Poslední dobou si můj čas žádají jiné světy než ten Aislingin – třeba svět hudby a tance nebo svět, ve kterém každé ráno umlčím budík a odplížím se do práce.
Než pofackuju pár povážlivě doutnajících termínů a budu se zase moct věnovat psaní, nechám vám tu alespoň jednu drobnost.
Onen amulet, kolem kterého se semlela povídka Síla zvyku.
Láidirův safír je malý, nenápadný a mocný amulet v držení comharské magické školy. Safír jakožto jeden z nejtvrdších nerostů v sobě udrží značné množství magické energie, aniž by ho to poškodilo. Comharští výzkumníci potřebovali amulet pro uložení obrovského množství síly, který by jim umožnil provádět energeticky náročná kouzla. Dostali tohle – kámen bez jediné praskliny a kazu, bez hran, bez jakéhokoliv slabého místa, které by mohlo pod náporem síly povolit.
U grafického tabletu se ten rozdíl asi stírá, ale stejně jsem si říkala, že doteď jsem tvořila spíš digitální kresby (= obrázky založené na čarách a stínování – tužka, uhel, perokresba…) a měla bych zkusit taky malbu (= vrstvy, plochy barev – tempery, akvarel…). Mno, tak jsem to tedy zkusila.
Modelem mi ležel přívěsek, který jsem dostala za úspěšně složené státnice. Se světlem mi ale stejně moc nepomohl. Můj přívěsek bohůmžel není safír, ale tygří oko, na jehož povrchu vyvádí světlo podivuhodné věci.
