Ryby mi chutnají. Zejména pak kapr, na toho se vždycky vyloženě těším. Jen kdyby měl trochu míň kostí. Jednu, dvě když si vytáhnu z pusy, dobrá, ale jak ucítím někde na patře pátou, úplně mě chuť na zbytek sebebáječnější ryby přejde.
Stejně to mám s chybami v textu. Sem tam něco, to se stane, zvlášť když je autor sám sobě korektorem. Ale když na mě křičí chyba z každé stránky, neřkuli z každého odstavce, stává se jedna ze dvou věcí.
První, mírumilovnější a bez vážných následků – oželím konec, zavřu knížku/stránku a jdu si uvařit konev čaje.
Druhá, konfliktnější a hraničící s masochismem – čtu dál a přepínám z nastavení čtenářského do nastavení beta/korektor. Toho se dopouštím na literárních serverech, vedena pomýlenou představou, že tamní autoři stojí o slušně podanou zpětnou vazbu. Většinou zjistím, že o zpětnou vazbu ode mě, tedy zdvořilé upozornění na gramatické nedostatky, případně doplněné o odkaz na kvalifikovanější zdroje, nestojí. A já si za ta léta vypěstovala slušnou alergii na varianty prohlášení „gramatika není důležitá, jde o děj“.
Protože únik do krásného cizího světa si přece nepotřebujeme kazit školní nudou.
Protože gramatiku opraví korektor.
Protože mám být ráda, že ten text tu vůbec je, psaný narychlo a na mobilu.
Pořád si myslím, že text, kterým se člověk prezentuje, by se neměl uspěchat, a měl by se publikovat co nejlepší ve všech ohledech. První drafty mívají mouchy gramatické, stylistické a kolikrát i dějové. Vyplatí se nechat je chvilku uležet a pak projít znovu. Pokud možno se zapnutou kontrolou pravopisu. (Mně se povedlo vypnout ji ve svém writeru tak dokonale, že ji nedokážu znovu zprovoznit, takže si dokončené texty buď otevírám na cizím počítači, nebo je prohlížím ve formuláři pro vložení nového článku – ten má kontrolu taky.) Zdá se mi ale, že s tímhle názorem začínám být ohroženým druhem.
Inu, gramatické chyby jsou pro mě jako kost v krku, a pro některé autory jsou zase kost v krku moje komentáře. Myslím, že jsme si celkem kvit.
