Zpoza pootevřeného okna k nám dolehne klapot kopyt na nádvoří a vzápětí uctivé, skoro podlézavé hlasy služebnictva.
„Bohové, kdo to sem zas leze…“
Daith odloží brk a dvěma kroky přejde k oknu, aby si sám odpověděl. Já nezůstanu pozadu. Natahuju se, abych viděla Daithovi přes rameno, a snažím se zahlédnout, koho to podkoní, majordomus a panská tak obskakují.
„Zase Idwal? Co tím sleduje, tak najednou,“ brblá mistr alchymista, ale přes svůj precizně vyjádřený nezájem se nehne od okenní římsy.
„A je to Idwal? Není to Aldrik?“ vyzvídám.
„Copak je rozeznám?“
„Je to Aldrik,“ pronese mužský hlas za našimi zády.
Daith i já se otočíme tak rychle, jak dokážeme.
Ve dveřích stojí tmavovlasý muž, střední postavou i věkem, oblečený kvalitně, ale neokázale, a těká po laboratoři zatraceně povědomýma šedýma očima.
„Ptali jste se, odpovídám,“ pronese klidně, pokrčí rameny a odejde.
„A tohle byl zase kdo?“ zabrblám, když se ozvěna jeho kroků bezpečně ztratí v chodbách.
„To byl tenhleten…“ Daith nervózně bubnuje prsty na poškrábanou stolní desku. „Je to tuším nějakej nižší šlechtic bez prostředků nebo tak něco. Ewald ho sem vzal jako správce někdy v době, co jsi přijela. Jo! Dougal. Dougal se jmenuje.“
Dobrá, dobrá, bručím si v duchu, když se vracím ke svým vahám a receptu, něco se děje. Nečekáni nezváni se tu vynořili oba vikomtovi legitimní blíženci a pokud se šeredně nepletu, tak i jeho vyvolený levoboček.
Opatrně přisypávám sušené listy dobromysli na pravou misku vah. Klid, Reine, nedělej ukvapené závěry. Dougala jsem tu pravděpodobně potkala už dřív, jen jsem si ho nevšimla.
Ale dvojčata? Oba nezdární synové a vzájemní nepřátelé se tu zjevili během dvou dní.
Bud se děje něco, o čem nevím, a v tom případě je potřeba to zjistit, a nebo se nic neděje, a pak nikomu neuškodí, když budu chvíli natahovat uši.
Jak ten večer překročím práh laboratoře a zamířím ke kuchyni, nastražím všechny smysly. A dalších pár dní uvolním pozornost jen ve vlastní ložnici.
Vyslechnu dlouhé a nabubřelé kázání, které Idwal dělá služebné o přestýlání vikomtovy postele.
Téměř každý den potkám Dougala, jednou u stájí, podruhé v kuchyni, před zbrojnicí, v audienčním sále.
Z okna laboratoře pohodlně sleduju, jak ráno na hlavní nádvoří přichází jeden z konšelů nedalekého městečka. Aldrik mu nejdřív důrazně vysvětlí, že vikomt audience nepřijímá, a pak z něj vytáhne, s jakýmže problémem za Ewaldem míří. Konšel mu neochotně ukáže návrh nové daňové výměry, kterou podle vlastních slov upravil a přizpůsobil situaci po jarních povodních. Aldrik návrh přelétne očima, křikne na sluhu o kalamář a za halasného vysvětlování svých úvah opraví sníženou daň na zvýšenou. Vikomt bude potřebovat peníze, aby městečku po pohromě pomohl.
Už mířím do postele, když se ke mně donese zvýšený ženský hlas. Jdu po zvuku, slyším zřetelněji a zřetelněji, už poznávám hlas hospodyně, která zdůrazňuje, jak moc poslední dobou podražilo víno a kolik tu vikomt hostil žíznivých pánů. Až když dotápu přímo za dveře Dougalovy pracovny, slyším tichý a klidný hlas jejího majitele, jak hospodyni oponuje.
Jednoho rána promašíruje branou oddíl dvaceti mužů v košilích z tmavozeleného plátna a s krátkými meči u pasu. Jejich velitel je halasně představí jako osobní gardu pana Aldrika. Ještě před obědem se dočkáme domácí stráže pana Idwala, v modrém a s halapartnami k mečům navíc. Od té chvíle nemine den, aby modří a zelení nevyprovokovali nějakou třenici.
Cestou na snídani zabloudím na opačný konec hradu, když ohromně nenápadně následuju dva důstojně vyhlížející chlapíky v černých kabátech. V dlouhém šumu téměř nesrozumitelných slov si vyberu „závěť“, „majetkové právo“ a „legitimní dědic“, z čehož soudím, že by mohlo jít o právníky.
S Daithem se zdržíme v knihovně pozdě do noci. Mistr zkoumá novou metodu zpracování mandragory, já si dělám kaňky do klauzurní práce, když nás vyruší halas a řinčení střepů. Vikomtovi blíženci, zdá se, přebrali vína, a to o hodně. Jeden bratrovi nadává, označuje ho za sprosťáka a hulváta, druhý reaguje protivnou blahosklonností a slibuje sourozenci nižší šlechtický titul a pozemky. Syknu, že služebnictvo vážně lituju, jestli tu takovéhle pijatiky bývají častěji. „Nikdy,“ kroutí mistr hlavou. „Když tu nejsou tihle šašci, prakticky se tu nepije.“V den zkoušení nové metody mě Daith propustí až pozdě večer, a to ještě jen proto, že mu vzkypělý obsah křivule přetekl, kam neměl, a celý experiment zhatil.
Až tehdy, když si svlékám plášť a myju ruce a čelo od nahnědlých stříkanců, se mi znovu vybaví vikomtova prosba. Jsem příliš unavená, než abych se bránila. Mysl mi plynule přeskočí k Věčnému spánku, klášternímu uspávacímu dryáku, a ingrediencím pro jeho výrobu. Hlavní je tinktura z makovic. Má vůbec Daith tinkturu z-
Má. S jistotou si vybavím pečlivě označenou láhev z černého skla. Nikdy jsem ji neměla v ruce, s mákem nepracujeme, ale viděla jsem ji, určitě jsem ji viděla a mimoděk si to zapamatovala.
Kořen valeriany? Oči mi sklouznou k malé rohové skřínce. Hnědá nádobka s širokým hrdlem.
Květy levandule? Velká zásobnice na nejvyšší polici.
Kolena pode mnou začnou povolovat. Došmátrám k nejbližší židli a ztěžka dosednu na zmuchlanou hromádku, můj laboratorní plášť.
Dobrá Rosello. Nezáleží na tom, co by vikomt rád, nemůžu mu přece namíchat Věčný spánek! Neznám okolnosti, neznám jeho zdravotní stav. Nejsem zasvěcená sestra, nemám právo vůbec se s ním o tom bavit. Nemůžu!
Jenže mé podvědomí se na to chystá.
Protože jsem konečně, po tolika letech od výcviku, při hovoru s vikomtem pochopila, že si někdo skutečně může přát smrt jako vysvobození.
Pracovní stůl s potřísněnou deskou, skleněná aparatura, ve které se poslední sluneční paprsky lámou do fantastických odstínů, všechno se mi před očima začíná rozmazávat.
Daithe, prosím tě, nechoď sem, nevracej se, ani kdybys tu zapomněl vlastní hlavu, modlím se v duchu. Daithe, prosím tě, přijď a řekni mi, že všechno bude v pořádku, a připrav mi něco na spaní. Daithe, prosím tě…
Mistr se nevrátí, nikdo se po mně neshání, nikdo mě v laboratoři neruší. Nejdřív brečím, potichu a vydatně, s vikomtovýma očima před sebou a s ozvěnou v uších.
Soucit?
A pak se dám do přípravy Věčného spánku.
Nemusím mu ho dát, opakuju si pevně. Ani nebude vědět, že ho mám. Jen budu připravená na všechny možnosti. Pokud se mi to nebude pozdávat, rozhodně mu ho nedám.
Do postele se dostanu až nad ránem. Lahvičku elixíru svírám v dlani jako talisman.Vikomt žádá slečnu Reine o rozhovor.“
Prudce se otočím po hlase a vzápětí slyším několikeré těžké žuchnutí. Povedlo se mi loktem shodit ze stolu komínek knih.
„Teď?“ vypísknu vysokým hláskem, který sama nepoznávám. Komorník v odpověď přikývne.
„Švihej odsud,“ poradí mi nerudně Daith a sehne se pro své spisy. Já se urputně snažím ovládnout leknutím zesláblé svaly a následuju komorníka do Ewaldovy komnaty.
„Slečna Reine Laragh,“ oznámí komorník nabubřele a naznačí, že mám vstoupit.
Několik kroků od postele se zastavím. Všechno Ewaldovo bytí se zdá být buď bolest, jasně viditelná v oteklých kloubech, podivně položených rukou, rysech obličeje, nebo ocelová vůle a odhodlání, které dělá z vikomtova pohledu nabroušené kopí.
„Reine.“
Tiše vydechnuté slovo jako by naplnilo celou místnost, vrací se ke mně ozvěnou odevšad a obklopuje mě bezmocí.
„Co chcete?“ zachraptím. Malá lahvička mě tíží v kapse jako dlažební kostka.
„Spánek, Reine.“ Šedé oči studí jako listopadová mlha. Neodbytně. A úplně všude.
„Nemůžu,“ hlesnu. Ruka mi přitom vklouzne do kapsy a prsty sevřou nádobku s elixírem. On to ví, že ji mám.
„Reine, vy víte, že to skončím. Všechno jsem urovnal. Podepsal jsem poslední vůli, Dougalovu jmenovací listinu i prohlášení o jeho původu. Jsem připraven.“ Vyzývavý, drzý pohled od nemocí ochromeného starce. Vikomt by v klášteře nemusel prosit dlouho. Trpící tělo a jasná mysl, schopná uváženého rozhodnutí.
„Tak to skončete beze mě.“
Vlasy se mi ježí, ruce se třesou, tak hrozně tu nechci být, ale nedokážu od vikomta odtrhnout oči.
„Udělám to, pokud mne k tomu donutíte,“ pronese vikomt lehkým konverzačním tonem. Zní to, jako bychom se bavili nad odpoledním šálkem kávy v kvetoucích zahradách. „Přemýšlel jsem o tom od chvíle, kdy mi Daith řekl, že sem přijedete. Studoval jsem Rosellin řád, jeho zvyklosti a učení, půjčil jsem si od Daitha několik děl o toxikologii. Věděl jsem, že bych to dokázal udělat, ještě než jsem vyhledal Dougala a začal se připravovat. Ale znamenalo by to spoustu komplikací, střádání dostatečné dávky by bylo pomalé, protože se bez léků neobejdu úplně… A Věčný spánek nebolí.“
Hlas mu zeslábne do ztracena a já absurdně doufám, že usne, ztratí vědomí a já budu moct odejít. Místo toho se mi náhle zadívá do očí, jeho pohled mě vtahuje jako bezedná propast.
„Skončím to tak jako tak, Reine. Vy mi to můžete jen ulehčit.“
Pak jeho výraz změkne, svaly obličeje se napnou tušenou bolestí.
„Dejte mi ten lektvar, prosím,“ zašeptá Ewald.Zase se krčím v okenním výklenku, v zubech kapesník, aby utlumil můj přerývaný dech, celým tělem se tisknu k chladnému kameni, abych se tolik netřásla.
Jestli si Daith všimne, že se ztratily suroviny a lahvička… Jestli pozná příznaky makového spánku… A co když je na hradě ještě někdo jiný, kdo se vyzná v toxikologii?
Zatraceně, co jsem to provedla?
Proklatě dobře to umí s lidmi, ten starý šejdíř. Vytáhl na mě to nejošemetnější, nejrozporuplnější, co vůbec řád rosellek skýtá. Umluvil mě, abych porušila zákon. Spánek smí podávat jen zasvěcená sestra na přímý pokyn představené, která hodnotí každý případ zvlášť. Bozi dobří, jestli někoho napadne, že s tím mám něco společného…
Ne. Ne, já tohle prostě nemůžu udělat.
Ewald je skoro chromý stařík. Nemá proti mně šanci. Prostě se k němu vrátím a lektvar mu seberu.
Pustím z pusy kapesník, otřu si s ním oči, urovnám límec pláště a odhodlaně vykročím k Ewaldově komnatě.
Přede dveřmi se málem srazím se služebnou. Dívčina v mém věku má náruč plnou ložního prádla, které ještě voní sluncem, asi ho zrovna stáhla ze šnůry.
„Chtěla jsem ještě na okamžik,“ nejistě kývnu ke dveřím. „Vikomt mě požádal, abych mu něco zjistila.“
„Já myslím, že zajisté, paní. Okamžik, zeptám se pána.“
Služka si obratně nadhodí neforemné zavazadlo v náruči, aby si uvolnila ruku, otevře dveře a proklouzne dovnitř.
Za několik okamžiků ke mně dolehne zvláštní pleskavý zvuk, nic mi nepřipomíná, přemýšlím, co to bylo, když se z komnaty vyřítí služka. Prudce do mě vrazí, její hrůzou vytřeštěné oči mě nevidí. Odstrčí si mě z cesty a divoce se rozběhne chodbou.
„Mistře Emery! Mistře Emery!“ Ječí jako bánší a její ostrý hlas se ozvěnou nese po celém hradě.
Ach, zatraceně, zatraceně, zatraceně…
Vejdu dokořán rozraženými dveřmi a vím, že mám pravdu. Ewald s použitím Spánku nečekal.
Vzal můj lektvar.
Připravila jsem mu poslední elixír.
Zabila jsem.
To vědomí mě ochromí, obalí mě od hlavy k patě jako hedvábí housenku. Ze mě nebude motýl, ale můra, smrtihlav…
Otupěle hledím na zdánlivě poklidnou scénu, Ewaldův klidný, smířený výraz, jaksi měkčí, nesevřený bolestí, kterou Spánek otupil, vyhublé tělo pod přikrývkou na příliš velké dubové posteli-
U nohy postele, za hranou stínu, stojí lahvička od lektvaru.
Ochromení povolí, steče po mně jako voda. Rychle se vrhnu pod postel, chňapnu po kousku skla a ukryju ho ve vnitřní kapse pláště. A teď pryč, rychle pryč.
Sotva vyjdu z komnaty, dolehnou ke mně spěchající kroky a rozrušené hlasy. Služebná se vrací a nejspíš s sebou vede felčara.
Neutíkat. Mysli, Reine. Jak by se zachoval nevinný?
Klesnu na zem a opřu se o zeď, ústa si zakryju dlaní a tiše kňučím.
Vzápětí se zpoza ohybu chodby vynoří lidé.
Vysoký chlapík s koženou brašnou přes rameno se na mě ani nepodívá a vrhne se do místnosti, právníci ho o něco klidněji následují. Služka, které po tvářích tečou vyděšené slzy, se zhroutí na zem vedle mě.
„Chtěla jsem se podívat, co se stalo, jestli můžu pomoct…“ Lež mi nejde z pusy. Nenávidím se, když to říkám. Ale služebná teď není ve formě na to, aby si všímala jemných odstínů hlasu. Zavzlyká hlasitěji a oběma rukama mě obejme kolem krku.
Ve mně tím pohybem něco praskne, vzápětí holčinu objímám nazpátek a strachem a šokem jí brečím do límce.
Jsem prakticky mrtvá. Je to tak jasné. Klidný výraz, jemný úsměv bez bolesti, uvolněné svaly, na první pohled je jasné, co se stalo. A já tady studuju botanickou alchymii, to je jen trochu složitější výraz pro „hlavní podezřelá“.
Vzlykám, škytám a otírám si slzy do cizí zástěry a jsem do toho tak zabraná, že mě cizí ruka na rameni vyděsí.
„Všechno bude v pořádku, slečno Laragh.“ Soustředěný pohled a pokus o jemný úsměv. Sklání se nade mnou jeden z černokabátníků, které považuju za právníky. „Teď si běžte odpočinout, ano?“
Tupě přikyvuju, hrabu se na nohy a nejistě vykračuju směrem k laboratoři.
Párkrát si přes rameno zkontroluju, že mě nikdo nesleduje, pak se v té laboratoři zavřu a lahvičku od elixíru hodím do vědra s lihem. Usvědčující důkaz se stane dalším kouskem v hromadě špinavého laboratorního skla, ale pranic se mi neuleví.Netrvá dlouho, než se hradem rozlehne smutný, táhlý tón rohu. Obyčejně ohlašuje začátek veřejného Ewaldova slyšení, ale dneska… vzduch mi v plicích zhoustne jako sirup.
„Reine, kde vězíš?“ Mezi veřejemi se vynoří Daithova hlava a rozhlíží se po mně. „Něco se děje. Pojď, jdem si to poslechnout.“
Zírám na něj, oči mě pálí, protože zapomínám mrkat. Dělá si ze mě legraci? Moje provinění je pro Daitha něco?
„Co tak vejráš?“ oboří se na mě alchymista, když mu roh znovu připomene, že máme být někde úplně jinde. „Hoď sebou!“
Tělo vděčně poslechne jasný příkaz, vstávám a otupěle Daitha následuju na otevřenou terasu. Není to daleko od Ewaldových komnat a přímo pod balustrádou se rozkládá hlavní nádvoří. Za lepších časů tu mohl hradní pán držet proslovy. Zůstaneme stát na okraji, hned u dveří, vedle Dougala, Ewaldova komorníka a Idwala se třemi muži jeho stráže. Idwalův pan bratr významně postává na opačném konci terasy, tak daleko od svého dvojčete, jak jen to jde. U zábradlí se ostře rýsují dvě černé siluety, předpokládaní právníci.
Vyšší z nich se nadechne, přelétne pohledem po papíře s poznámkami, který pevně svírá v ruce, a dá se do řeči.
„Připadla mi těžká povinnost oznámit vám všem,“ koutkem oka vnímám Idwalovo napětí, připomíná lovce na číhané, „že vikomt Ewald, svrchovaný pán a vládce leynarského kraje, podlehl své dlouhé nemoci.“ Idwal uvolní napjaté svaly a dovolí si… ach bohové, on se usmívá. V náhlé panice sklouznu očima k Aldrikovi a na jeho tváři najdu tentýž špatně skrývaný triumf.
Chystá se tu něco vážně ošklivého a já mám najednou chuť utéct, než to nastane.
„Mám též za úkol seznámit vás s obsahem jeho poslední vůle, kterou sestavil a řádně potvrdil v přítomnosti svědků a která je tedy platná a závazná. Zaprvé, vikomt Ewald tímto jmenuje svým dědicem a dalším pánem leynarského kraje Dougala Mabenna, svého syna-“
„Cože?“
Aldrik pochopí jako první a dokonce se vzmůže na slovo, Idwal jen neartikulovaně sípe. Dougal se tváří stejně překvapeně jako blíženci. Udělá několik kroků k prostředku terasy, aby se dostal z dosahu nepříčetného Idwala.
„Ne! To ne! Žádný bastard mi nesebere moje místo!“ Aldrikova tvář je ve vzteklé grimase k nepoznání. „Já jsem dědic Leynaru, já, nikdo jiný!“
„Chopte se ho, na něj!“ Idwal zařve těsně vedle mého ucha a povel doprovodí mácháním rukou vpřed. Není mi jasné, jestli posílá stráže na Dougala nebo na Aldrika, a neví to ani samotní strážní. Prostě tasí meče a vrhnou se dopředu, o úder srdce později vyráží z opačné strany terasy Aldrikovi ozbrojenci, Dougal vyděšeně třeští oči a já ječím.
„Dost!“
Několik překvapených obličejů se ohlédne mým směrem.
„Nechte toho, zatraceně!“ Všechno, co jsem se snažila zkrotit a udržet v sobě, se teď řítí ven, jednou jsem otevřela pusu a už to nezastavím. „Přestaňte! Bratrovraždy kvůli vládě? Zabíjení na povel?“ Vřískám z plných plic a vztekle rozhazuju rukama, aby si dvojčata i jejich gardy přebraly, co patří komu. „Nemáte svědomí? Tak dost už!“ Postavy se rozestupují, roztřeseně tápou ke stěnám nebo balustrádě, někteří bojovníci bezvládně leží na dlažbě. „To nemáte ani trochu-“ náhlý vítr mi vžene mezi rty pramínek vlasů, „.obyčejný-“ cosi suše praská a dlaždice pod mými podrážkami se chvějí, „-úcty?“
Poslední slovo, to nejtěžší, které mi v hlavě visí jako těžký závěs, kdykoliv si vzpomenu na Ewalda a naše rozhovory. Zlomí se mi v něm hlas a najednou cítím v celém těle hroznou tíhu vyčerpání. Snažím se s ní bojovat, ale bezvýsledně. Bez hlesu se složím k zemi jako odhozený šátek. Ostré hrany roztříštěných dlaždic se mi zarývají mezi lopatky, zírám na safírově modrou oblohu a jsem tak slabá, že nedokážu ani zavřít oči.
Vím, co se se mnou děje, probírali jsme to v lekci základní práce s energií. Magická energie je energie života. Když se z ní čaroděj při kouzlení vydá přespříliš, zabíjí se.
Přehnala jsem to, říkám si, koutků očí mi tečou slzy a obloha mi před očima černá. Přehnala jsem to, ať to bylo cokoliv, a teď umřu.
Dobře mi tak.Probírám se strašlivě pomalu, únava z energetického vyčerpání ustupuje vždycky jen pozvolna. Vím o tom leccos, naši učitelé si dali opravdu záležet, abychom se přecenění vlastních sil báli.
K mé smůle už zapomněli vysvětlit, jak přesně se mu vyvarovat, když ani nevím, že energii používám.
Když se proberu k vědomí, nejdřív sval po svalu opatrně prozkoumám celé tělo. Až když mám pocit, že jsem více méně v jednom kuse a zdravá, odhodlám se otevřít oči.
Jsem v kamenné cele bez oken a s fortelnými dveřmi. Jediné světlo sem proniká malým zamřížovaným otvorem ve dveřích. Podle mihotání a žlutého tónu je to světlo ohně.
Protáhnu si prsty, ruce – a v tu chvíli zjistím, že jsem připoutaná ke kavalci. Vyplýtvám to málo znovu načerpané síly, abych lomcovala s pouty a zjistila, že mi obepínají zápěstí, kotníky a tíží na krku.
„Pomoc!“ zaječím, protože mě nic lepšího nenapadne. „Slyší mě někdo?“
Odpovědí je mi rána do dveří.
„Ticho tam, Laragh!“ houkne nenaložený hlas a já poslechnu. Už zase se o mně pokouší ochromující únava.
Netuším, jak dlouho jen otupěle ležím, když se dveře rozletí a do mé cely vpochodují oba Ewaldovi právníci, tři muži v talárech, které jsem v životě neviděla, a rektor Acadaemie.
Rektor? Kde ten se tady bere?
„Reine Laragh, jsme tu, abychom vás vyslechli ohledně vašeho provinění,“ pronese téměř obřadně starší z právníků a mně se na okamžik hrůzou zastaví srdce. „Jste obžalována z nekromancie,“ dodá vzápětí.
„Nekromancie?“ zasípu šokovaně. „Ale já jsem přece…“ Zarazím se v poslední chvíli, málem bych vyžblebtla, že jsem Ewalda nezabila silovou magií, ale lektvarem. „Já jsem přece teprve u alchymie,“ vykoktám místo toho. „Neumím používat energii, ani svojí, ani jinou, neumím ji čerpat, jak bych mohla být nekromantka?“
„Na aktivní užití síly není potřeba výuka,“ poučí mě jeden z neznámých mužů. „Každé tělo ji podle potřeby čerpá i uvolňuje. Většinou po velmi malých množstvích, ale jsou známy i případy velmi silných silových vln u neškolených adeptů. Vy jste právě takový případ, Laragh.“
„Ale kde bych tu sílu vzala?“ kňučím vyděšeně. „Vycítit ji dovedu, takže vím, že na hradě žádný větší pramen není, a načerpat takové množství z vázané energie-“
„Od vikomta Ewalda, Laragh. Energie proudící lidským tělem, uvolněná při smrti člověka, je mocná. Využít ji k magickým účelům je nejodpornější a opovrženíhodnou formou magie a takové mágy, tedy nekromanty, trestáme. Ztrácí úctu k řádu přírody. Jsou ochotni platit za moc cizími životy. To je příliš vysoká cena.“ Hlas nejmenší postavy, které kápě zakrývá obličej, studí a řeže pohrdáním. Samozřejmě. Proč jinak by mě obviňovali z nekromancie.
„Já nevím, jak-“ Hlas se mi zadrhává někde v hrudníku. „Já nic takového nechtěla! Ani netuším, jak to udělat!“
„To my víme,“ ozve se měkce rektor. Všechno tomu nasvědčovalo. Nenapáchala jste velkou škodu, jen všechny vyděsila. Byla to nehoda.“
„Nekromancie je zakázána. Absolutně. Bez výhrad. V jakékoliv podobě. Zakázána.“ Právníkův hlas přísně duní mezi kamennými stěnami.
„Je potřeba zajistit, aby se to už nikdy nemohlo opakovat,“ řekne rektor. „Jistě znáte, kolegyně, podstatu blokačních runových amuletů.“ Upírá na mě zkoumavý pohled, dokud nepřikývnu. Absurdně mi to připomíná školní zkoušku.
„Amulet omezí vaše schopnosti práce s energií na naprosté minimum,“ vysvětlí mi s povzdechem. „Čerpání síly bude nesmírně pomalé. Umožní to ale vašemu organismu správně fungovat.“
„Sám amulet v sobě váže značné množství síly,“ vloží se do věci chlapík, který mě první začal poučovat o energii. „Pokud by se vám někdy podařilo ho zničit, uvolněná síla vás pravděpodobně zabije, protože vaše tělo jí bude odvyklé. Rozumíme si?“
„Rozumíme si,“ potvrdím tenounkým hláskem. Nepopraví mě. Nenechají mě tu umřít hlady. Budu žít.
„Propusťte ji,“ zavelí postava v kápi, na nic dalšího nečeká a odkráčí kamsi pryč. Ostatní ji následují, až se mnou zůstanou jen starší právník a rektor. Ti chvíli zápasí s mými pouty, právník mi uvolní kotníky, rektor zápěstí. Čekám, kdo z nich se bude věnovat mému krku, ale místo toho mě rektor vytáhne do sedu a přidržuje mě za ramena, abych se nezhroutila.
Špičkami prstů si přejedu po krku a brada mi klesne, když si uvědomím, že dusivá tíha není okov. Je to řetízek, tenký a nenápadný a popsaný runami, které mi už nikdy nedovolí čarovat.
Žiju. Žiju, dýchám, budu na svobodě, můj hřích snad nikdo neodhalil, protože jinak už by mi to dávno vmetli do tváře, nikdy na něj nezapomenu, ale budu žít a zkusím ho odčinit. Budu studovat magii a hledat možnosti, jak přispět dobrým skutkem-
Budu studovat alchymii, protože nic jiného už dělat nemůžu.
No potěš koště.
Právník mě přidržuje za jednu ruku, rektor za druhou a pomalu mě vyvádějí z hradních sklepení.
Reine Laragh, alchymistka. Pomalu bych si měla zvykat, lepší to nebude.
Schodiště, po kterém stoupáme, ústí do vstupní síně hradu. Čeká tam na nás Dougal, unavený pohled a pravou ruku bezvládně zavěšenou na pásce. Na několik úderů srdce se mu dívám do očí a vidím v nich Ewalda, jeho sílu, jeho bolest, v uších mi zní prosby i příkazy a pak je přehluší hlas vyšetřovatele, kterému jsem ve sklepení neviděla do obličeje.
Nekromanti ztrácí úctu k řádu přírody.
To je příliš vysoká cena.
Nesouhlasně zavrtím hlavou, ignoruju Dougalův nechápavý pohled a vykročím dál.
Ne, ne vždycky. Někdy je cena nižší, než se zdá.
