Aneb I just wanted to draw hair podruhé.
Pomalu, ale jistě se mi daří nacházet si víc času pro literaturu. Ať už pro komentáře cizích textů, redakci a plánování svých (mám v hlavě minimálně novelu a zasekla jsem se na veledůležitém detailu, totiž jak přesně funguje jedno kouzlo) nebo bloumání mezi regály knihovny.
Dvojí život Heleny Grahamové mi konečně doplnil autorský trojlístek sester Brontëových a příjemně překvapil. Z Jany Eyrové i z Vilette jsem si odnesla nepříjemný kontrast – hrdinka se popisuje jako skromná, tichá a jemná, ačkoliv na mě působí poněkud nafoukaně. Na Větrné hůrce zanechalo jen pocit chaosu, čemuž se Anne Brontë taky vyhnula. Podtrženo sečteno, doufám, že je někde v projektu Guttenberg Agnes Grey. Jinak jsem z knihovny namátkou vylovila Bílou hrozbu Kena McClurea (místy mi přišla podivná – vzhledem k tomu, že McClure je vědec, teď přemýšlím, jestli náhodou nemám nějaké mezery ve vzdělání, které mi brání plně docenit tu genialitu) a Pravdu a jiné lži Saschy Aranga (už dlouho jsem tak nepohrdala hrdinou… což autor zamýšlel) a teď se prokousávám románem Diany Gabaldon Outlander.
Tohle mi ohromně chybělo. Schází mi ty časy, kdy jsem byla v knihovně dvakrát, třikrát do týdne. (To ovšem byla sympatičtější knihovna. Ale zase mnohem, mnohem menší…)
A než se mezi skotským přízvukem a metafyzickými úvahami dostanu k redakci jedné povídky ze šuplíku, nechám tu alespoň další pokus s tabletem. Opět s vděčnou myšlenkou na Arthlete.
