Něco si přej (1. část)

O textu z letošních Vidoucích už jsem se něco nazmiňovala, a slibovala jsem, že ho zveřejním, až dorazí hodnocení poroty (a já dojím tu Tobleronku, kterou jsem sama před sebou úspěšně ukryla v košíku s ponožkami).

Komentáře dorazily, a já se proti všem očekáváním docela nasmála.

To je totiž tak – na jaře se mi dostala do drápů povídka určená pro soutěž s prosbou o názor. Tak jsem si ji přečetla a vyjádřila svůj názor, který sestával hlavně z přesvědčení, že z několika dějových linek dojde závěru jen ta nejméně zajímavá a nejpředvídatelnější, a že tomu příběhu vlastně docela chybí konec.

Takže si představte moji reakci, když mi v mailu přistály čtyři varianty na „povídka celkem dobrá, ale nemá konec“.

Když jsem se konečně odhodlala ten text otevřít a znovu projít, zjistila jsem ale, že mají pravdu, konec je tak otevřený, až je v zásadě absentující. Ale což. Při psaní tohohle textu jsem se dobře bavila, takže to časem třeba nebude konec, ale můstek k pokračování.

A jestli vás zajímá, čím jsem se bavila na podzim, račte číst dál. Ať se líbí.

Velký dík opět patří Michalovi za betareading. Tohle bylo náročné sousto.

Lidi nevědí, jak si správně přát.

Vezměte si třeba moje spolužáky z gymplu. Až se ve dveřích objeví matikářka se zadáním čtvrtletky, to se všichni budou modlit jak diví. Snad tam nebudou řezy jehlanem. Jen ať se k těm příkladům dá snadno definovat podmínka. Prosím, prosím, jen ne kotangens.

Čeho si myslí, že tím dosáhnou? Zadání už je vymyšlené, jasně dané a vytištěné černé na bílém v deskách, které si učitelka opírá o bok.

Kdyby si na kompozici vzpomněli před čtrnácti dny, než ji matikářka vymyslela, to by bylo jiné kafe.

Já si vzpomněla. Pak stačilo jen prolistovat učebnici, vybrat si, čemu z látky na třetí čtvrtletí rozumím nejlíp, a vší silou se soustředit. Prosím, ať je v kompozici řez krychlí. A bude tam, vím to. Proto se zítřejší písemky nebojím. Proč na tohle nikdo jiný nepřišel?

Ke vší smůle přání přestávají fungovat v okamžiku, kdy narazí na fyzikální zákony. Ráno jsem si mohla usilovně přát, aby se mé sestře zachtělo umýt všechno nádobí, ale teď, když tu plný dřez čeká na mě, nemám jinou možnost než vydrhnout ho vlastníma rukama. A tak mechanickými pohyby umývám jeden talíř za druhým, strkám příbory do odkapávače a nechávám myšlenky bloudit, kde se jim jenom zachce. Pro jistotu bych si před spaním měla ještě jednou prohlédnout matiku, alespoň ty kapitoly, které jsem si přála do písemky. Ale i tak mi zbude přinejmenším hodina času na psaní.

Se svými splněnými přáními se sice nikomu nechlubím, ale i tak jsem si na svém vzdělávacím ústavu vydobyla pověst cvoka. Holka, která každou chvíli sedí někde v koutku a škrabe si do sešitu poznámky k románu, asi jinak dopadnout nemůže.

„Do háje, zase se mi ztratila!“

Lenka praští pěstí do stolní desky, až nadskočí diář, telefon a vůbec všechno, co na řečeném stole momentálně leží. Kromě křišťálové koule, ta je na poskakování příliš těžká. Naštěstí. Nedovedu si představit, jak by šéf vyváděl, kdyby nám musel koupit nový služební křišťál.

Myslím, že by to odnesla něčí lidská identita. Pravděpodobně i identita savce.

„Klid, nic se neděje,“ pronesu opatrně. Po stolní desce přistrčím ke kolegyni mapku, kterou jsem před čtrnácti dny uzmul v turistickém centru. Teď už je pořádně zmuchlaná, z rohů má oslí uši a po polovině města jsou načmárané červené křížky. „Kdes ji vycítila tentokrát?“

Lenka s povzdechem přimaluje další značku do spleti čar pokrývající budovu gymnázia.

Už na tomhle úkolu pracujeme dva týdny. Neškolená čarodějnice na sebe připoutala pozornost Zvláštního úřadu pro magické záležitosti, když zmanipulovala hlasování zastupitelstva o osudu lukrativního stavebního pozemku v centru města. Všem bylo jasné, že tam vyroste nový obchoďák, dokonce i památkáři a odbor životního prostředí vystavili tomu projektu zelenou. Jenže když se mělo hlasovat o změně územního plánu, zastupitelé se překvapivě vyslovili pro veřejnou zeleň a jako jeden muž se rozplývali nad projektem parčíku s dětským hřištěm, který kdosi nechal v neoznačené obálce v podatelně.

Nemám nic proti tomu, když člověk tu a tam pošťouchne okolnosti kýženým směrem. Ale tohle není pošťouchnutí, to je úder palicí. Takovou tou desetikilovou, co používají stavaři.

Navíc to zfušovala, soustředila se jen na samotné hlasování. Teď na magistrátu vznikají hned dva podněty k vyšetřování, za nedodržení schvalovacího procesu a za podezření z korupce, protože nikomu nejde do hlavy, jak mohli schválit park s prolézačkami.

„Motá se nám tu nějaká zrovna probuzená intuitivní čarodějka, nejspíš zhmotňovačka. Najděte ji a vysvětlete jí, jak to sakra chodí,“ zavrčel šéf, když mě a Lence předával hubenou složku označenou vykřičníkem.

Od té doby tráví Lenka pracovní dobu nijak zvlášť úspěšným věštěním a kreslením do mapy a já jí fandím. Můj talent přijde ke slovu, až záškodnici, jejíž silná vůle dovede převést správně formulované myšlenky ve skutečnost, najdeme.

Teď kolegyně zírá na výsledky svého snažení a nehty vyťukává do stolní desky nervózní staccato.

„Jdeme pro ni. Co víc čekáš, že zjistím z kanclu?“ vyhrkne.

Zadívám se na počmáranou mapu a přemýšlím.

„Do školy?“

„Do kavárny.“ Lenka zabodne fialově nalakovaný nehet do jiné hustě zakřížkované oblasti. Z obchůzek už víme, že se v dotyčném domě nachází oblíbená studentská kavárna. „Tam nebudeme nápadní a můžeme si na ni počkat. Beztak je tam několikrát do týdne.“

Nedokážu vymyslet protiargument, takže jen shrábnu ze stolu peněženku a dám Lence přednost ve dveřích.

Kompozici z matematiky zvládnu bez větších problémů. To se ale nedá říct o mých kamarádkách, které následně trvají na tom, že svůj žalostný výkon utopí v kávě. Naštěstí máme celkem sympatickou kavárnu nedaleko od školy. A hned v prvních týdnech prváku jsme se tam zavedly jako štamgasti.

„Dvakrát latté, jednu vídeň a jedno capuccino,“ kývne Markéta na baristu místo pozdravu. Než se zmůžu na slovo, ztratí se barista za rohem, aby začal pracovat na naší objednávce. Zalituju, že jsem cestou neprohodila něco v tom smyslu, že zrovna dneska na kopici šlehačky chuť nemám.

Hmm… možná s tím stihnu ještě něco udělat. Nechci vídeň, dala bych si espresso, soustředím se usilovně, prosím, doneste mi presso.

Kamarádky se až po uši ponoří do úpění nad nepovedenou kompozicí, počítají, jaké úsilí je bude stát vytáhnout do vysvědčení známku alespoň o stupeň a přemítají nad volbou vysoké školy. Hlavně žádný obor, na kterém by potřebovaly vytáhnout kalkulačku nebo periodickou soustavu prvků!

„Capuccino,“ zjeví se najednou u našeho stolku barista a přejede nás tázavým pohledem. Markéta se probere z rozjímání o studiu lingvistiky a kývne. „Dvakrát latté,“ pokračuje zhruba dvacetiletý blonďák. Vlaďka ukáže před sebe a pak kývne směrem k Lucce, zabrané do zachmuřených úvah nad záznamy ve studijním průkazu. „A presso,“ dokončí mladík ulehčeně a chystá se položit šálek přede mne.

„Žádný presso, vídeň,“ ozve se Markéta.

Hrome.

„Ne, ne, to je dobrý, já mám vlastně skoro větší chuť na presso, nechte ho tu,“ sápu se honem po své dávce kofeinu. Barista mi ho vděčně předá a odkvačí.

„Když myslíš,“ pokrčí rameny Markéta. „Ale tedy, splést si vídeň a presso, to mě zklamal,“ střelí významným pohledem po blonďákovi.

„Třeba se špatně vyspal. Nebo je zamilovanej,“ navrhnu. Pokusím se přitom o poťouchlý úsměv. Tenhle chlapík se pravidelně motá v roztoužených snech nejméně poloviny dívčího osazenstva našeho gymplu, včetně Markéty a Lucie. Já s Vlaďkou pro změnu chodíme slintat nad prodavačem z knihkupectví.

„Jestli myslíš do mě, tak s takovým vysvětlením jsem spokojená.“ Markéta labužnicky přivře oči a usrkne mléčnou pěnu.

„Cítilas to?“ zasyčím na Lenku. „Někdo tu čaroval. Zrovna teď. Nevidím tu žádnou známou firmu. Bude to ta zhmotňovačka, vsaď se.“

Kolegyně upírá pohled na telefon, který drží v dlaních, a na moji otázku zareaguje sotva znatelným kývnutím.

„Jdu na věc,“ zamumlá.

V zájmu nenápadnosti se i já zahledím na displej přístroje před sebou. Sedím zády do místnosti, každý se mi může podívat přes rameno a přečíst si titulky nejnovějších zpráv deníku The Guardian.

Lenka se jako obvykle posadila zády ke stěně. Díky tomu může zírat do vypnutého telefonu, aniž by to někoho zarazilo.

Že se dá leccos vidět v křišťálové kouli, to se všeobecně ví. Ale že slušné vědmě stačí jakákoli lesklá, jednolitá plocha, o tom se v pohádkách moc nevykládá. Moderní doba tak umožňuje Lence nosit si dokonale zamaskované věštecké zrcadlo v kapse.

„Jo, to kouzlo je jí podobné,“ mumlá tichounce Lenka. „Holky… čtyři… kafe… s mlíkem…“

Nejsem si jistý, jestli čte magické stopy, nebo mě žádá, abych jí došel pro další šálek, takže pro jistotu mlčím a nedělám vůbec nic.

Kolegyně sebou trhne, otevře oči a rozhlíží se po kavárně.

„Jedna z těch čtyř u okna. Tři pijou latté a capuccino. Tu čtvrtou pořádně nevidím a její kafe nevidím vůbec. Čarovat kvůli objednanýmu kafi,“ vydechne a protočí oči ke stropu. „Jdu je proklepnout.“

Vstane od stolu a odkráčí směrem k baru. Zpátky je zhruba za dvě minuty.

„Je to ta brunetka s copama,“ informuje mě, na rtech úsměv šelmy na lovu. „A skoro se mi zdá, že celá ta parta dopíjí a půjde.“

„To tvrdí vždycky každej,“ zamumlám, ale poslušně vyštrachám platební kartu, abych mohl rychle srovnat účet. Lenka je přece jen licencovaná věštkyně, občas jí nějaká ta předpověď vyjde.

Kavárnu opustíme v jednom hloučku, ale já se od party brzy odpojím, jako jediná totiž nejdu na autobus. Mířím známými ulicemi k domovu, rozhlížím se kolem sebe a vymýšlím, jak popsat ten zvláštní kontrast sluncem nasvícených domů proti temně šedým mrakům. Nedaří se mi ale najít dostatečně výstižná a zároveň stručná slova. A ke všemu cítím, že se mi rozvázala tkanička.

Skloním se k botě, po paměti motám kličky a koutkem oka zahlédnu pohyb něčeho zeleného.

Když se podívám pořádně, uvědomím si, že jsem ten zelený svetr viděla už v kavárně. Má ho na sobě mladá žena s odbarvenými vlasy a dravčím pohledem. Dokud se bez mrkání dívala na tabuli s nabídkou kávy, bylo mi to celkem jedno, ale teď jsem si téměř jistá, že zírá na mě.

Klid, jenom klid, domlouvám si. Co by tak ode mě asi mohla chtít? Doučování z matiky? O ničem jiném než o škole jsme se nad kávou přece nebavily…

Pro jistotu si udělám na tkaničkách uzel navíc, než vykročím dál. Usilovně se snažím jít jako obvykle, rozhlížet se jako obvykle, ne za sebe, ale po stromech a oknech a obloze, jako bych se nezajímala o nic jiného než o inspiraci pro další kapitolu.

Když míjím výlohu butiku, povede se mi zahlédnout v odrazu ve skle vlající světlé vlasy.

Pořád to může být náhoda. Město je plné lidí, kteří někam jdou, podle počtu pravděpodobnosti občas některý půjde stejnou trasou jako já. Není potřeba panikařit. Ale sama sobě nevěřím, po zádech už se mi plazí strach. Nutím se kráčet pořád stejným tempem, ale i tak se frekvence mých kroků zrychluje.

Ohlédnu se, když zahýbám za roh, a vidím ji jen pár metrů za sebou.

Nech mě být, modlím se tak soustředěně, že mi v hlavě nezbývá nic než těch pár slov. Nech mě na pokoji. Prostě jdi dál. Nech mě být.

Srdce cítím až v krku, když se ke mně přibližuje zvuk podrážek na dláždění.

Mine mě. Její oči už nepřipomínají dravce, ale porcelánovou panenku.

„Do háje už!“ houknu, zabouchnu za sebou dveře kanceláře a mrštím o stůl plochým kouskem kovu.

„Nic?“ otáže se Lenka a prohne rty do podkovy.

„No co bys řekla?“ procedím skrz zuby. „Pamatuju si, jak jdu k ní. Pomalu, klidně, kolem lidi, všechno v pohodě. Pak se na mě tak divně podívala, a jako kdyby mi vymazala mozek, prostě jsem šel dál a až u řeky jsem si vzpomněl, co jsem vlastně měl udělat. Ten krám je naprosto k ničemu!“ Mávnutím ruky naznačím, že za krám považuju kovový amulet, který jsem nafasoval ráno ve zbrojnici. Po nezdaru, kterým skončilo Lenčino sledování, jsem se nehodlal nechat zaskočit.

„Cestou na oběd jim ten šmejd půjdu omlátit o hlavu.“

„Opovaž se. Chtěl jsi ochranu proti kletbám, máš ochranu proti kletbám. Že tě neproklela, ale rozptýlila, to není problém zbrojařů,“ zpraží mě kolegyně. „Je to jen intuitivní čarodějka, zatraceně, neví, co vlastně dělá, tu přece musíme zvládnout!“

„A jak asi, když nás dokáže oblbnout silou vůle a my se neumíme nijak bránit?“

„Tak ji musíme odzbrojit,“ pronese Lenka tónem příruček o bojové taktice.

Čekám, jestli mi to dojde, ale musím se vzdát.

„Jak jako odzbrojit?“

„Hoď jí do kafe tohle,“ zašeptá hlasem, který mi zježí snad i chlupy v uších, zaloví v kabelce a přisune mi po stolní desce napůl vyloupané platíčko léků. Zbývá v něm pět růžových tabletek.

„Co to je?“ zajímám se opatrně.

„Ale dostala jsem to na záchvaty úzkosti.“ Lenka své zdraví odbude pokrčením ramen. „Fakt pěkně se po tom spí. S trochou štěstí ji to otupí dost na to, aby nedokázala efektivně čarovat.“

„To nezní špatně. Všechny?“

„Jednu!“ vyděsí se Lenka. „Nebo možná radši dvě. A rozmačkej je, ať se rozpustí.“

„A máš nějaký konkrétní nápad, jak jí otrávím kafe pod nosem, když už mě jednou očarovala jak bludička, abych se k ní ani nepřiblížil?“

„Krucinál, Máro,“ vědma v přehnaném zoufalství vztáhne ruce ke stropu, „něco snad vymyslet dokážeš, ne?“

„Markét, co takhle kafe?“ šťouchnu do spolužačky, když opouštíme školní budovu.

Měla bych si sice projít látku na test z biologie, trochu cvičit na klavír a pohnout s rozečtenou knihou, ale vůbec se mi nechce domů. Ne, to není úplně správně – bojím se jít domů. Bojím se těch dvou podivných existencí, blondýny v zeleném svetru a tmavovlasého kluka v křiváku, které jsem od sebe odháněla přáními. Kdyby se chtěli zeptat na cestu nebo poprosit o oheň, ptali by se na potkání každého. Nehnali by se přímo za mnou.

Nebo taky můžu být paranoidní, přihlásí se ke slovu základy společenských věd. Tohle pololetí bereme psychologii. Na každý pád, i když vím, že to problém jen odsune na později, se snažím najít si jiný program než cestu domů.

„Jasňačka,“ kývne Markéta. „A myslíš to jako eufemismus pro vážnej rozhovor, nebo bych tě mohla otravovat s goniometrií? Víš, jak dopadla ta písemka, zkoušení mě nemine,“ zasmuší se.

„Žádnej strach. Trocha kafe, nějakej dortík a goniometrie nám padne k nohám,“ ujistím ji.

Alespoň na pár hodin mám klid.

Je tu zas. Mám ohromné štěstí.

Buď to, nebo je závislost na kofeinu u středoškoláků mnohem větší problém, než jsem si myslel.

Naše záškodnická zhmotňovačka sedí za malým stolkem pod oknem. S kamarádkou se sklání nad učebnicí a v jednom kuse něco píšou.

Vytáhnu z kapsy platíčko Lenčiných léků, vyloupnu dvě tablety a mezi lžičkami, které jsem si prozíravě vyžádal navíc, z nich vyrobím narůžovělý prášek.

Vstanu od svého čaje a se lžičkou v ruce zamířím k oknu, pod kterým se utábořily ty dvě pilné studentky. Snažím se nemyslet na celkový rámec věci, totiž že se chystám zdrogovat neznámou holku, a soustředím se na detaily. Jsou sice zabrané do učení, ale tak moc, aby si nevšimly, jak jedné z nich něco sypu do hrnku, nejspíš ne.

Tady mi přijde vhod mé umění. Nedokážu z vypnutého telefonu vyčíst ani zítřejší počasí a křišťálovou kouli používám jen jako těžítko na papíry, ale umím být velice… přesvědčivý.

Předstírám, že si čtu denní nabídku z velké tabule nad barem, a rádoby bezděčným přešlapováním se přiblížím naší čarodějnici přímo za záda. Servírka mi nahraje do karet, když popadne podnos se třemi šálky kávy a zamíří s ním kamsi dozadu. Musí ale projít kolem stolu, u kterého sedí můj cíl.

Urputně se soustředím.

Servírka vyjekne, upustí tác s nápoji téměř do klína jedné z dívek a vyděšeně se rozhlíží. Jenom já vím, že hledá, kdo jí právě těsně za zády zařval Ruce vzhůru! Nenachází žádného možného pachatele a zjevně neví, jestli má být ráda, nebo se strachovat o své duševní zdraví.

Jak říkám, dovedu být přesvědčivý. Sice mi to vydrží maximálně dvacet vteřin, ale i za dvacet vteřin se dá udělat pořádná paseka.

Nebohá servírka by na sebe nejspíš přitáhla dostatek pozornosti i sama o sobě, ale pro jistotu ještě vnuknu každému v místnosti, že je potřeba ji utěšit a řádně politovat. Čarodějka o mně tentokrát neví, takže se nebrání a mé kouzlo zafunguje i na ni. Díky tomu mám dostatek času na to, abych promíchal zbytek espressa v šálku lžičkou s Lenčiným lékem.

Jakmile jsem si jistý, že na první pohled není můj zásah poznat, vyhlásím si taktický ústup. Zpoza rohu spokojeně vyťukám zprávu Lence. Když mám příležitost se pochválit, je potřeba ji využít. Pak už zbývá jen miniaturními doušky upíjet svůj čaj, aby mi dlouho vydržel, a koutkem oka hlídat, kdy se ty dvě cácory zvednou k odchodu.

A, samozřejmě, nenápadně se jim pověsit na paty, v ruce telefon, abych mohl Lence průběžně hlásit, kde by bylo nejlepší si na naši čarodějnici počkat.