Nepatřičná (8. část)

Dobrá, život na riasckém zámku už pro Kaessi není přijatelná možnost, jakožto ani nikde jinde v Tosaithu. Kam se ale s tou svou existencí vrtnout?

“Učitelka,” pronesu pevně. Asgeir se po mně ohlédne a tváří se zmateně. “Mohla bych bejt učitelka. Historie, zeměpis, elfština, literatura, hudba, neříkej, že by se nenašel nikdo, kdo by se nechtěl učit.”

Dhamskou hranici máme bezpečně za sebou, míříme na jihozápad, protože tam prý jsou nejlepší lesy na lov, a Asgeir se mě zeptal, jak se v Dhamse míním uživit. Ukočírovat rozpoutanou paniku, utřídit si své dovednosti a vykoumat, k čemu by se daly využít, mi zřejmě trvalo tak dlouho, až zapomněl, na co se mě vlastně ptal.

Teď se konečně zorientuje v situaci a potměšile se ušklíbne.

“Proč by se měli učit divnej jazyk nějaký daleký země, kam se v životě nepodívaj? A co historie, chleba vo nic levnější nebude, když budou vědět, co kterej král zpackal, ne?”

“Historie nejsou zdaleka jenom chyby,” vyjeknu a lapám po dechu, který mi to nesmyslné prohlášení vyrazilo, “taky tradice, linie, kořeny, hrdost a sounáležitost! A ten argument s divným jazykem by zněl o dost líp, kdybys ho neřek elfsky!”

“Kaessi,” Asgeir se mnou srovná krok a soucitně mě vezme kolem ramen, “pokud bys chtěla učit, budeš stát ve třídě proti deseti, dvaceti děckám s podobnými a ještě horšími názory. Jak by sis chtěla udržet chladnou hlavu, když tě vytočí slyšet to ode mě, i když víš, že to nemyslím vážně?”

Musím si to celé přeříkat znovu, abych v tom objevila alespoň nějaký smysl.

Vážně jsem tak měkká, aby mě vyvedlo z míry pár děcek? A vůbec, kdo říkal, že musím učit děti ve škole? Taková vychovatelka nebo společnice jiné mladé dámy, to by přece bylo mnohem šikovnější.

„Tady se mezi šlechtou nenosí klasické vzdělání?“ optám se jen tak orientačně.

„Začni se poohlížet po místě na přespání,“ vybídne mě Asgeir, než se uráčí odpovědět. „Nemám tušení, co se nosí mezi zdejší šlechtou, ale vím přesně, že je tu tý šlechty zatraceně málo, a tý, která si může dovolit investovat do hodin harfy, ještě míň.“

„Místo na přespání říkáš?“ přeptám se vesele, abych trochu skryla zklamání. „Co takhle…“ rychle se rozhlédnu kolem a spatřím malebný kousek krajiny, „tamhle ten hájek u jezera? Vypadá to tam příjemně.“

Asgeir vážně přikývne.

„Krásný to tam je, každej na tři míle kolem uvidí, jak si tam tu krásu užíváme, a až začne bouřka, můžeme se vsadit, jestli nám ty stromy nejdřív popadají na hlavu, nebo do nich práskne. Zůstanem tady, nebo se podíváš po něčem jiným?“

Zavrčím a táhnu se dál.

Přespíme uprostřed nejhoršího křoví v jakési proláklině s potokem a za svítání nás vzbudí lezavý chlad. Chci rychle zrušit tábor a vyrazit na cestu, v pohybu bych se alespoň trochu zahřála, ale Asgeir mě přinutí zůstat na místě a přísahat, že nevydám ani hlásku. Sám napne luk a zmizí mezi stromy s tím, že se pokusí něco ulovit.

Zalezu si zpátky do své deky a navrstvím na sebe ještě Asgeirovu, ale moc to nepomáhá. Vrať se, Asgeire, zuby mi drkotají tak nahlas, že všechna zvěř je stejně dávno v tahu.

Nevyslyší mě, dává si načas a když se konečně vrátí, vleče s sebou čerstvě zastřelenou srnu. Zírám na zkrvavenou srst nebohého zvířete tak dlouho, až na mě Asgeir musí houknout, jestli se tedy zvednu a půjdu s ním.

Nesu teď těžší Asgeirův batoh, protože on nese k tomu mému na zádech ještě srnu. Hodlá ji prodat prvnímu člověku, kterého uvidíme. Tiše škobrtám za lovcem a nedokážu odtrhnout pohled od skelného, prázdného pohledu hlavy, která se nepřirozeně kýve. Ve věci svého zaměstnání nevymyslím nic použitelného, ale v imaginárním seznamu možností vytvořím sloupec „ani za nic“ a zařadím do něj jakoukoliv práci dotýkající se lovu nebo řeznictví.

Srna mě přímo hypnotizuje, a tak si vesnice všimnu až ve chvíli, kdy vejdeme přímo mezi chalupy. Asgeir zamíří nejkratší cestou k vývěsnímu štítu hospody. Já nemám chuť poslouchat dohady o ceně masa, o hodnotě tvora, který přišel o všechnu svou eleganci, rychlost a život. Chci se posadit na jeden z vystouplých kořenů obrovského dubu, který roste uprostřed návsi, a trochu si odpočinout, než se Asgeir vrátí, ale uprostřed kroku mě zarazí nečekaný, jasný a drzý hlas.

„Ale ale, co tady dělá elfinka?“

Moje dhamština není úplně perfektní, nepoznám, jestli umouněný kluk, kovářský učeň, poslední slovo zkomolil úmyslně kvůli mě, nebo je to součást nějakého nářečí.

„A kdo se táže?“ Paměť mi potřebná slova nabídne s mírným zaváháním, tenhle jazyk nepoužívám až tak často. Odpovědí mi je trojhlasý smích a ve dveřích nedalekého stavení, ze kterého zní kovové údery a hučení výhně, se objeví další dva výrostci.

„Prej kdo se ptá? My se ptáme,“prohodí bohorovně nejstarší z nich, hádám mu devatenáct let a pořádnou sílu, která mu zaručuje respekt u kolegů. Mimoděk sebou cuknu, jak se mě zmocní chuť utéct, aby na mě jeho obrovské pracky určitě nedodáhly. „Protože tohle je naše země.“

Ztuhnu. Má Ador svoje provokatéry i tady? Vrhnou se po mně nebo se spokojí s házením nahnilé zeleniny? Srdce šílí a nohy mi snad zapustily kořeny, nedokážu se ani pohnout.

„Tak povídej,“ přisadí si třetí, „co tady děláš? Máte u vás málo přicmrndávačů? Tak to jsi tady ale špatně,“ šklebí se na mě.

„Nebo tě to tam nebaví a hledáš štěstí jinde?“ navrhuje poťouchle hromotluk.

„Hele, je pravda, co se povídá, že u vás se manželé nechtěj zneuctít, takže-“

„Pojď, Kaessi.“ Asgeir tiše a s dobře předstíraným klidem přeruší snahy uvést mě do rozpaků a odchází pryč právě tak rychle, abych ho mohla pohodlně následovat.

„Takže jak já to vidím,“ pusu otevřu, až když celá vesnice zmizí bezpečně za námi, „měl jsi s tím učitelstvím úplnou pravdu.“

Až po chvilce si všimnu, že míříme zpátky po cestě, kterou jsme přišli.

„Je to dobrý lovecký místo se spoustou zvěře. Ukážu ti stopy. Když mám takovouhle možnost vydělat trochu peněz, nechci ji promarnit,“ vysvětlí Asgeir a já nemám, co bych namítla. Místo toho uprošuju boha počasí, aby mi dopřál jednu ne úplně ledovou noc.

Stejně jako ráno mě Asgeir nechá choulit se ve všech dekách, proklínat svoje pitomý nápady a křečovitě svírat jílec meče, který tu nechal, zatímco sám někde číhá na cokoliv, co stojí za to zastřelit. Meč, který neumím pořádně ovládat a nemám sílu na víc jak dva seky, je pořád ještě o hodně lepší než vůbec žádný meč.

Pozorně hlídám okolí, dokud konečně nezachytím Asgeirovu spokojenost, pak teprve se trochu uvolním a pustím zbraň.

Vím, že se ke mně Asgeir blíží, ale když mi těsně před obličej hrdě složí tělo rysa, stejně vypísknu leknutím.

„Za tu kůži ti koupím pořádnej meč,“ slibuje a přímo z něj čiší, jak je na sebe pyšný.

„Prima. Pojď spát,“ vybídnu ho. Nervozita opadla, na její místo se horlivě tlačí únava a já nemám v úmyslu s ní bojovat.

Asgeir si lehne ke mně a začne mě hladit po zádech, jen tak mimoděk, bezděčně, jako když člověk celý večer škrábe za ušima neodbytnou kočku. A já, stejně jako ta kočka, se jen pohodlně uvelebím a pomalu odplouvám do spánku.

Pak mi Asgeirova dlaň jemně sklouzne po krku, přes vystouplou klíční kost a pod košili.

Vyjeknu hůř, než když jsem se lekla rysa, bleskurychlým reflexem se odkulím z dosahu a z bezpečné vzdálenosti se s Asgeirem měříme ohromenými pohledy.

„Co blázníš?“ hlesne nechápavě.

„Anamh aion!“ zasípu místo odpovědi, čímž jeho zmatek ještě prohloubím.

„Jak, čistá duše? To mi, prosím tě, vysvětli.“

„Uhm…“ Hrabu se ze země, pečlivě se ometám od jehličí, rozčesávám si vlasy a do toho se snažím vyslovit první slova, ale stud mi je vždycky na poslední chvíli zarazí v krku.

Asgeir tázavě nakloní hlavu a nespouští ze mě pohled, vím, že se z toho nevyvlíknu, takže se nakonec odhodlám a přiškrceným hlasem skládám slovo za slovem.

„Anamh aion je výraz pro… spřízněnou duši. Toho, koho si vezmeš a strávíš s ním život. Porozumění. Harmonie. Podpora. Oddanost. Je to ušlechtilý svazek.“ Několikrát polknu naprázdno a zadoufám, že mě hlas nezradí úplně. „Naopak cluichá je slovo pro vztah, kde nejde o partnerství,“ nevím, jestli mi Asgeir vůbec rozumí, sama slyším, jak hrozně se mi třese hlas, „jen o, ehm, potřeby těla. Je to spíš jako mít společníka na vycházku nebo ke hře…“

Modré oči na mě ještě chvíli nechápavě zírají, pak se v nich zableskne porozumění a vypadá to, že si Asgeir bude sbírat čelist ze země. Teď je to on, kdo nemůže najít hlas a slova.

„Aha,“ vypraví ze sebe nakonec. „O tom chtěl žvanit ten kluk ve vsi, viď?“

Unaveně přikývnu, stáhnu z Asgeira jednu přikrývku a přehodím si ji před ramena. Slabý vítr zastudí na tvářích.

„Lidi jsou toho názoru,“ promluví lovec velice opatrně, „že ty, uhm, potřeby těla, jak říkáš, jsou citlivá a osobní záležitost, takže je nejlepší sdílet je s někým, komu věříš a koho máš ráda.“ Jeho slova se rozplynou do značně rozpačitého ticha.

Mám pocit, že mě pochopil trochu špatně, ale radši umřu na místě, než abych ze sebe vypáčila další slovo. Přinutím se nasměrovat myšlenky jiným směrem. Tady někde musí ležet pár přebytečných smrkových větví, které jsem přitáhla místo matrace. Tu zbývající část jedné noci to na nich vydržím. Hlavně už neudělat nic, co by si mohl Asgeir nesprávně vyložit. Kam jsem je jenom odhodila?

„Kaessi,“ promluví ze tmy váhavě, „omlouvám se.“

V duchu pohrdavě odfrknu. To se mu to omlouvá, když se mi nemusí dívat do očí. Tak kde jsou ty větve? Válet se po holé zemi se mi vážně nechce.

„Nechci dělat nic, co se ti nelíbí.“ Do rozpaků se vmísí trocha nedůtklivosti. „A stačí to říct, nemusíš utíkat.“

„Budu o tom přemýšlet,“ slíbím bez uvažování, v tuhle chvíli už myslím převážně na spánek a konečně zakopnu o trochu zeleně, na které si můžu rozestlat. „Dobrou noc.“

Tma ke mně donese trochu zoufalý a hodně unavený povzdech.

„Ošetřovatelka?“

Tentokrát to zkouší Asgeir. Zřejmě se z nočního rozhovoru oklepal rychleji než já, a nevymyslí nic lepšího, než pokračovat v hledání zdroje mé obživy.

„Málokdy vídám krev a nikdy jsem jí neviděla víc, než co teče z říznutí do prstu, a o všech nemocech dohromady vím akorát to, že se má ležet v posteli, když je jeden chytne.“

Lovec se pohrouží do dalších úvah.

„Co knihovnice? Pochopil jsem, že jsi byla princeznin agent přes knihy, ne?“

Proti vlastní vůli se zasměju.

„To byla. A podívej se, kam mě všechno to čtení dostalo,“ máchnu rukou kolem sebe.

Asgeir svraští obočí, zřejmě mu pro tuto chvíli došly nápady.

„Pojď, dáme si tu oběd, tady je příjemně,“ vyřeší to nakonec a nasměruje mě ke stromu, který příjemnou náhodou padl podél cesty a navíc tak, že na něj svítí slunce, což z něj dělá příhodnou lavičku k posezení.

Trochu sýra a sušeného ovoce, které Asgeir táhne s sebou z poslední hospody, žvýkáme v důstojném mlčení. Když skromný příděl dojde, už už se zdá, že jednoduše půjdeme dál, když si Asgeir cosi uvědomí a celý se natěšeně rozzáří.

„Kaessi, tohle je skvělý místo pro trénink,“ kývne významně ke krátkému meči, který mi visí u pasu. Koupil ho za většinu peněz, které dostal za rysí kožešinu. „Vyzkoušíš si seky na cíl. Podívej, budeš se snažit zasáhnout moji čepel, nic víc, jen ten jeden úder. Až uvidím, že ti to jde, začnu uhýbat, abys to neměla tak lehký. Tak pojď!“

Stojí proti mně s připraveným mečem, a tak ho to těší… Pro sebe si povzdechnu. Nejít si s ním chvíli zatrénovat by bylo jako nakopnout štěně. Pokusím se zaujmout správný postoj a tasím svoji zbraň.

Pokračujeme tak ještě několik dní, jdeme nekonečnými cestami a žvaníme u toho o všem, co slina na jazyk přinese. Asgeir mě poučuje o životě v divočině a nutí mě cvičit s mečem, já se nejdřív snažím udělat na něj dojem svými znalostmi zeměpisu, historie a společnosti, ale brzy zjistím, že je to úplně marné.

Dny mi trochu splývají, krajina je pořád stejná, pomalu ztrácím pojem o čase, naštěstí mi ho Asgeir jednoho večera vrátí.

„Tessara,“ upozorní mě, když vyjdeme z kdovíkolikátého zákrutu cesty. Počasí nám přestalo přát, skrz řídkou, ale lezavou mlhu není pořádně vidět, musím se hodně snažit, abych snad půl míle před námi rozpoznala světla.

Jak se blížíme, noří se z mlhy pořád další a další. Zdá se, že Tessara je docela velké město. V jednu chvíli si překvapeně uvědomím, že některá světla, ta nejslabší, jsou různobarevná, a když se zaposlouchám, doléhají ke mně útržky hudby.

„Dneska byl slunovrat,“ vysvětlí mi Asgeir, když si všimne mého nechápavého pohledu. „To je pro nás dobrý, na oslavách je spousta lidí, málokdo si bude všímat.“

Rozhodnu se mu věřit, moc jiných možností stejně nemám, a následuju ho do ulic.

Asgeir pod střechu nespěchá, ponoří se vycházkovým krokem mezi davy na tržišti, prohlíží si zboží v jednotlivých stáncích a v jednu chvíli nám oběma koupí kalíšek horké medoviny. Courám se za ním jen tak co noha nohu mine, usrkávám sladký nápoj a poslouchám. Řeči kolem mě hučí jako bzučení včelího roje.

„…hodně ječmene, ale s pšenicí…“

„…kobyla přišla pryč, je to škoda, byla…“

„…v Tosaithu? Teď tam Frolik popravil pár…“

Zpozorním jako kočka na číhané a ve zmateném klubku rozhovorů popadnu nit toho jediného, který mě zajímá. Hlavně se nezastavuj, napomínám se v duchu a nutím se předstírat, že nevnímám a neposlouchám.

„…elfů. Říká se, že se stavěli proti jeho režimu.“

„Nemůžu říct, že bych se jim divil,“ přisvědčí druhý hlas.

„Prej se nejdřív elfové postavili proti lidem, ale to se mi zdá přitažený za vlasy. Každopádně se to zrovna Frolikovi báječně hodilo. Až se bojím, aby se mu nehodilo spolknout taky Dhamsu.“

„Velkokníže se bojí taky, proč myslíš, že posiluje pohraniční stráž?“ bručí temně druhý hlas a pak se oba odmlčí. Odvážím se přejet po nich pohledem; muži středního věku, jeden prodává hrnce a další nádobí, druhý je nožíř a oba se hřejí u malého ohníčku, rozdělaného v kovovém koši mezi jejich stánky.

Pomalu se táhnu dál a po páteři mi stéká mráz.

Asgeir se mi ztratil z dohledu, ale trvá mi jen chvilku znovu ho najít. Mám pocit, že ho vycítím i v davu lidí, v davu jiných, ne tak známých pocitů.

„Pojď někam, kde je trochu klid,“ poprosím tiše. Neptá se, následuje mě z tržiště pryč, do prázdných ulic, kde mu pološeptem převyprávím krátký rozhovor.

„Komisař,“ reaguje okamžitě. „Komisař by měl vědět, co se v Tosaithu stalo, nemůže pořádně řídit okres, když neví, co se děje za jeho hranicema.“ Nečeká, co mu na to řeknu, téměř běží k ženské s košem prádla, která zrovna vyšla na ulici, a ptá se jí na cestu ke komisařství.

„My nemáme komisaře,“ zaslechnu její překvapenou odpověď. „Ale jestli myslíte prefekta, tak ten sídlí na Západní ulici, co jde z náměstí k věži kláštera.“

Asgeir kývne, popřeje jí hezký večer, mě popadne za ruku a vede mě k vysoké věži se střechou z pálených tašek. Orientuje se rychleji než já, mě zbývá jen držet s ním krok.

Na prefektuře si dovolním převzít velení a uplatnit naši pozici válečných pozorovatelů. Funguje to hladce a bez zádrhelů, prefekt nám bez průtahů podá opis rozsudku.

Porušené oddíly zákonů bez zájmu přeskočím a přilepím se pohledem na seznam jmen.

Čtu rychleji než Asgeir, a tak Einionovo jméno objevím jako první.

Proč?

Co mohl farmář a ovčák komu udělat, že ho popravili? Zatraceně, proč?

Zaměřím se na seznam zločinů a když si přečtu o ukrývání a napomáhání zločincům, krk mi sevře ledový pařát.

Zalapání po dechu. Asgeir už se tam dočetl taky.

„Děkujeme, pane. Myslím, že tohle nám stačí,“ podám listinu zpátky prefektovi a odvádím otupělého Asgeira ven. Vypotácí se z budovy a nenamáhá se zahnout ke klášteru, míří rovnou ke zdi na opačné straně ulice a bezvýrazně zírá na jakousi vývěsku, která je na ní připevněná. Nevšímám si jí, objímám Asgeira a zoufale se snažím vymyslet něco, co bych mohla říct.

Pak se něco změní. Smutek a vina částečně ustoupí odhodlání a… pomstychtivosti?

Zvednu hlavu. Asgeir pořád zírá na ten kus papíru.

Je to oznámení tessarského vojenského velitelství. Shání nové rekruty k pohraniční stráži.

Co vlastně pohraničník ve službě dělá? Obchází hranice, stopuje pašeráky, číhá na lidi, kteří se snaží dostat přes hranice bez povolení… No potěš koště.

„Jo,“ slyším se říct. „Myslím, že tohle je pro nás ta správná práce.“

(Tímto se uzavírá příběh elfky, která si horko těžko hledá to správné místo v životě. Bývalá dvorní dáma ale ještě rozhodně neřekla poslední slovo.)