Slunovrat, vydání 2020

Už je to tu zase. Světla v oknech, pečení cukroví (letos to dolehlo i na mě a oproti obvyklému jednomu druhu jsem vyrobila tři, pokus o větrníky v to nepočítaje), vymýšlení dárků, sestavování cestovních a návštěvních plánů (do kterého mi, dá se, současná nepříznivá situace hodí vidle), a taky čas na již tradiční tematickou drobnost. Pár nápadů ohledně dalších událostí v Dhamse se mi letos pomíchalo s jedním dávným rozhovorem a celkem nedávnou četbou.

Tak ať se líbí, a užijte si Yule. Slunovrat. Vánoce. Cokoli slavíte.

Den zimního slunovratu je jako vystřižený ze starých povídaček. Chuchvalce sněhových vloček poletují v mírném, ale ledovém větru, a protože včera a předevčírem vypadalo počasí podobně, koním sahá sníh vysoko nad spěnky. Stromy podél cesty dostaly majestátní kápě, pole a pastviny zmizely pod hladkou, jednolitou bílou peřinou. Lidé ve městě, kde jsme dneska přespávali, se na tu činu dívali radostně a okouzleně. Já a Galdur, kteří v téhle slotě musíme cestovat, ji z hloubi duše proklínáme.

„Už zase jí to klouže,“ zavolám prosebně přes rameno, když mé klisně při došlapu podjede noha.

„Tohle absolvuju poprvý a naposledy, hned jak se vrátíme, dám to písemně rektorovi, od listopadu do března přijímám jenom práci, kterou mi donesou do Školy, připomeň mi to,“ brblá promrzlý Galdur, když sesedá ze svého koně, loví z kapsy háček na kopyta a nutí moji kobylu zvednout nohu, aby jí mohl z kopyta odstranit sněhový nášlapek. Já se svou chromou rukou si s háčkem neporadím a Galdur to naštěstí bere v potaz.

Jsme dva vystudovaní mistři magie a nedokážeme vymyslet kouzlo, které by zabránilo sněhu pěchovat se do koňských kopyt. Toliko k všemocnosti čarodějů.

Galdur zkontroluje nohy oběma koním, vytáhne se zpátky do sedla a kývnutím mi přikáže vyrazit dál. Hrad Clys, na který máme namířeno, by už neměl být daleko. Snad.

Bála jsem se uvítacích formalit – podezíravého majordoma, který nebude chtít pustit do hradu dvě postavy obalené sněhem, byť se prokážou glejtem Školy magických umění. Postávání v chladné vstupní síni, než se někdo rozhodne, co s námi provede. Místo toho mi ochotný štolba při sesedání přidrží koně, zasněžený plášť mi kdosi stáhne z ramen, jen co rozepnu sponu pod krkem, a služebná nás bez sebemenšího zaváhání odvede do jídelny. V krbu plápolá oheň, na stole se kouří ze džbánu se svařeným vínem a kolem se hemží služebnictvo s nádobím, ubrusy, svícny a vším možným dalším v rukou.

„Pán se omlouvá, má ještě povinnosti, ale přijde za vámi co nejdříve,“ ujistí nás děvče, nalije do dvou připravených pohárů štědrou dávku vína a odpeláší. Se svým přídělem se místo ke stolu odeberu před krb, nechám si ohřívat záda a v duchu děkuju hradnímu pánovi. Zaplatit čarodějům za práci je jedna věc, chovat se k nim jako k hostům jiná, výrazně vzácnější.

„Zajímavá slunovratová výzdoba.“

Když se po Galdurovi ohlédnu, zjistím, že si prohlíží svazky bylin zavěšené v oknech.

„Výzdoba k Yule,“ připomenu jiný název svátku. Pořád jsme sice na území Comharského království, ale Clys leží téměř na dhamské hranici. Zvyky a tradice, počítám, na politiku tak úplně nehledí.

„Vůbec to k sobě neladí,“ mudruje můj zjevně špatně naložený přítel.

„O to nejde, jsou to symboly.“

„Cesmína a jmelí? Čeho, prosím tebe?“

„Zimní slunovrat je nový začátek, symbolicky nový život. Cesmína má červené plody jako symbol krve a jmelí bílé jako…“ Střelím kolem sebe pohledem. Blíží se k nám mladičká holčina s náručí plnou bohatě vyšívaného plátna, za mnou další děvče šramotí s čímsi na krbové římse. „No, ne jako krve,“ dořeknu opatrně. Místní se ke mně zatím chovají jako k dámě na úrovni a já si to nechci pokazit tak brzy.

Galdur chvilku zírá do vánice za oknem, než si celou tu věc se začátkem nového života domyslí. Pak se ne zcela úspěšně pokusí udusit v sobě smích.

„Tyhlety starý tradice se s tím nepářou,“ kývne uznale. „Akorát tedy pro nás dva to není úplně ideální symbol…“ Zbytek věty nechá Galdur významně viset ve vzduchu, protože ví, že má hlava si možných konců okamžitě vymyslí přinejmenším šest.

„Pro nás dva to nikdy nebyl ideální symbol,“ brouknu do poháru ve své zdravé ruce a honem si ještě loknu, abych mohla zarudlé tváře svést na víno.

Hradní pán se dostaví zanedlouho a po čerstvě utřeném stole rozhodí stoh lehce zaprášených papírů.

„Tohle je magická ochrana Clysu,“ ukáže prstem na řádky run, které se klikatí mezi černou sítí čar. „Mám podezření, že je narušená. Poslední dobou se tu vyskytlo několik, no, incidentů, hlavně na zdraví, ale měli jsme tu i požár, když najednou všechny krby a svíce vyšlehly dvě stopy do výšky… to víte, že to někde nějaký závěs odnesl,“ povzdechne si rytíř.

„Počkat, a kdo myslíte, že měl to kouzlo na svědomí?“ zvedne Galdur oči od nejbližšího lejstra.

Pohled pána domu se tiše táže, proč to čaroději není dávno jasné, a já, i když to Galdur nevidí, na něj zírám podobně.

„Rangs je tady za kopcem,“ odhodlám se nakonec a pohodím hlavou. Snad směrem k východu.

„A jo vlastně, pardon, neuvědomil jsem si, že je to tak blízko. Chápu, že to je problém,“ zadumá se čaroděj.

Jelikož se v runách nevyznám zdaleka tak dobře jako Galdur, přenechám papíry jemu a přemítám nad místní situací. Škola magických umění stojí uprostřed města, stejně tak Acadaemia Magica. Obě instituce vědí velice dobře, jaké riziko představuje jejich osazenstvo, a v zájmu bezpečnosti důvěřivých měšťanů se ukrývají za hradbou ochranných kouzel, Acadaemia navíc i za hradbou kamennou. Tu a tam se vyskytne menší malér, když nedostudovanému čaroději na vycházce povolí nervy, ale ze školy se kouzla, jakkoli nepovedená, nešíří.

Vím samozřejmě, že parta čarodějů z hradu Rangs, která se taky rozhodla říkat si škola, si s mnohými aspekty magické praxe hlavu neláme, ale ozvy kouzel šířící se několik mil do okolí? Museli se na bezpečnost úplně vykašlat. Rytíř z Clysu ví, proč má zdi obehnané runovými nápisy.

„Mrkneme se na to,“ přislíbí Galdur. „Zaklínadlo je to solidní, nejspíš se někde narušil energetický proud. Dáme vám vědět, až na něco přijdeme.“

„Děkuji,“ přikývne hradní pán a vstane od stolu. „A jste samozřejmě zváni na hostinu k Yule,“ dodá už skoro přes rameno, když se vydává za dalšími povinnostmi.

„Děkujeme,“ odvětím zdvořile, ačkoli už mě asi ani neslyší, a obrátím se ke Galdurovi. „Jak přesně se mrkneme na ty runy?“

„Tys nikdy nesondovala zaklínadlo?“

Rozhodnu se to nekomentovat a jen na čaroděje zírám.

„Ale teorii znáš, ne? Je to víceméně lokace, pustíš do něj trochu síly a čekáš, jestli se někde nezasekne.“

„Pustím do něj-“

Nestihnu se ani pořádně navztekat. Galdur vytáhne ruku z kapsy a ukáže mi dokulata vybroušený černý kámen zavěšený na řetízku.

„Trochu síly, například z amuletu, když je na tom někdo s energetickými proudy tak jako ty.“

„Tak fajn,“ kývnu zaskočeně a odložím pohár, abych si jedinou zdravou rukou mohla pověsit amulet kolem krku.

Dopijeme víno, já pak s lítostí opustím stanoviště u krbu a dáme se do práce. Galdur mi vysvětlí, které čáry z rytířových plánů znázorňují které zdi a kde mám hledat runová zaklínadla. Sleduje, jak přejíždím špičkami prstů po zdi a krmím zaklínadlo energií.

Postupně zjišťujeme, že plány runové ochrany dodrželi stavitelé jen velmi zhruba. Když nám runy pod rukama hasnou, gratulujeme si, že naše práce bude čistá a do večera hotová. Jenže pak se Galdur začne mračit, šťouchá do kouzla ze všech stran a nakonec prohlásí, že je to nějaký zapomenutý omyl. Kolem svačiny už je jasné, že ochranné kouzlo ze všeho nejvíc připomíná pracovní čmáranici čekající na čistopis, a taky že hostina k Yule se odehraje bez nás. Už alespoň vím, jak poznat problém, takže mě Galdur nechá pracovat na vlastní pěst.

Loudám se chodbami Clysu, zdravou rukou hladím zeď, chromou mám schovanou v kapse. Tenhle večer jsem si představovala jinak, doma u kamen a s mnohem větším množstvím vína. Jenže nějak účty poplatit musíme a za mnou zůstává poslední dobou méně hotové práce než dřív.

„Co to děláš?“

Skoro nadskočím leknutím, protože ten hlas jsem nečekala. Když se ohlédnu, je mi jasné proč, jeho majitelka má na výšku zhruba čtyři stopy a její šaty dokonale splývají s gobelínem na stěně. Zahrnu do svých úvah tmavozelený samet, bohatou výšivku na rukávech a náhrdelník, se kterým si děvče pohrává.

„Zkouším, jestli vám drží kouzla ve zdech,“ brouknu přes rameno a vrátím se ke svým plánkům.

„Ty umíš čarovat?“ vyzvídá předpokládaná rytířova dcera.

„Umím.“ O nekromancii, rozsudku, trestu a mé zchromlé ruce se netřeba zmiňovat.

Zastavím se a pošlu skrz kámen ještě jedno kouzlo. Něco se mi nezdá, síla neproudí runami tak hladce, jak by měla. Vyštrachám v kapse olůvko a načmářu do plánku značku.

„Jste tu dva, viděla jsem, jak jste přijeli,“ pokračuje v konverzaci holčina.

„To je fakt. Poslechni, nemáš teď být na hostině?“

„Je tam nuda,“ odvětí.

Podobných trachtací jsem se účastnila vždycky jako dospělá. Bez přístupu k vínu a medovině to zjevně člověk vnímá jinak. Hmm, horkou medovinu bych si dala říct.

„Je to tvůj kluk?“

Položí tu otázku naprosto samozřejmě, stejně jako všechny předchozí. Na jazyk se mi derou slova jako kolega nebo spolupráce, za víčky vyvstane dnešní ráno, Galdurovy ruce na mých zádech a příšerně rozvrzaná postel.

„Je.“ Sama se divím klidu, s jakým mi to slovo vyklouzne z pusy.

„Já mám taky kluka,“ konstatuje děvče.

„To máš dobrý.“ Snažím se držet věcný tón, nesklouznout k falešnému údivu nebo zlehčování, protože si ještě dokážu vybavit, jak moc mě to v jejím věku od dospělých štvalo.

„Už jste si dali pusu?“

„Dali,“ zaváhám. Potřebuju se soustředit, ne tu vést řeči se zvědavou žábou!

„A kolikrát?“ zaútočí.

Ztuhnu překvapením. Část mé hlavy počítá čas od první výpravy do Adoru a snaží se dospět alespoň k hrubému odhadu, část vříská, co je tohle u všech bohů za otázku.

„My čtrnáctkrát,“ pochlubí se, když se nemám k okamžité odpovědi. „Takže? Víc nebo míň než čtrnáctkrát?

Přestanu počítat měsíce a škrtat z nich Galdurovy pracovní cesty a mé ponocování v knihovně. Jen ta první noc, hostinec v Rogze, bouřka bušící do oken, zoufalá snaha zapomenout na nebezpečí…

„No, to asi víc než čtrnáctkrát,“ odpovím opatrně. Určitě mnohem víc než čtrnáctkrát. Čtrnáctkrát, ještě než mě dostrkal k posteli.

„Jenže ty- Jé, koláčky!“ rozveselí se holčina při pohledu na podnos vrchovatě plný medových placiček, který se v rukou služebné vynoří zpoza rohu. Žena bleskurychle zhodnotí situaci a zvedne svůj náklad výš, aby ho ubránila před nenechavými tlapkami.

„Tak já se tam asi na chvíli vrátím,“ kývne na mě rytířova dcera a odpeláší služce v patách.

„Nejsem proti,“ brouknu si pro sebe a pokračuju v práci. Kámen pod rukou studí. Do pytle, víno a koláčky…

Pomalu projdu dvěma dalšími chodbami. Venku pořád chumelí, vítr temně hučí podél zdí. Okenní tabulky jsou už úplně zalepené sněhem a o svícny se v téhle části hradu nikdo nepostaral. Vyčarovat si světlo, které se poslušně vznáší ve vzduchu a nepotřebuje žádné palivo, je i pro mě naštěstí snadné. Pyrokineze je moje silná stránka, alespoň tak silná, jakou může mít magicky spoutaná nekromantka.

Hučení větru sílí, ledový vzduch se protlačí skrz okenní rámy a steče mi po páteři-

Ne. To není ledový vzduch, to je magie.

Mé malé a zcela neškodné světlo vyšlehne ke stropu. Spolknu vystrašené kňučení, které se mi dere do krku, snažím se rozlišit svá kouzla od cizích a pak, po dlouhém odpoledni stráveném kontrolou cizích zaklínadel, pošlu další vlnu síly z amuletu vánici vstříc.

Průzkumné kouzlo se nezarazí o zdi hradu, jak by mělo, šíří se proudem energie dál a dál, bez ohledu na slotu venku. Amulet pod blůzou hřeje, vydává se ze zásob magie a já sahám na míle daleko, to mi přece ochrana Clysu neměla dovolit, odkud to kouzlo zatraceně vychází?

A pak zdroj cizího zaklínadla vyhasne. Najednou můj průzkum tápe po nejbližším okolí a nachází jen nefunkční runy.

„To bylo divný,“ syknu sama pro sebe.

Dolehne ke mně ozvěna chvátajících kroků. Pátrám v hlavě po přijatelném vysvětlení a nenapadá mě vůbec nic.

Naštěstí ho nepotřebuju, protože zpoza rohu se vynoří Galdur.

„Co to bylo?“ houkne na mě.

„Vím já?“ naježím se.

Galdur zpomalí z běhu do rychlé chůze a rozhlíží se kolem. Pohled se mu zastaví kdesi nad mou hlavou.

„Pěkný,“ procedí mezi zuby.

Podívám se, co má na mysli. Na stropě nad námi je velká ožehnutá skvrna.

„Vždyť to ani nebyl plamen, jenom světlo, ani to nehřeje, pro všechny bohy…“

„Tys držela světlo, ale kdo ví, co provedli tamti…“ Významně pohodí hlavou k oknu.

„Jo, myslím, že to šlo z Rangsu.“

„Tys ho zkusila vytrasovat?“

Jen pokrčím rameny. Co přesně z připraveného kouzla udělalo mé leknutí a reflexy, těžko říct.

„Nevím, co na Rangsu dělaj, ale budeme si s nima muset vážně promluvit,“ povzdechne si Galdur.

„Budeme?“ zajíknu se překvapeně.

„My jako Škola, klid. Tebe bych na Rangs nevzal, to je recept na malér.“

„Díky.“

Galdur se znovu rozhlédne kolem, nahrbí ramena a založí si ruce na hrudi. Je mu zima.

„Pojď, dotáhneme ten průzkum. A piš čitelně, na tohle bude potřeba celá katedra run, aby to spravila, tak ať po tobě nemusím překládat.“

Mám pocit, že ve studených chodbách strávíme celou noc. Zábava v jídelně se ale zdá být v nejlepším, když se tam konečně doploužíme, takže se mi to nejspíš jen zdálo.

„Nerad to říkám, ale vlastně to ani obrana není, buď to schytalo mnohem víc magie, než na jakou to bylo stavěné, nebo to někdo hrozně odfláknul už při stavbě.“ Galdur takhle pozdě už taky nemá náladu na diplomacii. „Je to obrovský kus práce, bude to chtít víc lidí. Prozatím to nějak zazáplatujem, aby to zadrželo alespoň to nejhorší, ale pořádná oprava bude trvat.“

Rytíř z Clysu, v ruce pohár vína a v krvi zjevně víc než pohár, zabloudí pohledem ke mně, jestli k tomu náhodou nemám něco dodat. Vší silou stisknu zuby, abych mu nezívla do obličeje.

„Zítra se dohodneme. Dobrou noc,“ utne mu Galdur myšlenky, velice symbolicky se ukloní a zamíří ke dveřím. Stihne mě přitom popadnout za zápěstí a táhne mě s sebou.

„Dobrou noc,“ zamumlám směrem k hradnímu pánovi. Koutkem oka ještě zahlédnu, že kýve v odpověď a pak k sobě gestem volá služebnou.

Moje ložnice je malá a přetopená, protože někdo v krbu rozdělal oheň. Je to pořád lepší než Galdurova, malá a studená, na kterou se nejspíš zapomnělo. Oba se uklidíme ke krbu, Galdur se hrbí nad psacím stolkem a mumlá si pro sebe různé kombinace run, já v kompletním oblečení ležím na posteli a chce se mi spát.

Ignorovala bych i to zaklepání na dveře, ale Galdur se zavrčením vstane a jde otevřít.

Veřejemi projde jedna služka s talířem plným jídla. Druhá. Třetí se džbánem na podnose. Mladý kluk se svícnem, ve kterém hoří pět svíček, i když krb a svíčka na stolku dávají světla víc než dost. Všechno to naskládají na na stůl, na Galdurovy rozložené poznámky, a zase mizí.

„Pán vám přeje dobrou noc,“ obrátí se k nám služebná, která vešla jako první, a zavře za sebou dveře.

„Co to je?“

Málokdy vidím Galdurovi v obličeji bezradnost. Chvíle, kdy si prohlíží všechno to nadělení v místech, kde před okamžikem byl jeho pracovní úkol, k těm vzácným okamžikům patří.

Všimnu si větviček cesmíny a jmelí, kterými je svícen ozdobený, a konečně mi dojde, proč nás na Clysu tak rozmazlují.

„Pohostit pocestné o Yule je tradice. Cizinec může být bůh v přestrojení a přinést ti štěstí.“

„No to teda,“ přikyvuje Galdur zachmuřeně a tahá zpod jednoho talíře své poznámky. „Jestli se mi povede dát jim ty runy alespoň trochu do kupy, to bude vážně štěstí.“

„Vykašli se na runy a pojď jíst.“

Vyškrábu se z postele a přitáhnu si na klín jeden talíř. Od oběda jsem nejedla. Hlad sice necítím, ale neuškodí, když něco sním.

„Kašlu na runy a jdu jíst,“ oznámí Galdur za okamžik, obhlédne úhlednou hromádku pochutin před sebou a vytáhne z ní medový koláček. „Mimochodem, dala se se mnou na chodbě do řeči jistá urozená dáma,“ dodá potměšile.

S ústy plnými vepřové pečeně se zmůžu jen na nonšalantní pokrčení rameny.

„Vykládala mi zajímavé věci o mezilidských vztazích.“

Něco zahučím a pilně žvýkám.

„Asi víc než čtrnáctkrát?“ zacituje Galdur dramaticky. Koutky mu cukají. „Líp to nevyjádříš?“

Polknu a konečně můžu odpovědět.

„A tys to snad počítal?“