Rok. Celý rok jsem strávila s Reine, přemýšlela, kombinovala, opravovala. Přála štěstí.
Je úleva konečně ji poslat do širého světa.
Dívám se na muže před sebou a ruka s lahvičkou se mi třese. Muž, stařičký, křehký člověk, ochable ležící na posteli, mě sleduje prosebným pohledem. Pootevře ústa a snaží se promluvit.
„Sestro…“ To žadonící slovo si spíš domyslím, než že bych ho v namáhavém dechu zaslechla.
Můj kotník zasáhne tvrdá špička střevíce. Matka představená, která vede můj dnešní výcvik, mi nenápadně a důrazně připomíná pokyny, o nichž jsme mluvily.
„Budeš tam pro něj, Reine, dokud tě bude potřebovat. Jsi jeho síla a opora. Svoje pocity si necháš na později, on tě potřebuje teď.“
Nádech. Výdech. Zklidnit třes rukou. Opatrně muži podepřít hlavu, aby mohl snáz spolknout obsah lahvičky.
Znovu pátrám v jeho obličeji, a znovu v něm nacházím jen prosbu, abych si už pospíšila. Nakloním mu fiolu ke rtům a s každým douškem, kterým mu silný lék stéká do hrdla, cítím nový nával mrazivého strachu.
Stařec dopije, já ho opatrně položím zpátky do vysoce nastlaných polštářů a na okamžik ztuhnu, když jeho dlan najde a sevře moji. Zachytím jeho spokojený, odevzdaný pohled a přinutím se usmát.
Dlouho tak zůstaneme, umírající muž a já, ruku v ruce v klášterní ošetřovně. Kolem cílevědomě prochází sestry a novicky, pečující o jiné pacienty, kterých je v rosseliánském klášteře víc než dost. Nosí obvazy, lékovky, oděvy i ložní prádlo, vysvětlují, konejší, pečují. Svět se točí kolem nás a my tři, muž, já a matka představená za mými zády, jsme jeho nehybný střed.
Pak ruka v mé dlani ochabne a po výdechu nenásleduje nový nádech.
„Ted máš čas pro sebe,“ upozorní mě tichý, klidný hlas matky představené. Otočím se na podpatku a jen stěží se ovládám, abych se nedala do běhu ještě v sále plném nemocných.
Běžím chodbou od ošetřovny nejrychleji, jak dokážu, letím dlouhou klášterní chodbou, krátí se mi dech. Zastavím se až u vchodu do svatyně, protože dál běžet není kam.
Všechno je to špatně, špatně, špatně. Tohle je Rosellin klášter, místo života a uzdravování. Mou prací je léčit, podávat preparáty, které tělu pomůžou, a ne tohle. Ne příliš silný uspávací prostředek, který zabíjí! To se nemá dít!
Bezmocně a v opožděném vzteku dupnu. Něco hlasitě praská.
„Reine?“
Opatrný dívčí hlas se ozve kdesi za mnou. Prudce se otočím.
Špatně!“ zaječím vztekle na nebohou Ruu, rusovlásku v oděvu novicky, jednu z mála mých přítelkyň. „Je to všechno špatně!“
Rua vyděšeně couvá. Netuší, o čem mluvím, neví, jaký mi dneska matka představená zadala úkol.
„Tohle má být místo života!“ zařvu. Můj hlas se v ozvěně rozléhá, vrací z dlouhé chodby a mísí se do něj řinčení roztříštěného skla.
„Ach, dobrá Rosello!“ zakvílí Rua, bílá jako stěna, ke které se zády tiskne, a vytřeštěnýma očima těká kolem mě.
„Matko představená!“ volá jiná novicka, která stojí v chodbě o řádný kus dál. Matně si všímám, že se kolem ní začínají hemžit další hábity, některá ze sester se rozběhne k ošetřovně a znovu volá představenou.
„To je přece špatně.“ Jako bych všechnu svou sílu vložila do posledního výkřiku, najednou jsem slabá jako hadrová panenka. Sesunu se na kolena, opřu se o kamennou dlažbu a do dlaní se mi zaryjí ostré hrany. Ani jsem si nevšimla, že tu jsou rozbité dlaždice. Svěsím hlavu, až mi závoj a tmavohnědé vlasy pod ním spadnou kolem obličeje, a šeptám už jen pro sebe. „Já mám přece životy chránit, ne brát. Celou dobu mi to tvrdíte.“
„Reine? Co se to tu stalo?“
Hlas představené je mnohem ostřejší než na ošetřovně. Vím, že bych ho měla poslechnout, sebrat se ze země a všechno jí vysvětlit, ale nemám na to sílu.
„Je mi to líto,“ mumlám si do vlasů.
„Viděla jsem, jak proběhla kolem,“ líčí Rua a pořád zní jako bez dechu, „a začala křičet a máchat rukama a…“ zajíkne se, „a kameny pod nohama jí pukaly a okenní tabulky se rozletěly na kusy a zem se třásla.“
Co to ta holka žvaní? Chudák, je to mírná povaha, vyvedlo ji z míry, jak jsem na ni ječela, musím se jí omluvit-
Do dlaní mě znovu říznou ostré hrany popraskané dlažby.
A já najednou vím úplně jistě, že když jsem přiběhla, žádné rozbité dlaždice tu nebyly.
Co se to děje? Dobrá Rosello, co se to se mnou děje?
Jako skrz hustou mlhu ke mně doléhá hlas matky představené.
„Soudím, Reine, že náš konvent není tím správným místem pro tvé schopnosti. Budeme muset,“ na okamžik se odmlčí a povzdechne si, „budeme se muset vydat pro rady do Acadaemie Magicy.“„No tak, holka, co ti trvá tak dlouho? Pohni sebou, nemáme na to celý den,“ povykuje mistr Daith přes půl laboratoře. Několikrát rychle zamrkám, abych se vrátila ze vzpomínání do reality, do velké místnosti s klenutým stropem a policemi na všech dostupných stěnách. Umístím umytou varnou baňku na sušák a sáhnu pro další. Nejnovější Daithův alchymistický experiment má obrovskou spotřebu laboratorního skla, posledních pár dní se skoro nehnu od lavoru.
Musím říct, že když mě Academia poslala dokončit klauzurní práci k jednomu z nejtalentovanějších dhamských alchymistů, představovala jsem si to krapet jinak.
Donesu Daithovi novou várku baněk, alonží a chladičů, aby mohl zahájit další fázi přečišťování materie, a skromně si odkašlu.
„Budete potřebovat ještě něco?“
„É, cože? Jak něco?“ brumlá zmateně mistr alchymista, pozornost soustředěnou výhradně na aparaturu, kterou právě buduje z čerstvě umytého skla.
„Moji asistenci,“ osvětlím trpělivě. „Chtěla jsem jít ještě pracovat do knihovny, pořád nejsem hotová s tou bichlí o zpracování rostlinných materiálů.“
„Ale jistě, jen plav.“ Daith se spokojeně napřímí a prohlíží si své veledílo. Další plán zní zatopit pod křivulí a pokusit se ochladit vzniklé zelené páry tak opatrně, aby se aparatura nerozprskla na tisíc střepů jako posledně. U toho být nemusím.
Svléknu si ochranný plášt, hodím ho přes opěradlo nejbližší židle a odcházím. Mezi dveřmi mě zarazí Daithův hlas.
„Počkej, Reine, ještě něco jsem ti…“ Mistr se kouše do rtů a luskáním prstů pobízí paměť k vyšší rychlosti. „Jo! Vikomt se na tebe hodně vyptával a chtěl by s tebou mluvit.“
„Vikomt?“
„Tak tak, vikomt.“ Až po chvíli Daith vzhlédne od zabroušeného spoje chladiče a spatří mě nechápavě postávat ve dveřích.
„Ten vikomt, kterýmu patří tenhle hrad a širý lány kolem. Takže, holka, jestli nechceš, abychom skončili na dlažbě, buď tý lásky a skoč si s ním poplkat. Bozi vědí, že moc zábavy nemá.“
Poslušně, byť pomalu se otočím na podpatku a odploužím se směrem ke knihovně.
Vikomt počká, usoudím. Klauzurní práce mi v hlavě straší výrazně víc, je to jediný způsob, jak se ctí dokončit alchymistický blok studia. Po roce stráveném ošetřováním popálenin a lítostným stříháním ohořelých pramínků vlasů netoužím po ničem jiném.
Prvních pár řádků pojednání o maceraci belladony mi proplétají mírné výčitky svědomí, ale pak mě soustředění pohltí jako mořská vlna a už nepustí.Počítám, že při Daithově roztržitosti už téma hradního pána a jeho prosby nepřijde na přetřes, ale tentokrát se spletu.
„Bylas za vikomtem?“ zeptá se alchymista rovnou místo ranního pozdravu.
„Nebyl čas,“ pohodím hlavou a zaujmu své místo u lavoru, znovu překypujícího laboratorním nádobím, upatlaným nebo s nánosem sazí.
„Reine.“ V mistrově hlase zvoní kov, je to příkaz, první opravdový příkaz, který od něj slyším. „Vikomt není jenom místní pán. Vikomt Ewald je výjimečně schopný, inteligentní a vstřícný místní pán, bez kterého by tenhle kraj před pár lety spory o moc rozervaly na kusy. A pokud po tobě takový pán něco chce, je nejen záhodno, ale hlavně vhodno vyjít mu vstříc. Rozumíme si?“
„Když je tak schopný a vstřícný,“ zamručím a pohled místo do Daithovy tváře namířím na desku stolu, „proč si se mnou prostě nepřijde promluvit sám?“
„Nemůže.“ Daithovo odseknutí má nádech soucitu. „Je těžce nemocný, už dlouho nemůže vstát z lůžka.“
Výčitky svědomí se mi usadí na spáncích jako čelenka od roselliánského závoje. Mistr to vidí a nehodlá se dobyté pozice vzdát.
„Švihej za ním, Reine,“ ukáže bradou ke dveřím, „poradím si tu sám.“
Poslušně se šourám z laboratoře. Daithova netypická rozhodnost mě dokonale překvapila. Zřejmě mu na vikomtovi hodně záleží. Což se dá celkem pochopit, není na světě moc lidí, kteří by si nechali pod střechou alchymistu výzkumníka a ani po něm nechtěli nájem…
V hlubokém zamyšlení si špatně vyměřím zatáčku a vrazím do dveřního rámu, místo abych prošla skrz. Ne, aby tu vikomt nechával Daitha jen tak, to je nesmysl. Něco za to dostávat musí, ale co?
Mysli, Reine, pobízím se v duchu, zatímco si masíruju naražený bok. Uvažuj klidně a systematicky. Všeobecně známá dohoda zní tak, že vikomt podporuje rozvoj vědy a poznání a proto nabízí prostory a zázemí alchymistům Acadaemie. Dobrá, ale proč zrovna alchymistům? Jaký speciální užitek může mít vládce a politik, starý nemocný muž-
„Ach, Rosello,“ povzdechnu si rezignovaně, když vlastní nápad strávím. Samozřejmě, bohatý nemocný muž a zdatný alchymista si mohou být navzájem ke značnému prospěchu.
„Zdravím,“ kývnu bez uvažování na komorníka, který jde chodbou proti mě. „ Jsem Reine Laragh, od mistra Daitha. Vikomt Ewald si prý se mnou přeje mluvit,“ pokračuju, abych mu nedala šanci ohradit se proti mé nezdvořilosti. „Poradíte mi, kde bych ho našla, prosím?“
Komorník s viditelnými obtížemi spolkne své rozladění a důstojně mi pokyne.
„Kdybyste mne, paní, mohla následovat,“ praví uhlazeně a bez ohlédnutí se vydá zpátky směrem, ze kterého přišel. Následuju ho dvě patra vzhůru a za nesčetně rohů, když mi konečně naznačí, že mám počkat, a na pár okamžiků zmizí za jakýmisi dveřmi. Já mezitím zběžně zkontroluju svůj odraz, který mi poskytne zrcadlo nad ústím dalšího schodiště. Šaty na mě visí, jako ostatně každé, jsem moc hubená. Ale alespoň na nich nemám fleky od reagencií a vlasy mi zatím drží v copu. Pro audienci způsobilá.
„Vikomt vás přijme,“ oznámí komorník škrobeně, když se znovu vynoří, a gestem mě vybídne ke vstupu.
Projdu dveřmi a ocitnu se v komnatě s vysokým stropem, tapisériemi na stěnách a velkým, masivním lůžkem s nebesy. Jiné zařízení v místnosti není, zřejmě se tu nechává jen to, co je vikomtovi k užitku. Za krkem se mi usadí tíseň. Na lůžku vidím vyzáblou, nehybnou vikomtovu postavu.
„Vítejte, Reine.“
„Děkuji,“ skloním hlavu na pozdrav a nutím se přijít k vikomtovi blíž. Úzká tvář, bílé, stále ještě husté vlasy zastřižené u ramen, jasný, zaujatý pohled šedých očí a rty v sebevědomém, ale zvláštně strnulém úsměvu.
„Posaďte se, prosím,“ pokyne vikomt Ewald kostnatou rukou k okraji své postele. Prsty s oteklými klouby se mu třesou. Rychle si sednu, aby mohl ruku položit zpátky na přikrývku.
„Reine Laragh.“ Vikomtův hlas je pevný a zřetelný, hlas člověka zvyklého mluvit a řečnit. „Nejprve novicka roselliánského řádu, pak studentka Acadaemie. Jak zajímavá kariéra. Je to tak správně, nebo jsou mé informace zkreslené?“
„Je to správně, pane. Měla jsem se stát řádovou sestrou, ale když jsem neúmyslně málem zbořila křížovou chodbu, usoudila matka představená, že bude pro všechny bezpečnější, když se sílu naučím ovládat. Od té doby studuji na Acadaemii.“
V očích starého pána bleskne pobavení, ale žádná škodolibost. Trochu se uvolním. Možná se jen zoufale nudí a chce si popovídat s někým, kdo nevypráví ty staré a nudné útěšné fráze.
„A naučila jste se to?“
„Zatím ne.“ Kousnu se do rtu a vzpomenu si na svou stále nehotovou alchymistickou klauzuru. „Mám za sebou jen úvodní kurz pasivní práce s energií a pak všeobecné základy, botanika, anatomie, historie, jazyky. Teď dodělávám alchymistický blok, pak se snad dostanu k aktivnímu užití energie.“
„Přeji vám štěstí,“ přikývne vikomt zdvořile. „Mohu-li se ptát – co vám pověděl mistr Daith o mně?“
Šedé oči se usmívají tak, jak to bolestí sevřené rty už nedokážou. Snažím se umlčet mírnou paniku a honem vzpomínám na Daithova slova.
„Že jste dobrý a oblíbený vládce a… že bez vás by tuhle zemi rozerval na kusy boj o moc?“
„Zajímavé.“ Vzor vrásek na obličeji se přeskupí do grimasy mísící k bolesti pobavení. „A za jakých okolností došlo k onomu boji o moc, to se zmínil?“
„Ne,“ zavrtím hlavou a nespouštím z vikomta oči. Uvolněnost mě zase přešla. Vůbec se mi tahle situace nelíbí.
„Rád bych vám to vyprávěl, Reine.“
Leknu se. Ne vyhlídky na starý a dost možná nezajímavý příběh, ale pohledu na starého pána. S poslední větou nějak zvadl, propadl se hloub do polštářů, náznak úsměvu zmizel.
„Víte, Reine, otázka nástupnictví se může snadno zkomplikovat.“
Bedlivě sleduju vikomtův obličej a uvažuju, co bych měla dělat, kdyby omdlel. Jeho slova vnímám jen okrajově.
„Dědic se může nároku vzdát, je možno ho nástupnictví zbavit. K tomu druhému musí být určité důvody, ale řada mladých mužů je naplní, a pokud ne, inu, nebývá náročné nějaké důkazy obstarat…“
Vikomt se odmlčí a já se znovu na okamžik vyděsím, než si všimnu jeho pohledu. Zřejmě nehodlá vést dlouhý monolog, který lze pustit jedním uchem tam a druhým ven.
„Rozumím,“ brebtnu bezradně a zírání mu oplácím. „Když nejstarší potomek nevyhovuje, lze ho obejít.“ Starý muž souhlasně kývne.
„Před šesti lety se u mě začala projevovat choroba. Nikdo mi nedokázal říct, co je přesně zač, jak ji vyléčit ani kolik života mi s ní zbývá, a tak otázka mého nástupce najednou získala na významu. A zatímco ve většině případů je alespoň výchozí pozice jasná, tady v tom byl zmatek od samého začátku.“ Jeho oči mě probodnou s novou silou. „Mí synové jsou dvojčata.“
Proti mé vůli mi rty cukne ironický úsměv.
„Pokud je možné vyrobit důkazy o nepravostech, jistě není problém prohlásit, že se ta dvě stejná mrňavá děcka popletla.“
Vikomt kývne a zvedne koutky úst.
„Přesně tak, má milá, přesně tak.. Jenže jak to vyřešit? Jsou to praví blíženci, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet a k vládě se nehodí ani jeden. Chtěl jsem rozhodnout moudře… myslel jsem si, že jsem rozhodl moudře. Vyzval jsem zemi, lid, aby si svého příštího panovníka vyvolil z mých synů sám. Důsledky jsem mohl předpokládat… ti dva kohouti, kteří nikdy dřív neprojevili o zemi zvláštní zájem, se dali do získávání duší. Správky cest, nové stavby, studně, zavlažovací systémy, ale i oslavy a hostiny. A pak bohužel jeden z nich, nevím který, usoudil, že za ním stojí síla dost velká na to, aby se protivníka zbavil.“
„Boje o moc,“ zašeptám. „Občanská válka.“ Znovu přikývne, tentokrát posmutněle.
„Naštěstí jsem je udržel na uzdě pohrůžkami. Nechtějí ohrozit svou šanci na postup k moci, takže se docela drží, jeden jako druhý. Ale ani jednomu nechci zem svěřit, po jejich válce už ne, a nechci, aby kraj připadl cizím rukám. Náš rod tu vládne celá staletí. Patříme téhle zemi, stejně jako zem patří nám. Nepodceňujte ta pouta, Reine.“
Místo slov tupě přikyvuju a polykám naprázdno.
„Zbyla mi tedy jen třetí možnost – najít dalšího dědice. Naštěstí další dědic je.“ Starému pánovi se do očí vloudí šibalský pohled. „Není to můj legitimní syn – zatím. To je ale jen formální záležitost, kterou hodlám napravit spolu s určením nástupnictví. Poslední dobou ho pečlivě sleduji a ověřil jsem si, že právě on je z mých synů nejschopnější a nejmoudřejší. Pravda, když vezmete, s kým ho srovnávám, nemusí to znamenat mnoho…“
Mezi vráskami se na krátký okamžik objeví ironický úsměv. Ne, tohle není jeden z těch unavených, zdětinštělých staříků, jaké jsem ošetřovala v klášteře a poslouchala přitom jejich k uzoufání nezajímavé a opakující se řeči. Vikomt má perfektně fungující mysl v zuboženém těle, rozhodně nepotřebuje cizí holky, aby měl komu vykládat o životě.
„Proč mi to říkáte?“ vypravím ze sebe s obtížemi.
„Potřebuji vaši pomoc, Reine,“ vydechne měkce.
„Ale nebyl by mistr Daith-“
„Daith je alchymista. Výborný, ale jen alchymista,“ přeruší mě vikomt. „Vás vychovaly Roselliny sestry.“
Najednou cítím kolem hrudníku tíhu a tlak jako bednářskou obruč, je to ohavný strach z toho, kam vikomt míří.
„Ta nemoc mě týrá, Reine,“ šeptá a v jeho obličeji zůstane jen utrpení. „Nezabije mě, pravděpodobně ne, ale z každého dne mi dělá torturu nejvyššího stupně. Ta se ani při výslechu nesmí užít víc jak třikrát a jen krátce… mě mučí denně. Den za dnem, už roky. Felčar už si neví rady, tvrdí, že nemá silnější léky proti bolesti. Chci to skončit, Reine. Urovnat své záležitosti a pak to skončit.“
Sesunu se z postele a málem upadnu, jak ucuknu v instinktivní snaze utéct.
„To nemůžu.“ Můj hlas zaduní prázdnou místností. „To neudělám. Už nejsem sestra. Nemůžu.“
„Vím, že už nejste sestra, ale nezůstalo ve vás přece jen něco z toho, čemu vás učili?“
Šedý pohled hradního pána je hypnotický jako oči hada. Chci se odtrhnout, chci utéct, než vysloví další slovo, ale nejde to.
„Soucit?“
Tři údery srdce vikomtův šepot doznívá do ticha.
Pak se otočím na patě a uteču doopravdy.Nevrátím se do laboratoře rovnou, nejdřív se uklidím do velkého okenního výklenku na konci jedné opuštěné chodby. Až když se uklidním a přesně si připravím odpovědi na případné vyzvídání ohledně schůzky s vikomtem, odvážím se vylézt zase ven a hledat cestu k místnostem vyhrazeným Acadaemii.
„V pořádku?“ Daith na mě vrhne zkoumavý pohled skrz velikou, dokonale kulatou baňku, kterou upevňuje nad kahan.
„V naprostém,“ odpovím pečlivě kontrolovaným hlasem. Mistrovi to, díky bohům, stačí. Splnila jsem jeho úkol, hotovo, vyřízeno.
„Dobrá. Podej mi alonž,“ požádá mě netrpělivě.
S úlevou sleduju, kam máchá rukou, a pátrám v těch místech po zahnutém kusu skla. A pak po dalším a dalším, donést, přidržet, opravit, přisunout, umýt, přečíst, nalistovat… Plním mistrovy pokyny, jak nejlépe a nejrychleji dokážu. V práci je úleva.
1 komentář