Galdur v cizí posteli. Galdur v cizí náruči.
Přestaň, Reine. Soustřeď se na poradu.
Přivřené oči, zadrhávající se dech, ruce, které nejsou moje…
Porada, zatraceně, máš na krku válku, čarodějnice mizerná!
Sedím v přední řadě lavic, aby se mi ani omylem nedostala do zorného pole obranářka Mairwyn Daelis. V takovém případě nemám nejmenší tušení, co bych udělala, ale zaručeně by to nebylo pěkné. Ruce mám pod lavicí, složené v klíně. Nikdo nevidí, jak si zarývám nehty do dlaní, abych se alespoň na chvíli dokázala soustředit. Alespoň doufám.
„Kolegové, vy si pořád představujete Ador pět let zpátky, kdy byli u dvora asi tři čarodějové a všichni podprůměrní. To už dneska neplatí.“ Rektor Acadaemie peskuje shromáždění zvučným hlasem, který vysoký strop posluchárny vrací ozvěnou. „Přesné počty a schopnosti adorských mágů neznáme, ale střízlivé odhady hovoří o minimálně třiceti plně vystudovaných čarodějích. Pokud máme vést rychlý a účinný útok, musíme se na ně připravit.“
„Odkud jsou?“ houkne kdosi ze zadních řad.
„Filip de Lyss-Norde je od nás.“ Zdá se mi, že rektor se za to stydí. Jméno de Lyss-Norde mi připadá matně povědomé, i když obličej si k němu vybavit nedokážu.
„Víme ještě o několika dalších mistrech… přesněji řečeno, nevíme o nich. Jelikož elfové si na naše pojetí magie nepotrpí, dá se předpokládat, že čarodějové, kteří se nám ztratili z dohledu, žijí v Adoru. Možných kandidátů z Comharu je jen pár, takže odhadujeme, že většina Frolikových čarodějů studovala na Rangsu.“
Posluchárnou to zahučí dílem úlevně, dílem nervózně. Jít do války proti spolužákům není nic příjemného, ale malá, uzavřená komunita z hradu Rangs je známá především pro svá hrubá, nicméně účinná kouzla. Precizní čarodějové Acadaemie i k opatrnosti vycepovaní absolventi Školy by s ransgkými mohli mít potíže. Vybudovat formálně správné a funkční kouzlo zabere víc času než mrštit po někom energetickým proudem.
„Boj s rangskými je otázkou přípravy,“ ozve se Iwar. „Pokud jsou zvyklí používat narychlo slátaná kouzla, my si můžeme připravit dotažená a funkční zaklínadla na rychle aktivovatelné nosiče…“
Posluchárna teď připomíná spíš magickou konferenci než válečnou poradu. Odborníci na amuletovou magii přihazují do pléna zkušenosti, názory a nápady, a většinou se dokonce nechají navzájem domluvit. Materiály, zdroje energie, osvědčené kombinace run…
Jejich dohadování mi v paměti zažehne další požár.
Runy na malých železných destičkách. Runy na pásku ovíjejícím vybroušený křišťál. Runy na kamenné dlažbě. Štětec v Galdurově ruce. Nůž zakusující se do prstu, znaky psané krví. Galdurovy dlaně na kamenné desce. Na mé kůži. Na cizí kůži…
Nic jsme si neslíbili, lásku, věrnost ani příspěvek na nájem.
Tak se netvař překvapeně, čarodějnice.
Zaháknu ukazovák za svůj řetízek a několikrát s ním trhnu. Hrany kovových článků se mi zarývají do krku.
Nesmím na něj myslet. Nesmím.
Usilovně upínám pozornost k mužskému hlasu, který se nese posluchárnou.
„Frolik téměř jistě vyšle i pár vojenských oddílů, minimálně jako podporu čarodějům. Musíme se rozhodnout, co s nimi.“
„Vojenský oddíl jen těžko dokážeme utajit a maskovat, raději bych je s sebou nebrala. Magicky nenadané vojáky přece dokážeme zneškodnit bez trvalých následků,“ ozve se Blanche s lehounkým náznakem zoufalství. Ne, do války se jí rozhodně nechce.
„Opatrně,“ vložím se do debaty. „Už v dhamsko-adorské válce měli pěšáci k dispozici základní štítové amulety. Od té doby se vybavení mohlo jedině zdokonalit.“
Ticho v přednáškové síni je rozpačité a mrzuté.
„Neuškodí počítat s nejhorším,“ připustí rektor zasmušile.
K dalším závěrům se nedostane. Prudce se otočí ke dveřím, na které kdosi zaklepal a vzápětí bez vyzvání vstoupil.
„Pane? Dorazila delegace z Tosaithu.“ Dveřník lapá po dechu a nervózně se ohlíží přes rameno.
Rektor několik okamžiků rozvažuje, co dál.
„Přerušuji jednání. Pokračovat budeme po večeři. Lyalle, kde jsi? Velmistryně de Lestate, kdybyste mě prosím mohla následovat. Rád bych hosty přivítal v komornějším prostředí.“
Lyall, robustně stavěný dhamský zoolog, s povzdechem vstane a zamíří za rektorem. Taky se začnu sbírat z lavice. Musím vymyslet jiný způsob, jak zaměstnat hlavu. Mohla bych si zajít do knihovny pro nějaký jednodušší román.
Na rameni mi přistane ženská ruka.
„Pojď se mnou, Reine,“ přikáže mi tiše Blanche a netrpělivě čeká, než se zvednu a vykročím ke dveřím.
„Proč?“ syknu koutkem úst.
„Ty ji znáš,“ odpoví mi téměř neslyšně.
„Koho zase?“ zaúpím tiše. Nepletou si mě všichni s nějakou agentkou dvorské tajné služby nebo něco tak?
Jenže pak si všimnu, kdo postává za dveřníkem a zvědavě nahlíží do sálu, a přiznám si, že Blanche se nemýlí. Znám ji. Znám je, poopravím svůj úsudek, když vyjdu na chodbu a zjistím, že tosaithská delegace je čtyřčlenná. Znám ty dva oblečené v něčem mezi vojenskou uniformou a loveckou výstrojí.
Uklidni se, Reine. Dýchej. Soustřeď se na návštěvníky.
Alespoň se nemusím pro zaměstnání vláčet až do knihovny.
Vejdu do chodby, kde si dva elfové v pláštích sepnutých zdobenými sponami vyměňují obřadné pozdravy s velmistry. Vysoká, hubená elfka s očima barvy lučního medu, která stojí stranou, se na mě usměje a kývne.
„Zdravíčko, Reine. Vidím, že jste tu botanickou konferenci zahájili bez nás,“ vyčte mi pobaveně.
„Pozdrav tě, Kaessi. To víš, žízeň po vědění na uzdě neudržíš…“
Elfka mě počastuje náhle vážným pohledem a já na okamžik zapřemýšlím, jestli jsem to s těmi metaforami nepřehnala. Raději se obrátím k jejímu společníkovi.
„Zdravím, pane,“ rýpnu si do Asgeira, který tu zastupuje tosaithské lidi. Přísně vzato nikdy nebyl můj velitel, ale když jsem se v závěru dhamsko-adorské války dala dohromady s jeho hraničářským oddílem, zpravidla jsem ho poslouchala bez diskuzí.
„Taky,“ zamumlá unaveně.
Podívám se na něj pořádně a téměř se leknu.
Rychle počítám. Od konce války – té, během které jsem se zapletla s hraničáři; bozi dobří, vážně chceme do dějin přidávat další válku? – uběhlo šest let. Asgeir a Kaessien; dvakrát šest let, co jsme se viděli naposledy. Zdá se mi, že všechny ty roky se snesly na Asgeirovu hlavu.
Na okamžik se střetnu s elfčiným pohledem plným strachu. Mám určitou představu o elfí empatii a tak je mi jasné, že přinejmenším tuší, na co myslím.
„Jak se daří?“ vymáčknu ze sebe. Koutkem oka zahlédnu, že zbytek naší rozmanité skupiny odchází chodbou, možná k rektorově přijímacímu salónku. Vydám se za nimi a mávnu na hraničáře, aby mě následovali.
„Ujde to.“
„Všechno jde čím dál víc šejdrem,“ zabručí Kaessi, která s Asgeirovým vyjádřením zjevně nesouhlasí. „Ale počítám, že o tom stejnak budete za chvíli mluvit horem dolem.“
„Každopádně vás ráda vidím,“ plácnu, než ticho příliš ztěžkne. „I když okolnosti nejsou právě ideální.“
„Vždycky se něco děje, není to tak dávno, co jsi byla v comharském zajetí, pokud se nepletu. Je dobrý vědět, že jste s Aisling nakonec vyvázly,“ nadhodí elfka. „O Aisině zveličené zradě se mluvilo až u vrchního. Prý pěkně vyváděl, když zjistil, že jste pláchly.“
„Nemluv o tom, ať si někdo nevzpomene, že by to mohl napravit,“ mumlám a Kaessi se směje.
Rektorův přijímací salón disponuje stolem s osmi pohodlnými židlemi. Čarodějové zaberou místa podél jedné delší strany, dva elfové proti nim. Já se rozpačitě usadím v čele a čekám, jak zasedací pořádek vyřeší hraničáři, jenže se nedočkám. Ucítím ozvěnu kinetického kouzla, kterým rektor zavírá dveře, a mezi veřejemi ještě zahlédnu Asgeira, soustředěně hledícího do chodby. Jistě. On a Kaessi jsou tu jako stráž, ne jako učenci.
Poslové. Diplomati.
Ať už jsou tihle dva cokoli.
Rektor se nezastavil u přibouchnutí dveří, čaruje dál. Blanche efektním gestem postaví doprostřed stolu lehce narůžovělý krystal, velký jako moje pěst a popsaný řádky run.
„Bariéra pro cizí kouzla včetně odposlechu,“ vysvětlí nonšalantně a pošle do amuletu štědrou dávku magické energie. Co od tosaithských čeká, že si zasloužili taková bezpečnostní opatření?
„Můžeme hovořit,“ pronese rektor obřadně. Elfové přikývnou a ten, který sedí blíž ke mně, udeří dlaní do stolní desky.
„Musíte to zastavit,“ vyhrkne.
Co musíme zastavit?
Lyall má lehce pootevřené rty a hlavu nakloněnou ke straně. Rektor překvapení maskuje lépe, ale ani on si zjevně není jistý, která bije.
Zato Blanche na elfa zpříma pohlédne a pevným hlasem odpoví.
„Nejlepší bude, když kolegům situaci vysvětlíte od začátku. Pozvala jsem vás proto, abychom měli všichni stejné informace.“
„Není mnoho co vysvětlovat.“ Druhý z elfů netrpělivě rozhodí ruce. „Liga elfských států se chystá zasáhnout. Žádný stát Leitínu pro sebe nepovažovala za nebezpečný, ale pokud by Frolik Adorský dokázal celou oblast sjednotit, představovala by taková říše pro Ligu jisté ohrožení. To Liga nemíní připustit. Chce Ador napadnout v momentě, kdy bude většina ozbrojených sil soustředěna mimo příhraničí.“
„Což to by nám ani tak nevadilo,“ prohodí Lyall nenuceně. „Rád pomůžu každýmu, kdo zatne Adoru tipec.“
Elfové se tím prohlášením zdají mírně konsternovaní.
„Kolego, obávám se, že kdyby jednou Liga vytáhla do války, nedělala by si starosti s dhamsko-adorskou hranicí… ani s dhamsko-comharskou. A uvědomte si, prosím, že jsme státy Ligy a jejich spojenci obklopeni, mají nad námi výraznou přesilu,“ napomene ho Blanche. Rektor vděčně kývne jejím směrem a na Lyalla vrhne zdrcující pohled.
„Přesně tak,“ vzpamatuje se první elf. „Pokud Liga vytáhne proti Frolikovi, bude se snažit podrobit si celý Leitín. Tosaith nechce být součástí Ligy,“ zasyčí záštiplně. „A vy taky ne.“
„Nemůžou sem přece jen tak vtrhnout,“ odvážím se. „Existuje něco jako válečné právo, staré dohody a smlouvy…“
„Liga má, bohům budiž žalováno, velmi dobrou záminku,“ povzdechne si druhý elf a věnuje mi smutnou nápodobu úsměvu. „Ador se proti válečnému právu provinil, když vyprovokoval nepokoje v Tosaithu a využil je k sesazení krále. Tosaith nikdy nepatřil do Ligy, ale pořád jde o převážně elfský stát. A pokud by se stará královská rodina i teď, po čtrnácti letech, obrátila na Ligu s žádostí o pomoc, Liga s radostí vyhoví.“
„Požádali o tu pomoc?“ chce vědět rektor.
„Nepožádali. Zatím. Ale Liga už Colmánovi, bývalému králi, tuto nabídku učinila a vzhledem k nabídnutým podmínkám pokládáme za pravděpodobné, že ji král využije. Jak rychle se s Ligou domluví na podrobnostech, to nedokážeme odhadnout.“
„A pokud zůstane Leitín roztříštěný, tak se sem Liga nebude míchat?“ ozve se Lyall nedůvěřivě.
První elf se předloktími opře o stolní desku a upřeně na Lyalla civí.
„Pokud bude Leitín nejednotný, ale klidný. Žádné války, žádná síla, která by mohla Ligu ohrozit,“ upřesní pedantsky. Pak se na své židli zakloní a pokrčí rameny. „Snad.“
To slovo tíží jako mokré oblečení, jako včerejší víno v hlavě.
Čelo stolu nabízí dobrý výhled na kolegy. Z Lyallovy skloněné hlavy a rektorových chvějících se očních víček čtu podobné pocity.
„Dobrá, bereme na vědomí.“ Blanche promluví ostře a úsečně. Tosaithské přizvala k jednání ona. Věděla, o co půjde? Počítala s tím a teď se nenechá zaskočit?
„Přišli jste nás jen znervózňovat, nebo máte v úmyslu přiložit ruku k dílu?“
Elfové to vezmou podivuhodně klidně, já na jejich místě už bych se rozhlížela, kde nechal tesař díru. Nebo kameník, v případě budovy Acadaemie.
„Jsme tu především jako poslové Tosaithu. Tosaith není jen král, současný nebo bývalý. Velká část elfů stojí za vámi. Ačkoli by se na akt agrese vůči Adoru dalo pohlížet jako na útok na Tosaith-“
„A smlouvy nás k takovému pohledu zavazují,“ podotkne druhý elf.
„-Tosaith bude na vaší straně,“ dořekne obřadně první.
Blanchinou odpovědí jsou jen naštvaně stisknuté rty.
„Leccos víme. Jsme v kontaktu s Ligou, jsme v kontaktu s Adorem. Známe mnoho z politických plánů, vojenské síly, výcvik, rozmístění…“
První mi na okamžik připomene hráče vykládajícího vítězné karty. Od Blanche si vyslouží zdvižené obočí. Zvláštní, jak moc dokáže postarší žena s prošedivělým drdolem v týle připomínat kraujase na lovu.
„Známe adorský hrad a jeho okolí,“ pronese druhý s povzdechem.
Zavadím o něj pohledem. Kdovíproč zírá na mě, ani nemrkne a koutky úst se mu nepatrně zvednou v náznaku rezignovaného úsměvu. Doufal jsem, že na tohle nedojde, říká ten výraz.
Namáhavě zformuju na vlastní tváři podobný drobný úsměv a snažím se do něj vložit vlastní poselství. Smůla, jedeme v tom všichni společně.
Galdur
Idiote.
Galdure, ty neskutečně zmaštěnej idiote…
O nic nešlo. Reine tomu zjevně nevěří a já se jí nijak zvlášť nedivím, ale vážně o nic nešlo.
Tak proč mám pocit, že sám sobě lžu?
Mairwyn… Ne, na Mairwyn mi dneska nezáleží o nic víc než před rokem nebo na škole. Jsme kamarádi. Vím, že na pohled to tak někdy nemusí vypadat, ale už dávno to máme vyřešené. Kdybychom se dvacet let neviděli, nijak zvlášť to se mnou nehne a s Wyn by to pravděpodobně nehnulo vůbec. Kdybych se u ní chtěl zdržet víc než jednu noc, důrazně mi vysvětlí, kde jsou dveře.
S Mairwyn o nic nešlo.
A s Reine taky o nic nešlo, to jsem si myslel ještě dneska ráno. Samotářská, sarkastická a usilovně nezávislá nekromantka si mě pustila do života a na budoucnost nikdy řeč nepřišla, ne bez nánosu ironie. Od jednoho večera k dalšímu, od přednášek k poradám, od asistence ve vysokých sférách k předhánění se v jedovatostech na jejich adresu. Někdy jsem dostal večeři na stůl, někdy se bez varování vrátila ze školy až k půlnoci.
Největší Reinin odkaz na budoucnost byla prosba, abych nějak vyspravil rozklížený rám postele.
Tak odkud se vynořilo vyznání lásky, zpropadeně?
Reine není zbrklá. Muselo to v ní kvasit delší dobu a teď jí s hrozbou blížící se války povolily nervy.
Bohové, jak dlouho jí to zrálo v hlavě, než se dokázala vyžvejknout?
Netuším, jak se mi vzala v ruce moje šála, ani proč ji vzápětí mrsknu proti zdi. Ani hodit zmuchlanou košilí nepomůže. Ale roztřískané nádobí by se špatně vysvětlovalo, takže si na ničem dalším vztek nevybíjím.
Proč něco neřekla dřív?
A proč ty jsi něco neřekl dřív, pitomče…
Sám sebe zaskočím.
Měl jsem něco říct? Měl jsem co říct?
Nevím. Nepřemýšlel jsem nad tím. Reinino uspořádání věcí vyhovovalo i mě, nemám jí co vyčítat.
Galdure, idiote…
Ponořím se do toho zmatku tak hluboko, že si kroků na chodbě všimnu až ve chvíli, kdy přímo před mými dveřmi na chvilku utichnou.
Mám pocit, jako by mi v hlavě zhasla svíčka. Tma a chlad, všechno, nad čím jsem přemýšlel, je pryč.
Čarodějka otevře dveře jen tolik, aby se mohla protáhnout do místnosti, veškerou pozornost věnuje jejich opatrnému zavření a pak přesune upřený pohled ke svému batohu, který leží v koutě pod oknem.
Dívám se, jak kráčí přes místnost, jak má při chůzi zvláštně ztuhlá záda, a přemýšlím, jak vlastně se to ovládají hlasivky.
„Reine,“ zasípu.
Nekromantka se zarazí uprostřed pohybu, v prstech přezku, kterou se snažila rozepnout.
„Hrozně mě to mrzí.“ Bojuju s vlastním tělem o každou hlásku. Nejsem zvyklý se omlouvat.
Pomalu se narovná. Obrátí se ke mně. Konečně se mi podívá do očí. Nadechne se a pootevře ústa.
Promiň mi to, Reine, uprošuju ji v duchu. V dlaních ucítím magii, téměř jsem po Reine sáhnul telepatií. To se ale nehodí. Donutím energii stáhnout se zpátky.
Čarodějka neřekne ani slovo.
„Byla to strašná pitomost… O nic nešlo. Nic to pro mě neznamená.“ Každé další slovo, na které se zmůžu, je hloupější a hloupější. Nadechnu se a změním směr.
„Nikdy jsme o nás nemluvili, Reine.“ Skoro šeptám, rty a hlasivky se vzpouzejí. A co kdyby náhodou někdo poslouchal za dveřmi? „Nikdy jsme si neujasnili, o co nám jde. Pojďme to udělat teď.“
Zdá se mi, že Reine mírně skloní hlavu. Gesto, které říká ano, to by celkem šlo.
Ale pořád mlčí.
Zčistajasna si připadám jako jediný herec společnosti, který se obtěžoval naučit svůj text. Odříkávám jednu narážku za druhou, dožaduju se odpovědi, která nepřichází.
„Reine, máš právo být naštvaná. Vynadej mi, fajn, seřvi mě, vyříkejme si to a já-“
Chtěl jsem říct, že už to nikdy neudělám, ale planý slib se mi zadrhne na jazyku. Ne že bych měl nějaké konkrétní plány na jeho porušení, tak falešný ještě nejsem, ale najednou si nedovedu představit, že bych zbytek života strávil výhradně s Reine. S mlčící Reine s netečnýma očima a třesoucím se spodním rtem.
„Pojďme si promluvit,“ vydechnu. Sám slyším, jak nepřesvědčivě to zní.
Reine namáhavě polkne. Zavře ústa. Dlouho na mě upírá nečitelné tmavé oči.
Pak sebere z postele svůj kartáč na vlasy a odejde.
