Iluze pro Timona a Pumbu

Ano, období tvůrčího bloku je pro tentokrát v prachu, nastalo období iluzorní, to jest doba psaní iluzí. Obecně se teď v Klubu Snílků leccos děje, z čehož mám radost a snažím se všeobecně tvůrčí náladu podporovat a přispívat k ní. Jako právě teď.

Když jsem viděla tenhle obrázek, bylo mi okamžitě jasné, že výsledná iluze se neobejde bez mých zaklínačů. Ovšem jak moc se mi ho povedlo zapasovat do vyprávění, to posuď, laskavý čtenáři, sám.

(Autorem inspirace je Findara McAvinchey, doputovalo přes Snílky.)

„Nooo…“ protáhne Bran významně při pohledu na zeď, „jestli tohle je očekávanej výsledek, tak tu někdo bude ale vážně hodně zklamanej.“

Odtrhnu pohled od obrazu, který si prohlížím – obdivuju trpělivost, kterou měl malíř se stovkami okvětních plátků poletujících kvetoucím sadem – a jdu se podívat, jaký klenot objevil kolega.

„Ehm,“ pronesu, když to zjistím.

Plátno před Branem zobrazuje hořící zemi, mrtvé stromy, ozbrojené jezdce na koních…

„Báječná práce se světlem, viď?“ nadhodím sarkasticky.

Obrazu dominuje drak. Obrovský. Okřídlený. S ostny na hřbetě.

„Vidím, že jste si všimli našich obrazů,“ zabublá hlas za námi.

Stačí nám jediný úder srdce na to, abychom se otočili a sevřeli v dlaních jílce mečů.

Za námi, u paty schodiště, stojí drobná, vznešeně vyhlížející žena v dlouhých světle šedých šatech. Neudělala by ostudu na průměrném plese. A to máme, prosím, dopoledne.

„Ano,“ vypraví ze sebe Bran. Zní poněkud zmateně. Jak si někdo může těch obrazů nevšimnout? Stěny vstupní haly – a že je to pořádná vstupní hala, vždyť patří k domu, kterému se jen tak tak neříká zámek – jsou jimi pokryté. Nikde není k vidění větší kus holé zdi, jednotlivá plátna jsou od sebe jen tak daleko, aby se návštěvníku zkoumavšímu jeden obraz nenutily do zorného pole dva další.

„Má dcera je velice talentovaná,“ zapřede ženština před námi. „Malbě se začala věnovat už jako dítě a neustále se zlepšuje. Někdy dokáže skutečně věrně zachytit výjevy, které vidí, a někdy…“

Ta věta neskončila, paní domu ji nechává významně viset ve vzduchu. Pokud ode mě ale čeká nějakou odpověď, má smůlu.

„Prý máte problém s šelmou,“ pokusím se obrátit řeč k práci. „S něčím, co podle popisu vypadá jako linto – ještěr zhruba velikosti poníka, křídla, docela slušný letec. Zpravidla mrchožrout, ale odhodlá se i lovit, když je potřeba, pak většinou ovce, kozy, husy. Odpovídá?“

Ženiny rty se na okamžik stisknou v nesouhlasné grimase, pak kývne a o poznání věcnějším tónem přitaká.

„Správce vám řekne, kde k útokům došlo, a poskytne vám veškeré vybavení. Obraťte se na něj s čímkoli, co budete potřebovat. Což mi připomíná, koně jste nechali dole ve městě? Můžete je samozřejmě ustájit i zde. Ať je máte na lov odpočaté.“

Koně na lov? Výtečný nápad, vzhledem k tomu, že koně se naší běžné lovné zpravidla k smrti bojí.

Ale jestli tu Faichan může vdechovat seno v rámci naší odměny, tak já si stěžovat nebudu.

Nějak se stalo, že se správcem jsem jednala jenom já, zatímco Bran fasoval v kuchyni zásoby.

Teď se kolega dívá na předměty složené u mých nohou a v obličeji má nefalšovaný šok.

„Takže my… my, u všech bohů… půjdem lovit linta špíchálem?“

„Kopím,“ opravím ho zasmušile. „Podívej, nikdo neříká, že ho musíš použít. Ale správce trval na tom, že si je musíme vzít s sebou, prý se určitě budou hodit.“

Branův výraz se mění jako vodní hladina v dešti, až se nakonec ustálí na rezignovaném úsměvu.

„Tak popadni jeden špíchál a veď, ať se stihnem porozhlídnout za světla,“ vybídne mě.

Shýbnu se, sevřu v dlani ratiště kopí a chvilku si ho v ruce přehazuju, než zjistím, kde má těžiště. Pak vyrazím po vyježděné cestě, která o čtvrt míle dál začíná stoupat do kopců.

Možná by se to kopí dalo zapíchnout někde za bukem, abych se s ním nemusela vláčet celou cestu?

„Plachta by se na to dala natáhnout…“ spekuluje Bran zasněně. „Nebo svázat trojnožka na kotlík.“

„Prosím tě, víš, jak to dopadne pokaždý, když pověsíme kotlík na trojnožku,“ zarazím ho v rozletu. „Já chci polívku v žaludku, ne v ohništi.“

Bran vymyslí zhruba sedmačtyřicet způsobů, kterak na lovecké výpravě využít kopí. Žádný k nich samozřejmě nezahrnuje lov, protože boj kopím v osnovách Institutu chybí a my jsme nikdy necítili potřebu tuhle mezeru ve vzdělání doplnit. Tou dobou už máme terén obhlédnutý a celkem jasně se nám před očima rýsuje plán, totiž kam přesně nalákat linta na čerstvou krev. Za tím účelem nám správce vyhradil kulhavou a téměř slepou ovci.

Se soumrakem se stihneme vrátit a je nám dovoleno přespat v čeledníku, jen abychom druhý den ráno mohli vyrazit zpátky do kopců, tentokrát i s nebohou ovcí.

Čtyřicátým osmým způsobem využití kopí je pohánění dobytka.

Špíchál nešpíchál, rychlost, kterou se pohybuje ovce, se ani v nejoptimističtějších představách nedá označit za svižnou. Cesta na vyhlédnuté místo nám zabere většinu dne, ale to nám nijak zvlášť nevadí. Tenhle linto podle všeho loví za rozbřesku, takže beztak musíme nocovat poblíž.

Pro lintí léčku máme vyhlédnutý holý, téměř plochý vrchol jednoho z kopců, na kterém se šelmě bude dobře útočit beze strachu, že si zraní křídla. Nachází se na něm ale i skalnatý pahorek, který nabízí docela slušně kryté místo pro nocleh.

Kývneme na sebe, abychom se vzájemně ujistili, že přespáváme právě tady, a začneme odhazovat zavazadla. Kopí. Toulce a luky. Batohy. Meče.

„My jsme úplná válečná výprava,“ mlaskne nespokojeně Bran a vydá se oloupit těch pár křovisek a zakrslých stromků, které tu rostou, o palivo na oheň, přičemž k jednomu z nich přiváže rozmrzelou ovci.

Vezmu si první hlídku, dosyta se vynadívám na hvězdy, vzbudím Brana, zabalím se do vlastních dek a vzápětí už burcuje Bran mě. Plným právem, jelikož na východě obloha nabývá rozkošně růžovou barvu.

„Já tyhlety ranní lovy fakticky nesnáším,“ postěžuju si vlastním botám, zatímco bojuju s jejich přezkami. Když konečně procpu kov kůží a kůži kovem na všech správných místech, s grácií stoleté báby vstanu a vezmu si svůj meč a luk.

Na zemi leží jen jedno kopí. Kam se podělo to druhé?

Jako v odpověď se ozve nespokojené zabečení. Ohlédnu se. Bran se snaží domanévrovat ovci na místo určené pro návnadu a používá k tomu tupý konec ratiště.

Vyrazím za nimi a instinktivně se rozhlížím po šelmě. Světla už je docela dost a ta ovce dělá randál, úplně klidně by se mohl objevit…

„Brane?“ zavolám, když na obloze zblejsknu pohybující se stín.

Kolega se ani neohlédne, natolik se soustředí na ovci a její urputné odhodlání sežvýkat celý, ale úplně beze zbytku celý trs suché trávy.

Stín se zvětšuje a blíží. Shodím z ramene toulec a honem si chystám luk k výstřelu.

Pořád se zvětšuje. Ale ještě zdaleka není blízko.

„Brane!“ vřísknu znovu.

Tentokrát mi věnuje pozornost, nejspíš proto, že mi leknutím přeskočil hlas.

To, co se na nás řítí, je se značnou rezervou největší linto, jakého jsem kdy viděla.

Bran vyjekne pár nadávek, nechá ovci ovcí a hmátne pro vlastní luk. Koutkem oka vidím, jak zakládá šíp a natahuje tětivu, jak míří. Čeká.

Čekám taky, protože na Branův odhad vzdálenosti se spolehnu raději než na svůj vlastní.

Konečně zadrnčí tětiva.

A nic dalšího se nestane.

„Ještě je moc daleko,“ ohlásí mi celkem zbytečně Bran.

„No nepovídej,“ ucedím, protože zaklínač musí trousit sarkasmy, i kdyby na chleba nebylo.

Což, pokud tuhle ještěrku nezvládneme, nebude.

Mně už se zdá linto blízko až až. Pustím tětivu.

Minu. Zdá se mi, že můj šíp proletěl těsně kolem křídelního kloubu.

Branův druhý pokus naštěstí zasáhne. Se štěstím se hrot šípu zanoří mezi žebra.

Sáhnu pro šíp. Založím. Natáhnu.

Trefím krk.

Bran střílí. Taky do krku.

Já střílím. Těsně před křídelní kloub.

Bran. Já. Bran. Z linta už trčí půltucet šípů a konečně začíná vypadat trochu unaveně. Bylo načase.

K zemi se snese tak, aby se k nám neotočil zády. Pořád s Branem stojíme několik délek od sebe. Odložím luk, poodběhnu, abych mírně snížila šanci, že na něj šlápnu, a tasím meč. Nespouštím oči z linta, ale vím, že Bran se zařizuje stejně.

Šelma si musí vybrat, po kterém z nás skočí jako první.

Vybere si Brana.

A kolega předvede čistou a rychlou práci, když mu jediným úderem přesekne krční tepnu.

„Ach. Pozoruhodné.“

Zvednu oči od pískem vysypané cesty, abych zjistila, komu připadají dva zakrvácení zaklínači nesoucí hromadu zbraní a lintí hlavu v pytli pozoruhodní.

Z dotyčné ovšem spatřím jen záda a vlečku šatů, protože cupitá směrem k domu. Naše momentální zaměstnavatelka to ale není, tahle dáma je vyšší a disponuje výrazně světlejší hřívou.

Ale co, nikdy mě život smetánky nezajímal a nehodlám s tím teď začínat. Vyinkasuju svůj podíl za trofej a mizím nejkratší cestou domů. Leda, samozřejmě, by se dala část odměny vybrat ve formě pozdního oběda.

„Pojď, hodíme jí ho do předsíně a mizíme,“ zamumlá Bran.

„Hned jak ona po nás hodí stříbro,“ souhlasím.

Majitelka domu je samozřejmě na házení čímkoli příliš dáma. V rychlém odchodu nás zdrží nejen oběd, ale i lázeň. Co si budeme vykládat, přijde k duhu.

V důsledku toho odpoledne dost pokročí, než s Branem sesbíráme náš právoplatný majetek a zamíříme skrz vstupní halu pryč.

Přinejmenším se o to pokusíme. Poněkud to komplikuje fakt, že hala je plná lidí. Nejspíš se sem všichni přihnali z nedalekého městečka. Ale, pro všechno na světě, proč?

„Ta přesnost!“

„Dar od samotných bohů!“

„Požehnání!“

Takové a podobné průpovídky zaznívají z početného shluku lidí před jedním z vystavených obrazů. Snažím se podle horních tří palců plátna, které jim přes hlavy vidím, uhodnout, o které veledílo jde.

„Zdá se mi to, nebo obdivujou toho draka?“ syknu Branovi.

„Nezdá,“ přisvědčí kolega.

Halou se rozlehne hlasité zazvonění kovu o mramor. A lidé před obrazem zčistajasna uskočí o délku dozadu, což při tamní hustotě obyvatelstva způsobí nejednu kolizi.

Co kovového tam ale mohlo odkud spadnout?

Protlačím se mezi lidmi až téměř ke zdi, když to uvidím.

Zleva vedle obrazu je o zeď opřené jedno kopí, na ratišti malebné otisky našich zakrvácených rukou. Druhé pravděpodobně stálo napravo, než do něj kdosi strčil a přiměl dav uskočit z dosahu jeho hrotu.

A přímo pod plátnem je v nízké dřevěné bedničce vystlané pilinami vystavená lintí hlava.

„Ale.“

Na nic víc se nezmůžu.

„Měla pravdu,“ svěří mi důvěrně měšťan středního věku. „Slečna Mora. Ty výjevy, které maluje, jsou…“ Spiklenecky se ke mně nakloní, aby mi mohl šeptat přímo do ucha. „Jsou to věštby. Viděla jste ten západ slunce? Když se podíváte pozorně, zjistíte, že to není jen slunce, ale že město hoří. Na podzim ve městě skutečně hořelo, a několik lidí zahynulo, protože si spletli vyzvánění na poplach s poledním zvoněním. Nebo tu srnu v lese. Vy to tu neznáte, ale ten zvláštní pokroucený strom tu skutečně v lesích je, a místní hajný tam opravdu střelil srnu. A teď tohle – začne tu řádit drak, ale zanedlouho se objeví stateční lovci a toho prokletí nás zbaví. Slečna Mora… ona má dar,“ vydechne nábožně.

„No to tedy,“ přikývnu a rozhodnu se nevysvětlovat, že linto je poměrně častá šelma a že k jejímu zneškodnění nás nepřivedla šťastná náhoda, nýbrž dopis paní domu. „Rozhodně má dar.“

A začnu kličkovat mezi lidmi ven.

Vedle dveří si ale všimnu plátna pokrytého převážně oranžovou a neodolám, abych si ho neprohlédla.

„Připadá ti to jako oheň?“ zeptám se Brana a ukážu oranžovou skvrnu na jednom z domů.

„Připadá mi to jako kaňka,“ prohlásí kolega s nosem až u obrazu. „Jdeme?“

„Jdeme,“ potvrdím a zamířím ze dveří.

„Zjistilas, o čem bylo to shromáždění?“ zeptá se zaklínač, když už jsme bezpečně usazení v sedlech a dům máme za zády.

„Já mám takovej pocit, že tu spousta lidí nemá co dělat, takže si hledá vzrušení, kde může. Víš, co podle nich byl ten obraz s drakem? Věštba.“ Protočím oči k obloze a zakroutím hlavou. „Ta milostslečna prý maluje obrazy, který se potom stanou. Jenže to mají celý pomotaný. Ve městě prý hořelo, ale jednak to ve skutečnosti bylo v poledne, a jednak mi ten obraz vůbec nepřipadal jako požár. Pak tam prý byla nějaká srna v lese, takových zjevení tu musí mít každý den několik, a drak byl zlatý hřeb. Protože linto je zcela jasně drak a my jsme stejně jasně udatní hrdinové, kteří ho skolí.“

„Špíchálem,“ doplní Bran slavnostně.