Něco si přej (2. část)

V kavárně strávíme skoro tři hodiny. Markéta si alespoň zhruba ujasní vztahy mezi goniometrickými funkcemi a pak je dlouho koho drbat, čí vztah nebo jeho absenci rozebrat na prvočinitele. A seděly bychom tam ještě déle, kdybych se nezvedla s tím, že jsem unavená a chci domů.

Unavená po dvou šálcích pressa. Že už bych si na pravidelný přísun kofeinu až tak zvykla?
Markéta se jen kousek od kavárny rozloučí a zmizí ve vchodu drogerie. Já zamířím k domovu a snažím se nezívat. Vážně, co se to se mnou dneska děje? Oči mi padají a když se rozhlédnu na přechodu, zamotá se mi hlava. Ne, já sebou nechci seknout na ulici, kdo ví, jak by to dopadlo. Budou si myslet, že jsem opilá, nezletilá a opilá, no, z poloviny je to pravda, ne, musím se udržet na nohou.
Je to těžší, než to zní. Kolena mi měknou, každý krok zaměstná mé centrum rovnováhy na maximum. Chodník se přede mnou lehce vlní. Je mi jasné, že nejdu rovně, ale nedovedu s tím nic udělat.
Klid, klid, to bude dobré, tady doleva a pak už jenom tři sta metrů ulicí, kterou už jsem šla asi tisíckrát. To zvládnu. To zvládnu!
Na další křižovatce se rozhlížím opatrně. Mám pocit, že když hlavou pohnu moc, mohla by mi upadnout. Když se pohledem vrátím na svoji trasu, zjistím, že mi někdo jde naproti.
Přiblíží se ke mně téměř na dosah, když si konečně uvědomím, odkud ji znám. Je to ta blondýna, která mě sledovala z kavárny. Jaksi vzdáleně vím, že bych se měla bát, ale jsem na to příliš ospalá.
Nech mě být, prosím ji v duchu. Nech mě na pokoji. Prostě jdi dál.
Ale tentokrát mé přání nefunguje. Blondýna se mi zadívá do očí, studeně se usměje a promluví.

„Ahoj,“ pronese Lenka přátelsky. Za odpověď jí ale musí stačit, jak sebou tmavovlasá dívka škubne a vyplašeně se rozhlíží kolem. Když si všimne mě a dojde jí, že jsem ji sledoval, překvapením jí klesne čelist.
„Jmenuju se Lenka Marešová, tohle je můj kolega Marek Šedivý. Rádi bychom si s tebou promluvili o tvých…“ Na okamžik zaváhá. Potíž s těmihle intuitivními čaroději je, že každý své nadání vnímá úplně jinak, a tudíž nikdy nevíme, jak stručně a jasně říct, o co jde. „Přáních?“ rozhodne se nakonec a tón stočí do otázky.
„Cože?“ zamumlá holčina. Pohled jí těká všude kolem, jen na Lenku se nedívá.
„Už sis všimla, že když se na něco hodně soustředíš, moc si to přeješ, a uděláš to ve správnou dobu, vyplní se to. Třeba tvoje pondělní kafe…“ Lenčin tón se jemně změní, nabere mírně výhrůžný odstín.
„Cože?“ hlesne dívka znovu. Klepou se jí ruce, vypadá, jako by měla kocovinu. Ten lék musí být kvalitní matroš.
„Tobě se plní správně formulovaná přání. Já zas dokážu spoustu věcí vidět.“ Teď kolegyně zvolila sykot zmije před útokem. „Ani jedno není zábava na dlouhý zimní večery a nemůže se to dělat jen tak. Pojď si sednout.“ Lenka bradou ukáže přes ulici, do malého parčíku s několika lavičkami. „Popovídáme si.“
Začínám se bát, že sebou děvče samou nervozitou praští, tak vyděšeně vypadá.
Na kotníku mi bolestivě přistane špička Lenčiny boty. Až v tu chvíli si vzpomenu, že mám taky čím přispět. Zaplavím holčinu pocitem obezřetné důvěry, ne tolik, aby s námi bez odmlouvání šla do kanceláře, ale dost k tomu, aby se posadila na lavičku a chvilku poslouchala. Ne že by tohle celé nebylo snazší v kanclu, ale později by to u ní mohlo vyvolat nepříjemné pochybnosti, nebo hůř, otázky.
Dívka bez odmlouvání následuje Lenku k nejbližší lavičce, urovná si kabát a ztěžka se posadí.
„Určitě už tě někdy napadlo, že ta splněná přání fungují jako kouzlo.“ Kolegyně přeladí zpátky na přátelský tón. „Přesně to jsou. Kouzla.“

Zhypnotizovaně zírám na světlovlasou ženu. Představila se mi, vím to, ale jméno jsem okamžitě zapomněla. Pro sebe jí říkám Medusa, protože vítr jí dělá s vlasy opravdu zvláštní věci. Vítr a možná taky moje únava.
Něco mi vykládá. Zaslechnu slova „kouzlo“, „přání“, „krátkodobě“ a „nesedí“. Vím, co každé z nich znamená, znám je, ale zrovna se mi nechce hledat v paměti správné definice, tím méně skládat z nich význam celých vět. Chci jenom pryč. Proč jsem se posadila? Chci přece domů, protože… No, vím, že z nějakého důvodu chci domů. A určitě chci spát.
Kéž by tak přestala mlít.
„Pokud nemáš hodně silnou vůli, fungují přání jen na chvilku.“ To promluvil ten muž v tmavém kabátu, který připomíná čarodějnický hábit. Jeho hlas zní, jako by seděl na dně studny, rozmazává ho podivná ozvěna. „A když fungovat přestanou, můžou se ovlivnění lidi hodně divit. Děláš nám tu pěknej chaos, holka.“
Uhnu pohledem. Taky má v sobě něco z Medusy, mám pocit, že kdybych se mu dívala do očí déle, skončím jako kus kamene. Hlava mi třeští.
„Vím, že je to pro tebe spousta novinek najednou a je mi jasné, že ti není dobře.“ Medusa rodu ženského mi položí dlaň na předloktí. Chci se jí vyškubnout, ale bojím se, abych ji nenaštvala. Kdo ví, čeho je schopná. „Když se budeš chtít na něco zeptat, něco ti nebude jasné nebo si budeš chtít prostě promluvit o tom, co dovedeš, dej vědět. Lenka Marešová, Zvláštní úřad pro magické záležitosti.“ Matně vnímám, že mi cpe do ruky kousek papíru.
„Já vím, že je trochu smutný zjistit, že člověk není jedinečnej a vyvolenej, ale na druhou stranu je hrozně fajn občas si pokecat s někým, kdo má podobně ujetý zkušenosti.“ Šibalské mrknutí z hloubi studně.
Musím domů. Chci jenom spát. Proč tu s nimi vysedávám a nedokážu se zvednout?
„Já už půjdu,“ vyhrknu a vzepřu se únavě, gravitaci, vzepřu se celému vesmíru, svět se se mnou rozhoupe, když vstanu z lavičky, ale nekymácí se natolik, abych nedokázala vykročit směrem k našemu činžáku.

„Tak to bychom měli,“ pochválím si. Za konstruktivní rozhovor sice tohle setkání označit nemůžu ani s básnickou licencí, ale dojem jsme udělali. Záškodnice měla oči jako talíře a chvílemi jsem se vážně bál, že sebou sekne.
„Snad se ozve,“ zadoufá Lenka. „Nechtěla jsem na ni tlačit, aby mi dala telefon, už tak byla pěkně vyplašená.“
„V nejhorším víme, kam si pro ni dojít. Pojď,“ vstanu z lavičky a kývnu na kolegyni, „zasloužíme si kafe. Tentokrát někde, kde nebudou otravovat nevychovaní čarodějové.“


Do pytle, do háje, zatraceně…
U hlavy mi ječí telefon. Kdo to takhle brzy ráno otravuje? Ne, počkat, to je melodie mého budíku. Umlčím ho a vstanu z postele.
Nebo přinejmenším podniknu docela slušný pokus, než se pode mnou podlomí lokty a já se složím zpátky do peřin.
Zdál se mi hrozně zvláštní sen. Plný nesmyslů, ale zároveň ohromně živý. Musel to být sen. Žádný vítr by nedokázal přimět vlasy k tak dokonalé napodobenině Medusy, ne? Něco z něj se mi ale podivně zadřelo pod kůži…
Znovu zahájím výstup z postele, tentokrát pomalu a opatrně. Podaří se mi vysoukat na židli. Mám pocit, že jsem na to vydala poslední zbytky sil.
„Zuzko? Zuzko, vstáváš?“ ozve se za dveřmi mamčin hlas.
„Ale jo,“ odpovím automaticky. Konec konců, lež to není.
Nejspíš ale nezním příliš přesvědčivě, protože v dalším okamžiku se mamka objeví ve dveřích.
„Zuzano?“
V tom slově je úplně všechno – šok, starost, hněv, úlek, otázka, co jsem to sakra vyváděla.
„Já… jsem asi něco chytla ve škole, pár lidí chybělo kvůli nějaké viróze, tak jsem to možná předevčírem chytla od někoho z nich,“ zamumlám, protože je to první vysvětlení, které mě napadne. „Asi bych to měla vyležet, v pondělí se bude psát slohovka, tak ať jsem do té doby v pohodě,“ navrhnu opatrně.
Máma si mě zkoumavě přeměří a pak skoro stejným pohledem prozkoumá rozvrh hodin, který mám pověšený na skříni. Zřejmě v něm ale neshledá žádnou nemesis, které bych se chtěla fingováním nemoci vyhnout, protože souhlasí, že zavolá do školy a omluví mě.
Díky tomu se můžu s vypětím všech sil doploužit zpátky do postele. Cestou seberu z koberce kus papíru, který se válel pod židlí. Možná mi vypadl z kapsy riflí, které jsem včera pohodila přes opěradlo?
Uložím se do postele způsobem, který poněkud připomíná pád, a podívám se, co na tom papíru vlastně je.
Písmo tužkou se z velké části rozmazalo, ale mezi šmouhami zůstala čitelná slova „přání“, „zvláštní“, „magické“, „vůle“ a „Lenka“.
Přečtu si je podruhé, potřetí a počtvrté pro případ, že by mi to pomohlo pochopit, o co jde. Bez úspěchu.
Nejspíš jsou to poznámky k příběhu. Ale k jakému, to si ani při nejlepší vůli nedokážu vybavit.
Takže ten papír vlastně nepotřebuju. Zmuchlám ho do kuličky a hodím ho zhruba ve směru odpadkového koše.