Iluze pro Juliána

Imaginarius poslední dobou přináší jeden obraz za druhým. A jelikož už mám v konceptech nahozenou iluzi pro Timona a Pumbu (do které se mi po delší době znovu vetřela Aisling), můžu se podělit o dříve zmíněnou iluzi pro Juliána.

Mám sice pocit, že to zadání bylo myšleno jinak, ale nevyzpytatelné jsou cesty múz.

(Autorem inspirace je Elaine Luo, doputovalo přes Snílky.)

Takže, věci se mají zhruba takhle:

Jsem voják královského vojska.

Přepadli mě ze zálohy.

A zrovna teď mi zbývá posledních pár nádechů, než mě dostane díra do dutiny břišní.

To je ve stručnosti všechno podstatné, ale rozhodnu se zaměstnat hlavu obšírnější vyhlídkovou jízdou. Přece jen, hynout si takhle v zabahněné louži není žádný med, i když je zrovna léto.

Znovu a lépe: Jmenuji se Julien du Bellay. Jsem vojákem královského vojska. Měl jsem tajný úkol, nesl jsem přísně tajný list od Jeho Veličenstva. Poslal mě s ním samotného, protože nikomu dalšímu nedůvěřoval.

Volil jsem cestu co nejdál od měst, od lidí, od nebezpečí, ale stejně mě dostali. Tady, uprostřed pustých lesů si na mě Španělé počíhali, dopis mi vzali a mě postřelili. Sám nemám vůbec žádnou šanci získat od nich list zpět a poslání dokončit.

Dopis byl v koženém pouzdře zdobeném ražbou.

A jeden z těch proradných Španělů měl červenou halenu zdobenou třásněmi, hrozně nepraktická věc, věčně se mu někde zachytávaly a trhaly.

Ano, tak to je.

Pokusím se uvelebit trochu pohodlněji, ale kmen stařičkého stromu není právě ideální lenoška. Pak si všimnu, že jsem tím ponořil své zranění pod hladinu, a povytáhnu se trochu výš. Lepší bude, když všechna ta krev a poničená košile zůstanou nad vodou.

Zatajím dech. Zdá se mi to, nebo slyším kroky?

Vážně slyším kroky.

Je na nich něco divného. Ale to už nestihnu vyřešit. Víčka se mi přivřou, dech chrčí v krku, mám jen pár posledních nádechů…

Jedny kroky. To není správně…

Astmatický nádech. Namáhavý výdech. Ještě jednou.

„Klid, Máro,“ ozve se netečný dívčí hlas. „Ještě tu nejsou. Víš, co dělají? Lezou po těch balících slámy u kraje lesa. Kardinál z nich šílí,“ zahihňá se mluvčí.

Po balících slámy?

Já se tady už jakou dobu válím v bahně, dvakrát teplo mi taky není, ještě k tomu abych si nenamočil tu uměleckou ránu na břiše, a oni nemají nic lepšího na práci než dělat si prolézačku ze zemědělský produkce?

Tyhlety výpravný táborový hry jsou někdy fakticky za trest.

„To je houby kardinál, když si nedovede srovnat pár děcek,“ bručím. Začíná mi být vážně zima.

„Prosím tě, vždyť s celou kardinálovou gardou nemohlo bejt tolik práce jak s tou naší smečkou,“ zasměje se znovu Eva, postávající na břehu louže. Ona to musí vědět, ona má větší část té smečky na starosti celý rok. „A navíc, no, vždyť to řešíme pořád, že Lukáš nemá autoritu. No nic, hele, já běžím, ať se dostanu na místo včas. Měj se!“

Petřiny kroky mi utichnou za hlavou a já se můžu ponořit zpátky do opakování role.

Jmenuji se Julien du Bellay. Jsem vojákem královského vojska. Měl jsem tajný úkol…

A hlavně si nenamočit tu namaskovanou ránu. Světle růžový fleky na košili vypadají trapně.

Tady, uprostřed pustých lesů si na mě Španělé počíhali…

Nakonec je slyším dávno předtím, než si oni všimnou mě. Jak jsem si mohl myslet, že by některá z našich družin vydržela pochodovat lesem bez halekání?

„Hele, myslíte, že tady někde… Počkéj, kam to letíš? Rozkop jsi šipku, ty jo, koukej se pod nohy! Myslíte, že ukazovala sem?“

Intenzivně si představím, jak se plácám dlaní do čela.

„Jó, dobrý, tady je další šipka. Jé, koukejte, ahoj…“ Šustění papíru naznačuje, že rádce družiny konzultuje svůj nález s pokyny, které dostali od francouzského krále, totiž táborového zdravotníka. Ten má teď dvě hodiny veget, zatímco děti pobíhají po lesích, klikař jeden.

„Ahoj, Julku,“ dokončí vesele přední stráž. Za pár okamžiků už na břehu louže stojí celá šestičlenná družina a zvědavě po mně pokukuje. Vrhnu na ně rádoby vyčerpaný pohled a připravuju se ukázkově zachraptět.

„Máš ten dopis?“ zajímá se jiný člen rádoby záchranné výpravy.

Honem listuju imaginárním scénářem k další narážce.

„Už ne… Španělé ho vzali…“

„A když půjdem po těch červenejch fáborkách, tak je najdem?“ Děckám svítí v očích lovecké nadšení. Toliko k mému výkladu o podivných módách ve španělské armádě.

„Ano,“ ucedím.

„Jdem! Za Francii, jó!“ vyjekne držitel pokynů a rozběhne se za kousky červeného krepového papíru.

„Počkej!“ houkne kdosi jiný. „Eh… nechceš ošetřit ten šlic?“ nabídne mi váhavě.

„To už nepomůže…“ Odevzdaný tón zněl líp, když jsem si ho přehrával jen v hlavě. „Ale já jediný vím, jak ten dopis rozšifrovat… Přepsal jsem ho způsobem, který se užívá v Říši středu, zde ho nikdo nezná…“

„No? Jak?“

„Jak se píše v Říši středu…“ zamumlám ještě jednou. Šifry jsem jim vysvětloval já osobně, několikrát, naposledy předevčírem. Jestli si nepamatujou, které mřížce jsme říkali čínština, tak za to já teda nemůžu.

„No jó, ale jak?“

Dál už nic říkat nehodlám, takže předstírám, že jsem omdlel.

„No jo, Julku, tak my teda jdem,“ rozloučí se se mnou družina a vyrazí do kopce.

Když se jejich dusot ztratí z doslechu, obhlédnu své zranění a zalituju, že batoh s potřebami na zdravotnickou maskovačku mám schovaný o čtyři metry dál. Každou chvíli můžu čekat další bandu, musím zůstat, kde jsem.

Druhá družina dorazí o něco disciplinovaněji, to jest neslyším je na kilometr, ale jen na půl.

„Zdravím, vy jste Julián, ehm, jaksetočte? S tím dopisem?“

Tentokrát ze své nacvičené historky uplatním trochu větší část, ale ani tahle družina nedocení můj herecký výkon. Příliš si zvykli ignorovat pentle a vějičky kolem a lovit z předložených informací jen ty důležité pro další postup.

Dřív než třetí parta dorazí kardinál, v civilu bývalý člen oddílu, který odešel na vysokou přes půl republiky a zjevuje se jen na tábor a vánoční besídku.

„Vojíne du Bellayi, koukám, že se tu máte jak na francouzský Riviéře,“ rýpne si poněkud zadýchaně.

„Prej se vám garda zapomněla na slámě, Vaše Eminence,“ oplatím mu.

„Tvař se zničeně, fotím,“ upozorní mě.

Na paměťové kartě jeho foťáku se nacházím pětkrát já a čtrnáctkrát opodál kvetoucí vřes, než se konečně zjeví poslední družina.

„Máš ten dopis?“ vyhrkne místo pozdravu.

„Ne-e,“ vydoluju ze sebe za zběsilého cvakání závěrky foťáku. „Španělé mě přepadli…“

„Jo, a měli na sobě něco červenýho, viď?“

„Ano.“

„Máme tě ošetřit? Máme ho ošetřit?“ obrací se obličeje ode mě na kardinála a zase zpátky.

Začínám mít téhle role plné zuby.

„Eminence… poslední pomazání věrnému služebníku královu…“ chraptím.

„Jdem,“ rozhodne se velitel party, než na to chudák kardinál stihne jakkoli zareagovat.

„Už jsou v trapu,“ ohlásí mi za chvilku.

„Konečně,“ zaúpím k nebesům a vylezu z té louže. Po mém divadelním výkonu vypadá, jako by ji rozryl divočák.

„Já se tu převlíknu, sejdem se na dobytí Versailles, jo?“

Kardinál kývne a vyrazí pryč. Pravděpodobně chce ulovit ještě pár fotografických klenotů do oddílové kroniky.

Táborová jídelna je ověšená starými záclonami a zlatými vánočními řetězy, což je ta nejlepší nápodoba královského paláce, jakou jsme v polních podmínkách a s omezeným rozpočtem dokázali vymyslet.

Opodál mezi stany dvě družiny gardistů svačí a shání papírové koule, aby tenhle značně improvizovaný zámek mohly dobýt. Společnost jim dělá francouzský král, který s ešusem v ruce vypadá vpravdě důstojně.

Zbytek táborového vedení sedí a vyškrabává z ešusů pudink pod řečenými záclonami, na sobě kdejaký červený kus oblečení, neboť představují španělskou armádu. Tohle původně v libretu hry nebylo, ale družiny, představující Francouze, tak dokonale zmastily jednu etapu, že Španělé získali ohromnou strategickou převahu a obsadili Versailles.

No dobrá, asi jsme to mohli obejít i jinak. Ale přišlo nám to jednak v kontextu hry logický a jednak ohromně vtipný.

A teď čekáme, až se konečně vrátí i třetí družina, abychom pohnuli s tím dobýváním.

Vůdkyni zazvoní telefon. S bručením odloží svou porci pudinku a zaloví rukou pod záhyby na červeno obarveného prostěradla.

„Ano?“ Ze stručného zahájení se dá soudit, že hovoří s někým, koho dobře zná. „Ne, ještě nedorazili. Jasně. Zjistím. Ahoj.“

Ukončí hovor a rozhlédne se po osazenstvu jídelny.

„Na kterém stanovišti byli fialoví naposled?“

„No… asi u mě?“ ozve se váhavě Tereza. „Jestlis teď mluvila s Evkou a řekla ti, že u ní nejsou…“

„A odkud k tobě přišli?“ zajímá se Lukáš, který si kardinálské roucho jen trochu jinak uvázal, aby se proměnilo ve španělský stejnokroj.

„Normálně, jako všichni, proč?“

„Já je potkal u tý vyvrácený douglasky, jak jsme tam byli pro větve na matrace, a říkal jsem jim, že jdou špatně, protože tím směrem přece už nikdo nebyl. A vlčata ještě měly řeči, že oni ví, kam jdou. To šli k tobě, nebo od tebe?“

„U jaký douglasky? Počkej, už vím. To museli jít ode mě, leda by ale fakt strašně zakufrovali. Ale i tak, kde se tam vzali? Jasně jsem řekla, že se mají dát doleva dolů, ta douglaska je doprava nahoru!“

„Hele, ale ta cesta je přivede do vesnice,“ zauvažuju nahlas. „A tys jim říkala, že se chystá boj o Versailles, ne? Žádnou další zprávu nemají, takže ví, že se musí vrátit sem.“

„Dávám jim deset minut,“ hučí vůdkyně a dívá se na displej telefonu.

Pomalu ujídám svůj pudink s piškoty a uvažuju. Pokud si to ta družina přihasí od vesnice, přiblíží se k jídleně z druhé strany. Možná by stálo za to-

„Ktož jsú boooží bojovníííci!“

Husitský chorál pěný dětskými a lehce mutujícími hlasy, který nám vybuchne za zády, je zážitek, při kterém španělská armáda upustí lžíce a bez náznaku odporu se nechá zasypat papírovými koulemi.

„Voni už začali!“ ozve se od stanů. V dalším okamžiku se na nás s neartikulovaným řevem řítí obě zbylé družiny, vzduch povážlivě houstne municí nadělanou z novin a polovina lidí v červeném jen šokovaně sedí na lavičkách.

Ta druhá má alespoň tolik duchapřítomnosti, že po třetím zásahu zasténá a opatrně se složí k zemi.

Mě jakousi náhodou zatím míjejí. Snažím se na některou z papírovek dosáhnout a hodit ji na oplátku po gardistech, ale všechny mám mimo dosah.

Do chvíle, než mi jedna přistane v ešusu s pudinkem.

„Prosím vás, kde jste se zasekli v tý stopovačce?“
Vůdkyni zní v hlase lehký náznak zoufalství, i když už jsou dávno všichni bezpečně v táboře a většina i ve spacácích. My zbylí sedíme v jídelně, vedení tábora a rádcové družin, a probíráme uplynulý den.

„No šli jsme, jak nám řekla Terka,“ pokrčí dotázaný rameny.

„To jste nešli,“ odtuší Lukáš. „Já jsem vás potkal úplně na druhý straně.“

„Jo, já jsem vám řekla vlevo dolů,“ ozve se Tereza.

„Vlevo, vlevo… jo vlevo,“ pronese rádce s poněkud překvapeným výrazem. „Hele, ale pořád jsem věděl, kde jsme, a všechny to bavilo,“ hájí se. „A tedy čekal jsem, že dobýt Versailles bude větší práce!“

Ve světle petrolejky si pozůstatky španělské armády vymění rezignované pohledy.

„Dobrou noc, spát, alou,“ zavelí vůdkyně.

Díváme se do tmy za mizejícími rádci a čekáme, kdo první vysloví to, co nám všem běží hlavou.

„Poslechněte, a potřebujeme my vůbec tak akční celotáborovku?“ odváží se bývalý francouzský král.

Všichni se nad tím hluboce zamyslíme.

A víme, že ať si na tomhle táboře řekneme cokoli, hned po vánoční besídce začneme plánovat hru na další rok.

Děcka to baví, a co je důležitější, baví to i nás.

Protože kde jinde dostanete takovou školu ve scénáristice, krejčovině, čtení map, výtvarničení, vedení týmu, šifrování, psychologii, analytickém myšlení a improvizaci?