Naprostá většina mých pokusů o tvůrčí psaní se odehrála přes klávesnici. Nebylo to jen nadšením pro moderní technologie, z toho mě ostatně jen tak někdo nepodezřívá. A po jednom náhodném, milém rozhovoru s jistým kavárenským povalečem jsem i přišla na to proč.
Na textovém editoru je krásná (a zrádná) ta snadnost mazání. Něco nadatluju, nepozdává se mi to, bez následku smažu. A tak třeba dvacetkrát dokola, a ta bílá stránka stále zůstane krásně bílá, připravena nést další slova. To v sešitě člověk musí gumovat, zmizíkovat nebo rovnou škrtat, čímž buď zabere nehorázné množství místa, nebo stránku zakrátko prodře skrz naskrz. Při psaní na papír je prostě nutno postupovat s rozvahou.
Proto je pro mě povídkaření na papíře spíš výjimka a zvláštní událost.
A proto jsem se do toho právě dala. Mé zažité způsoby přestávají fungovat, na klepání do klávesnice nezbývá tu čas, tu energie, tedy hledám alternativní cesty. A jsou někdy velmi příjemné. Sedět si v kavárně u zázvorového čaje, koutkem oka sledovat skrz výlohu dění na ulici a inkoustovým perem vepisovat do sešitu větu po větě, inu, toť ne zcela všední zážitek.
(A nebo je to všechno tím, že jsem kamsi zahodila pracovní flashku, než že to dostuduju způsoby středověké armády.)
