Slunovrat 2021

Tak co, už jste ve vánoční náladě?

Já jasně a otevřeně říkám, že ani náhodou. A to jsem ještě dneska večer chtěla jít balit dárky, abych se s tím nestresovala na Štědrý den, kdy budu muset stíhat vlak. Ale jak jsem nikdy výzdobě moc nedávala, tak letos jsem naprosto zazdila i jakýkoli pokus o adventní věnec, a to už je i na mě co říct. Alespoň ty perníčky, co už tradičně peču výrazně déle, než co jsem je jako malá nepekla, jsem zvládla. Malá útěcha.

A taky jsem si vzpomněla, že na Yule vyprávím drobnosti z různých leitínských slunovratů. (Už jsem takhle psala mírně tematický střípek o Reine, Theodorovi a Kaessi.)

Letos mi psaní jde pořádně ztuha, a poslední dobou se snažím hlavně psát, cokoli, hlavně alespoň něco, znovu si zvyknout na literární úvahy a jejich transformaci ve slova. Ale do jednoho cokoli se mi kromě Theodora vetřel zimní svátek se světly, takže můžu dostát tradici.

Ať se líbí, a mějte krásný Yule. Slunovrat. Vánoce. Chanuku. Cokoli.

„Vážně?“

V Aislingině hlase slyším pochyby, posměch i únavu. Pokrčím rameny, zapálím knot, trčící z misky plné vosku, a hořící třísku přihodím do kamen.

„Je to tradice. A je ji vidět,“ vysvětlím do Aisina zaúpění.

Hmátne po poháru, pořádně si přihne svařeného vína, třemi dlouhými kroky přejde k oknu a vytáhne se na špičky, aby viděla na rynek.

„Vlastně to vypadá hezky,“ broukne po chvíli. „To zahánění nejdelší noci.“

Nejen v naší světnici září plamen. Světlo je dnes večer v téměř každém castelgrandeském okně.

„To aby sem znovuzrozený bůh slunce v té tmě trefil a shovívavě na tebe shlížel i v novém roce. Alespoň tak to vykládají orthani.“

„Pokud jde o mě, ať se neobtěžuje, já mám už tak pozornosti nad hlavu. U nás doma jsme byli rádi, že se o slunovratu můžeme pořádně vyspat,“ oznámí Aisling a zamíří ke dveřím ložnice. Nezapomene si s sebou vzít zbytek vína.

„To já bych taky moc rád,“ brouknu do vlastního kouřícího hrnku. Doufám, že to Aisling nezaslechla. Zaklínačka má k ideální spolunocležnici daleko, jenže vím až příliš dobře, proč ji pronásledují noční můry, a k některým jsem nejspíš přispěl sám.

Už jsou to tři měsíce, co jsme pod ochranou Comharského království, Aisling coby správkyně místní lékárny a já jako nejposlednější z pomocných sil na Škole magických umění.

Nechci nic jiného než držet hlavu dole a nepřitahovat pozornost, a coby čaroděj Školy to mám snadné, většinu práce zastanu v laboratoři nebo školní knihovně. Aisling je příliš na očích a chystá si jeden malér za druhým.

Ne že by neuměla řemeslo, v léčení a ranhojičství ji graaffský Institut vzdělal obstojně. Jenže má za sebou i další výcvik, roky, které strávila jako nájemný lovec a pohraniční stráž. Castelgrandeští nemocní chodí do lékárny pro trpělivé vyslechnutí a dobré slovo moudré bylinářky. Od rázné, drzé zaklínačky odchází nezřídka s prázdnou.

Přistrčím na plotnu rendlík s vodou na další várku čaje a z brašny vytáhnu dvě knihy. Jedna pojednává o runových magických polích používaných v alchymii, druhá je dobrodružný román, který by mě měl do rána zabavit.

Slunovratová noc je pro čtení nejlepší.

Pořád vězím po uši v práci, když si všimnu nějakého mumraje venku na rynku. Rozrušené hlasy se ale proženou pod našimi okny bez zastavení, a tak je pustím z hlavy. Prohlédnu si řádku run, na které se ještě leskne nezaschlý inkoust. Něco jsem tam chtěl přidat, Gebo a Algíz a ještě, tady se to někde psalo…

Pak se hlasy vrátí, a neodezní do ticha. Zabuší na dveře tak zuřivě, až nadskočím.

A buší celou dobu, kterou mi trvá sejít po schodech do přízemí a otevřít dveře.

„Paní Aisling, prosím, je tu paní Asiling? Naše Odhra je moc nemocná,“ vyhrkne dívčina s šátkem nedbale přehozeným přes rozježené vlasy. Sahá mi k ramenům, nemůže jí být ani patnáct a z hloučku u našich dveří je jasně nejstarší. Kluk se zdviženou pěstí, jehož úkol nejspíš skončil klepáním na dveře, i ubrečená dívenka, kterou je za nimi sotva vidět, nejspíš ještě neslavili ani deset.

„Přivedu ji. Pojďte zatím dovnitř.“

„Nemůžeme čekat, je jí hrozně zle!“ houkne za mnou chlapecký hlas.

„Něco se děje?“ zeptá se Aisling rozespale a dlaněmi si chrání oči před světlem. Neobtěžoval jsem se nosit svíčku, magické světlo tu chvíli udržím.

„Tři děcka, že jejich Odhře je moc zle.“

„Odhře?“ zamumlá Ais. Pak zakleje, vyletí z postele rovnýma nohama a hrábne pro kalhoty, přehozené přes truhlu pod oknem. „Odhra tkalcových, je těhotná, zatracená práce. Nic než že je jí zle neříkali?“

„Neříkali.“ To už volám na Aislingina záda, vzdalující se po schodišti.

Než se vrátím ke kamnům, bouchnou dveře a zpod oken matně uslyším rozrušené hlasy. Usadím se zpátky k práci. Se zaklínačskými úkoly Aisling někdy pomoct dovedu, ale nejlepší, co můžu udělat pro nemocného, je držet se od něj dál.

Prokousávám se pojednáním o využití run v přípravě transmutačních lektvarů, přidám do svých poznámek dvě nové kombinace a jsem uprostřed třetí, když se zabušení na dveře ozve znovu.

Kaňka se mi rozlije přes dva znaky a hrozí pokračovat. Zamumlám si pár elfských nadávek.

Když otevřu dveře tentokrát, stojí za nimi jen ten kluk a podává mi zmuchlaný kousek látky.

„Lékárnice prosí,“ zakuňká rozpačitě.

„Nestůj na mraze, pojď dovnitř,“ popoháním ho do chodby.

„Pospěšte si,“ škemrá kluk.

Chtěl jsem se vrátit nahoru, do tepla a ke světlu. Teď se soustředím a nechám u stopu rozsvítit trochu magické energie. Opatrně rozbalím plátno, čekám, že v něm najdu zabalené něco malého nebo křehkého, ale nikde nic.

„Neztratils něco?“

„To je dopis!“ zaječí posel.

Pošlu do svého světla víc energie a ze šmouh se stanou písmena, Aislingin škrabopis, který spěšné čmárání na kus látky rozhodně nevylepšilo. I tak ho ale dokážu rozluštit. Odvar z roztuky, vrbová kůra, tymián, šalvěj, máta…

Konečně mi dojde, co se děje.

Honem najdu správný klíč, odemknu boční dveře lékárny, zaplavím ji magickým světlem a hledám. Nejdřív plátěné sáčky, pak správné nádoby a pytle s bylinami, ve skladu prohlížím lahev za lahví a propadám panice, odvar z roztuky je až v té předposlední. Konečně mám všechno pohromadě a uložené v Aisině batohu. Můžu vyběhnout zpátky do chodby a ven na rynek a dál do tmy. Ubrečený kluk mě pobízí do běhu.

Vím, že tkalcova početná rodina bydlí až kdesi u hradeb. Nikdy mi ale Castelgrande nepřišlo tak velké jako teď, když mě ledový vzduch bodá v plicích a netuším, jak daleko mám ještě běžet. Před očima se mi míhají světlé skvrny, další a další okna, za kterými hoří slunovratové ohně, někde velké, někde symbolické na knotu svíčky, ale hoří. Hoří všude. Koho to zajímá?

Konečně klučina zpomalí a vrhne se do dveří dvoupatrového domku. V přízemí zahlédnu stav a štůčky látek, tkadlec je zařízený podobně jako my, v přízemí se pracuje, v patře žije. Na schodech dvakrát uklouznu, ale povede se mi udržet na nohou. Nad schody zatočím do světnice s kamny a svíčkou odkapávající vosk na velký jídelní stůl. Vedle kamen vidím dveře dál. Ozývá se z nich pláč.

„Nechoď sem!“ štěkne Aisling. Protáhne se do kuchyně nastevřenými dveřmi, vezme si ode mě batoh, vyloví lahev s roztukovým odvarem a druhou rukou odklopí pokličku z hrnce na plotně. Na košili má tmavé skvrny.

„Hoď do toho tři lžíce tymiánu, povař, sceď, dones. Zkuste Černýho koně, a kdyby ne tam, tak Hvězdu,“ zavelí, odběhne a dveře za sebou zavře kopnutím.

Horečně přemýšlím, co budou s tymiánovým odvarem dělat ve dvou nechvalně známých castelgrandeských hospodách.

„Černej kůň a Hvězda, Černej kůň a Hvězda,“ opakuje si tkalcův syn. „Róis, pojď se mnou, máme zkusit Černýho koně a Hvězdu!“

Děcka odběhnou a nechají mě v kuchyni samotného. Nedokážu najít čistou lžíci, takže sušený tymián nasypu do horké vody od oka. Usoudím, že tkadlec by své dceři jistě chtěl pomoct, a na to konto v přízemí zrekvíruju kousek čistého plátna, přes který se dá odvar přecedit.

Starší dívka mi vezme hrnec z rukou hned, jak pootevřu dveře, a zase mě vystrčí ven. Ais na mě ještě stihne vychrlit, jak přesně se připravuje odvar z vrbové kůry. Za zády se jí ozývá vyděšené vzlykání.

Nevím, jakou část noci strávím v cizí kuchyni, přikládáním na oheň a vařením čajů. Z vedlejší místnosti nejasně slyším Aisin hlas, hlubší a konejšivější, než na jaký jsem zvyklý. Ais utěšuje. Odhra brečí. Já se jen snažím, aby bylo teplo a horká voda, ať už na čaj, odvary nebo úplně jiné použití.

V přízemí bouchnou dveře a po schodech se přiblíží dvoje kroky. Za Róis do kuchyně vejde přísná žena ve středních letech, která mě sjede nesouhlasným pohledem. Netuším, co jsem provedl, jakož ani kdo to je.

Žena bez zaváhání pokračuje za zakázané dveře a zřejmě zaujme Aisino místo u nemocné, protože za pár chvil se dveře otevřou znovu. Aisling se vyplíží z ložnice se skelným pohledem a kruhy pod očima.

„Já tohle nezvládám,“ zamumlá unaveně.

Na schodech se zapotácí tak, že ji chytím za loket a nepustím, dokud nestojí bezpečně dole v síni. Všimnu si přitom, že voní roztukou a že skvrny na její košili jsou od krve.

„Promiň. Spím za chůze,“ hlesne, když si na ramenou upravuje plášť.

Vedu ji domů, trochu váhám, protože tuhle část města neznám, ale nezabloudím. Držím Ais kolem ramen a cítím, že se začíná třást.

„Doma bude teplo,“ slíbím, jen aby nebylo ticho.

„Kamna dávno vyhasly,“ podotkne realisticky.

„To se zařídí.“

Konečně se před námi otevře rynek. Zatočím doprava, k lékárně, k našemu domu…

…k domu, který má dveře i okno lékárny obložené svíčkami, kratičkými zbytky svíček s mihotajícími se plamínky.

„Ehm,“ praví Aisling inteligentně a mžourá na svíčky, „hoří nám barák?“

„No,“ odtuším neméně inteligentně. Pak si všimnu postavičky, která postává u dveří a vyhlíží nás. „Myslím, že to bude slunovrat.“

„Vyhasnul vám oheň,“ vysvětlí tkalcův syn, když se přiblížíme na doslech. „A Odhra už má všechno, co potřebuje, a je u ní bába a všechno, a já nechci, aby vás kvůli nám teď bozi neviděli…“

„Děkujeme,“ kývnu. Posel zmizí do tmy.

„Nemám to sfouknout nebo něco?“ zarazí se Aisling, než vejde dovnitř.

„Neboj, kámen od svíčky nechytne. Pojď se ohřát.“

„Beztak budou kamna dávno studený,“ bručí, když stoupá po schodech.

Má samozřejmě pravdu, ale na to, abych oheň rychle znovu vzkřísil, ani nepotřebuju kouzla. Za chvilku mám v kamnech plápolající oheň a na kamnech zbytek vína. Vylovím ze skříně cestovní přikrývku, prokřehlou Ais do ní zabalím a usadím nás na lavici u kamen.

„Je ti líp?“ šeptnu jí do ucha.

Jen spokojeně zabručí a téměř okamžitě usne. Opatrně se natáhnu, abych přihodil do kamen další poleno.

No, alespoň je jisté, že budu držet oheň až do svítání.