Slunovrat

Loni jsem vzala nejdelší noc v roce za báječnou příležitost dorazit revizi Nepatřičné. (Je zajímavé, že naprostou většinu vzpomínek komentuju slovy „to už je tak dávno?“, ale k téhle se mi chce vyjeknout „to bylo teprve loni?!“) Letos s radostí využiju slunovrat k dospání hektických posledních dní, ale nedá mi to, abych vám tu nenechala alespoň něco málo na čtení. Tak jsem se rozhodla povyprávět, kterak Theodor strávil jeden slunovrat.

Michal mi říká, že neumím psát milostné scény. Myslím, že tenhle střípek tuto moji pověst upevní.

Krásný Yule, slunovrat, Vánoce a vůbec všechno!

Kouř. Smích. Lehce falešná hudba. Spousta lidí.

Proč já na ty oslavy slunovratu vůbec lezu? Vždycky to dopadne stejně.

Upiju dávno vychladlou medovinu a sám si v duchu odpovím. Lezu sem, protože neobjevit se na oslavách by znamenalo zbytečné rytí a vyptávání od každého spolužáka, který by se o tom dozvěděl. Čelil bych sto a jedné variaci na tebe to nebaví? Co ti na tom vadí? Přece nebudeš sedět sám v pokoji? Ne, snazší je na chvíli se objevit, pozdravit pár lidí, koupit si horkou medovinu, držet hrnek před sebou jako štít a pak se zase zdejchnout.

Po celém náměstí jsou roztroušené velké železné koše, ze kterých šlehají plameny. I když letos je zima celkem mírná, kolem každého ohně postává hlouček lidí. Ohřívají si ruce, povídají si o všem možném nebo pozorují pár rozdováděných odvážlivců, kteří vyslyšeli výzvu chytlavé melodie a snaží se do ní napasovat taneční kroky. Uprostřed rynku zůstal volný prostor a kolem jednoho z ohňů se shlukli muzikanti. Teplo plamenů jim rozladilo nástroje, ale oslavy pokročily natolik, že to nikomu nevadí.

Okraje náměstí jsou posázené stánky, své zastoupení tu má několik pekařů, uzenář, cukrář a snad všichni scamallští hospodští. Studené pivo, horká medovina, víno svařené s nejrůznějším kořením.

Teplo, chlast a společnost. Co víc si přát od nejdelší noci v roce?

Teplo by úplně stačilo, odseknu sám sobě a pak se zadívám do nebe. Nejspíš je na mě i jedna medovina moc.

Koutkem oka zachytím záblesk rudého světla. Cuknu sebou a vydám se zjistit, co to bylo. Moje první myšlenka je magie, nepovedené kouzlo, ale to bych za prvé cítil a za druhé slyšel, někdo by určitě zpanikařil a začal vřískat. Na to, že mají scamallští ve městě čarodějnickou školu, jsou na kouzla dost hákliví.

Proplétám se mezi lidmi, občas zahlédnu známé obličeje, spolužáky nebo učitele, většina jsou ale scamallští měšťané, které znám nanejvýš od pohledu. Na chvíli zaváhám před řídkou řadou stánků, nejsem si jistý, kde přesně hledat původce. Pak se ta otázka vyřeší sama, když mi přímo před očima vyšlehne k obloze fialový oheň.

Ani teď se nikdo neznepokojuje, takže to nejspíš patří k představení, ať už se tam předvádí kdo chce.

Stačí pár dalších kroků, abych věděl naprosto přesně, kdo má tenhle spektákl na svědomí. Hospodští a muzikanti nejsou jediní, kdo svým dílem přispívá ke slunovratové zábavě. Parta mých spolužáků z Acadaemie Magicy postává kolem stolu zakrytého tmavým plátnem. Na stolní desku naaranžovali velkou kovovou mísu na krátkých nožkách a rozdělali v ní oheň. Za stolem sedí na vysoké stoličce Garra z posledního ročníku, vlasy vyčesané do majestátního uzlu na temeni, kolem ramen černý plášť z látky tak tenké, že s ní pohne i nejslabší závan větru. Šermuje rukama a teatrálními frázemi větší přítomným budoucnost. Občas sáhne do některé z misek, které má vyskládané před sebou na okraji stolu, a hodí do plamenů špetku prachu, který v ohni hoří, ochotně a v křiklavých barvách. Podle těch barev dokážu z hlavy říct, co všechno si tahle banda odnesla z alchymistické laboratoře, aby podtrhli svoje divadlo.

Zastavím se u nejbližšího koše s ohněm a poslouchám, jak Garra mladé měšťce prorokuje vysokého bohatého manžela a nebere žádný ohled na námitky, že dotyčná je už rok a půl pod čepcem. Není divu, že tohle kejklování scamallským nevadí, na první letmý pohled je jasné, že Garra a její kolegové si z čarodějnického řemesla dělají legraci. K tomu se celý Scamall rád přidá.

Po věštbě se zpožděním pro mladou paní přijde na řadu zakřiknutý učeň z truhlárny, pro kterého Garra vyfabuluje budoucnost lamače dívčích srdcí a zjevně se baví jeho ruměncem, pak slibuje vetché starostově matce, že o letním slunovratu provede po parketu celou městskou radu, a pak si její pohled proti vší pravděpodobnosti najde mě.

„Oho, pan Carwyn osobně!“ zavýskne. „Toužíte nahlédnout za závoj zítřku, kolego?“

„Co se mě týče, jen ať závoj zítřka zůstane, kde je, velevážená kolegyně,“ houknu nazpátek a pozvednu hrnek vychladlé medoviny coby pozdrav. Možná, když ji odmítnu nějakým dostatečně elegantním způsobem, si dá říct a zaměří se na jinou oběť.

Ale takové štěstí samozřejmě nemám. Garra přimhouří oči, na odhalených zubech se jí zaleskne oranžové světlo ohně, a hrábne do jedné z mističek.

„Pouze noc nejdelší, pouze tma nejhlubší dovolí nahlédnout, co zítřku přísluší!“ zadeklamuje dramaticky. Její slova doprovodí plameny povzbuzené novou dávkou z alchymistických zásob, tentokrát zabarvené lehce do zelena. Kdyby se přišli zeptat, poradil bych jim lepší směs.

„A ten váš je neobyčejně zajímavý, pane kolego,“ pokračuje Garra s potměšilým úsměvem. „Blíží se konec osamocení, kdosi vám zkříží cestu, měď a smaragdy a ocel…“ Mhouří na mě oči, ptá se, jestli ten její vtip chápu, ačkoli přihlížející měšťané nic netuší. Pak její pohled sklouzne kamsi stranou a úsměv se ještě rozšíří.

„Měď a smaragdy a ocel a,“ kratičké zaváhání, „sláma, stezky osudu vás vedou k sobě, ať si to přiznáte, nebo před tím budete zavírat oči…“

Z hloučku, kam se Garra dívá, zazní smích a několik vyzývavých slov. Snažím se zjistit, na koho se přenesla pozornost. Rozpoznat v mihotavém světle ohňů obličeje není snadné, ale i tak mezi svými spolužáky rozeznám zaklínačku ve výcviku z Graaffského institutu, Aisling as Cill Airne.

Ano, Garro, já tvůj vtip chápu. Měď a smaragdy a ocel. Aisling je zelenooká zrzka a učí se zacházet s mečem. A sláma… kolegyni se zřejmě nepovedlo vymyslet vznosnější název pro moji barvu vlasů. Garro, Garro, já nebudu jediný, kdo špatně snáší medovinu, co?

Kdosi ve skupince kolem Aisling si všimne mého pohledu a šťouchne zaklínačku do ramene.

„Tamhle ho máš, tak utíkej, slyšelas, jednou ho máš holt v osudu, tak se mu nevyhneš,“ povzbuzují ji najednou jeden přes druhého a snaží se ji postrkovat mým směrem. Aisling se k nejdrzejšímu vztekle otočí, ale pak zřejmě dojde k závěru, že poprat se na slavnosti nemá zapotřebí. Chytrá holka. I když si tajně přeju, aby mu jednu vrazila. Čarodějové Acadaemie mají různorodé zájmy, ale fyzické souboje mezi ně zpravidla nepatří, myslím, že by zaklínačka měla slušnou šanci vyhrát.

Přihlížející měšťané se baví, spolužáci se zalykají smíchem a blahopřejí si, do jak skvostně nepříjemné situace mě dostali.

Otočím se a zbytek medoviny vychrstnu do ohně.

„Na tohle nemám náladu,“ zadívám se na Garru. „Jdu spát. Dobře se bavte.“

Přelétnu pohledem hlouček s Aisling ve středu, chci se otočit a odejít, ale dívčin výraz mě zarazí. Vztek a ponížení už nejsou namířené na přiopilé studenty, kteří to považují za báječnou zábavu, ale na mě.

Během okamžiku mi hlavou proletí řetěz chabě pospojovaných myšlenek.

Aisling se tenhle nesmysl s věštěním budoucnosti nezamlouvá o nic víc než mně. To ale neznamená, že je jí příjemné, když se k ní po takovém úvodu obrátím zády. Pokud ji tu nechám, celý nejvyšší ročník Acadaemie se jí od srdce vysměje. A sice je to vážně nesnesitelná holka, živě si pamatuju její vznětlivou povahu z výpravy za roztukou, ale tenkrát v té castelgrandeské záležitosti se přece jenom zachovala solidně…

„Pojď, mizíme odsud,“ kývnu na ni.

Zrzka vyškubne svoji paži z Lyallovy ruky, rozloučí se s ním varovným úšklebkem a pár kroků popoběhne, aby mě dohnala. Za zády se jí ozývá smích.

Kráčíme zaplněným náměstím, vešel by se mezi nás další člověk, ale Aisling se ode mě vytrvale drží na délku paže, i když se konečně vymotáme z oslav a já instinktivně zamířím k bráně Acadaemie.

„Díky,“ zamumlá a pak dokáže, že jsme kupodivu schopní mít na některé věci stejný názor. „Že já tam vůbec lezla… Chtěla jsem najít naše kluky, ale kdo ví, kam se zdejchli,“ postěžuje si. „A Rayner nás pustil ven jenom pod podmínkou, že se vrátíme všichni najednou a nebudeme bušit na bránu desetkrát za noc, takže…“

Vytrvale zírám před sebe, ale cosi v jejím hlase mi napoví, že větu zakončila pokrčením rameny.

Široká ulice, bez obvyklých rozzářených oken domů tmavá, nás dovede před bránu Acadaemie. Co teď? Nechci nic jiného než donést si z kuchyně horký čaj a pustit se knihy o historii Tosaithu, kterou jsem si včera donesl z knihovny. Ale co bude dělat Aisling? Hospody a krčmy jsou o slunovratu zavřené, protože celý Scamall se sešel na náměstí, nezbude jí než zamířit zpátky do hlučícího, rozveseleného davu. Já bych se tam dneska nevrátil, ani kdyby mi platili, a i pro hubatou zaklínačku se mi to zdá příliš tvrdé.

Horečně zavzpomínám, v jakém stavu jsem opustil svoji ložnici a co všechno se momentálně nachází v mé skříni. Pak se nadechnu a zadoufám, že si to Aisling nevyloží špatně.

„Ehm… nemáš chuť na víno?“

Kroky po mém boku ztichnou.

„A co přesně myslíš tím vínem?“ táže se zaklínačka s rukou opřenou o bok.

„Nevezmu si na svědomí, že přes noc někde umrzneš, a nemám moc jiných možností než svoji ložnici, ve vší možné počestnosti. Víno znamená zkvašenou šťávu z hroznů. Ber, nebo nech být.“

Skoro vidím tu smršť jedovatých poznámek, které se Aisling honí hlavou, ale k mému překvapení nakonec přikývne.

„Fajn. Zkvašenou šťávu z hroznů ve vší počestnosti beru.“

Hlavní brána je přes noc samozřejmě zavřená, ale branka do školních zahrad je zabezpečená kouzly, se kterými si většina studentů poradí. Jejím účelem je udržet scamallské venku a nepovedená kouzla uvnitř. Šikovní studenti si můžou chodit, kam se jim zachce. Zanedlouho už otevírám boční dveře do budovy koleje a gestem zvu Aisling dovnitř.

Nikdo z kolegů, kteří se mnou bydlí na stejné chodbě, teď pravděpodobně není doma, ale i tak si přiložím prst na rty a významně se na zaklínačku podívám.

Aisling se nadechne, jako by chtěla zakřičet na celý dům, ale pak se jen ušklíbne a přimhouří jedno oko. Rozpačitě pokrčím rameny a vyrazím ke dveřím své ložnice. Kráčí za mnou tak tiše, že si jí všimnu až v momentě, kdy se otočím k zámku a zalovím v kapse pro klíč.

Stisknu kliku, otevřu dveře a najednou se mi vůbec nechce pouštět zaklínačku dál. Zdá se to příliš osobní. Nikdy jsem moc nepřemýšlel o tom, že bych si sem vodil společnost, a i kdybych něco takového plánoval, drzá graaffská adeptka by rozhodně nebyla na seznamu potenciálních pozvaných.

Aisling asi zachytí mé rozpaky a kývnutím mě pošle přes práh jako prvního. Kupodivu mě taková maličkost trochu uklidní. Mám všechno pod kontrolou.

Zapálím svíčku a přelétnu malou místnost pohledem. S Aisling v zádech se mi najednou zdá strohá a neosobní. No, alespoň o sobě netvořím žádné iluze. Zaklínačka ale jen pobaveně broukne, že stran ubytování studentů si Acadaemia a Institut nemají co vyčítat.

S pocitem úlevy, o kterém netuším, kde se vzal, zalovím ve skříni po lahvi vína. Zbyla mi tu od loňských zkoušek. Přišlo mi tehdy jako dobrý nápad mít v zásobě něco na rychlé otupení, ale nakonec jsem se nikdy neodhodlal pít sám a raději jsem nervozitu zkoušel přehlušit v trénincích šermu. Teď se víno hodí.

Na mém stole stojí hrnek od čaje a sklenice na vodu. Sklenice je rozhodně důstojnější, takže když ji do poloviny naplním vínem, posunu ji po stolní desce směrem k Aisling. Z hrnku s odštípnutým okrajem budu pít já.

„Tak na to, že máme od oslav slunovratu zase na chvíli pokoj.“ Aislingin úsměv je křivý a spiklenecký, když se místo židle posadí na okraj stolu a zvedne sklenici k přípitku. „A díky za azyl.“

„Tohle bych azylem úplně nenazval, nejsi tu v cizí zemi, ačkoli uznávám, že chování naší smečky by se za pronásledování skoro označit dalo.“

Až s posledním slovem mi dojde, co jsem právě řekl. Přivedl jsem si do ložnice ženu, lhostejno za jakým účelem, a začnu jí dávat lekce z práva?

„To vás tady učí?“ táže se zaklínačka. Ruka se sklenicí se jí zastavila na půli cesty ke rtům.

„Tady ne, místní výuka práva je jen takový základní rychlokurs. Znám to z domova, otec je diplomat…“

Zarazím se. Vykládám zrzavé zaklínačce věci, o kterých se snažím nemluvit ani s těmi pár spolužáky, které bych mohl označit za přátele.

„Takový vzdělání se může hodit,“ kývne Aisling uznale a konečně se napije vína.

„A čemu se věnuje tvoje rodina?“ vyhrknu ve snaze nasměrovat hovor jiným směrem, jakýmkoli. Okamžitě vidím, že jsem přestřelil, Aislingin výraz ztuhne. Ale nenapadá mě, jak to vzít zpátky.

„Táta měl lékárnu,“ pronese zaklínačka tiše. „Proto jsem přišla na Graaff, měla jsem se vyučit a později ji převzít.“ I kdyby nehovořila v minulém čase, bylo by mi jasné, že se něco muselo ohavně pokazit. Jinak by nestrávila po absolutoriu dalších pět let šermem a přípravou na zaklínačské mistrovské zkoušky. Čekám, jestli o tom Aisling bude chtít mluvit.

„Mamka mu pomáhala, ona vyučená nebyla, ale byla hrozně šikovná,“ řekne s pohledem upřeným do stěny. Zdá se mi, že chce říct ještě něco, ale buď si to rozmyslí, nebo se neodváží. Jen zírá před sebe, rozostřené oči a těžký dech někoho, kdo se urputně snaží zůstat alespoň navenek v klidu.

Nemám nejmenší tušení, jak bych měl reagovat. Ale Aisling teď čímsi připomíná osiřelé děti, které občas vídám na rynku, vyplašené a neodvažující se ani žebrat.

Natáhnu ruku a opatrně, jen prsty, ji pohladím po paži.

„V Caldarvanu byly neštovice,“ zamumlá. „Bylo to v zimě, o slunovratu.“

Zkazky o epidemii neštovic si vybavím, ale nikdy jsem si neuvědomil, že přišly právě tehdy. V Caldarvanu tehdy hořely úplně jiné ohně než dneska na náměstí.

„To mě mrzí,“ hlesnu bezradně.

„Ale to už je dávno,“ pronese Aisling ve stejném okamžiku, v hlase zčistajasna ocel. „Máš dobrý víno, mohla bych dostat ještě?“

„Jasně,“ kývnu. Doliju jí sklenici a se svým hrnkem, ze kterého jsem upil jeden malý hlt, se usadím na posteli. Aisling už nevypadá, že by potřebovala utěšit.

„Jak jde ten váš výzkum roztuky?“ zeptá se zčistajasna. Chvilku mi trvá uspořádat si myšlenky.

„Výtečně. Víš, je to zajímavý, věděli jsme, že roztuka pomáhá při souchotinách, a strávili jsme rok a půl snahou zjistit, co přesně v ní je. Vůbec nechtěj vědět, kolik času jsem strávil v laboratoři vařením a louhováním… A na leccos jsme přišli, mistr Argyll už o všech těch látkách popsal čtyři zápisníky, ale ani jedna nemá zdaleka takový účinek jako celá roztuka, takže teď šéf otočil kormidlem a snažíme se zjistit, jak ji zpracovat, aby byla co nejúčinnější. A těm rostlinám, co jsme tenkrát přinesli, se daří výborně, už jí máme zase plný záhon… Promiň,“ zarazím se. „Zase žvaním.“

Nepovažuju se za odborníka na mezilidské vztahy, ale že o půlnoci v ložnici se botanické přednášky nedělají, to vím.

„Čím ji louhujete? My většinou používáme líh, ale u alchymistů se určitě najde něco zajímavějšího.“ Aisling se na mě dívá s upřímným zájmem, nebo to alespoň velmi dobře předstírá, a za takových okolností neudržím jazyk na uzdě.

„Líh používáme taky, ale v tomhle případě se nejlíp osvědčila voda a vitriol, toho stačí trocha, a proháníme to dvě hodiny perkolátorem…“

Popisuju do detailů naši práci, pak se zaberu do jednotlivých případů, souchotinářů, kterým jsme výsledky našich experimentů s jejich svolením podali, rozebírám několik téměř zázračných uzdravení a nahlas přemýšlím, když se snažím najít styčné body mezi variantami roztukového výluhu, kterým jsme je léčili.

Aisling ze mě celou dobu nespouští oči, lehce se usmívá a když mluvím o alchymistických postupech, občas mimoděk přikyvuje. Připomenu si, že základy alchymie se léčitelé učí, takže ví, o čem je řeč.

Pak nečekaně sklouzne ze stolní desky, třemi kroky přejde k posteli, skopne z nohou boty a posadí se těsně vedle mě. Překvapí mě tak, že se zarazím uprostřed věty.

„Klidně povídej dál,“ vybídne mě s náznakem pobavení. „Dobře se to poslouchá.“

Docela rád bych jí vyhověl, ale zaskočila mě tak, že se nezmůžu na slovo.

„Říkal jsi, že výluhy, u kterých jste použili vitriol, jsou na souchotiny účinnější, ale dráždí jícen. Zkoušeli jste i jiné kyseliny? Často je to jen otázka lepší rozpustnosti v kyselině, jedno jaké, u některých věcí pomůže i obyčejný ocet.“

Lopotně začnu v hlavě skládat dohromady odpověď stran toho, že nás to napadlo, ale v případě roztuky to nefunguje. Vzápětí myšlenky na práci zmizí jako pára nad hrncem, když si Aisling opře hlavu o moje rameno.

„Na druhou stranu, pacienti z toho moc nadšení nebývají, ti by radši samá léčivá vína,“ pokračuje a pobaveně odfrkne. „Nebo ještě radši pálenku. Ale to jsme zpátky u toho louhování v lihu, že?“

Netuším, co bych na to měl říct. Netuším, co bych měl dělat. Nechtěl jsem, aby strávila noc venku na mrazu. Jak se stalo, že špičky jejích prstů přejíždí po hřbetě mé ruky, její vlasy mě šimrají na krku?

Mlčím a tiše panikařím. Mlčím tak dlouho, až Aislinginy prsty na mé kůži zpomalí, pak se úplně zastaví, váha z mého ramene se zvedne a zaklínačka se ode mě lehce odtáhne.

„Promiň,“ zamumlá. I ve světle svíčky vidím, že jí zrudly tváře.

Chci jí říct, že se nic nestalo. Nedostanu ze sebe ale ani hlásku, překvapený nejasným pocitem, že se mi to vlastně líbilo, mít ji tak blízko, že ji chci zpátky.

Chabě zavrtím hlavou, ale nedívá se na mě, zírá někam do podlahy a už má rudé i uši.

„Ais,“ vydechnu. Nikdy v životě jsem nevyslovil namáhavější slovo.

Téměř neotočí hlavu, dívá se na mě koutky očí.

Vím, že hlas už mě dál poslouchat nebude. Místo toho zvednu ruku, opatrně ji vměstnám mezi zeď a Aislingina záda a obejmu ji kolem pasu. Aisling ztuhne a zadrží dech.

Něco jsem pokazil. Nemám tušení co, ale něco je teď špatně…

Pak se ke mně obrátí a pomalu, jako by uklidňovala nervózního koně, mi položí dlaň na hrudník. I přes látku košile cítím, že má studené ruce. Její druhou ruku ucítím na bedrech, nejdřív přes košili, pak se nějak dostane pod ni. Ten dotek mě přinutí přivřít oči a ostře se nadechnout.

Najednou ji držím v náruči, ruce mám na jejích zádech, bocích, ve vlasech. Nevím, co si můžu dovolit, v žaludku mě pořád studí strach, že překročím nějakou neznámou hranici a vysloužím si facku. Chci ji jen pohladit po krku, abych zjistil, jestli to s ní dělá to samé, co se mnou, ale pohne se tak, že moje ruka skončí úplně jinde. Trhnu sebou, chci se omluvit, ale když se setkám s jejím pohledem, vypadá spokojeně. V příštím okamžiku to konečně vzdá dohořívající svíčka a já už nevím nic.

Přitiskne se ke mně. Moje ruka zůstane uvězněná mezi námi, z čehož odvodím, že jí v ničem nevadí. Špičkou nosu mi přejede po tváři a na chvilku se zarazí s obličejem těsně u mého. Když to udělá podruhé, konečně mi dojde, co tím naznačuje. Pootočím hlavu a dotknu se svými rty jejích. Oplatí mi to silněji a zkušeněji, než na co bych si troufl.

Musí cítit, co to se mnou dělá. Když si to uvědomím, rozhoří se mi tváře. Naštěstí to ve tmě Aisling nemůže vidět.

Vnímám, že se její dlaň pomalu přesunuje podél okraje mých kalhot. Zastaví se na břiše a prsty zavadí o sponu opasku.

„Ne,“ hlesnu. Cítím, jak se Aisling zarazí. Nechci, aby měla pocit, že něco udělala špatně, ona nemůže za to, že mi nejistota svírá krk a neočekávaný vývoj situace na mě působí stejně jako koberec podtržený pod nohama. „Dneska ne,“ zamumlám sotva slyšitelně a myslím to jako omluvu.

„Dobře,“ vydechne mi Aisling do ucha. Mám pocit, že se usmívá, ale nestihnu se nad tím zamyslet. Znovu cítím její ruce všude po těle, rty na tváři a na krku a za uchem, snažím se jí oplácet stejně a ani si nevšimnu, kdy jsme se složili na postel.

Netuším, jak dlouho trvá, než Aislinginy pohyby zpomalí a zvláční, než ji začne přemáhat spánek. Když se zeptám, jestli jí není zima, odpoví mi jen zamručením. Zvednu se, vyprostím zpod Aisling svoji přikrývku a použiju ji tradičnějším způsobem. Ujistím se, že Aisling nečouhá zpod deky žádná končetina, a pak si konečně položím tu zajímavou otázku, kde budu dneska spát já. Židle u stolu?

„Theodore?“ zamumlá zaklínačka a shrne si pokrývku z ramen způsobem, který si nedokážu vyložit jinak než jako pozvání. Trochu rozpačitě si lehnu vedle ní. Než přes nás stihnu urovnat deku, Aisling má už paže omotané kolem mě a její dech mě hřeje na uchu.

Takovou oslavu slunovratu jsem si nepředstavoval ani v nejdivočejších snech. Aisling as Cill Airne, protivná a hubatá graaffská zaklínačka, mi důvěřivě usíná v náruči. A mně se to líbí.

Jen doufám, že se mi to povede utajit před Garrou. Jinak se bude se svými věšteckými schopnostmi vytahovat ještě o dožínkách.