese po celém Graaffu.

Třeba je to dobře, zadoufám, zatímco se drhnu od zbytků krve a převlékám do čistšího, abych byla pro radu mistrů dostatečně důstojná. Třeba jsem se připomněla jako zaklínačka z Graaffu, třeba mi konečně budou věřit, že to myslím dobře.

Od rána jsem nepila a než skončím s úpravami, mám pořádně sucho v krku, takže se rozhodnu zastavit se na chvíli v jídelně.

Sál hučí jako obvykle, kolegové posedávají v hloučcích a hovoří spolu jeden přes druhého, všichni dohromady tvoří dojem naléhavosti a strachu. Kterýžto vzápětí ještě zesílí, když si mě první stolovníci všimnou a zmlknou uprostřed hovoru.

Šířícím se tichem si jdu pro džbán moštu, nakonec si místo něj řeknu o víno. Musela bych se hodně plést, aby dneska nebylo potřeba.

Odnesu si džbán do svého pokoje a než zazní zvon, pomalu vysrkám půlku poháru. Zbytek až po radě, ať se mi nepletou myšlenky.

Do síně se šourám jako odsouzenec. Tohle nemůže dopadnout dobře.

Když vstoupím mezi veřeje, probodne mě přinejmenším stovka nepřátelských pohledů

Klid, holka, klid, tohles věděla, nenech se rozhodit…

Posadím se na kraj Raynerovy lavice a zírám do prázdna, obličej natočený směrem k publiku.

Rayner pronese jakési úvodní slovo, vyzve k výměně názorů na comharský návrh, a už se do mých uší řítí vodopád. Králům není co věřit; řemeslo bylo vždycky nezávislé; nejsme vázaní k žádné zemi, klidně si zařídíme základnu jinde; nejsme ničí válečná zbraň; a potom…

„Víte, co by zajímalo mě? Proč se slavná vyslankyně,“ Ger ironicky kývne mým směrem, „místo jednání honí po lesích za jordakama? Nechtěla se s náma bavit? Nebo se honem ještě potřebovala někomu vlísat do přízně?“

Neodpovím, nemá to cenu. Kdybych se chtěla někomu vlísat do přízně, rozhodně bych neplýtvala časem na Lacha, se kterým jsme kumpáni od školy.

„To já bych radši věděl, jak je nakonec dostala. Protože to byly magicky upravený mrchy,“ zavolá někdo jiný.

Raynera to zaujme. Natočí se, popadne mě za rameno a hrubě mě natočí směrem k sobě.

„Zase se paktuješ s Acadaemií? Nebo pořád ještě? Cos nabídla jim?“

„Radši řekni, za kým jsi nebyla!“ zní ze síně.

„Nepřivezla sis je s sebou, abys měla co hrdinsky ulovit?“

„Tohle je fakt báječný divadlo!“

„Podívejte,“ začnu, ale neslyším se ani já sama.

„Heleďte,“ zvýším hlas. K ničemu to nevede.

„Hej!“ zařvu z plných plic. Sál se trochu zklidní a dál už mluvím normálně. „Co jsem měla říct, jsem řekla, co jsem měla dovézt, jsem dovezla,“ ukážu bradou na písemné vyhotovení comharského návrhu, který leží před Raynerem, „ptejte se, na co chcete, a já pak pojedu, ať mě máte z krku. Co se jordaků týče, vezla jsem s sebou jeden malý ochranný amulet, který narušil tu jordačí magii, aby šli zabít. Stejně jako meč jsem ho nechala dole ve Scamallu. Je to v souladu se všemi glejty a povoleními. Nečekali jste, doufám, že pojedu celou cestu z Comharu beze zbraní?“

Dává to smysl, což ovšem neznamená, že mi to zaklínači jen tak odpustí.

„Můžu odjet hned, jestli chcete, nebo můžu chvíli počkat a vyřídit vaši odpověď. Vyberte si.“

„Vyřiď jim, že Comhar nemá na Graaffu co dělat!“ vykřikne kdosi.

„Dhamsa nemůže rozdávat pravomoci, který sama nemá!“

„Jsme nezávislí, je jedno, kdo zrovna nosí korunu!“

Podívám se na Raynera a tázavě zvednu obočí. Vážně to mám tlumočit jako oficiální postoj Institutu?

Rayner se usměje, skoro neznatelně a pohrdavě.

„Tak třeba někdy nashle,“ zabručím, otočím se a mířím pryč. Já si tu svoje užila, Raynerův příděl na sebe nenechá dlouho čekat.

Nenávistné pohledy v zádech cítím mnohem dál než za nejbližší roh.

Věci mám sbalené za pár okamžiků, nejvíc času mi zabere nasedlat koně. Zapínám podbřišník, když se z uličky mezi stáními ozve známý hlas.

„Moc tě nepochválej, viď?“

Lachlan se opírá o dveře stání a sleduje mě starostlivým pohledem.

„Šťastný nebudou,“ zamumlám. Není to pravda, pro Comhar bude mnohem snazší zaškatulkovat zaklínače jako nepřátele než snažit se znova a znova vyrovnávat křehké dohody, ale to hlásit vážně nemusím.

„Dávej na sebe pozor,“ zabručí Lach.

Chci mu říct spoustu věcí, jak se vyhnout konfliktu s Comharem, kde sehnat blokační amulety a jak lovit šelmy využívající magii. Chci mu podstrčit svůj amulet, aby měl víc možností. Jenže nevím, kdo teď poslouchá, netuším, kdo na Graaffu dovede vycítit magii a zadělal by Lachovi kvůli amuletu na malér. Určitě je nějaký způsob, ale já jsem unavená a zraněná a musím vypadnout z Graaffu, naposled a tak rychle jako nikdy předtím, a v hlavě mám naprosto vymeteno.

„Ty taky,“ odbrouknu nazpátek, vezmu koně za uzdu a vyrazíme na cestu…

…no, asi přece jen domů.