Ačkoli v posledních týdnech nemůžu právě říct, že bych usilovně psala, neznamená to, že nenabídnu žádné čtení. Mám v zásobě pár normostran, které čekají na závěrečné kolo připomínek a úprav.
Dneska přináším povídku, která ono kolo právě úspěšně absolvovala.
Jako už tradičně jsem si zabojovala s hledáním správného názvu. Chvíli to vypadalo, že se tenhle literární klenot bude jmenovat Ještě není konec, což zaprvé hloupě zní a zadruhé by to u laskavého čtenáře mohlo vyvolávat nezamýšlené asociace. Naštěstí se můj prefrontální kortex nechal uplatit večeří a předhodil Hlídače.
Vítejte a užijte si další potíže, které se vznáší nad Reininou hlavou. Těm ještě dlouho konec nebude…
Už tradičně na tomto místě děkuju Michalu Havlovi za betareading. Dobrého betu zlatem vyvažovat!
Sedím v posluchárně úplně vzadu, před sebou kalamář a několik čistých listů papíru. Bezmyšlenkovitě si pohrávám s násadkou pera a poslouchám Galdurovu přednášku. Čaroděj zaujatě vykládá o proudění energie v kombinovaných runových zaklínadlech a poloprázdná posluchárna hltá každé jeho slovo. Já se na slova nesoustředím, magii už můžu provozovat leda ve snu, natožpak takhle pokročilou. Ale sledovat Galdura, jak hovoří o svém oblíbeném oboru, bych dokázala celé dny.
Rektorka mě pověřila vypracováním zprávy o výuce napříč různými katedrami, pročež občas namočím hrot pera v inkoustu a zapíšu si fráze jako má přirozenou autoritu nebo průběžně ověřuje pochopení vykládané látky. Obě víme, že Galdur učit umí, ale do toho hlášení něco napsat musím. A pak si opřu bradu do dlaně a jen poslouchám.
Úplně ztratím pojem o čase, trochu mě zaskočí, když do posluchárny dolehne zvuk zvonu. Galdur ukončí přednášku a studenti magie se začnou trousit ke dveřím. Já nemám kam spěchat. Připíšu si na seznam ještě několik dalších námětů pro rektorku a vedle přimaluju runu Jera jako připomínku, na co se příležitostně chci Galdura vyptat. Pak opatrně zašroubuju kalamář, hrot pera otřu od zbytků inkoustu a násadku si zastrčím za ucho. Posluchárna se mezitím vyprázdnila, jen jeden zvědavý student stojí u Galdurova stolu a na cosi se ho vyptává.
Vstanu, hodím si popruh brašny na rameno, papír s nezaschlým inkoustem vezmu do ruky a zamířím k nim.
„…nic jiného? Jen to, že není spojitá?“ dolehnou ke mně první srozumitelná slova. Galdur přisvědčí.
„Jasně, vždyť se na to podívej.“ Máchne rukou k tabuli, na kterou načrtl pětadvacet runových znaků běžně používaných čaroději. „Řekněme, že stavíš runové kouzlo. Runa má směrovat silový proud, představ si to jako železný prut v mříži. Na tu mříž pak můžeš navěsit cokoli, o podstatu kouzla nejde, ale podívej se na Jera. Místo jedné silné tyče, jednoho silového proudu, máš ve struktuře kouzla dva mnohem slabší. Jera je vždycky slabé místo.“ Galdur na okamžik sklouzne pohledem ze studenta na mě a kývne mi na pozdrav, než se obrátí zpátky. „Už lepší, kolego? To vám na Acadaemii zatajili?“
Čaroděj doprovodí rýpnutí pobaveným, mírně křivým úsměvem. Je jasné, že to nemyslí vážně, a studenta ani nenapadne, že by se měl urazit.
„Nezmínili se,“ přitaká a fascinovaně si prohlíží runy na tabuli.
„Možná to nepovažovali za důležitý,“ broukne Galdur na půl pusy a klepne o stůl hromádkou papírů s osnovou přednášky. „Koneckonců je to problém jen u hodně silných kouzel…“
Student němě přikývne a upřeně zírá na křídou psané runy. Já zírám na něj. Je mi povědomý, a to je s mou mizernou pamětí na obličeje co říct. To ho vídám tak často? Od studentů se běžně držím stranou. Jistě, poslední dva dny courám z přednášky na přednášku, ale jde o různé předměty, různé úrovně, je nepravděpodobné, že by někdo potřeboval být na všech. Někdo, kdo nepíše souhrnnou zprávu, samozřejmě.
„Vidím, že kolegu překvapilo to samé, co mě,“ vymáčknu ze sebe, aby řeč nestála a moje pozorování nevyšlo najevo. Galdur teatrálně pohodí hlavou.
„Vás na tý Acadaemii vyloženě zanedbali,“ postěžuje si, shrábne ze stolní desky klíč od posluchárny a udělá dva kroky směrem ke dveřím. Zvídavý student pochopí narážku, zamumlá cosi na pozdrav a odchází, ale stihne mi ještě věnovat krátký, nepříjemně ostrý a zkoumavý pohled.
Pomalu se za ním couráme i my s Galdurem. Když nám jeho kroky zmizí z doslechu, otevřu pusu a chci se čaroděje zeptat, co byl ten kluk zač. On stihne promluvit dřív.
„Kdo to vlastně byl?“
„Chtěla jsem se tě zeptat na to samé. Netuším. Není alchymista, to je jediné, čím si můžu být jistá.“
„Náš taky není,“ zabručí Galdur.
„Tak co dělal na přednášce o pokročilé runové magii?“
„Na přednášku může přijít kdokoli.“ Tón čarodějovy odpovědi ovšem naznačuje, že neví, proč by to někdo dělal.
„Kdybych si alespoň vzpomněla, odkud ho znám.“
„Ze školy – z Acadaemie,“ připomene mi Galdur. „Nevšimla sis, jak se na tebe koukal?“
Rychle zkontroluju, co mám vlastně na sobě a jestli je vidět můj řetízek na krku.
Je.
„Bozi dobří, člověk se jednou úplně náhodou projeví jako nekromant a už navždycky s ním na Acadaemii straší děti,“ postěžuju si. Pro jistotu šeptem. V Comharu sice není odpor k rozeným nekromantům tak silný jako na dhamské Acadaemii Magice, ale i tady si hlídají, jestli mi náhodou řetízek, který mi nedovoluje užívat sílu, neschází. I když moc dobře vědí, že ho sundat nedokážu.
Hlavní důvod, proč už tři roky žiju v comharském Castelgrande, je ovšem to, že Comhar měl jako jediný sílu zastavit rozpínavé ambice jistého magickou nehodou potrefeného vévodství. A ačkoli doufám, že se nám tenhle problém nedávno povedlo vyřešit, jsem jedině ráda, že můžu žít za osvědčenou comharskou obranou.
Všeobecná nedůvěra je snadno přijatelná cena.
Nesnáším, když něčemu nerozumím, takže mi ten kluk z přednášky leží v hlavě i o několik hodin později, když zamykám dveře své pracovny. Zacinkání klíčů přiláká do chodby kolegu alchymistu.
„Pozdrav tě, Reine.“ Theodor sídlí o čtvery dveře dál. „Jdeš domů? Já už to dneska taky balím.“ Než dojdu k jeho prahu, už schovává klíče do kapsy kabátce.
„Jo. Ahoj, Theodore,“ zamumlám unaveně. To čaroději stačí, nesnaží se v rozhovoru pokračovat a zaobírá se svými myšlenkami. Theodorovi nijak nevadí ticho a zrovna dneska jsem za to vděčná.
Projdeme chodbami až ke školní bráně a zamíříme ulicí doprava, směrem k velkému rynku, kde Theodor bydlí. Po pravé ruce mám budovu školy, okny v přízemí vidím do jedné z menších poslucháren. Rozeznám hlavy a ramena posluchačů v lavicích i siluetu přednášejícího. I po letech mi to přijde zvláštní, já vystudovala Acadaemii, jejíž budova byla obehnaná hradbami. Pro bezpečí těch venku.
A když je řeč o čarodějích z Acadaemie…
„Theodore?“
„Uhm?“ Čaroděj zatřepe hlavou jako pes, který právě vylezl z rybníka.
„Jen mě napadlo – dneska jsem na Galdurově přednášce narazila na dalšího kluka, který zřejmě přestoupil z Acadaemie. Mám ale pocit, že si ho vybavuju už z doby, kdy jsem byla na škole já, studium by měl mít dávno za sebou. Vysoký jako já, trochu silnější, dlouhý tmavý vlasy. Netušíš, co je zač?“
„Ono nás tu moc není,“ pronese Theodor po chvíli. Nemůžu než přisvědčit.
„Jak dlouho jsou zavřené hranice, tři roky?“
„Přitlač.“ Theodor se ušklíbne. „Comhar je zatraceně opatrný od chvíle, kdy začala dhamsko-adorská válka. Přinejmenším osm let se dá do Comharu dostat jen na pozvání nebo po vyšetřování a udělení azylu.“
„Nebo z dohledu pohraniční stráže,“ navrhnu.
„To ano, ale pak by tě nepřijali na školu. Jak nemáš glejt o tom, že jsi v království legálně, máš smůlu. Ale proč to říkám…“ Čaroděj netrpělivě luskne prsty. „Jo. Protože vážně není snadné získat tady povolení k pobytu, čarodějů z Acadaemie tu moc není. Kromě nás dvou vím jen o Tierney, ta utekla z Dhamsy, protože její bratr měl nějaké oplétačky s tajnou službou, moc jsem se na to nevyptával. Ta je tu druhým rokem, dodělává průběžné zkoušky. A pak jsem něco zaslechl, možná dva měsíce zpátky, že má přijít někdo s mistrovským titulem a uděleným azylem a bude… asistent na botanice, alespoň myslím.“
„Že by si botanik chtěl rozšířit vzdělání i na runovou?“
„Kdo ví,“ broukne Theodor. „Dobrou noc, Reine.“
Zmateně zamrkám. Zabrala jsem se do vlastních úvah a vůbec si nevšimla, že už kráčíme přes rynek.
„Dobrou, Theodore,“ odpovím. Čaroděj zamíří k jednomu z domů na severní straně náměstí, k domu, který má v přízemí lékárnu. Já to mám ještě kus cesty.
Alespoň mě v cíli čeká oheň v kamnech a někdo, kdo mě přivede na jiné myšlenky. Bylo i hůř.
Když konečně dorazím ke svému bytu, v jeho oknech je slabě vidět světlo svíček a já se nutím být za to dneska obzvlášť vděčná. Prázdný, tmavý pokoj je perfektní líheň pro zdivočelé úvahy.
Když mi Galdur vezme z ramene brašnu, rozepne přezku pláště a přitáhne si mě do náruče, už se do vděčnosti nutit ani nemusím.
Znovu sedím na přednášce, znovu si píšu postřehy o úrovni výuky, ale tentokrát neposlouchám Galdura. Na desce učitelského stolu sedí drobná čarodějka s dlouhými vlasy spletenými v copu, klátí nohama a vypráví studentům o jednom obzvlášť nepodařeném experimentu, který před několika lety podnikla katedra proudové magie v oblasti výroby amuletů. Její suchý a věcný popis vedoucího katedry, kterého téměř okamžitě zabilo silové přetížení, přiměje několik studentů nervózně se ošít a polknout naprázdno.
Já si až příliš živě vzpomenu, jak se přetížení podepsalo na mně, když jsem loni neuhlídala kouzlo, a před očima se mi udělá temno. Nic se neděje, jsi v pohodě, to jen Torill moc žvaní, zopakuju si několikrát, abych se vzpamatovala, a roztřeseným písmem si poznamenám, že Torill dovede zanechat hluboký dojem.
Zbytek přednášky pouštím jedním uchem tam a druhým ven a přeju si, aby Torill skončila lekci dřív. Není mi přáno, vysvobodí mě až zvon.
Smetu psací potřeby do brašny a chystám se zmizet, když si všimnu, že ne všichni prchají na čerstvý vzduch. Jedním ze studentů, kteří se k Torill hrnou na kus řeči, je domnělý asistent z botaniky.
Tak nic, úprk se odkládá.
Chvíli se přehrabuju v brašně, vylovím z ní pracovní zápisník a zahledím se do tabulek z experimentu, který jsem dokončila před půl rokem. Obracím stránky, aniž bych si všímala, co na nich je, a koutkem oka si ověřuju, že hnědovlasý kluk pořád hovoří s Torill. Zapovídali se pořádně. Ostatní studenti se postupně vytratili, pravděpodobně na oběd, pokud si druhácký rozvrh vybavuju správně.
Konečně se i ti dva chystají k odchodu. Asistent se ještě v chůzi na něco ptá, Torill ho odbývá, že jde o komplikovanou záležitost a beztak o ní hodlá přednášet příští měsíc.
„Nazdar, Reine, co ty tady?“ dodá jedním dechem, když si mě konečně všimne. Vstanu a zamířím k ní.
„Torill,“ kývnu na pozdrav a přesunu pozornost na asistenta. „Kolego.“
V kratičké chvíli, než se ke mně otočí zády a vyrazí pryč z místnosti, mám pocit, že mu v obličeji vidím strach.
Počkám si, až mladíkovy kroky zmizí za rohem, až pak se odvážím promluvit.
„Netušíš, kdo to je, Torill?“
„Tamten? Nováček u Tegyda v partě,“ odtuší čarodějka.
Theodor měl pravdu, klučina pracuje na katedře botaniky. Výborně.
„A co dělal na přednášce z proudařiny?“
„Vím já?“ Torill přehnaně pokrčí rameny. „Pokud jde o mě, ať si klidně přijde celá škola, alespoň si budou dávat pozor na ruce.“
„Taky pravda,“ přisvědčím. Před očima se mi znovu promenují vzpomínky na Ador. Tehdy jsem dovedla čarovat. Šeredně se mi to vymstilo…
„Jdeš na oběd?“ Torill si mých potíží buď nevšimla, nebo je blahosklonně ignoruje.
„Teď ne, díky. Nech si chutnat,“ popřeju jí. Zatímco čarodějka zmizí za dveřmi jídelny, já se posadím do okenního výklenku a ještě párkrát si zopakuju, že se vůbec nic neděje a má energie je v naprostém bezpečí. Zatracená paměť.
Nepřestanu si ho všímat.
Přednášky, které mi pro vypracování referátu ještě zbývají, si poctivě odsedím, zapisuju postřehy – a přitom hlídám. Zajímá mě, jestli se dhamský čaroděj ukáže znovu.
Na prvácké botanice není.
Na semináři o metodice alchymistického výzkumu taky ne.
Objeví se ovšem u Iwarova výkladu o manipulaci silových proudů.
Galdur přednáší druhákům základy runové magie a po čaroději ani vidu.
Před lekcí o nejsilnějších přírodních zdrojích energie, kterou učí vedoucí katedry proudové magie, sedím v lavici hned u otevřených dveří a koutkem oka zachytím pohyb. Kdosi přijde ke dveřím, na okamžik se zarazí a spěchá pryč. Honem se ohlédnu, abych z odchozího zahlédla hnědý ohon.
Večer si sednu ke kuchyňskému stolu, popadnu pero a kus papíru a vzpomínám, na kterých přednáškách jsem ho viděla. Třeba mi to v něčem napoví. Galdurova pokročilá runová, Torillina nezvládnutá kouzla, Iwarova proudařina. Trápím paměť a jsem si téměř jistá, že byl na Ghislainině lekci o potenciaci amuletů. Mám si tam připsat i tu přírodku, na kterou by zřejmě přišel, kdyby na mě nenatrefil hned mezi dveřmi?
„Seznam nejzajímavějších přednášek?“
Jsem tak zamyšlená, že Galdurovy kroky úplně přeslechnu a leknu se, když promluví. A pak, místo abych odpověděla, zírám na popsaný papír a uvažuju, jestli může mít pravdu.
Na seznamu jsou samé přednášky o pokročilé, potenciálně nebezpečné magii. Některé byly myšlené jako výstraha, některé jako ujištění studentstva, že si zvolilo nejlepší možný vzdělávací ústav. Ale všechny ukazovaly, jak mocní jsou nejlepší comharštví čarodějové.
„Reine?“
Zamrkám, polknu a bleskově se snažím vymyslet klidné, nezaujaté shrnutí problému.
„Pamatuješ si toho kluka, co se vyptával na potíže s runou Jera? Podle všeho absolvoval Acadaemii a tady dělá asistenta výzkumu na botáně. Jenže jsem na něj natrefila na hromadě přednášek z různých oborů,“ ukážu na svůj papír, ačkoli Galdur už si ho zjevně stihl přečíst, „včetně jedný, ze který vycouval, když mě viděl v posluchárně. Měla jsem pocit, že se mě bojí. A když už se zmiňuješ, zdá se mi, že si vybíral hlavně vyprávění o tom, jak silná kouzla zvládneme.“
V mé hlavě to znělo celkem rozumně, ale jak to vyslovím nahlas, připadám si jako panikář a slepice. Co je mi po tom, na které přednášky chodí nějaký botanik?
Galdur mě pozoruje s kamenným výrazem a já se připravuju na jeho záchvat smíchu, až ho zírání přestane bavit.
„Nejde mi do hlavy, proč by ho tvoje přítomnost měla odradit,“ řekne místo toho.
„Máš pocit, že se chová divně?“ zamumlám.
„Těžko říct…“ přemítá čaroděj. „Konec konců, státní tajemství tu nevykládáme. Každý student má právo vědět, co jeho učitelé dovedou. Jenže obvykle to nikoho nezajímá,“ zachmuří se. „Máš pravdu, obcházet pokročilé přednášky z různých oborů je zvláštní. Na druhou stranu, jak pravil jistý zaklínač, čarodějové jsou divní lidi.“
Zírám do svého seznamu a soustředím se na rytmus svého dechu. Nádech. Jo, panikařím nad úplným nesmyslem. Výdech. Potřebuju získat perspektivu. Nádech. Musím se uklidnit. Výdech.
„Jenže on už má za sebou Acadaemii, látku z přednášek pro studenty by měl dávno znát. A kdyby chtěl jen zjistit, co dokážou jeho noví kolegové, neměl by důvod vyhýbat se ti,“ vstoupí mi do myšlenek Galdurův hlas. „Když přijde nováček mezi hromadu lidí se společnými zážitky a zkušenostmi, proč by se měl držet stranou od jednoho z mála lidí, se kterými má něco společného on?“
„Nechce se bavit s trestanou nekromantkou,“ odpovím bez zaváhání. Galdur se na okamžik zatváří zmateně.
„Chtěl jsem říct, že nechce na to společné přivádět řeč. Třeba aby nevyšlo najevo, s kým a na čem pracoval na Acadaemii a co ho vlastně přivedlo sem. Ale když už se zmiňuješ, jo, ta nekromancie by taky mohla být odstrašující,“ přikývne, krátce mě objeme a políbí na tvář. Vykládejte mi o smíšených signálech.
Několik úderů srdce se na sebe díváme a čekáme, kdo přeruší ticho. Pak to Galdur vzdá.
„Je divnej,“ potvrdí a pomalu přikývne. „Je z Acadaemie. A na Acadaemii si nemohli nevšimnout, co jsme loni v létě prováděli v Adoru. Co když…“ Významně se na mě zadívá, ale já nemám nejmenší chuť dokončit jeho úvahu, pořád si připadám příliš jako hysterická slepice. „Co když ho poslali, aby to zjistil?“
To je hodně divoký závěr z jednoho horlivého dhamského čaroděje.
Až na to, že ho nemám čím vyvrátit. Vysvětluje to, proč si ho pamatuju z vlastních studií i proč se mi snaží držet z očí.
„Mám s tím jít za Blanche?“
Galdur dlouho přepočítává všechna pro a proti.
„Já jí to vysvětlím,“ rozhodne se nakonec. „Ona bere bezpečnost školy hodně vážně, radši ať je v obraze. Třeba o něm ví něco, co my ne. A pokud bude souhlasit, můžeme se ho pokusit usvědčit,“ zajiskří mu v očích.
„Co přesně máš na mysli?“
„Jaký je základní rozdíl mezi nadprůměrně zvědavým čarodějem a dhamským špehem?“
„Špeh bude ty informace předávat dál,“ odpovím. Galdur pochvalně kývne.
„Pokud tu má udělený azyl, těžko se dá předpokládat, že si jen tak zajede na kus řeči zpátky do Dhamsy,“ rozvíjí svoji teorii dál a významně zvedne obočí. Začínám si připadat jako u zkoušky.
„Takže použije buď šifrované dopisy, nebo komunikační kouzlo,“ doplním. Dostanu výtečnou?
„Dopisy obstará nejlíp rektorka, jestli to uzná za vhodné, ale osobně bych sázel na kouzlo. A pokud dokážeme zjistit, že někdo magicky posílá zprávy ze školy ven, bude to silný argument proti botanikovi.“
Zírám na Galdura a jsem si jistá, že si ze mě utahuje.
„Jak, pro všechny bohy, chceš zjistit, jestli někdo ve škole používá komunikační kouzla?“
„Uvidíš. Teď mě nech přemýšlet, ráno ve škole se do toho dáme.“
