Jak jsem psala již před řádnou dobou, jsem členkou Klubu Snílků. Tady se to projevuje občasným publikováním iluzí, tedy textů inspirovaných předloženým obrázkem a/nebo hudbou. Iluze patří do snílkovského projektu Imaginarius.
Snílkovských projektů je ovšem více a jedním z nich je Téma týdne. Tam je zadání stručné a verbální, výstup v libovolné formě a čas teoreticky jeden týden. A ještě jeden rozdíl – Téma týdne teď vedu já.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli je dobrý nápad využívat vlastní zadání, ale rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Především jako určitý model a inspiraci, a pak taky proto, abych nebyla jen někdo, kdo shora hází divné nápady.
A protože na týden, který právě končí, jsem si vymyslela téma Hudba, musela jsem se s ním nějak popasovat.
Nejsem člověk, kterého byste podezírali z lásky k hudbě. Do čtvrté třídy jsem se učila hrát na flétnu, ale povedlo se mi minout lekce hudební nauky, takže nikdy nevím, jaké předznamenání má stupnice A dur ani kde stupnice postupuje po půltónech. Nemám jasnou odpověď na to, jaká je moje nejoblíbenější kapela, a i kdybych si nějakou vybrala, nedovedla bych to podložit sofistikovanějšími argumenty než „prostě se mi líbí“.
(Možná s výjimkou Sabatonu, u kterého ještě můžu říct, že je pro mě motivace dovzdělat se v dějepisu.)
Neumím na nic pořádně hrát, neumím pořádně zpívat, neumím jmenovat skladatele, díla ani poznávat podle zvuku hudební nástroje. Přesto je pro mě hudba nesmírně důležitá. Nenápadná, ale důležitá.
Patřím do početné skupiny lidí, která se ráda nechá okouzlit plameny táborového ohně a zvukem kytary. Každý táborový den jsem při nástupu doufala, že se nevyhlásí žádná večerní hra ani jiný zvláštní program, který by mě obral o hodinu až dvě zpěvu. A mám to štěstí, že značná část oddílu je naladěna podobně – takže nadanější tvoří úžasné táborové zpěvníky, vedou náš amatérský sbor v přípravě na neméně amatérskou pěveckou soutěž a všichni dohromady se občas sejdeme na zpívanou. Klidně v zimě, klidně v klubovně s ohněm v kamnech. A zní nám to dobře.
Pod tímhle vlivem jsem si zhruba od sedmnácti půjčovala kytaru od přízně a snažila se coby samouk naučit hrát. K minulým narozeninám jsem dostala vlastní. Takže konečně ta hromada zpěvníků v knihovničce, včetně dvou, které jsem rozepsala (a nedopsala) zhruba ve třinácti, a vlastnictví ladičky dává smysl.
Podívejte, řekla jsem, že neumím pořádně zpívat a hrát. To ale ani v nejmenším neznamená, že to nedělám.
A abyste věděli, sousedka mi tvrdí, že to zní dobře!
